Fascinující, nesmírně působivý a silně eroticky podbarvený příběh, odehrávající se v Nové Anglii někdy na počátku 20. století, kdy mezi lidmi vládla pověrčivost a vše ovládající strach z hříchu. Mary je nejstarší z několika dětí a protože se nevdala, zůstává na rodném statku se svou ovdovělou matkou, aby pomáhala s jeho vedením. Je jí přes třicet, takže podle tehdejších měřítek je stará panna. Poklidný život se změní ve chvíli, kdy se na statku objeví mnohem mladší Stephen, aby požádal o její ruku. I on je vdovec - jeho žena tragicky zahynula - a potřebuje na své farmě ženskou ruku, protože sám na všechno nestačí. Výměnou je ochoten přepsat na Maryinu matku kus půdy, o který má zájem. Matka souhlasí a obchod je uzavřen.

Mary se provdá za Stephana, ale dojde k něčemu, s čím nikdo nepočítal. Jeho nová žena s ním chce sdílet nejen stůl a práci na statku, ale i lože. A tak Mary postupem času odhaluje věci, které měly zůstat navždy tajemstvím (proč a jak zemřela Stephenova první žena), a překračuje hranice, které ji měly zůstat nedostupné...

Tato nejnovější hra americké autorky měla v dubnu 2006 premiéru na off-Broadwayi, a setkala se značným ohlasem u diváků i kritiky.

Princi Jindřichu Koudelkovi XXII. se nechce do ženění. Nemůže si vybrat vhodnou nevěstu. Nepomáhají rady rádce,nepomáhá ani dvorní dohazovač hovořící ve verších, který ví, že by královským sňatkem přišel o živnost. Nakonec vyhlásí dvorní hlasatel Trouba Dur, že si princ vezme za ženu tu, která snáší zlatá vejce. Tři princezny, které se přihlásí, spoléhají spíš na podvod a princi nakonec zůstane pracovitá a pilná Dobrunka.

Jean Gaspard Deburau – největší postava světové pantomimy, rodák z Kolína. Smutná postava, kterou směsí podivných okolností osud zavál do divadla na předměstí Paříže. Jeho osud svou tvrdostí a tragikou ostře kontrastoval s bezstarostným obrazem bílého pierota, kterého ztělesňoval na jevišti. Byl hvězdou nejchudších, rozdával smích a zapomnění, ale sám za ně trpce platil.   Hra je inspirovaná životem Jeana Gasparda Deburau a divadelním světem zjednodušených a bolest necítících postav komedie dell´arte. Hru tvoří dvě linie, které se prolínají: linie jednotlivých pantomim a linie, která sleduje život Jeana Gasparda Deburaua od jeho prvních kroků na jevišti až po odchod ze scény. Postavy kolem Deburaua jsou zároveň typy z komedií, ve kterých hrál, a téměř všechny jsou spjaty s divadlem a jeho magií.   Pro činoherní soubory může hra nabídnout příjemné zpestření repertoáru lehkostí a důrazem na komediantský způsob tvorby pantomim.

Dívka jménem Dolores se vrací pozdě domů a místo spánku, který by jí přinesl odpočinek, se v jejím pokoji zhmotňují noční můry a přízraky: dvanáctiletí sebevrazi, její matka, lolitka, starší muž s duší čistou tak, že může milovat jen čisté a nevinné, a další muži, kteří si přicházejí jak pro lásku, tak jen pro rozkoš. Dolores prochází nocí jako kabaretem jednotlivých zrůdných čísel, aby se ráno probudila s nejasným pocitem, že hranice mezi realitou a snem je křehká. Přesto se probouzí svým způsobem čistší a rozhodnutá, jak jít dál.   Divadelní fantasmagorie, ve které se míchá fikce s výstřižky z novin, noční můry, sny a pomatená sexualita. Ohlíží se zpátky za dětstvím a zkoumá běsy dětí a těch, co právě vstupují do světa dospělých. Text vyniká výraznou hudebností a tématickou zkratkou.

Adéla a Dorotka jsou siroty. Adéle je třicet a pravidelně chodí ke zpovědi. Kryštof zpívá na mši v kostele. Adéla nemá muže. Farář chodí do hospody, protože lidi nechodí do kostela. Kryštof by chtěl zpívat pro někoho. Adéla našla pod postelí Panenku Marii. A Marek by chtěl být astronomem. Každý by chtěl být pro někoho. Každý občas kouká na nebe. Jenže je tak těžké něčemu uvěřit… Dorotka jednoho dne spatří zázrak. Něco se konečně musí změnit. Hra ze zapadákova na cestě mezi kostelem a hospodou.   „Říkala jsem, že jsme zůstaly samy v hospodě. Že se k nám chodí opíjet jen farář, protože nevěří v Boha. Že je to tady pěkná díra! To jsem taky říkala. Že nebudu jíst dort, který nesnáším, protože ho jíme vždycky, když nám někdo umře. Já nesnáším dort, rozumíš? Já nesnáším tuhle hospodu. A nesnáším Boha, protože si k sobě vzal tátu.“

„Nevěřil bys, co nenormální doba udělá s normálními lidmi…“
   Divadelní adaptace původního filmového scénáře úspěšného filmu scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka oceněného pěti Českými lvy, mnoha prestižními zahraničními oceněními a nominací na Amerického Oscara. Musíme si pomáhat, hořká komedie z období nacistické okupace, je podobenství o národním charakteru a středoevropském osudu. Vypráví o soucitu, o hrdinství proti své vůli, o obyčejné lidské slušnosti, která dokáže být silnou zbraní. Odehrává se během okupace Československa nacistickým Německem v letech Druhé světové války. Hlavní hrdina Josef Čížek poskytne pomoc uprchlému židovskému mladíkovi. Aby od sebe odvedl pozornost je nucen kolaborovat, a tím přivádí sebe i svoji ženu Marii do hraničních, paradoxních a groteskních situací. Hrdinové dramatu objevují svoje slabosti ale také sílu a vůli bránit vlastní i cizí životy. Komorní sevřená komedie o čtyřech dějstvích pro sedm postav je debutem úspěšného filmového scénáristy Petra Jarchovského (Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Želary, Horem Pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek, U mě dobrý, Kawasakiho růže) na poli tvorby pro divadlo. Hra vznikla v roce 2009 pro Divadelní společnost Jana Hrušínského, Divadlo Na Jezerce.

„Dojemný, lidský a neodolatelně vtipný příběh MUSÍME SI POMÁHAT má onu charakteristickou národní schopnost těžit humor z bolestivých situací, udržet se na tenkém ostří humoru, jímavosti a hrozící tragédie.“ (Kenneth Turan – Los Angeles Times)

Hra Jima Cartwrighta z roku 1989 je mimořádnou hereckou příležitostí pro dva herce – muže a ženu. Odehrává se v průběhu jednoho večera v průměrné hospodě v severní Anglii.

 Ačkoliv ve hře vystupuje 14 postav včetně ústřední dvojice majitelů hospody, všechny jsou hrány dvěma herci. Hostinský a hostinská obsluhují své hosty, občas ze scény na chvíli odejdou, aby se jejich představitelé proměnili v celou řadu dalších postav nejrůznějšího stáří. Starou ženu, která si přišla odpočinout od svého tělesně postiženého muže; mladý pár, který se právě rozhodl se vzít; osamělého staršího muže, kterému zemřela žena; manželský pár, kde žena je ta dominantní osobnost a její muž ten slaboch v páru; jiný mladý pár ve kterém muž terorizuje svoji partnerku; další pár muže a ženy, která miluje Elvise Presleyho a má nervy nadranc; ženu, která sleduje svého muže, jak si užívá se svou milenkou; malého chlapce, který se vydal hledat svého otce. Všemi těmito malými příběhy obyčejných lidí se prolíná příběh hostinského páru, který postupně vychází na povrch a vrcholí v závěrečné emocionální scéně. Za usměvavou skořápkou přátelských hostinských se skrývá bolest ze smrti jejich sedmiletého syna před několika lety. Jejich zdánlivě přátelské škádlení však skrývá nenávist a mnoho nevyslovených citů. 

Česká premiéra hry byla uvedena 25. června 2008 ve Švandově divadle v produkci Studia DVA.

Hra měla premiéru v roce 1992 v britském Národním divadle (v režii oskarového Sama Mendese /film Americká krása/, držitele královského ocenění CBE) a později byla také úspěšně uváděna na Broadwayi. Byla také úspěšně zfilmována. Autor hru napsal "na tělo" výborné Jane Horrocks, která ztvárnila titulní roli jak v divadelní premiéře, tak i ve filmu. Hra získala Laurence Olivier Award za nejlepší komedii roku 1993 a ocenění deníku Evening Standard jako nejlepší komedie roku 1992. I ostatní Cartwrightovy hry získaly celou řadu prestižních britských divadelních cen.  

Titulní hrdinka, které se pro její slaboučký hlásek říká Little Voice (LV), žije sama se svou matkou v malém řadovém domku v severní Anglii. Její otec před časem zemřel a odkázal jí svoji obrovskou sbírku gramofonových desek s nahrávkami Judy Garland, Shirley Bassey, Edith Piaf, Marilyn Monroe, Billie Holiday, a dalších div. LV je velmi tichá, neprůbojná až bázlivá dívka, která tráví veškerý svůj čas ve svém pokoji se svými deskami. Její matka Mari je naopak velmi živelnou osobou, která tráví většinu svého času po barech, kde se snaží sbalit kohokoliv, kdo by jí svojí povahou vyhovoval.

Hra začíná ve chvíli, kdy do jejich domácnosti zapojují dva technici telefon. Mladší ze dvou mužů je mladý, vyzáblý muž Billy, stejně tichý a nesmělý jako LV. Jakmile ta vstoupí do místnosti, mezi oběma mladými přeskočí velice nenápadná jiskra. Mari je celá nedočkavá, aby byl telefon již zapojen, neboť očekává velmi důležitý telefon. Má jí volat muž, se kterým strávila předešlý večer, a který by mohl být "ten pravý". Když si svého nového nápadníka jménem Ray Say přivede Mari večer domů, dojde k nenápadné události, která ale převrátí životy dvou žen zcela naruby. Ray je světákem, který se už pokoušel zbohatnout na ledasčem, teď se ale vrhl na podnikání v oblasti showbusinessu - pro místní bary a kluby dělnického charakteru shání "umělce". LV, která je jako vždy, když jsou v domě cizí lidé, zavřena ve svém pokoji a pouští si své desky, začne v okamžiku, kdy vypadnou pojistky a domě nastane ticho, zpívat. Zpívat tak přesně podle nahraného originálu, že Ray si chvíli ani neuvědomí, že to zpívá sama LV. Ray se rozhodne zmocnit se příležitosti, která se naskytne jen jednou za život, a hned ráno přivádí majitele místního klubu, aby mu LV "předvedl". Neuvědomuje si ale, jak moc je LV plachá, a že přesvědčit ji, aby zpívala na veřejnosti může být nad jeho síly. Nakonec ji sice přinutí vystupovat, s každým vystoupením LV ale rapidně ubývá sil. Vyvrcholením celé hry je nikým nezaviněný požár domu, ze kterého vysílenou LV zachrání Billy a odvádí ji pryč. Když se do vyhořelého domu vrátí Mari ze svého nočního tahu, myslí si, že dům zapálila LV a jako odplatu jí zničí všechny její desky. V ten moment se znovuobjeví LV, které se jakoby se ztrátou jejích milovaných desek vrátil i její vlastní hlas. Nejdřív si z plna hrdla vyřídí vše se svou matkou, a pak s Billym odchází do klubu, kde před tím tolikrát z donucení zpívala cizí hlasy. Teď však začne zpívat jen pro sebe a Billyho a zpívá svým vlastním hlasem.

Tragikomická hra (svou atmosférou i prostředím srovnatelná například s jiným britským hitem Do naha!) je kromě perfektně pěvecky vybavené role LV, také velkou výzvou pro herce v rolích Mari a Ray, kteří musí udržet svoji postavu na hraně tragického komična a přitom nesklouznout do karikatury. Jde o velice realistické postavy, jaké lze v daném prostředí snadno nalézt.   Renomovaný The Daily Telegraph o hře napsal: „Vzestup a pád Tichého hlasu je drtič, původní, bujarý i vtíravě smutný.“ Sunday Times zase napsaly: „Jako vše, co Cartwright napsal, Tichý hlas je humorný, magický i děsivý, pohled na svět ze zcela jiného, nečekaného úhlu, vytvořený fantazií, která si všímá prachu v drážkách starých gramofonových desek a nachází poezii i v křiklavě fešných oblecích a třpytivých disco koulích drsného klubu v severní Anglii.“

Recenze: Jana Soprová - Český rozhlas
             Martina Doležalová - bavte.se

„Hirip a Violette už káču nehoní – I když má jedna z nich stále ještě oči své údivem dokořán, je to spíš z neštěstí – Druhá už nevidí – Země se točí jak z řetězu urvaná – Hirip je hubená, křehká ne – Má sílu zvířete, co žije venku – Rotuje do všech stran – Plamenem modrým –Violette dospěla rychle. Až příliš – Schovává tělo, schovává city – Uvnitř to vře – Řeřavé uhlí vhozené do studny – Hirip i Violette neklidná krev“

Setkání dvou mladých dívek, představitelek nejmladší generace, obětí (?) dnešního světa. Jedna z nich, Hirip, žije jako bezdomovec ve staré opuštěné benzinové pumpě, druhá, Violette, se učí na kadeřnici. Dva světy jedné společnosti. Obě tápají. A obě sní. Zdání někdy klame - pod drsnou slupkou, obranným krunýřem, je překvapivě bohatý, hravý i bezbranný svět fantazie, naděje, humoru.

Mimořádná herecká příležitost pro dvě mladé herečky a jednoho jejich vrstevníka.

Hra Burn baby burn vyšla v edici Quatre vents. Získala stipendium Asociace Beaumarchais, cenu Journée d´auteurs v Lyonu, cenu Godot studentů gymnázia v Caen, byla veřejně čtena a později inscenována v Comédie Francaise v Paříži. Přeložena byla do italštiny, rumunštiny a němčiny.

Monodrama, jehož hrdinou je starý mládenec Aurelio Brandi. V textu hry se celý děj odehrává v Aureliově obývacím pokoji. V inscenaci, kterou režíroval Giorgio Gallione a v hlavní (jediné) roli se představil Ivano Marescotti, je děj přenesen do papírnictví, jehož je Aurelio majitelem, a celá scéna je proto zaplněna krabicemi všeho druhu s nápisy jako inkoust, tužky apod.     Do života Aurelia Brandiho vstupujeme ve chvíli, kdy nám oznamuje, že v jeho žilách koluje „modrá krev“. Využil totiž nabídky jisté firmy a nechal si udělat rodokmen. Neustále zdůrazňuje, jak od celé záležitosti nic nečekal (vždyť i firma ho předem varovala, že nikdy není předem jasné, jakých výsledků se dosáhne, co vše se podaří zjistit). Nicméně po prozkoumání archivních materiálů, matrik a jiných dokumentů vychází najevo, že Aurelio Brandi je potomkem jistých hrabat Berandiových z Maceraty (v průběhu let, chybou nepozorného matrikáře, došlo k vynechání „e“, takže z příjmení Berandi vzniklo Brandi). Zjištění, že pochází ze šlechtického rodu, Aurelia nijak nevyvede z míry. Vždyť přece nezáleží na tom, jakého jsme původu, ale jací jsme. Všichni chtějí být něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Ale k čemu to je? Vždyť je tak těžké být sám sebou, tak proč si to ještě komplikovat, uvažuje Aurelio. A svoje úvahy dokládá příklady z vlastního okolí - nedostudovaný úředník si hraje na inženýra, sanitář mimo svoje město vykládá, že je doktorem atd.     Postupně je však Aurelio nahlodáván pokušením využít informace o svém původu, kterou má potvrzenu černé na bílém, a předvést se před svými sousedy, arogantními úředníky a namyšlenými zbohatlíky. Jak by to mohlo změnit jeho život? Třeba by si ho už konečně mohla začít všímat Carla, na kterou si tajně myslí a která o něho dosud neprojevila sebemenší zájem. Nebo by se mohl pokusit vyhledat další příbuzné, rovněž potomky hraběcího rodu, kteří žijí v jiných městech a o kterých dosud nevěděl. Z jeho vyprávění vychází najevo, jak je jeho život osamělý a smutný. S většinou lidí z městečka, kde žije, si nerozumí, jeho sestra mu pořád něco vyčítá, naposledy to, že zbytečně vyhazoval peníze za vypracování rodokmenu, a přitom její manžel ho před léty připravil o značnou sumu, když ho přesvědčil, aby vložil peníze do podniku, který nakonec zkrachoval. Příběh, který nám Aurelio líčí, se skládá z mnoha drobných epizod, jejichž protagonisty jsou lidé z jeho blízkého okolí. Je to příběh groteskně dojemný, ne nepodobný historiím „malých lidí“, jak je známe z ruské literatury (například z Gogolova Pláště). Před námi defiluje celá plejáda ubohých, malicherných a ve své nicotnosti směšných postaviček, kterými můžeme stejně dobře pohrdat, jako je litovat.   Poznámka překladatelky: Celá hra je napsána bez jediné tečky. Jde v podstatě o dlouhý, ničím nepřerušovaný monolog.