Manželé Belmannovi se večer setkávají ve své vile. Jacqueline Bernarda již dlouho podezírá z nevěry, a proto se ho na jeho zálety zpříma dotáže. Vzájemné vyložení karet na stůl vede ke zvláštnímu nápadu: oba manželé si své milence pozvu domů, aby je ten druhý poznal. Angličanka Jennifer a Robert jsou již na cestě, ale v domě se nečekaně objeví další postavy: bývalá Bernardova milenka Brigitte a milenec Brigitte, který do domu přijde s německou služkou majitelů Bertou. Karty jsou rozdány a jednotlivá kola vysvětlování a slovních šarvátek si spolu rozdávají všechny postavy. Vše nakonec dobře dopadne: pánové i dámy se spřátelí a naplánují si na další den společnou večeři.

Román Cherubín napsal Werner Fritsch v roce 1987. Ve stejnojmenném monologu nechává ožít románového vypravěče Vencla, který rekapituluje svůj zpackaný život: dětství plné ústrků, hlad a bídu manželství, vinu na smrti syna, nucené práce v Třetí říši, kdy pokládal koleje pro zvláštní vlaky do koncentračních táborů. Starý udřený čeledín Vencl je chudák s dětskou duší a apokalyptickým pohledem na svět a uplynulé století.

Hra známého irského dramatika (je autorem her Terminus nebo Howie the Rookie) se podobně jako Terminus odehrává v současném Dublinu, který ale nemá s konkrétním městem nic společného, jde o jakousi jeho alternativní verzi. V podsvětí tohoto města se sejdou tři druhořadí gangsteři, Hughie, Paddy a Kilby. Podle poslední módy oblečený švihák Hughie by měl dokončit jistou prácičku, není ale v úplně nejlepší náladě, protože jeho matku někdo téměř umlátil k smrti. Jeho kamarád Paddy s ním soucítí, třetí z přítomných, tvrďák Kilby ne...Začíná boj o to, na čí stranu se Hughie přikloní a jak dopadne rozdělaná práce. Při tom všem dojde na spoustu drsných řečí, asijské kung-fu filmy, baseballové pálky, diskuzi o oblékání a ztrátě (nejen) několika iluzí. Protože Hughie se bude muset dát znovu do kupy a rozhodnout se, co bude dál – a to bude někoho bolet.Hodně bolet.
Hra, svým temným, brutálním, ale zároveň komickým viděním světa připomínající díla Quentina Tarantina nebo Martina McDonagha, měla premiéru v roce 2001 na scéně dublinského Abbey Theatre.

     Hra o síle strachu a osvobozování se z něj. Téma hry bylo inspirováno (možná nepravdivou) historkou o tom, jak na Stalinův příkaz byla zatčena manželka jednoho z jeho spolupracovníků a když si nešťastný muž nesměle postěžoval, že mu žena chybí, přišla s ním (opět na příkaz) žít jiná. Nakonec mezi nimi vznikl vztah.
     Děj hry „Cizí žena“ začíná ve chvíli, kdy se Muž vrátí domů a zjistí, že místo manželky, která v průběhu slavnostního večera u Nadátora zmizela, ho v bytě čeká neznámá Žena v manželčiných šatech. Zlověstnost výměny sílí zjištěním, že ta „nová“ k němu byla přivezena policií přímo z vězení. Odlišnost osudů i charakterů obou protagonistů je od počátku zřejmá, a proto i jejich sbližování probíhá pomalu a škobrtavě. Zatímco Žena (i když je asi o deset či více let mladší) působí jako silný a čestný člověk, Muž svou sílu k rozhodnutí (podat demisi z funkce a zůstat mimo politickou mašinérii totality) získává teprve ženiným vlivem. Jeho počáteční slabost a dokonce zbabělost působí takřka neuvěřitelně, ale v průběhu děje, když se objeví další postava - Petr, se stává pochopitelnější. Petr je vrstevníkem Muže a v hierarchii moci je nad ním. Jeho postava je téměř stylizovaná do čirého zla. Ovšem zla s inteligencí. Petr je skutečným „pekelníkem“, kdežto Muž (nazíráno divákem zpětně) v tom srovnání vypadá téměř jako naivní trouba. Zatímco Žena se vyvíjí „pouze“ citově, Mužův posun od slabocha k někomu, kdo už prozřel a je schopen samostatného jednání, je jakýmsi opožděným vývojem k dospělosti. I nepřítomná Manželka (zastoupená portrétem na zdi) se pomocí dialogů o ní vyvíjí, respektive její charakter se zpřesňuje, což vrcholí v předposledním obraze.
     Jazyk Muže a Ženy působí spisovně, což evokuje dojem jejich vzdělanosti, výchovy a vztahu ke knihám. Petr mluví přisprostle, což může být póza, ovšem póza, která už s ním srostla. Nadátor, o kterém se pouze mluví, je symbolem totalitního vládce. Snad někdejšího vůdce s přirozenou autoritou, který už ale uvízl ve své funkci a místo někdejších kamarádů má kolem jen ustrašené dvořany. Hra není ze současnosti. Může být z minulosti, případně i z budoucnosti. Neměla by tedy přímo evokovat naše domácí prostředí.

     Hra vznikla zpracováním stejnojmenného filmového scénáře Jana Procházky. Dialogy jsou (až na výjimky) autentické dle předlohy, děj začíná ve chvíli, kdy se funkcionář Ludvík s manželkou Annou vrátili z recepce a zjišťují, že v domě nejde proud. Tápají ve tmě, hledají baterku a svíčky, někde v patře spí jejich syn. Anna popíjí a pořád mluví. Její podráždění, že si Ludvík neuvědomuje, že mají desáté výročí svatby, evokuje běžnou manželskou krizi, ale Ludvík (náměstek ministra) má této noci zcela jiné starosti. Zamyká se v koupelně, pálí úřední papíry, pozoruje oknem vedlejší funkcionářskou vilu, kde se kupodivu svítí. Sleduje muže sedící v autě před jejich brankou a stále zavírá dveře do haly, kde je odposlech. Anna je na přítomnost Ucha zvyklá a některé její drzé a provokativní repliky jsou určeny přímo jemu. Ludvík mluví v hale tak, jak chce být „slyšen“ a hodnocen. V jeho jednání dominuje strach z předpokládaného zatčení. Snaží se zachránit hlasitým překrucováním faktů. Jeho zbabělost vede ke střetu s Annou. V průběhu hádky a pak i rvačky je už zřejmé, kdo z těch dvou má ještě přirozené reakce a city. Náhodné objevení Ucha i v kuchyni oba semkne a zažene je do koupelny. Jediného bezpečného prostoru. Ale pak zazní zvonek.
     Tato část je oproti filmové předloze pojata úsporněji a v důsledku i výhružněji. Místo tlupy „opilých“ soudruhů (operativců) přichází jen mladý Muž ve společenském obleku. Přináší Anně kytici zapomenutou po recepci v autě. Zdeptaný Ludvík pookřeje, vnímá to jako zvrat k lepšímu a přičinlivě Muže hostí, zatímco Anna zůstává ostražitá. Její pohrdání manželem po odchodu nočního návštěvníka kulminuje. Ale zvraty strašidelné noci ještě nekončí. Objev „čerstvě“ namontovaného Ucha v koupelně Ludvíka zdecimuje. Pokouší se o sebevraždu, ale už ani na to nemá dost síly. Anniny emotivní reakce ukazují, že její láska k bezmocnému (a bezcharakternímu) manželovi je citem, který zůstává a který vede k jednání. Zatímco Ludvík ještě i teď opakuje Uchu, že je nevinný, Anna jedná prakticky. Vaří kávu, balí Ludvíkovi prádlo a svačinu, chystá mu oblečení, stará se o osud syna. A pak nad ránem naposledy zazní zvonek, ale místo zatýkajícího komanda je to telefon. Ludvík se od (nejvyššího) soudruha dovídá, že byl jmenován ministrem, na místo toho zatčeného kolegy. Užaslá Anna to nechápe.
„Přece tě nemůžou jmenovat ministrem… Ucho teď přece ví, že tu Zprávu jsi psal ty…“
„To je právě to,“ odpoví bezvýrazně Ludvík. „Teď už můžou.“
„Ludvo, já mám strach. Ludvo, já se bojím!“
„Bojíme se všichni.“
     Hra o postrašených strašidlech evokuje dobu politických procesů v padesátých letech minulého století. Charaktery postav jsou však nadčasové.

     Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracuje na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jeho skepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smysl, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední „výzvu“ přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu.
     Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, kdy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jednou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku).
     Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofova předtucha, že „tuhle civilizaci už asi nejde zachránit“ se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.

Píše se rok 1774. Francouzský filosof Denis Diderot je právě pronásledován za publikaci francouzské encyklopedie. Ocitá se v hmotné nouzi a proto nabízí k prodeji svou pověstnou knihovnu. Dochází mu nečekaná nabídka: ruská carevna Kateřina II. chce knihovnu zakoupit a zároveň ji Diderotovi přenechat k doživotnímu užívání. Celou částku mu zasílá předem ovšem s podmínkou, že ji Diderot v Petrohradu navštíví. Tak začíná hra polského dramatika Macieje Wojtyszka. Sám autor ke své hře dodává:
„Denis Diderot navštívil Kateřinu Druhou, ruskou carevnu a pobýval v Rusku deset měsíců. To je historická skutečnost. Co se stalo nebo se mohlo stát v době, kdy vynikající filosof ze Západu a rafinovaná (rovněž z té erotické stránky) vládkyně Východu podniknou všechny pokusy pro to, aby si vzájemně porozuměli? Co se stane, když se politik setká s filosofem, když se démon sexu setká s teoretikem citů, co se stane, když se kultura Západu střetne s kulturou Východu? To jsou otázky, které jsou aktuální dodnes. Příběh o tom, jak lidský rozum prohrává svůj boj s politickou kalkulací, ohromná inteligence prohrává svůj boj s intuicí a manipulací pomocí zdánlivě upřímných lidí, ale ve skutečnosti agentů, zaujala polské diváky natolik, že tato hra byla pět let s velkým úspěchem hrána na scéně „Teatru Wspólczesnego” ve Varšavě.” Překladatel dodává, že premiéra se uskutečnila v roce 1997.

     Možná, že to bude znít poněkud cimrmanovsky, ale současný polský dramatik, filmový a televizní režisér a scénárista Maciej Wojtyszko je také jedním ze současných nejlepších polských spisovatelů knížek a divadelních her pro děti. Jeho kniha „Bromba a filozofie“ byla oceněna jako nejlepší polská kniha roku 2004 ve své kategorii. Není proto nijak neobvyklé, že autor celé řady úspěšně hraných divadelních her pro dospělé píše rovněž pohádky pro děti.
     O čem je tedy tato komorní pohádka? Bylo nebylo, ale jednoho dne přiletí do malého království drak, který začíná vyhrožovat, že za šedesát minut sní královnu. Na pomoc královně Johance přichází udatný rytíř „Šedá Brada“ a nebo pistolník „Billy Pružina“ z divokého západu, ale oba dva s hanbou utečou z bojiště. Dokonce ani udatný samuraj „Mifušura“ proti drakovi nic nezmůže. Navíc ochránkyně království, Hodná Čarodějka dostane kapitální sklerózu a místo ochrany své královny páchá popletená kouzla, při nichž proměňuje králíky v cylindr a místo kapesníků vytahuje z cylindru prostěradla. Po šedesáti minutách zoufalých pokusů se nakonec královna odebere k drakovi, aby se nechala sníst. Oddaně ji provází jenom její Páže, které se celou dobu snažilo zorganizovat cokoliv na její záchranu. Drak nakonec z království odletí se vzkazem, že je vegetarián a že přiletěl na pozvání Hodné Čarodějky, aby královna Johanka a její oddané Páže dokázali tváří v tvář smrti říci jeden druhému, že se už dlouhou dobu milují a jenom konvence jim brání nahlas vyslovit to, co k sobě cítí.
     Tak tedy o tom je moderní a přesto klasická pohádka dramatika Macieje Wojtyszka. A přitom nepostrádá nic, co má správná pohádka obsahovat: napětí, humor a hlavně šťastný konec.