"besídka pro naše maminky"

Mami, poslouchej, povím Ti pohádku.

Když jsem se narodila, myslím, že se všichni pěkně zhrozili.
Tak snad to dáš pryč, ne.
Je to holka!
Já jsem tě přivedla na svět.
Holka jako lusk!
Co z tebe bude.
Holka krev a mlíko!
Jednou mi poděkuješ.
Spíš krev
než mlíko.
Mami, poslouchej, já nikdy nebudu jako ty.

Krvavá výpověď dnešních dcer
o tom
jaké ne/budou včerejší maminky
možná
jednou
možná
nikdy

Naivní scénická koláž příběhů tří dívek, které se snaží vyrovnat s celoživotním faktem, že jsou dívky. A budou ženami. A jednou, možná, budou matky. Jenže co když nebudou? Střepy myšlenek, že je tento osud jednou čeká, jsou prokládány obavami, že se to možná nikdy nestane. A obavami, že se to stane právě teď. Zdánlivě zatěžkané téma je odlehčeno absurdními paralelními situacemi a dialogy z každodenního prostředí. Směsice příběhů je doplněna citacemi českých básní a lidových písní, které evokují vzpomínky na dětství, které dívky prožily.

Hra získala 2. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2018.

Manželství Rudy a Blanky tak trochu stagnuje. Hádky jsou na denním pořádku a oba partneři při nich na sobě nenechají nit suchou. A pak jednou Rudovi dojde trpělivost. „Kéž bych tak byl ženskou! To bych tě mohl vesele buzerovat, stejně jako ty mě!“ zařve. „Ani nevíš, jak bych ti to převtělení přála!“ reaguje Blanka. Ruda ovšem podcenil sílu vysloveného přání… Ono se mu totiž splnilo – přinejmenším ta první část. Další den po probuzení s hrůzou zjistil, že se jeho duše ocitla v manželčině těle. Naopak Blanka se převtělila do něj. A začínají se dít věci! Tahle záměna totiž rozjede zajímavý kolotoč komických i kritických událostí…

Manžele například navštíví Rudova tchýně, již návštěva málem stojí zdraví. Přijde také jeho kamarád a hospodský kumpán, který ho láká do restauračního zařízení, netuše, že mluví s Blankou. Korunu všemu nasadí Blančina sestra Julie, která se Blanku mermomocí snaží z nefunkčního manželství vysvobodit, a také Kiara – Rudova náctiletá obdivovatelka. Na scéně se nakonec objeví ještě Pepa: muž, se kterým je Blanka Rudovi patrně nevěrná… Napětí mezi manželi graduje, avšak poté, co Pepa přizná, že tajně miluje Blančinu sestru Julii, přičemž o něj jeví zájem i Kiara, připadají si oba aktéři jako úplní hlupáci. A tak je jejich jediným přáním, aby se mohli vrátit zpátky do svých těl a udělat něco se svými rozháranými životy… K tomu ale potřebují další zázrak. Přijde?

www.marketaharasimova.cz

Staňa Stehlík a Vlasta Horák jsou zkušení vinaři. Oba jsou ve svém oboru dobří a oba chtějí dokázat ještě víc. Nejspíš by jim prospělo, kdyby si navzájem předávali zkušenosti, jenže to má háček. Pánové jsou totiž nepřátelé na život a na smrt. Už dlouhé roky si házejí klacky pod nohy, kdykoli je k tomu příležitost. Jeden druhému jde zkrátka po krku. A příčina? Rozbité demižony! Co se vlastně kdysi dávno přihodilo? A jak to celé dopadne? Malá nápověda: kam čert nemůže, tam nastrčí… hádejte koho, nebo spíš co?

Komedie o zášti, naschválech, žabomyších válkách, ale také lásce a především – o víně!

www.marketaharasimova.cz

Hra 63/64 zobrazuje elementární, i když v úplnosti nenaplnitelnou potřebu člověka být poznatelný a touto optikou i paradox toho, jak se blízcí, dokonce i ti nejbližší málo znají. Poetika a dramaturgie této hry mají imitovat proces poznávání člověka a to se často děje mimo čas.

„Dvakrát výška plus dĺžka schodu sa rovnala 63, prípadne 64. Vždy to vychádzalo! A každému človeku to spôsobovalo ladný, pravidelný, striedavý krok. Iba jemu nie.“ Neznámy muž trpěl tímhle hendikepem už jako Neznámý chlapec. Berta se zas nikdy úplně nevypořádala se skutečností, že byla vyměněná za jinou. Berta už dávno nezáří, jen přežívá jako rostliny, které doma v tichu zalévá. Berta a Neznámý muž si vzájemně nejsou antagonisty, na antagonizmus si postačí každý z nich sám. Takže co je spojuje a co rozděluje? Ticho.

Hra získala první místo v soutěži DRÁMA 2018.

Veselá a poučná pohádka, částečně veršovaná.

U perníkové chaloupky naříká dědek, jak má ukrutný hlad. Bába nabízí perníčky, jaké neumí nikdo v celém širém kraji. Však jí je právě přišel ochutnat a pochválit Hejkal. Chlubí se, že v lese našel obrázkovou knížku o bylinkách. O každé je tam napsáno, k čemu je dobrá, každá tam má dva názvy, jeden po latinsku a jeden po našem. Kmín je Kuminum, Petrželka Petroselinum, Kopřiva je Urtika. Dědek chce opravdové jídlo a zkouší si sám uvařit polévku. Přemluví bábu a vydají se hledat nějaké osoby, nejlépe děti. Třeba budou mít něco dobrého k jídlu, a když ne… Tak zatopíme v peci přeci… říká dědek. Dědek s bábou objeví v lese Jeníka a Mařenku. Nalákají je do chaloupky. Protože děti nic k jídlu nemají, tak přesně jak je to v pohádce, zavřou je a chtějí vykrmit. Dětem se samozřejmě podaří utéci. Bába chce mít od dědka klid, tak se honem vydají děti hledat. Potkají hluchou tetku, moc se toho ale nedozví. Tetka naříká, že má bolavá kolena a bába si vzpomene na knížku s bylinkami. Protože je od té doby chytrost sama, poradí tetce Urtiku, která je na revma jako dělaná. Tatínek, který šel s dětmi do lesa, už děti netrpělivě vyhlíží. Vydá se je hledat a potká trochu hluchou tetku, která naříká, že má bolavá kolen. Vzpomene si, že jeho máma na ně dávala vždycky kopřivy.

Tetka je zmatená, jeden říká Kopřivy, druhý zase Urtika. Objeví se děti, vykládají, co se jim přihodilo, smutní nad zapomenutým džbánkem a košíkem. Hodné Mařence je dědka líto, že má stále hlad a tatínek dostane chuť na perníčky. Maminka, která právě přispěchala, dostane nápad, že pro houby a borůvky si k chaloupce dojdou. Tetka se také přidá, Urtika na ty její bolavý klouby bude něco jiného, než nějaká obyčejná kopřiva. Dědek dostane ochutnat kousek chleba a tatínek perníčky. Tetka se dozví co je to Urtika a jak se užívá. A za recept na perníčky naučí maminka vařit bábu bramborovou polévku.

Hra je založena na skutečných historických událostech spojených s vládou Flaviovců a smrtí jejich posledního císaře Tita Flavia Domitiana (Domiciána) v Římě roku 96 po Kristu.  Domicián patřil k nejkrutějším římským císařům. Pod jeho tyranstvím trpěli nejen obyvatelé římského císařství, ale i jeho rodina - postavy dramatu: manželka Longina, bratranci Clemens a Sabinus, teta Cornelie. A taky třeba velitel městské policie Agricola a senátor Nerva (milenec císařovy manželky a budoucí císař). Všichni měli mnoho důvodů císaře nenávidět a dokonce i si přát jeho smrt.

 „Průvodcem“ událostmi je řecký stoický filozof a učitel Epiktétos (který v té době žil v Římě). Děj se odehrává za účasti skupiny 3 herců (šašků), kteří události nejen komentují, s humorem i odvahou, ale také připravují frašku pro císařskou rodinu a v závěru ji hrají. A možná nejen hrají - jejich představení končí smrtí císaře.                                

Tématem hry je pozadí císařovy smrti. Jak tomu bývá - nevyzpytatelné, plné dohadů, nejasností. A otázek. Kdo v tom hrál jakou roli? A jakou roli v tom všem hrál strach? Jaké byly motivy vraždy? Byla to nenávist, nebo naopak láska? Naděje? Víra? Touha po pomstě? Touha zvítězit? Odplata za krutost? Nebo touha vykonat něco dobrého? Pro sebe, pro své blízké, pro Řím?…  Anebo to snad bylo sebevražedné rozhodnutí samotné oběti, ovládané nesnesitelnou úzkostí?

To už se nedovíme – konec hry zůstává otevřený. Co ale víme je, že příběh císařovy smrti ve skutečnosti nebyl pouze tragédií. Nad strachem nakonec zvítězila radost a „do Říma se vrátil jarní vítr“.