Láska, zaměstnání, mezilidské vztahy – všechno je jen naplánovaný projekt. Nic víc, nic míň. A jeden takový projekt se též stává centrálním motivem Schrettleho hry. Její protagonisté, poněkud zvláštní pár Holger a Erika a Milo, Holgerův bratr, chtějí změnit svět, chtějí konat dobro…a vytváří humanitní projekt pro pomoc uprchlíkům. Co na tom, že se Erika kvůli svému plánu dopustila trestného činu, že Milo pašuje na jeden z řeckých ostrovů, kde má celý projekt vznikat, ve svých útrobách docela velké množství heroinu, za jehož prodej se mají získat finance na realizaci projektu, a že se doma mezitím sami stali policií hledanými „uprchlíky“? Oni přece chtějí změnit svět k lepšímu… Na idylicky působícím ostrově však dosavadní plán nabírá zcela jiný směr a do popředí se dostávají osobní zájmy, vlastní představy a touhy jednotlivců a s nimi zákonitě vzájemné střety a rozpory s těmi druhými. Autor ve své hře podává komickou i ostrou analýzu o našem zvrhlém, neprůhledném a globalizovaném světě, zároveň však s jistou dávkou ironie líčí život dnešní „naplánované“ generace.

Do zkušebního sálu oblastního loutkového divadla přicházejí dvě ženy. První z nich, Johana, má za úkol „oprášit“ poslední inscenaci legendárního režiséra loutkového divadla, která má být uvedena na mezinárodním divadelním festivalu. Druhá z nich, Kristýna, má zaskočit jednu z rolí po herečce, která loutkové divadlo již dávno opustila. Potíž je v tom, že Kristýna je činoherní herečkou a k záskoku do loutkové inscenace se nechává přemlouvat jenom velmi nerada. Během záskokové zkoušky ženy konfrontují přístup loutkového a činoherního herectví. Při práci ovšem také hodnotí práci legendárního režiséra a rozebírají okolnosti jeho náhlého tragického úmrtí. Během dialogu pak vyjde najevo, že obě ženy měly s tímto režisérem společného daleko víc, než by byly ochotny si připustit. Jejich společná diskuse potom dostane zvláštní napětí, které jim ovšem nezabrání společnou práci dokončit. Princip inscenace, tedy divadlo na divadle, spojuje činoherní a loutkové herectví.
Wojtyszkův text přináší téma zdánlivě banální, ale plné hlubších významů. Konfrontace činoherního a loutkového herectví neobvyklost textu ještě potvrzuje. Text by možná mohl být základem pro netradiční a experimentální inscenaci.

   Divadelní adaptace Opice Žofka vychází ze dvou Macourkových příběhů. Prvním je Jak Žofka pořádala maškarní ples (z knížky Žofka), druhým Jak Žofka odhalila zloděje (z knížky Žofka ředitelkou ZOO).
   Vše začíná v ZOO, kde Žofka Orangutanová a její parta (Karolína Myšová, Květoslav Slon, Bořivoj Panda, Emil Tučňák a Standa Klokan) rozumují nad tím, proč se zoologické zahradě říká zahrada. Přicházejí návštěvníci, protivný pán a paní, kteří kritizují zvířata, posmívají se jim, urážejí je a celkově se chovají velmi odporně. Vše končí potyčkou a rychlým úprkem pana rady a paní radové ze ZOO. Zvířátka jsou z tohoto zážitku trochu rozladěná a aby si udělala radost, Žofka vymyslí maškarní ples. Celá parta se přestrojí za záhadné tvory z „Planety X“. Každý si v ZOO něco vypůjčí od jiného zvířete a mají úžasné převleky. Malér nastane, když Bořivoj Panda zničí hřívu, kterou mu půjčil pan Lev s podmínkou, že ji v pořádku vrátí. Pan Lev se chystá Bořivoje sežrat. Ale je tu naštěstí Žofka, která – jako vždycky - najde řešení a celou situaci zachrání... Pan Lev dostane novou hřívu - paruku paní radové - a je nadšen. Karneval se tedy nakonec báječně vydaří.
   V druhé půlce přicházejí do ZOO dvě neznámá opeřená zvířata, zvaná Brkofrkovi. Vydávají se za světovou raritu a také se jim dostává nadměrné péče a komfortu. Manželé Milly a Willy Brkofrkovi začnou okolí komandovat, všechno musí být podle nich. Jenom se vytahují a hodují, nařídí, že pan Tchoř se musí kvůli zápachu vystěhovat, a pod. Žofka však opět přijde věci na kloub. V nedaleké hájovně objeví zoufalou oškubanou drůbež. Odhalí, že Brkofrkovi jsou obyčejné lišky, podvodníci a zloději, kteří se chlubí cizím peřím. Veřejně je obviní a přivede důkaz – nahaté slepice. Milly a Willy musí přiznat barvu, všechno nakradené peří vrátit a omluvit se panu Tchoři. V ZOO opět zavládne díky Žofce pohoda. Dramatizace příběhů je proložena jedenácti písničkami (hudbu k nim složil David Rotter).

Je ráno, břichoPalerma se probouzí a sicilská rodina Carollo se chystá možná navždy opustit svůj dům, Palermo, Sicílii... Jejich odchod ale zkomplikuje celá řada nejrůznějších nedopatření. Každá sebeobyčejnější situace vyústí v hádku, po níž přichází uvolnění v podobě rodinného dovádění, hry nebo vyprávění. Hra připomíná jízdu na horské dráze: napětí stoupá až k excesu, aby se vzápětí přehouplo do nevázaných radovánek. Banální rodinná tahanice vyvrcholí hromadným výpraskem a vzápětí se všichni rozdovádí nad fotbalovým míčem, když předvádějí, jak se Palermo probojovalo do první ligy. Momenty vzájemné rivality a nevraživosti střídají chvíle rodinné sounáležitosti a láskyplného škádlení. Mimmo, babička Citta, Giammarco, teta Lucia i Rosalia chtějí odejít, vymanit se nějak z uvěznění v chudobě a provincialismu, ale než se konečně vypraví, začne se stmívat. A se západem slunce neumírá jen další den, kdy mohli odejít. Umírá i něco v každém z nich…
    Hra italské režisérky Emmy Dante břichoPalerma je o touze vymanit se z uvěznění v malosti a bídě, o touze odejít do světa – konečně se doopravdy narodit. Hra z v roce 2002 získala prestižní ocenění Premio Ubu jako nejlepší původní italská hra a na italských scénách je k vidění ve velmi úspěšném nastudování samotné autorky. Překlad hry vznikl v rámci Překladatelské dílny DILIA 2+2+1 v roce 2008.

Dva muži a dvě ženy se střetávají v několika prostorech a situacích, aby předvedli život jedince v novodobé, antiutopické, společnosti. Octavio a Getsemaní, sourozenci a milenci, spolu žijí v čistírně. On je posedlý čistotou a masturbuje s šaty svých zákaznic, ona prostitutka a zdravotní sestra. Čistírnu postupně navštěvují Lazar, hlídač, který pod psychickým tlakem opustil své muzeum, a Hadewijch, narušená učitelka základní školy. Politické, osobní a sexuální jsou jedno a totéž. Pokřivená, „čistá a silná“, společnost diktuje pokřivenost jedinců. Jednotlivé situace a dialogy tematizují jednotlivé objekty kritiky: válka, kontrola, represe, xenofobie, média, kultura, civilizace... Hrou provází dvě postavy: herec, který hraje psa, je Diderotovým Rameauovým synovcem a neustále reflektuje divadelní situaci (herce prostituujícího se pro „chléb“ před diváky), a Combeferre, který je jakýmsi vědomím a alter egem celé hry a který neustále polemizuje s myšlenkami J. J. Rousseaua. Poslední postavou je Nasima, která vystupuje pouze ve vložené scéně s názvem „Muslimská žena dává lekci o Evropě“. Celý text je inspirován studií Michela Foucaulta Dohlížet a trestat.
    Jedna ze dvou posledních her Angéliky Lidell je fragmentarizovaným dramatem-básní, ve kterém se na pozadí střetu jedince a společnosti, podrobuje zkoumání a kritice současné politicko-sociální zřízení a jeho směřování. Je ale také velmi osobní autorčinou výpovědí a zpovědí. Hra byla uvedena ve světové premiéře v listopadu 2007 na jedné ze scén Národního dramatického centra v Madridu v režii samotné autorky, která si v inscenaci i zahrála. Z inscenace se stala neobvyklá kulturní událost. Autorka je laureátkou prestižní španělské divadelní ceny Premio Valle-Inclán de Teatro za rok 2008. Překlad hry vznikl v rámci Překladatelské dílny DILIA 2+2+1 v roce 2008.

Sečteno, zváženo, rozděleno. Tak zní překlad hebrejských slov, jimiž Bůh odsoudil k zániku království despotického novobabylonského panovníka Balsazara. Stejnou perspektivu má podle autora i současné Španělsko plné vzájemné nedůvěry, nenávisti a strachu. Protagonisté současného života mají bohužel společnou právě nepoučitelnost: Syn se účastní atentátu, jehož obětí je jeho vlastní matka, ale ani to ho nepřiměje vzdát se svých politických ideálů. Mrtvá matka si zakrývá oči před Synovými skutky až do doby, kdy se sama stane jejich obětí. První dvojče se snaží vymanit z vlivu svého násilnického bratra, ale do prostředí krvavých bojů je zapleten natolik, že za to zaplatí smrtí. Druhé dvojče je sociálně frustrovaný mladík, který nalézá pocit sounáležitosti v rasisticky orientovaném gangu, a nakonec ztrácí přítelkyni i bratra. Hluchoněmý chlapec a Mladá černoška neustále padají do náručí partnerů, kteří v nich místo toho, aby jim poskytli oporu, jen živí pocit méněcennosti a ohrožení. Epizody z jejich života spojuje metafyzická postava Tisíciletého Afričana. Je to postava paradoxní, která nepatří nikam: ani do Afriky (je bílý), ani do Evropy (nikdy nezískal legální pobyt), ani do tohoto ani do onoho světa (není jisté, zda je jen fantasma nebo skutečně živou bytostí). I přes věčné – doslova tisícileté – utrpení jako jediný přežívá všechny společenské i soukromé karamboly, kterým musí čelit. Autor ve své hře zobrazuje Španělsko jako zemi s jedinečnou polohou mezi evropskou a mimoevropskou kulturou, zemi nárazníkovou a díky staletému styku s jinými kulturami tradičně multikulturní. Což je obraz vysoce aktuální i pro ostatní evropské země.
    Překlad hry vznikl v rámci Překladatelské dílny DILIA 2+2+1 v roce 2008.

Mladí se odstěhovali do měst, do ciziny, a tak starší generace zůstává v portugalských vesnicích se svými radostmi a strastmi sama. V této trpké komedii mladého, úspěšného, portugalského spisovatele Josého Luise Peixota (1974) se ve čtyřech ročních obdobích a dvanácti měsících seznamujeme právě s osudy těch, kteří na venkově zůstali. Tři staré ženy – Irena, Olga a Máša – a 2 starci – Estragon a Vladimír – nám v často absurdních situacích, rozhovorech, vzpomínkách a samomluvách představují svůj pochmurný svět, ze kterého se postupně vytratili nejen mladí, ale do jejich vesnice kdesi v Horním Alenteju už nezajíždí ani prodavač ryb nebo pojízdný biograf. Ovšem naléhavá potřeba lásky zůstává. 
    Ve hře psané šťavnatým portugalským dialektem plné pusanců, hubiček a pusin se snoubí beckettovsky absurdní atmosféra s čechovovskou nostalgií a melancholií – jména postav si autor ze Tří sester a Čekání na Godota nevypůjčil náhodou...
    Překlad hry vznikl v rámci Překladatelské dílny DILIA 2+2+1 v roce 2008.

Kabaret přislíbený, aneb od Evy k Ženě, se pokouší reflektovat ženy v historii, jejich problémy, touhy a postavení v tehdejší krušné společnosti. Jak název prozrazuje, hlavní hrdinkou kabaretu je Eva, první žena, vytvořená z muže a k muži zcela přimknutá.
Eva s Adamem postupují časovou linkou kupředu, a ocitají se tak v různých historických etapách, kde se potkávají například s Vlastou a Přemyslem, Magdalenou Rettigovou nebo Boženou Němcovou. Každá etapa přináší nový pohled na postavení ženy ve společnosti a Eva se postupně stává stále více emancipovanou, stále více touží po rovných příležitostech mezi ženou a mužem. Příběh Evy a Adama vrcholí v soudní síni při rozvodovém řízení. Kabaret přislíbený se snaží hravou formou poukázat na problémy žen v různých historických etapách a připomenout, že jedině vzájemnou tolerancí a láskou můžeme změnit i věci zdánlivě nezměnitelné.

   Hra mladé slovenské autorky Michaely Pňačekové, která byla oceněna v druhém ročníku dramatické soutěže Zlatá divadelní žába o novou autorskou divadelní hru, reflektující problematiku rovných příležitostí žen a mužů. Roma je novodobá podoba Ibsenovy Nory. Autorka se neřídí až tak celou Ibsenovou hrou, nebo jejím stylem, spíš je to myšlenka emancipace, která v dnešní době mění svojí podobu.
   Nora žije v Římě, proto název hry Roma, není to ovšem jen místo, které spojuje hru s jejím názvem, je to i duševní místo Nory, která přišla z chladného „emancipovaného“ Norska do Itálie, do Říma, kam vedou všechny cesty. Řím tedy znamená i místo, kde je rodina důležitější než kariéra. Kde ženám nevadí vařit každý den večeři pro své muže. A tak Nora, která žije s Torvaldem doufá, že tu najde rodinné štěstí.
   Hra má tři dějství a v každém dějství vidíme různou podobu Nory. V prvním dějství je Nora v sedmém měsíci těhotenství a stále nešťastná. Obklopuje se tedy lidmi, kteří jsou šťastní ve svém mírném maloměšťáctví. Jediný Torvald nechápe, proč se Nora setkává s lidmi, kterými kdysi opovrhovala.
   V druhém dějství sledujeme Noru za svobodna. Má kariéru, ale neumí si najít muže, a proto ho hledá na různých místech, např. v barech a na seznamovacích večírcích. Samozřejmě ho nenajde, a tak většinou končí v posteli s muži, o které by normálně ani nezakopla.
   V třetím dějství vidíme Noru proměněnou. Má s Torvaldem dítě, které se pro ni stalo středo bodem jejího vesmíru. Taky už ráda mluví o nakupovaní, seriálech a neláme si hlavu s filozofickými otázkami o smyslu života. Nora je konečně šťastná a zjišťuje, že to je to, co jí v životě chybělo. Torvald však spokojený není. Zjišťuje, že s takou ženou žít nemůže, že to není žena, kterou si vzal a kterou miloval. Proto je to nakonec Torvald, který opouští Noru.