Pohádka se odehrává v lese u tří čarodějek a na královském zámku, kde hledají nevěstu pro prince Vratíka. A protože i pro jednu z čarodějek je třeba najít ženicha - člověka, aby unikla zlému čaroději, bude nutné zapojit kouzla a čáry. Čarodějky vymyslí plán. Pomocí kouzelného prstenu se nejstarší z čarodějek v přestrojení vetře na zámek a snaží se krále ovlivnit, aby svého syna Vratíka oženil s nevěstou, kterou mu přivede ona. V kouzelné knize zjistí, že pomocí červeného srdíčka, daného z lásky se princ okamžitě zamiluje. Do děje tak vstoupí venkovské děvče a její milý - kovářský učeň. Další čarodějnou pomůckou je zrcadlo, které ukazuje, kde je děvče s tím srdíčkem na krku, co se právě děje na zámku, takže čarodějky mohou „spřádat nitky osudu“. Nakonec se čarodějnička a princ do sebe zakoukají i bez srdíčka ... a tak Vratíka ožení... Pohádka je určena pro děti ve věku od 6 let.

Komedie, ve které se o Hamletovi hodně mluví, zatímco on po svém návratu z Anglie nemluví vůbec. Tři bratři mají masku drsných hochů, ale v zásadě jsou to maminčini mazánci, kteří se hádají o to, komu matka prvnímu přinese šťávu, a navíc ještě žárlí na Hamleta. Za Hamletem se dobývá bláznivá Ofélie, kterou bratři nepouštějí do domu, ale občas jim zdrhne. Oni jí opovrhují, hnusí se jim, matka se k ní chová soucitně… Ofélie si nosí rakev, různě padá, cosi si prozpěvuje. Postupně se dozvíme, že Ofélie se chová divně od té doby, co jí bratři uspořádali oslavu u moře a v rámci oslavy ji všichni tři znásilnili a dokonce si to natočili na kazetu. Závěr tak připomíná coolness dramatiku. Vykreslení vztahů mezi matkou a syny, i vykreslení reality, kterou synové mezi mobily, televizí a dialektem žijí, je velmi působivé a efektní.

Tímto "epilogem o jednom dějství", jehož původní tiutl zněl "Strach" se pětadvacetiletý Luigi Pirandello představil v roce 1892 poprvé jako dramatický autor.
    Jednoaktovka Sevření je zasazena do sicilského prostředí a je břitkou tragédií o vztazích jednoho mileneckého trojúhelníku, do něhož promlouvají nejen vztahy samotných aktérů (manžela, manželky a jejího milence/manželova spolupracovníka), ale výraznou roli v něm hrají též společenské konvence dobové Itálie, respektive silně tradicemi a respektem svázané Sicíle.
    Téma manželské něvěry, které bylo mnohkráte omíláno v italském divadle a dramatu 19. století, je tu zbaveno svých typických klišé a ostře se vůči tradičnímu pojímání tohoto tématu vyhraňuje. Od prvních replik je hra plná napětí a nejistého očekávání toho, co přijde. A vyústění je - jak jinak - náležitě tragické.

Divadelní úprava legendárního českého humoristického románu nedávno zesnulého Zdeňka Jirotky. Mladý a seriózní inženýr Jiří Slabihoudek si najme výstředního sluhu Saturnina, který svému pánovi přichystá nejedno překvapení. Díky němu se roztáčí kolotoč gagů a bláznivých situací, podpořených usilováním o ruku půvabné slečny Barbory a zkomplikovaných sporem o dědictví svérázného dědečka, k němuž hrdinové zavítají na prázdniny. Jirotkův román na divadle nabízí prostor pro vděčnou hravost, která se blíží ke „kanadským žertům“, vyzývavé herecké úkoly a poetické spočinutí v žánru retro-komedie z minulého století.

Základním tématem této jednoaktové hříčky slavného italského dramatika Luigi Pirandella je smrt, či spíše meditace o smrti a umírání.

Jednoaktovka Na odchodu je expresionisticky laděnou alegorickou parabolou, v niž se meditace o tom, co bude (či je) po smrti, stává základní situací, v níž autor s humornou nadsázkou zobrazuje setkání několika posmrtných přízraků bez přesněji určené identity u hřbitovní zdi. Tato zjevení existují v jakýchsi polorozpuštěných podobách toho, čím byla dříve ve svých životech (Tlustý muž, Filozofa a pod.), očekávajíce v meziprostoru života a smrti naplnění svých přání, tužeb a citů.

V závěru hry je svět přízraků konfrontován se světem živých v podobě venkovanů, osla a dítěte.

Tomovi je skoro čtyřicet, učí na prvním stupni a právě podepsal své ženě (Té, jejíž jméno by se nemělo vyslovovat) souhlas s rozvodem. Teď popíjí ve svém oblíbeném baru kdesi v Denveru a uvažuje o životě a o tom, jestli je debil nebo idiot. Mladé barmance Janus táhne na třicet a Toma miluje. Jednou se s ním vyspala, ale většinou jenom poslouchá jeho nekonečné řeči a chová se jako jeho kamarád. Toho večera se však v baru objeví tajemná a velmi přitažlivá Charity, která právě po několika letech konečně opustila svého přítele a do baru přišla, aby „alespoň jednu noc skutečně žila“. Tom je okouzlený, vidí v Charity anděla, který ho přišel spasit. Oba spolu flirtují, tančí a pijí a navzájem si postupně odhalí svá tajemství. Všemu přihlíží střízlivá Janus, která by si přála, aby si lidé konečně přestali zoufat kvůli věcem, které stejně nemohou změnit. Tom i Charity se dostávají dál a dál, jenže každý z nich chce od toho druhého něco jiného. V závěru tedy Charity zase mizí a nechává Toma napospas jeho sebevražedným myšlenkám. Janus Tomovi konečně vyzná lásku, ale ten jí odmítne a odchází sám do noci... Kelly McAllister získal v roce 2004 za své drama Burning the Old Man the New York Innovative Theatre Awards za celovečerní hru (synopsi českého překladu Vám přineseme v příštích Zprávách). Byl označen jako „jeden z nejtalentovanějších dramatiků nové generace“ a jeho nová hra Some Unfortunate Hour byla loni s úspěchem uvedena v New Yorku.

Cvokstory je hra, která vznikla pod dojmem blížícího se konce 20.století. Snaží se zachytit, v dravé karikaturní zkratce, převratné události tohoto století, které reflektuje prostřednictvím života jedné zcela průměrné a značně rozvětvené rodiny. Formou hudebně-dramatické koláže situací z dějin 20.století je nahlíženo na klíčové historické události. Autoři tak činí ovšem s dramatickou licencí, humorem, ironickým nadhledem a bez mentorování. Divák se dostane k historickým faktům jakoby „oklikou“ přes prvky humorné, satirické a zábavné. Jednotlivé postavy hry rodiny Storokých připomínají některé autentické postavy politického, či společenského světa. Hru doplňují písňové texty Jaroslava Wykrenta, které jsou reflexí pocitů člověka střední a mladší generace.

Děj veselé hry o smutných věcech, nad nimiž je občas třeba přemýšlet, se odehrává v bytě rodiny Nyqistových, ale i sem doléhal rámus a hluk zvenčí. Jakoby dveře bytu chránily teplo rodinného krbu od zla páchaného na ulici. Nenávist, násilí, vraždy...   Bizarní komedie nás zavádí mezi členy moderní velkoměstské rodiny: matriarchální matka a ušláplý otec už zcela nejsou s to vyrovnat se se současnou životní realitou. Jejich dcera Patsy je typem silné dívky s potřebou převychovávat své nápadníky a syn Kenny se zase snaží vyrovnat se svou tajenou homosexualitou. Matka zoufale usiluje o to udržet dojem rodiny a všichni bojují o vlastní soukromí, které je narušováno neustálými psychopatickými telefonáty a zvuky všudypřítomné střelby v ulicích. Chystá se svatba Patsy se snoubencem Alfrédem, chlapíkem, který má recept na to, jak chodit po nebezpečných ulicích - nejlepší je nechat se zmlátit a při tom si snít. Zločiny ve městě se hromadí - poručík místní policie má podezření, že se jedná o rozsáhlé spiknutí. Americký karikaturista a žurnalista Jules Feiffer si na svou pekelně satirickou mušku vzal moderní svět, v němž se násilí, terorismus a ztráta soukromí staly atributy každodenního života. Své postřehy "obrátil naruby", zpracoval formou černě humorné nadsázky, a na diváky zaútočil výsostně komickou formou. Hra byla napsána v padesátých letech, její aktuálnost však neztrácí v našem středoevropském prostoru na jasu ani dnes či dokonce např. v blízké budoucnosti.

Hra vznikla na objednávku stanice BBC, která v roce 1947 požádala Agathu Christie o napsání rozhlasové hry u příležitosti osmdesátých narozenin královny Mary (babičky dnes vládnoucí královny Alžběty II.). Po odvysílání Tří slepých myšek (Three Blind Mice), jak se hra původně jmenovala, se Agatha rozhodla vytvořit i povídku a divadelní hru.   Příběh se odehrává v nově otevřeném penzionu manželů Ralstonových, kam vedou stopy dávného zločinu. Rádio hlásí zhoršující se počasí. Do penzionu se sjíždějí první hosté. A někdo, inspirován brutální písní o třech slepých myšičkách, se chystá vraždit.   Nejslavnější detektivní hra všech dob z pera světově proslulé anglické spisovatelky, jejíž kult nabyl v druhé polovině dvacátého století nebývalých rozměrů. "Past na myši" je její nejznámější z jejich 21 divadelních her. Byla přeložena do 25 jazyků a její londýnská inscenace se hraje nepřetržitě od 25. listopadu 1952, což je světový unikát. Hra obsahuje mnoho z oblíbených postupů velké autorky, jako například uzavřený prostor, fascinující zvraty, odstřižený telefon, romantickou atmosféru i velmi zvláštní smysl pro humor. Obrovská popularita této hry překvapila i samotnou Aghatu Christie: "Myslím, že je to opravdu výjimečné, ale koneckonců je pořád spousta penzionů a spousta vražd."

Starý pan Pollit, hlava bohaté jižanské rodiny, se vrací z nemocnice. Všichni, kromě něho a jeho manželky vědí, že zpráva o jeho uzdravení je milosrdná lež. On však, posílen falešnými nadějemi i svou buldočí povahou, se pokouší vyřešit životní krizi svého syna Bricka. V sázce je mnohé - zbývá totiž rozhodnout komu odkáže své miliony. Významnou spojenkyni nalezne ve své snaše - "kočce" Maggie.