Stárnoucí hudební skladatel Gioacchino Rossini žije v Paříži a místo komponování se už zajímá pouze o kulinářské umění. V té době přijíždí do Paříže Richard Wagner a v tisku je přivítán údajnou Rossiniho poznámkou, že Wagnerova hudba bez melodií je jako rybí omáčka bez ryby. Zděšený Rossini se v tisku okamžitě omlouvá, zvláště, když se dozví, že autorem té poznámky je jeho kuchař Dominik, který Wagnerův koncert opravdu navštívil. Wagner omluvu přijímá a přemluví svého přítele básníka Baudelaira, aby zorganizoval jeho návštěvu u Rossiniho. Baudelaire se svého úkolu úspěšně zhostí a přitom ještě stačí svést Dominikovu milou Viktorii, která v Rossiniho domácnosti pracuje rovněž. Wagnerova návštěva u Rossiniho se nakonec uskuteční a oba skladatelé si vymění své názory. Navenek se ve všem shodují, ale po skončení setkání svého soka hodnotí každý jinak. Baudelairova zprostředkovací úloha má však tragickou dohru. V závěru hry kuchař Dominik svou bývalou milou Virginii zabíjí.

Hra nedávno zesnulého nestora americké komedie v současné době slaví úspěchy v New Yorku. Vypráví příběh texaského klanu Gordonů, jejíž hlavou je osmdesátiletá Stella – a drží svou rodinu pěkně zpátky, ačkoliv rodině patří velký majetek, o jehož rozdělení v případě dědictví ve hře jde. Stellina dcera Lucille je se stavem smířena, ostatně její syn smí majetek alespoň spravovat, ostatní Stelliny děti se ale bouří.
Hra svým zasazením na americký jih i rodinnou tematikou připomíná klasiku jako Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Hellamnové Lištičky, i když nemá jejich skrytý hrot, jde přece jen více o konverzační komedii, ve které se hašteří a škorpí jednotliví členové velké rodiny – a i to, že je během jejich rodinného setkání dvakrát navštíví smrt, jim náladu úplně nepokazí.

Americký autor Moises Kaufman vypráví v 33 variacích dva paralelní příběhy. První odkazuje k názvu hry - 33 variacemi jsou míněny Beethovenovyh Variace na Diabelliho téma. Diabelli byl Beethovenův současník, autor valčíků, který požádal padesát hudebních skladatelů, aby na jeden z jeho motivů napsali své variace. Beethoven se výzvy chopil více než důkladně - variací nakonec napsal 33, jejich rozpětí sahá přes valčík po menuet či fugu, variace psal mnoho let a odráží se na nich jeho hudební vývoj i boj s chorobou. S chorobou bojuje i hrdinka druhého příběhu, muzikoložka Katherine Brandtová. Trpí roztroušenou sklerózou a je odkázána na pomoc své dcery. Katherine studuje Beethovenovy variace, hudba se jí prolíná se životem, zároveň řeší i komplikovaný vztah s dcerou.
V současné době slaví tato hra velké úspěchy na Broadwayi, kde v roli Katherine vystupuje Jane Fondová.

     V každé rodině to jednou přijde. Syn dospěje, udělá si řidičák a je třeba mu půjčit auto, aby se naučil řídit, dceři je víc než šestnáct a v bytě se začnou objevovat její podivní přátelé. Je to pro celou rodinu přelomové období, kterým však nejvíc strádá vždy otec rodiny, jeho panství dostává trhliny. Novák, otec rodiny a majitel velkoobchodu s hračkami, a jeho žena Marta, žárlivá, ale sebevědomá, její rodina pochází odkudsi z Kavkazu, kde se manželské problémy s věrností neřeší domluvou, ale přímo za použití kinžálu, mají dvě děti, šestnáctiletou Radku, která nikoho nepouští do svého pokoje, protože tam má permanentně na návštěvě nápadníka Petra, a osmnáctiletý maturant Honzík. To on si vzal auto s čerstvým řidičákem, poprvé ...! a vychýlil tak rovnováhu rodinného života. Navíc se ukáže, že nejel na trénink ( jezdí na koni...). Po vpádu dalšího rodičovského páru se zjistí, že někam odjel se svou přítelkyni Kristýnou. Rodiče Kristýny jsou zajímavý pár, otec Angličan Brian, ošklivý, udělal štěstí v Čechách, kde si vzal pohlednou Danu, ta toho dnes lituje (mohla počkat na jiné cizince, objevilo se jich tady vzápětí mraky). Výchova Kristýny doma probíhá jako kontraktační jednání. Bylo dohodnuto že „s tím“ počká do šestnácti. A šestnáct jí právě bylo, zapomněla si střevíčky do tanečních doma, tak jako si Honzík nevzal jezdecké boty, ani jedno „dítě“ není, kde mělo být, jsou spolu!!
     Když se ukáže, že Honzík není dobrým řidičem, ano umí jezdit na koni, nakonec u nich v Kavkazském rodě kozáckých atamanů to umí i nemluvně, Marta s Danou se obávají, že dvě premiéry... tu v autě a „tu“ s Kristýnou, nemůže hoch zvládnout. To Novák má jiný problém, minulý večer se na srazu maturantů po pětadvaceti letech líbal se spolužačkou z gymnázia, jeho dávnou láskou, která mu nikdy „nedala“, celou dobu byla zadaná a teď je těsně před rozvodem a je ochotná...! Novák je na rozcestí, mohl by si splnit svůj dávný sen, ale jeho žena není vůbec tolerantní. A u nich v rodině se i malé škobrtnutí trestá... Když se navíc provalí, že Radčin přítel chce u ní přespat, a to pravděpodobně se vším, co k tomu patří... Marta vytáhne dárek, který pro Radku dlouho schovává, je to kinžál, který dostává každý člen rodiny, když dosáhne určitého věku…

Hra o přijetí odlišnosti. Dva podivní muži v bazéně nebo dvě ryby v akváriu? Každopádně dvě bytosti, které se navzájem podobají jako vejce vejci vyjma jednoho detailu: jedna má červenou a druhá modrou čepičku. Odlišná barva, odlišné myšlenky, dva cizinci nebo snad dokonce nepřátelé? Ve filozoficko-akvatickém příběhu současného francouzského autora vládne beckettovská atmosféra…

Groteskní příběh o setkání mladého Bratislovera a Wienislavy se odehrává v bizardní národní kulturní instituci, které hrozí zánik. Záhadný ředitel, který neumí německy, a jeho věrná tlumočnice dělají všechno proto, aby své posty zachránili. Hra ironicky zobrazuje vztah dvou lidí na pozadí příběhu dvou nejbližších velkoměst Evropy. Michal Hvorecký napsal hru v němčině pro vídeňský divadelní projekt Wortstätten a sám ji přeložil do slovenštiny. 19. března 2009 měla světovou premiéru ve vídeňském Theater Forum.
Michal Hvorecký (narozen roku 1976 v Bratislavě) je úspěšným mladým spisovatelem. Vydal celou řadu románů a povídkových sbírek – např. Silný pocit čistoty, Lovci & zberači, Posledný hit, Plyš a Eskorta, který 10. března vychází v německém nakladatelství Klett–Cotta. Jeho knihy vyšly v překladech do německého, polského a českého jazyka. Adaptaci románu Plyš uvádí bratislavské Divadlo Aréna.

Hra současné britské autorky, napsaná pro prestižní soubor Paines Plough, je komormím příběhem třech postav. Kenny již nějakou dobu v podstatě nevychází z bytu, trpí úzkostmi a je přehnaně čistotný, bojí se zanechat jakoukoliv biologickou stopu. Clare je z Kennyho chování už poněkud unavená a navíc se jí každou noc zdá stejný zlý sen o dítěti bez tváře. A navíc se po letech vrátil Frank, jejich dávný přítel... Franka pro změnu trápí dávná smrt jeho otce, alkoholika a rodinného tyrana, i to, že ho Clare kdysi opustila a odmítla se s ním dál vídat. Během setkání vychází najevo, že minulost byla trochu jiná, než Frank, sužovaný strachem, že je z něj stejný násilník jako byl jeho otec, tuší...Smrt jeho otce nebyla nešťastná náhoda a souvisí s Kennyho podivným chováním, Clare měla pádný důvod Franka opustit - a dítě v jejím snu náhle má tvář - Frankovu...
Hra na pomezí zlého snu o stále přítomné minulosti má znepokojivé dialogy a výborné herecké příležitosti pro dva herce a jednu herečku (všichni mezi třiceti a čtyřiceti).

Hra německého dramatika krouží kolem témat zoufalé lásky a záhadného aktu násilí spáchaného na teenagerovi, který se pokouší uniknout osamělosti a maloměšťáckému prostředí domu svých rodičů. Formou tří monologů nechává autor průchod událostem z pohledu oběti, pachatele a svědkyně. Fragmentární a naléhavý jazyk doplňuje současné drama, které zkoumá možnosti vyprávění příběhu. Lünstedtovi se daří vytvořit otevřený tvar s několika perspektivami pohledu na skutečnosti a „pravdu“. Hra byla v prosinci 2008 uvedena ve vídeňském Schauspielhausu.

Tajemný příběh o otvírání třinácté komnaty z pera jedné z nejvýraznějších českých dramatiček Lenky Lagronové. Příběh se odehrává ve starém mlýně, do kterého po letech odloučení přichází jedna z jeho obyvatelek - dnes úspěšná umělkyně Kája. V místě kdysi letního útočiště rodiny se Kája střetává se vzpomínkami a s nimi spojenými výčitkami z období dětství a dospívání, od nichž se snažila v průběhu dospělosti odstřihnout. Připomínkou tehdejšího života je jí přítel František a malířka Vlčice, kterým Kája - jakožto jediným důvěryhodným lidem - otevře "Pandořinu skříňku" svého já. Hra vypovídá o lidech, kteří odcházejí z domova, aby našli sami sebe, ale nedojdou-li smíření s minulostí - a to na jakémkoliv místě, cítí se ve svých dospělých životech nenaplněni a nešťastni. Melancholická hra současné dramatičky je charakteristická poetickým jazykem, metaforickým viděním reality a niterným zkoumáním mezilidských vztahů. Hra vznikla pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, které ji ve světové premiéře uvedlo v režii Radovana Lipuse.

     Celkem 67 postav, které hrají pouze tři herci! V jejich podání sledujeme příběh tří hlavních hrdinů - tři (ne)obyčejné životy se v jednu chvíli protnou a jejich banální setkání způsobí katastrofu. Martin – obyčejný kluk se záletnickými sklony se přižení do lukrativního prostředí. Barbora, submisivní holka, která nikdy netrpěla přílišnými ambicemi, je den co den konfrontována s úspěchem své sestry – slavné zpěvačky. Jakub, mladý muž, který svou obyčejností splývá s davem, je ve svých třiceti letech pořád panicem. Životy tří hlavních postav se radikálně změní ve chvíli, kdy se na patnáct vteřin setkají v metru u automatu na jízdenky. Martin ztrácí peněženku s 10 000 Kč na potrat dítěte, které udělal své milence. Barbora chce na ztrátu upozornit Martina - při prudkém pohybu se však řízne o arch not, které drží v ruce – míří totiž na pěvecký casting. Jakub využije momentu nepozornosti a peněženku zvedá ze země, díky těmto penězům to dnešní vysněné rande už určitě vyjde. Od téhle chvíle už nebude nic jako dřív a osudy všech tří hrdinů naberou jasný směr. Martin nedokáže potrat zajistit, hroutí se mu manželství, až skončí na ulici. Barbora přijde pozdě na casting, despotický otec ji přivede až k pokusu o sebevraždu a jediné východisko je pro ni pouze sebepoškozování. Jakubovi jeho vysněné rande opět nevyjde, tak utratí všechny peníze v herně a stává se z něj gambler. Jediným řešením je opětovné setkání. Postavy se setkávají v abstraktním bezčasí, v prostoru čekárny, zastávky, pouště, nebo kdekoliv jinde… nejdůležitější je rozhodnout se. Rozhodnout se, do kterého vlaku nastoupit. Co dělat, když příští stanice je Bohnická…? A všechny trasy vedou do Háje.
     Hra je vyprávěna střihovým, až filmovým způsobem. Střídavě sledujeme Martina, Barboru a Jakuba, jak postupují časem a jak se jejich život vyvíjel před setkáním v metru a co následuje po těchto fatálních patnácti vteřinách. Děj nabírá stále větší tempo a přizpůsobuje se tomu i způsob vyprávění. Od delších uzavřených scén až po „střepy“ situací připomínající delirium. V každé scéně hraje jeden herec hlavního hrdinu a zbylí dva herci hrají všechny ostatní postavy, což nabízí obrovské herecké příležitosti. I přes závažná témata a díky situacím vykresleným s jistou dávkou lehkosti a humoru je tento neobyčejný příběh neobyčejně obyčejných lidí především tragikomedií.