Eva Stehlíková

1. 2. 1941 Plzeň – 12. 8. 2019 Brno

Filoložka, historička, překladatelka, teatroložka, profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Specialistka na antické a středověké drama a divadlo. Zabývala se též kritikou a analýzou soudobých inscenací řeckého a římského dramatu, intertextuálními vztahy a českým divadlem šedesátých let dvacátého století. 

Maturovala v roce 1958 v Děčíně, v letech 1958–1963 vystudovala latinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (diplomová práce na téma Antické pozadí Shakespearovy hry Troilus a Kressida). V roce 1969 získala na Filozofické fakultě v Praze titul PhDr. pro obor antická literatura – česká literatura disertační prací Antika v české poezii a dramatě po roce 1945. V roce 1994 se habilitovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity prací Řecké a římské divadlo, v roce 1998 byla jmenována profesorkou pro obor teorie a dějiny divadla. 

V letech 1963 – 1966 působila na Filozofické fakultě UK v Praze, 1966–1998 byla vědecko-technickou (po roce 1989 vědeckou) pracovnicí Ústavu pro klasická studia Československé akademii věd (později Akademii věd České republiky). S Václavem Königsmarkem vydávala samizdatový časopis Dialog (1977–1981), v devadesátých letech založila databázi inscenací antických her www.olympos.cz. Od roku 1994 s přestávkami přednášela především antické a středověké divadlo na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v letech 1998–2006 také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přednášela též intertextuální vztahy (antické tradice v literatuře, divadle a filmu), divadelní kritiku a české divadlo šedesátých let (Laterna magika a Alfréd Radok). Vedla mnoho diplomantů a doktorandů.

Absolvovala řadu zahraničních akademických stáží (1989 Geneve, Fondation Hard, 1991 a 1993 London British Academy London, 1993 a 1996 Istituto Papyrologico Firenze, 1995 Österreichisches Ost- und Südost Europa- Institut Wien, 1998 Clare Hall Cambridge, 2001 Onassisovo stipendium Řecko). Přednášela také v zahraničí (Kraków, Nikosia, Firenze, Oxford, Athény, Toronto, Coimbra, Warwick University, Epidauros).

Byla řešitelkou tří vědeckých úkolů (Ve znamení Shakespeara – Fond rozvoje vysokých škol 1997, Inscenace antických dramatiků na českých scénách – GAČR 1998-2000, Alfréd Radok – GAČR 2000-2003). Napsala desítky odborných studií a statí v různých odborných časopisech a publikacích, její texty vycházely také v zahraničí.

Byla členkou řady odborných a vědeckých grémií: rady pro teorii a historii divadla FFMU Brno (místopředsedkyně), vědecké rady FF MU Brno, umělecké rady DAMU Praha, oborové rady doktorského studia teorie divadelní tvorby DAMU, vědecké rady FF UK Praha (2003-2005), akademické rady Akademie věd ČR (2003-2005), odborného grémia Nadačního fondu Společnosti F. X. Šaldy (2001-2005), redakční rady Listů filologických a Divadelní revue.

V roce 1994 obdržela Cenu Akademie věd ČR za popularizaci vědy, v roce 2012 byla nominována na Cenu Milady Paulové.

Jejím manželem byl klasický filolog a lingvista PhDr. Ing. Karel Hubka (1938–1986), vydavatel spisů J. A. Komenského. Dcera Mgr. Karolína Stehlíková, PhD., je překladatelkou z norštiny. 

Zemřela náhle po krátké těžké nemoci. Zprávu o úmrtí oznámila rodina na FB.

/Zdroj: Divadelní noviny. S využitím různých zdrojů zpracoval her/

Scénář vyhází z pohádkových knížek Roberta Drozdy. Pohádky pana přednosty, Pohádky přednosty Drahoráda a Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda. Cílovou skupinou jsou děti ve věku čtyři až jedenáct let, rodiče a prarodiče a železničáři současní i bývalí. (Ověřeno v praxi). Hra je napsána pro šest dětských herců, ideálně 10 – 12 let, (3 kluci a 3 holky) a tři dospělé (2 muži, 1 žena), přičemž jeden z mužů má trojroli, kostýmově i logisticky zvládnutelnou. (Rovněž ověřeno v praxi). Délka představení je cca 60  - 70 minut – bez přestávky, záleží na délce potlesku J.

Děj se odehrává v Čechách, na nádraží ČSD, v období první republiky, kdy jezdily na dráze parní lokomotivy. Přednosta stanice Otakar Drahorád, který má dráhu nade všechno rád, a jeho žena Františka mají šest vnoučat, která jezdí k dědečkovi a babičce na neděli, svátky a na prázdniny. Ve stanici prožívají svá dětská dobrodružství a přednosta stanice jim vždy večer vypráví pohádku na přání. K tomu účelu jim dokonce zrekonstruoval vyřazený osobní vůz na Pohádkový vagón.

Součástí pohádky jsou i známé lidové písně s novým textem, přičemž text písní je současně i nositelem děje. Úspěch hry je postaven na neustálém pohybu dětí, akce střídá akci, minimu textu pro dětské herce, každé dítě řekne postupně vždy jednu větu a děj jde dál. Děti hrají někdy i přímo v hledišti mezi diváky. S příznivou odezvou se setkaly i písničky. (Upozornění: na finálovou píseň „Přednosta stanice“ se vztahují ještě autorská práva  - viz pravidla OSA).

Shakespearovské drama (v orig. Pavel I., 1907) známého ruského symbolisty D. S. Merežkovského se odehrává počátkem roku 1801 v Petrohradě v dusné atmosféře brutální vlády cara Pavla I. (1796-1801). Jediný nemilovaný syn Kateřiny II., který si nebyl jist životem, pokud jeho matka žila, se vyžívá ve vojenském drilu a krutých tělesných trestech. Policejní režim je patrný na každém kroku. Nejen města, ale i jednotlivé městské části jsou v noci neprodyšně uzavírány, vládne tvrdá cenzura. Nemilosrdné bití stíhající podřízené za nepatrné porušení předpisů ostře kontrastuje s carovou snahou o utopické řešení politických problémů Evropy. Pavel I. chce jako rytíř Maltézského řádu oslovit evropské panovníky, aby místo válek vyzývali své odpůrce na souboj. Přes odpor svých vojenských poradců se chce stát spojencem Napoleona, který se přece postavil do čela státu, a tím ukončil revoluční násilí. Podobně rozporuplný je i Pavlův vztah k nejstaršímu synovi, následníkovi trůnu Alexandrovi. Jako podezřelého jej spolu s mladším synem Konstantinem dá do domácího vězení, nakonec však umírá s jeho jménem na rtech. V posledních okamžicích svého života tedy nemyslí na svou zbožňovanou milenku, jíž to tvrdil. Má k ní ostatně obdobný synovský vztah jako Alexandr ke své ženě. Otec a syn si jsou blízcí i zjevným rozporem svých sentimentálních slovních projevů a tvrdého jednání. Alexandr se sice děsí možného násilí, které hrozí jeho otci, s jednáním spiklenců však v hloubi duše souhlasí. Rozporuplné jsou ostatně i politické názory Pavlových odpůrců, kteří jej chtějí přinutit k abdikaci, nakonec jej však zavraždí s neobyčejnou krutostí. Tragédie je plná napětí a dramatických zvratů. Její morální poselství je podivuhodně aktuální.

(Knižní vydání: Dramatika ruského symbolismu, 2. Pavel I. Originál a překlad. Přeložila Danuše Kšicová. Vydání, studie, komentáře Danuše Kšicová, Pavel Klein. FFMU Brno 2003. Smílková, fakultní prodejna FFMU, 602 00 Brno-2, A. Nováka l.)

František Derfler

12. 2. 1942 Plzeň – 16. 8. 2019 Brno

Herec, režisér, dramaturg, zakladatel a principál brněnského Divadla U stolu, divadelní organizátor a pedagog.

V dětství byl ovlivněn křesťanstvím a skautingem, což ovšem bylo od roku 1948 považováno za nevhodné. V letech 1960 – 1964 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Už v době studií se objevil ve filmu, i když jen v menších rolích – Bedřich v „brigádnickém“ filmu Začít znova (1963) či traktorista Hrouda v socialisticky angažovaném dramatu Handlíři (1963). Po ukončení studií na JAMU nastoupil do Divadla Jiřího Wolkera v Praze. V době uvolnění ve druhé polovině šedesátých let se „dovzdělával“ i mimo divadlo – chodíval na přednášky Václava Černého a Jana Patočky na Karlově univerzitě. Zároveň ale sledoval a studoval představení svých kolegů z jiných divadel malé scény – Divadla Na zábradlí, Za branou nebo z Činoherního klubu. Měl také rád poetickou vinárnu Viola a intenzivně studoval soudobé texty těch, jejichž díla mohla krátce vycházet, například v Sešitech pro literaturu a diskusi nebo v Tváři – jednalo se zejména o křesťanské autory, například Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Josefa Palivce nebo Ivana Slavíka. V roce 1969 stal spoluzakladatelem Bílého divadla, experimentální divadelní skupiny, kterou vedl František Hrdlička a která byla ovlivněna polským divadelním režisérem a teoretikem Jerzym Grotowskim a jeho ideovým programem tzv. „chudého divadla“ a  „divadla fyzické akce“.

V polovině sedmdesátých let odešel z Divadla Jiřího Wolkera a od roku 1975 působil v brněnském divadle Na provázku (výrazná byla jeho role strýčka Drače, otce Eržiky v Baladě pro banditu). V tom čase se střídmě a opět v epizodních úlohách začal objevovat před kamerou – nejvíce však před televizní. Pohříchu se jednalo většinou o průměrné inscenace, z nichž alespoň trochu vyčnívá životopisné drama Prokop Diviš (1977), v kterém ztvárnil matematika vídeňského dvora de Marciho. Následoval na dlouhou dobu jeho poslední celovečerní film – stejně jako na divadle i ve filmové verzi romantického muzikálu Balada pro banditu (1978) si zahrál Drače, otce Eržiky, milenky Nikoly Šuhaje. Následovaly střídmé návraty do televize a až na jednu výjimku menší epizodní role, jako byl třeba primář v inscenaci z lékařského prostředí Hedvika (1979).

V roce 1980 se stal členem činohry Státního (dnes Národního) divadla v Brně. Podepsal Chartu 77, což ho stálo několik let pravidelných výslechů na StB a zároveň i minimum velkých rolí v divadle. V oné chmurné době aspoň dokázal potěšit disidentské rodiny, zejména děti – v zimních časech svátečních se totiž vždy „převtělil“ do svatého Mikuláše, k čřemuž využíval půjčený kostým z inventáře Státního divadla. Nadále bylo omezováno i jeho hraní v televizi, o filmu si nemluvě. Z televizních inscenací připomeňme rodinné drama Útěk (1981), v kterém ztvárnil postavu Föhra, nebo pohádku O chytrém šachovi (1983), ve které si zahrál učence. V hlavní roli gymnaziálního profesora Nováka, který čelí násilí ze strany studentů, se objevil v dramatu Zlatý drak (1985). Do konce dekády pak ztvárnil ještě lékaře-psychiatra v krimi Případ žárlivého muže (1986).

Nedostatek hereckých příležitostí na oficiální scéně kompenzoval aktivitami neoficiálními: u sebe doma pořádal bytové semináře a v letech 1984 – 1989 byl editorem brněnské samizdatové edice Studnice, která se zaměřovala na texty duchovní povahy tzv. zakázaných autorů. Tyto texty ho ve druhé polovině osmdesátých let inspirovaly k založení neoficiálního bytového Divadla U stolu (DUS). Inscenace využívaly výraznou hudební složku, kterou obstarával písničkář a skladatel Jiří Bulis. Jak Derfler sám poznamenal: Šlo o společenství přátel, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména a díla byla z české kultury po řadu let systematicky vymazávána. Spolupracoval s literáty Milanem Uhdem a Antonínem Přidalem, hercem Janem Vlasákem nebo filosofem Josefem Šafaříkem, jehož eseje Průkaz totožnosti byly zinscenovány jako premiérové inscenace tohoto neoficiálního divadla. První se odehrála na jaře roku 1989 v bytě pozdější publicistky Jany Soukupové, později v pražském klubu v Trojické a ve Vysokoškolském klubu v Brně. StB divadlo sice sledovala, ale to už přišel listopad 1989 – Derfler stál u zrodu brněnského Občanského fóra, přičemž v listopadu a prosinci 89 byl jeho mluvčím.

V roce 1990 se stal na sedm let šéfem činohry Státního (od roku 1992 Národního) divadla v Brně. A přibylo i něco televizních rolí – z těch výraznějších to byl třeba Oldřich Bořita z Bořenic v historickém příběhu dvou znesvářených bratrů na pozadí třicetileté války Černá fortuna (1991) nebo farář v dramatu Návrat do cizí země (1994). V dalším historickém dramatu Posel (1995) dle předlohy Viktora Dyka si zahrál jednu z hlavních úloh českobratrského sedláka Tomáše Roha. Poté se ve vedlejší úloze Jarolíma zapojil do úspěšného televizního seriálu z doby první republiky Četnické humoresky (1997). Spolupracoval také s Českým rozhlasem, např. na cyklu Toulky českou minulostí.

Když v sedmadevadesátém skončilo jeho šéfování činohře N árodního divadla Brno, začal se intenzivně věnovat svému Divadlu U stolu. Inscenoval zde mimo jiné příběhy Starého a Nového zákona, Sofoklova Oidipa, Calderónův Život je sen, Goetheho Fausta, Dona Juana, Macbetha, Jóba od Josepha Rotha, díla Dostojevského, Máchův Máj, Demlovo Zapomenuté světlo, Boží duhu Jaroslava Durycha, prózy a eseje Jana Čepa, poezii Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Czeslava Milosze a dalších. Činnost divadla ukončil koncem minulého roku, v prosinci 2018.

Od roku 2003 byl pedagogem na divadelní fakultě JAMU, o dva roky později se stal uměleckým šéfem Divadla U stolu, v roce 2007 odešel z Národního divadla Brno. Roku 2008 se stal na JAMU profesorem. Festival …příští vlna/next wave… mu v loňském roce udělil prestižní poctu Živoucí poklad.

Byl ženatý s bývalou prorektorkou Masarykovy university, vědeckou pracovnicí, přední odbornicí na komunitní výživu a konzultantkou Světové zdravotnické organizace, MUDr. Zuzanou Derflerovou-Brázdovou.

Zemřel po těžké nemoci. Neradi sdílíme smutnou zprávu. Dnes zemřel prof. František Derfler. Náš pedagog, kolega a přítel nám bude chybět a vyjadřujeme upřímnou soustrast jeho rodině a přátelům, informovala v pátek odpoledne JAMU.

Zdroj: Divadelní noviny

Tři smrti Martina Šmída vypráví na základě dokumentárních pramenů fiktivní milostný příběh z listopadu 1989. Ústřední postavou je poručík StB Ludvík Zifčák, který se snaží infiltrovat do studentského hnutí. Tam potkává Janu Struneckou a ve falešné roli studenta Milana Růžičky se pokouší získat nejen její důvěru, ale snad i její srdce. Děj se ve spirálách stáčí k okamžiku „smrti“ Ludvíka Zifčáka alias Milana Růžičky alias Martina Šmída a tuto událost z několika úhlů rekonstruuje.

Hra nezůstává pouze v historii, ale výrazně se obrací do současnosti. Kdo je Ludvík Zifčák dnes? Jak vypadá jeho pohled na porevoluční společnost? Jak tehdejší události vnímá Jana Strunecká?

Hra se odehrává ve skupině krajanů, kteří emigrovali po roce 1948 a zabydleli se každý po svém, nevede se jim špatně, při každé společné příležitosti se sjíždějí a oslavují.  Tentokrát Halloween. Mary je podnikavá (vždyť dokázala utéct z vězení) organizátorka a přirozená hlava této skupiny přátel.  Vše se odehrává kolem jejich víkendové chalupy uprostřed buše. Avšak v roce 1968 po dvaceti letech legálně přijede z domova její syn Ben s kamarádem Rickym. Mary ho velkoryse nechá poznat Austrálii a samozřejmě předpokládá, že syn u ní zůstane. Jenomže Ben si už ve třiceti vysnil jinou kariéru. Život s matkou se mu líbí, ale doma má téměř hotová studia scenáristiky, dva scénáře ve filmovém studiu připravené k realizaci a sám chce být spisovatelem. A teď najednou má před sebou nabídku blahobytného života v cizí zemi, za cenu opustit dlouhodobě budovanou vizi svého života. Aby toho nebylo málo, zamiluje se do krajanky, která je rozhodnuta zůstat. A proti Benově vizi tam doma přijely tanky okupantů. Jak tohle všechno vyřešit? Celý děj se přenese do domu Mary ve městě u moře. Je toho hodně, co je na Bena naloženo a nikdo mu nepomůže jen on sám.  Kromě barvitého obrazu emigrace je to psychologické drama.

Odbor umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury vyhlašuje pro rok 2019 v rámci Programu poskytování příspěvků na tvůrčí nebo studijní účely 2. kolo výběrového řízení na poskytnutí příspěvků ze státního rozpočtu na tvůrčí nebo studijní účely v oblasti profesionálního umění, v oborech: hudba, divadlo a tanec, výtvarné umění.

Termín uzávěrky pro příjem žádostí: 30. 9. 2019

Vyhlašovací podmínky a formulář žádosti naleznete zde

Merežkovského drama je plné napětí a dramatických zvratů. Účinnost historické situace – jednoho z nejdepresivnějších období ruských dějin – je stupňována pravidelným střídáním ansámblových scén s komorními, dramaticky vypjatými se ztišeně zklidněnými, i všudypřítomnou, tíživou atmosférou strachu. Hra líčí poslední fázi spiknutí z roku 1801, které vyvrcholilo drastickou vraždou cara Pavla I. a nastolením jeho syna Alexandra I. Postavu samovládce vystihuje autor v celé složitosti jeho rozporuplného charakteru. V dramatu je zachycena dvojí Pavlova tvář – nemilosrdného tyrana, deptajícího své okolí včetně ženy a celé rodiny, a zranitelného člověka, trpícího nespavostí a neustálým strachem, člověka paranoicky podezřívavého a jindy zas dětsky důvěřivého. Dramatik mu však přisoudil ještě jednu úlohu – stylizaci do role nezbedného chlapce, který si rád dělá dobrý den ze svého okolí a jenž ve své šaškovské podobě zachází až do poloh černého humoru, při němž jeho účastníkům tuhne krev v žilách. Podobně mistrně jsou vystiženi i Pavlovi protihráči, nevyrovnaný a nerozhodný Alexandr I., hlavní organizátor spiknutí hrabě Pahlen i celá nesourodá skupina účastníků spiknutí, z nichž jenom nemnozí touží po omezení samovlády.

Adaptace vznikla v r. 2007 (inscenace Hany Burešové v Městském divadle Brno byla oceněna Cenou Alfréda Radoka a představitel role Pavla Erik Pardus získal Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon).

Počet představitelů mužských rolí lze snížit dle potřeb slučováním rolí a doplnit o kompars.

„Národnímu symbolu chcípnul kůň, ale jede se dál. Něco se tu děje úplně špatně, něco někdo obrátil hlavou dolů, ale všichni se tváříme, že je to v pořádku.“

Co se skrývá za tajemstvím fenoménu „Svatý Václav“, ke kterému český národ vzhlíží a jehož se dovolává vždy, když je nejhůř? Kamenný pomník na Václavském náměstí? Blasfémie v podobě Václava na koni obráceného vzhůru nohama? Legenda obrácená naruby? Jaká byla skutečnost? V čem byla jeho síla? A proč byl svatý? Zneužití symbolu v době okupace. Existuje rozpor mezi politikou a morálkou, vládou a svatostí?

Hru o symbolu státnosti v moderním pojetí zasadila dramatička Lenka Lagronová do fiktivní současnosti. Hlavní postavou hry je mladý pražský arcibiskup, který jde s dobou: snídá smoothie a posiluje. V současných lidech se snaží nezvyklou formou znovu probudit úctu k symbolům české státnosti. Zakáže například svatbu dcery českého premiéra ve svatováclavské kapli. Z trosek rozbité legendy o Václavovi, kterou někdo obrátil vzhůru nohama, skládá hlavní hrdina nový pomník. Jeho úsilí je snahou o pochopení podstaty mýtu a obnovení jeho původního posvátného a státotvorného rozměru. Polemika s nadřazeností světské moci nad duchovní, diskuse s naší současností, zápas o legendu a její dnešní význam a smysl.

Původní hra české dramatičky byla napsaná pro Horácké divadlo v Jihlavě.