Děj hry mladé polské dramatičky Magdy Fertacz nás přivádí do obydlí odsunutých Němců. Má smysl pátrat, jestli v polském Slezsku nebo v českých Sudetech? Noví obyvatelé domu po odsunutých Němcích prožívají své vlastní osobní problémy: první vlastník konfiskovaného domu zemřel jako neúspěšný podnikatel v zemědělství, jeho dědicové si s majetkem evidentně neví rady. Jeden z vnuků bývalého prvního vlastníka zmizel jako profesionální voják při vojenské misi na středním východě, druhý marně hledá svou identitu, jejich otec odešel z pohraničí totálně postiženého nezaměstnaností do USA, kde ze svých příjmů dokáže udržet životní standart celé rodiny, aniž by se za to dočkal nějakého vděku. Děj hry nás zastihuje při oslavě narozenin nezvěstného vojáka. Všechny postavy: vojákova matka, jeho otec, jeho bratr a jeho manželka prožívají jeho ztrátu různým způsobem. A do toho všeho jsou zneklidňováni zjevováním se zesnulé Uršulky, dcery bývalých majitelů domu, německých státních příslušníků, která jim neustále připomíná, že dům, který obývají, má daleko hlubší historii a jeho bývalí majitelé si rovněž prožili své vlastní osobní tragédie. Děj hry vrcholí odhalením okolností, za nichž zahynul profesionální voják z mise NATO na středním východě, konfrontací dopisů, které zasílal Uršulčin otec z východní fronty, děd obou dědiců domu z koncentračního tábora a profesionální voják z mise v Iráku. Do toho všeho nachází Uršulčin duch svůj klid zpovědí o tom, jak se cítili později odsunutí Němci v okamžicích, když do jejich obydlí vtrhla slovy klasika „barbarská, divoká Rudá armáda.“ Částečně „duchařské“ drama Magdy Fertacz nás staví před nepříjemné otázky odplaty a smíření, před otázky smyslu idejí sjednocující se Evropy. Není divu, že hra byla ihned oceněna první cenou v literární soutěži organizované divadlem v Gdyni v roce 2008 a následně přeložena do řady evropských jazyků.
     Polskou premiéru zajistilo Divadlo Ateneum ve Varšavě (premiéra 21. listopadu 2008), kde zůstává na repertoáru dodnes. Hra se dočkala řady scénických čtení, a to v Divadle Studio ve Varšavě (2008), v divadle „Odrama“ v Opoli (2008), v divadle v Bialystoku v rámci festivalu „Bialysztuk“ (2008), v divadle v Gdyni (2008) a v regionální televizi tamtéž v programu „Divadlo na pobřeží.“ (2008). Dočkala se i scénického čtení v divadle Maxima Gorkého v Berlíně (2009) a scénického čtení v rámci dnů polské kultury v Bratislavě koncem března 2009. Text hry publikoval polský časopis Dialog č. 4/2008 a slovenský časopis Vlna ve stejném roce.
     Hra je opět dokladem společných základů českých a polských dějin a mimo Slezska by se mohla okamžitě odehrávat ve městech, které se kdysi jmenovaly Troppau, Freiwald, Schömberg, Aussig a v mnohých jiných. I když se snažíme zapomenout na nedávnou a krutou historii, musíme si zvyknout na to, že mladá tvůrčí generace bude znovu a znovu nastolovat nepříjemné otázky generacím svých předků.

     Tragikomedie psaná ve stylu cool dramatiky nás přivádí do rodiny novomanželů, kteří se pomalu sžívají a zvykají si na všední realitu. Čas romantického sbližování ukončí příchod dítěte a přitom ve stejnou dobu nutnost postarat se o těžce postiženou matku manžela. Manželka zásadně odmítá sdílet společnou domácnost s nově narozeným dítětem zároveň s bezmocnou matkou. Autorka staví do konfrontace péči o zatím ještě bezmocné dítě a již bezmocného rodiče. Ani umístění matky do skvěle vybaveného hospice neutiší výčitky svědomí. Napětí v mladé rodině vrcholí a mladá matka na chvíli opustí nejen svého muže, ale i své dítě. V době jejího návratu bezmocná matka v hospicu umírá. Pro mladé manžele je tato skutečnost vysvobozením, ale také doživotním stigmatem.
     Hra polské autorky divadelních her a filmové scénáristky Magdy Fertacz „Prach“ (Kurz) je jejím dramatickým debutem. Zdá se, že debutem úspěšným, i když se zatím scénické realizace nedočkal, přestože tato hra byla oceněna v roce 2005 v soutěži „Odvážný Radom“ organizované Divadlem J. Kochanowského v Radomi.

„Děje se v dobách dávných, kdy na světě ještě vůbec nic nebylo“ – uvádí autor v poznámce ke scénáři. Východiskem k této inscenaci se stala kniha Genesis - a jak známo, název knihy zároveň označuje její obsah: vypráví o vzniku světa a o počátcích lidstva. Mýtus o stvoření světa, o stvoření prvního člověka (Adama i jeho ženy Evy) a o jejich vyhnání z ráje, je převeden do rozverné a humorné roviny. (Ostatně jak bývá dobrým zvykem v Peškových komediích.)
   Na základě biblické dějepravy vznikl svérázně pojatý scénář, jehož ústřední postavou je vtipný, dobrácký a usměvavý Pán Bůh. Na jeho tvorbě vesmíru, nebe, země, vod, či rostlin, zvířat – a nakonec i člověka – se spolupodílí celá suita Andělů. Protože pracují často metodou „pokus – omyl“, ocitají se nezřídka v humorných situacích, zvlášť když i v tomto společenství působí velmi aktivní skupina rebelů – „padlých andělů“, tedy pekelníků v čele s Luciperem. Nicméně božský záměr je nakonec splněn a stvoření dokonáno.
   Zbývá dodat, že spolu s humorným nadhledem a vtipem je dalším výrazným prvkem scénáře hudební a písňová složka, která je inspirována melodikou černošských spirituálů a gospelů.
   Spoluautorem Vlastimila Pešky je renomovaný textař Jaroslav Wykrent. Hudební party od autora hudby Vlastimila Pešky může DILIA zprostředkovat.

Děj hry restituční komedie „Železná konstrukce“ nás zavádí na zámek do Modré Lhoty. Jeho majitelka, hraběnka Smiřická právě přijíždí, aby zkontrolovala stav svého majetku, který jí má být vydán v rámci restituce. Přijíždí i se svou advokátkou Barbarou a realitní agentkou Annou, která díky podnikání může financovat vydávání svých básnických sbírek. Jejich návštěvu zaznamenají dva úspěšní filmoví scénáristé Marie a Pavel Procházkovi, kteří se v Modré Lhotě rekreují. Oba dva jsou právě bohužel na mizině, protože všechny vydělané peníze proinvestovali do neúspěšné Pavlovy předvolební kampaně do senátu. Po seznámení hraběnka odchází a manželé zůstávají s básnířkou Annou. V tu chvíli jim přijde zpráva, že jejich filmový scénář vyhrál mezinárodní soutěž a bude realizován v Hollywoodu. Na cestě jsou i producenti, kteří mají projednat výšku honoráře. Potíž je v tom, že předvolební kampaň zruinovala manžele Procházkovy natolik, že museli prodat i rodinný domek a koupit si panelový byt na sídlišti. V tom však producenty přijmout nechtějí, protože by výše honoráře byla pochopitelně nižší. Anna dostane bláznivý nápad: s pomocí své přítelkyně, filmové scénografky hodlá během několika hodin zdevastovaný zámek upravit jako obydlí Procházkových, protože majitelům zámku se malý honorář prostě nenabízí. Ovšem ve stejné době touží zorganizovat svatbu své dcery na zámku i starosta obce Modrá Lhota, který zámek stále spravuje. A navíc, hraběnka Smiřická nečekaně touží strávit první noc v Modré Lhotě po letech emigrace právě na svém rodovém sídle. Rozběhne se slovní i situační komedie plná zápletek a nedorozumění zcela ve stylu klasiky. Téma je však originální, protože zdevastovaný zámek se po letech komunistického spravování ukáže být pouhou ruinou a pánové z Hollywoodu jsou českými emigranty, kteří se ve své bývalé vlasti poměrně velmi dobře orientují. Ojedinělé komediální restituční téma, s autorovým svolením přenesené do České republiky, tedy „nastavuje zrcadlo“ naší bolavé postkomunistické současnosti.

Scénická montáž To byl Hockewanzel vychází z textu o Hockewanzelovi, sepsaného německým žandovským rodákem Willim Langem a přeloženého do češtiny P. Kolářovou. Text obsahuje životopis polického arciděkana Wenzela Hockeho a některé jeho příhody, jež mu kromě přátelské lidové přezdívky „Hockewanzel“ vynesly označení severočeský Enšpígl.
V polické hospodě se potkávají písař, sládek a nově se přistěhovavší justiciár. Písař oznamuje zprávu o smrti arciděkana Hockeho. Spolu se sládkem justiciárovi vyprávějí příběhy z Hockeova života. Na jevišti tak ožívá příběh setkání Hockeho s vévodou Augustem a následné jmenování Hockeho arciděkanem, Hockewanzelova karetní dobrodružství a jak doběhl své partnery, kteří mu zadali úkol, aby při kázání v kostele řekl třikrát slovo „trumf“, jeho výsměch mamzelle Líze ze zámku během mariánského kázání, jak se před přáteli schoval ve skříni, do níž chtěl písař střílet z pistole, jak si dobíral vikáře, který přišel dělat inspekci, jak pili s písařem pivo, až se propili do rána a vypili soudek určený na pohoštění vikáře, jak skládal verš na hrob svého kočího Josefa, jak ho nevyděsila ani návštěva císařovny, jak se svým kaplanem drželi půst a pak jedli jitrnice, jak poškádlil svého kolegu faráře, na nějž dělal dlouhý nos a další enšpígloviny a drobné anekdoty Hockewanzelova života.

Pohádka s písničkami, ve které se malí i velcí diváci dozví nejen to, jak čerti pečlivě sledují svět, aby mohli potrestat každou nepravost, ale i to že zlato a drahé kamení není to největší bohatství na světě. Láska a dobro přes všechny potíže nakonec zvítězí a princezna Terezka se dostane svému milému princi Jaroslavovi.

Komedie Jak ulovit knížete vychází z povídky F. M. Dostojevského „Strýčkův sen“ (překlad z r. 1926 Josef Bečka). Marja Moskalevová schovává svého nepříliš chytrého a ušlápnutého muže Afanasije na venkově. Jejím největším přáním je provdat co nejlépe krásnou dceru Zinu. Zpočátku se hodí mladý Mozgljakov. Když ale přiveze do města svého vzdáleného strýce, zmateného a zprotézovaného staříka knížete Kostynina, vidí Marja jako nejvhodnějšího ženicha jeho. Její snaha je proti mysli Zině, která nechce být nástrojem matčiných intrik. O vše se velmi zajímají místní drbny: stále opilá choť plukovníka Sofia Farpuchinová, choť vládního rady Anna Antipovová, choť gubernského rady Natalja Sudovová a choť soudního rady Felisata Petrovová. Na jevišti se ještě objevuje Marjina neteř Nastasja, která v rodině zastává roli spíše služebnou než příbuzenskou. Marje se podaří zmanipulovat starého knížete tak, že chce požádat o Zininu ruku. K tomu účelu je z venkova povolán Afanasij, jehož úkolem je tvořit stafáž při zasnoubení. Zhrzený Mozgljakov, který vidí, že mu uniká nevěsta, se snaží nejprve dohodit knížete Nastasje a nakonec, když už kníže požádá o Zininu ruku, vysvětlí mu, že jeho zasnoubení se Zinou byl vlastně jenom sen a nikoliv skutečnost a Marja, která se chtěla pochlubit před městskými drbnami má z nepodařených zásnub ostudu, zvláště po poctivém vystoupení Ziny, jež odhalí veřejně její intriky, ale bere vinu za ně na sebe. Ani Mozgljakov se už zasnoubení se Zinou nedočká. Starý kníže odjíždí na svůj statek, kde umírá, před smrtí však v poslední vůli ještě Zinu, kterou si opravdu zamiloval, adoptuje a odkáže jí všechen majetek. Tuto zprávu přináší jeho synovec, fešácký kníže Ščepilov. Marja ihned rozhodí sítě kolem něj, zvláště když vidí, že se mu skutečně Zina líbí. Všichni pak odjíždějí do Petrohradu a my cítíme, že se Marjina touha po tom, aby se Zina dobře provdala, asi splní.

Rozverná pohádka o princi, který si nechal říkat spanilý, ačkoliv mnoho krásy nepobral a už vůbec se tak nechoval. Svým chováním přivede princ království až na pokraj války, kterou hrozí lakomý a zlý pan rádce. Jedinou záchranou se tak stane hodná princezna Lidunka, která s pomocí tří čarodějek možná prince i jeho království zachrání. Zlo bude potrestáno a těm hodným a spravedlivým bude splněno nejedno přání.

Schválnosti princezny Schválničky je pohádka s klasickými postavami a moderními proprietami. Mohou ji vidět děti od mateřské školy až po deváťáky. Klasická postava českých pohádek Honza je svědkem toho, když čert Čírtek dostává pokyny k odnesení princezny Schválničky do pekla. Schválnička dělá vše naschvál a po provedení stovky schválností má propadnout peklu. Honza se rozhodne ji zachránit. Její otec král Bambulín je hoden svého jména, na dceru nestačí a vláda mu také moc nejde. Proto se snadno čert stává královým ministrem lesů, vod, strání a lesních školek a Honzovi se podaří dosáhnout podobné hodnosti ministra školních učebnic, jídelen a tělocvičen. Jako ministr dává princezně různé úkoly, jejichž nesplnění jí vždycky přinese nějakou mrzutost. Jednou je postříkána vodou, po druhé ji poštípají vosy, po třetí si přiskřípne prst do pastičky na myši. Tak jí Honza chce ukázat, že schválnosti jí škodí a snaží se ji napravit, aby ji před peklem zachránil. Čertovi radí peklo a posílá mu na pomoc čarodějnici Babetu Jagu a posléze dalšího čerta, který se vydává za bohatého a mocného nápadníka. Chce zastrašit krále i princeznu tím, že na ně pošle strašlivé saně, které má ukryté v lesní jeskyni. Kouzelná babička, která pomáhá Honzovi však saně přemění na sáně, Schválnička se napraví, ale ani peklo nepřijde zkrátka, protože čert Čírtek si odnáší zlou princezninu vychovatelku.
Dějem provázejí dva kulisáci, kteří mění scénu, takže se ocitáme v lese, na zahradě, v zámecké komnatě i v pekle, a při tom písničkou komentují situaci.

Dramatizace stejnojmenného francouzského bestselleru z roku 1998, který vynesl autorovi celosvětový ohlas. Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, Houellebecq neúprosně tepe degeneraci mravů v Západní Evropě, kde „pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely“. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o „totální“ román konce století.
    Adaptace pořízená pro uvedení v curyšském Schauspielhausu dramatizátorů Toma Blokdijka a Koena Tacheleta vyzdvihuje jen některé linie příběhu a poměrně komplexně vystihuje filozofický myšlenkový obsah románové předlohy.