Hypotetická komedie literatury vymyšleného faktu přispívá do řady hypotéz o potopení nepotopitelné lodi. O největší katastrofě v dějinách námořní dopravy toho bylo napsáno a natočeno, ba i namluveno moc a moc. Bylo vyřčeno mnoho odvážných teorií o tom, jak to vlastně doopravdy bylo. Spisovatelé, badatelé, odborníci i fantastové tvrdili, že právě ta jejich je jedině správná a možná. Není divu, že také František Ringo Čech přišel se svou hypotézou. Hra byla poprvé uvedena v Ústí nad Labem v roce 1988, následovalo přes 613 repríz a vysíláni v České televizi. Čechův osobitý a nenapodobitelný humor využívá skutečných událostí, jež dává do nepravděpodobných souvislostí, čímž vznikají skutečně originální zápletky.

Klasická pohádka z pera renomovaného dramatika a scénáristy Františka Pavlíčka na motivy Hanse Christiana Andersena. Pohádka o svévolné princezně, která si ve své pošetilé pýše křiklavého, umělého květu cenila víc než opravdové růže. Cinkání leklé hračky jí znělo líbezněji než píseň živého slavíka. Teprve když byla pro svou pýchu a svéhlavost vyhnána z rodného paláce a po boku chytrého prince, převlečeného za pasáčka vepřů a podrobena těžkým zkouškám, pochopila, že skutečný květ je krásnější než okázalá hračka, a že láskyplné srdce má stokrát větší cenu než pýcha, zahalená do brokátu. Poznala, že člověka nelze soudit podle krásy kabátu, ale podle ryzosti srdce. A tak se její putování stalo cestou za tím nejvzácnějším. Za opravdovou, věrnou láskou. F. Pavlíček působil od roku 1950 jako redaktor Československého rozhlasu, později i jako dramaturg ve filmovém studiu Barrandov. Roku 1965 se stal uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech, kterým byl až do r. 1970. Roku 1977 podepsal Chartu 77. Roku 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu, kterým byl až do svého odchodu do důchodu v r. 1992. František Pavlíček je autorem řady divadelních a rozhlasových her, a také filmových scénářů Markéta Lazarová, Babička, Tři oříšky pro Popelku.

Divadelní scénář podle románu B. Němcové z pera významného českého dramatika a scénáristy Františka Pavlíčka, který je autorem také filmového scénáře této klasiky české literatury. Divadelní Babička by měla být vedle romantického listování ve známé knížce i mihotavým reflexem pohádek její autorky, Boženy Němcové. Dnes patří základní dílo Boženy Němcové víc než v minulosti do světa pohádek „o dobrém člověku, jehož Bůh zachovej od věků do věků“. Lidskost, láska a tolerance se samozřejmě lidem vsugerovat nedá, ale snad dětem mezi osmým a dvanáctým rokem a i jejich dospělému doprovodu zůstane v paměti alespoň torzo jedné sugestivní chvíle. F. Pavlíček působil od roku 1950 jako redaktor Československého rozhlasu, později i jako dramaturg ve filmovém studiu Barrandov. Roku 1965 se stal uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech, kterým byl až do r. 1970. Roku 1977 podepsal Chartu 77. Roku 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu, kterým byl až do svého odchodu do důchodu v r. 1992. František Pavlíček je autorem řady divadelních a rozhlasových her, a také filmových scénářů Markéta Lazarová, Babička, Tři oříšky pro Popelku.

Andrew Bovell je jedním z nejúspěšnějších australských dramatiků a filmových scenáristů současnosti. Jeho hra Zmatení jazyků byla poprvé uvedena v roce 1996 v Sydney. V roce 2001 se dočkala i filmového zpracování. Pod názvem Lantana ho režíroval Ray Lawrence. Snímek měl premiéru v soutěži MFF v San Sebastianu. Jednu z hlavních postav v něm ztvárnil Geofrey Rush.     Film byl oceněn sedmi cenami Australského filmového institutu, včetně ocenění za nejlepší film a scénář a několika cen za herecké výkony. Kromě toho se film stal vítězem v pěti hlavních kategoriích Australských nezávislých filmových cen.
    Chyby, které děláme, následky, kterými trpíme a úsilí, které vyvineme, abychom všechno napravili. Portrét dvou manželských párů, muže obviněného ze zločinu, psycholožky, jejího manžela a její pacientky, další osamělý muž... Na první pohled působí dojmem stabilních partnerství, ale ve skutečnosti je všechno jinak. Všem je kolem třiceti let a všichni zažívají náhlý životní zvrat. Všichni, každý podle své povahy, se stávají aktéry strhujícího příběhu plného nečekaných a tragikomických souher okolností. Děj se odehrává na několika místech najednou. Ze všech míst současně zaznívají stejné repliky, stejná zvolání a shodné názory na stejné věci, jen jsou vyřčeny v odlišných situacích a za jiných okolností. Neustálá a souběžná konfrontace hrdinů dodává hře zvláštní napětí plné nedůvěry, sexu a zakázané lásky.

Kdysi dávno žil král a ten měl tři dcery. Jednou musel na nějaký čas odjet a vládu přenechal princi, svému synovi. Právě tehdy se zjevili tři mocní vládci - Slunečník, Měsíčník a Větrník - a chtěli princezny za manželky. Princ tedy vyhověl králům i svým vdavekchtivým sestrám. Sám o svou krásnou princeznu ale bude muset bojovat.   Jílkova pohádka na motivy Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku s velmi pečlivě propracovanými postavami je z jeho pohádek herecky nejvděčnější. Vtipně jsou charakterizovány např. tři povahově rozdílné sestry Prince Silomila, z nichž každou provdá podle jejího temperamentu, nebo popletený Hlasatel, jehož oficiální oznámení jsou v komickém rozporu s tím, co se na královském hradě děje. Vytříbený jazyk mísí básnické obrazy s parodickými prvky a hovorovými výrazy. Metaforické, surrealistické výtvarné řešení nabízí např. noční scéna se spícími princeznami, které jejich bratr Silomil dává jejich nápadníkům.

Hra, která měla premiéru v roce 1975 v Divadle Jiřího Wolkera (dnes Divadle v Dlouhé) rozvíjí na dějovém půdorysu Erbenovy pohádky téma dozrání v muže skrze poctivou životní zkušenost. Toho dosáhne Princ, na počátku příběhu rozmazlený synáček “z lepší rodiny”, když s pomocí kouzelných přátel vysvobodí zakletou princeznu. Kouzelné proměny - např. setkání Prince s obrazem Zakleté princezny, která ho mlátí růží, zkamenění obyvatel království, vysvobozování princezny, jsou vtipně rozvíjeny na pomezí horroru a komedie.

V úpravách klasické pohádky O Šípkové Růžence se autor Jan Jílek přiblížil symbolickým dramatům Maurice Maeterlincka. Změnil původní pohádkové schéma na obrazný příběh Prince, který nedokázal dostát svému životnímu ideálu a ze své cesty za vysvobozením zakleté Růženky byl sveden setkáním s Modrou královnou, do níž se zamiloval. Až jeho synovi se podaří uskutečnit to, oč usiloval on. Zloba Třetí sudičky je motivována její bolestí za křivdy na ní spáchané. Působivou scénickou metaforou je obraz království, kde všichni předou na zlatých kolovrátcích.

Hra Kašpárkovy Vánoce, která měla premiéru v roce 1969 v Divadle Jiřího Wolkera (nyní Divadlo v Dlouhé), je jímavá komedie o tom, jak tři prostí lidičkové - Kašpárek, Kalupinka a Šmidra - hledají ohlášeného Spasitele lidstva. Na cestě do Betléma se potkají s Ježíškem, kterého pomohou zachránit před pronásledovateli Krále Herodesa. A protože nevědí, že našli toho, koho hledali, vydávají se na další cestu opačným směrem...

Pohádka na motivy K. J. Erbena Pták Ohnivák a liška Ryška měla premiéru v roce 1968 a 1983 v Divadle Jiřího Wolkera. Motivy původního příběhu Jílek skládá do nových, dramatických a symbolických souvislostí: např. v I. obraze se září křídel Ptáka Ohniváka rozsvítí hřbitovní kříže a kameny; Mořská královna je symbolizovaná Smrt; Pták Ohnivák a Kůň Zlatohřívák nejsou jen rekvizitami pohádkových úkolů: Ohnivák je pokořená, trpící a bouřící se bytost, zatímco Zlatohřívák je obdařen bystrozrakem, který pomůže v pravý čas. Ale především je to zakletá, hádankovitá Liška Ryška, toužící po vysvobození láskou člověka, kterou jí však Králevic nemůže poskytnout pro svoji lásku ke Zlatovlasé panně; Liška Ryška nakonec umírá tím, že odchází do jiného pohádkového příběhu. Krásný, stylizovaný volný verš se v textu střídá s prózou.

Úspěšná a hojně uváděná adaptace pohádky Sůl nad zlato nově interpretuje postavu Marušky jako příliš sebevědomou a suverénní princeznu, která dojde velké proměny po vysvobození ze zajetí u Solného krále. Marušku vysvobodí Honzík s velikánským perníkovým srdcem, které mu slouží jako štít v obtížném souboji s nebezpečným a obávaným protivníkem. Hra byla uvedena např. v Divadle Jiřího Wolkera, v Českých Budějovicích, na JAMU Brno, v Mostě, Šumperku, Kolíně, Českém Těšíně atd.