Poněkud černá komedie předního britského dramatika zpracovává věčné téma manželské nevěry. Činí tak s velkou dávkou noblesy, šarmu, suchého anglického humoru, ale i notnou měrou otevřenosti a kritičnosti vůči chybám obou pohlaví. Ne nadarmo domácí anglická kritika nazvala tuto hru pitvou cizoložství. Stárnoucího muže, žijícího v usedlém manželství, svede mladá žena. Tuto poněkud obehranou situaci autor výrazně obohacuje, když k oběma hlavním hrdinům připojí jejich alter ega. Tyto dvě postavy zcela otevřeně a nahlas vyjadřují názory svých dvojníků. To, co je ze začátku vtipným komentářem, stává se poznenáhlu nepohodlnou a ještě později i bolestnou konfrontací. Kombinace technické originality této hry a jejích komplexního pohledu na vztah mezi mužem a ženou ji pozvedá nad obecné téma manželské nevěry. Klade nám vtipně, ale neodbytně otázky - kde je ten okamžik, kdy končí hra, kterou jsme rozpoutali, respektive, kdy my sami se stáváme objektem hry našich ne zcela ovladatelných vášní a citů. Hra byla před několika lety znovu úspěšně obnovena na West Endu.

Nesmělý, trochu nudný Leonard, žije po rozvodu se svojí pubertální dcerou a svým veselým otcem. Marně se snaží dostat otce do domova důchodců, nikde ho nechtějí. Tajně píše knihu, pod ženským pseudonymem, aby si přivydělal nějaké peníze. Všechno se ale nečekaně zamotá, když se půvabná nakladatelka rozhodne knihu vydat, ale jenom pod podmínkou, že se osobně setká s úspěšnou autorkou. Leonard se musí rozhodnout, buď přijít o dobrý honorář, nebo se převléknout do ženských šatů a sehrát roli neexistující tetičky-spisovatelky. Hra se uvádí i pod tituly Polib tetičku nebo Táta je teta.

Psa si pořídili, protože na další kafe už neměli chu?. Pes se nebránil, vždyť z toho pro něj něco koukalo! („Samozřejmě že jsem něco chtěl. Jejich dům, jejich střechu nad hlavou, jejich kreditku.“)      Podobných paralel mezi psem a tím psovským v člověku předkládá Bergová ve hře Pes, žena, muž spoustu. Pes se stává komentátorem, účastníkem a posléze i jediným tmelícím bodem vztahu dvou lidí, kteří se k sobě poutají tím těsněji, čím cizejší si jsou. Nakonec, co jiného pojí psi a lidi víc než uvazování těch, které milujeme? A co se stane, když si je k sobě uvážeme doslova?     Němka, resp. dnes už Švýcarka Sibylle Bergová debutovala v roce 1997 jako prozaička. Její hry spojuje základní téma lidské a partnerské cizosti a nemožnosti se k sobě přiblížit. Děsivý kosmos samoty („…účty byly to jediné, co potvrzovalo moji existenci.“) Bergová umocňuje použitím zcizující figury vypravěče (Psa) a postupem, který střídá útržkovité dialogy Ženy a Muže a jejich jednostranný komentář stejné situace.

"Teď je konec století. Lidi se ohlížejí a snaží pochopit, co jsme zač. To je přirozený. Je taková doba. Máme vzdělání a jsme zvyklí svět kolem sebe vysvětlovat. A učíme. Tak bychom z toho všeho měli mít větší rozum než všichni ostatní. Jde přece o nás. Co jsem udělal a co jsem neudělal. Co dělám a nedělám a taky jak se rozhodnu, že si to zapamatuju. Rozumíš mi? Tomu, co říkám? Cokoli jinýho je totiž naprostý popírání zodpovědnosti. Normální svinstvo. Tomu věřím já."

 

Hra o rozdílu mezi láskou a přátelstvím, o tom jak je slastné být poslouchán a vyslyšen a také o tom, že i učitelé si někdy neví rady.



David Eldridge (1974) je současný skotský dramatik. Hra Pod modrým nebem měla premiéru v roce 2002 v Theatre Upstairs v Londýně a v této souvislosti o autorovi napsali: "Originální mladý hlas, který udělal úspěšný krok od příslibů k naplnění."

“ Charles: (k faráři) Já nevěřím v nic. Věřím v lásku, to jo. Ale nemám koho milovat.“

 Drama britského autora, který je označován za jednoho z nejlepších autorů své generace, vypráví příběh Charlese, který se nemůže vyrovnat s náhodnou smrtí své ženy (na londýnské ulici ji srazil autobus). Sledujeme ho, jak se vrhá do světa odcizení a sebedestrukce, aby unikl vnitřním démonům, jež ho pronásledují. Při svých snahách o únik ale potkává nevypočitatelnou Lucy… Lucy se živí jako prostitutka, do Charlese se zamiluje, ale zároveň ho přiměje, aby jí pomohl zabít jejího bývalého klienta. Manipuluje Charles s Lucy anebo ona s ním? Kudy vede hranice mezi zabitím v sebeobraně a vraždou? Jak je to s odpuštěním a potřebujeme ho dnes ještě? Kde se ukrývá čtvrtý kůň z Apokalypsy, na kterém údajně jede Smrt? --  Hra byla deníkem Observer označena za stejně napínavou jako Macbeth, jenom její "kulisy" více odpovídají dnešku - pohřební ústav, psychoanalytik, sado-maso podniky, bary a hřbitovy...

Sežerou rotweileři skutečně všechny ty ubohé listonoše? Jakou symbolickou úlohu hraje v obou aktovkách vytetovaná ještěrka? A není náhodou Mefistofelem právě ten, kdo se celou dobu vydával za Fausta? Na podkladě magicko realistického plynutí času se ve hře setkávají živé osoby s dávno mrtvými, které přesto spolu vytvořily detektivní příběh, v němž obětí a vrahem nejsou hlavní postavy děje, nýbrž vztahy mezi nimi. Vtipné, duchaplné dialogy vytvářejí v prvním plánu mylné zdání, že nejde o víc než o poněkud absurdní komediální příběh snílka, který si tak trochu neví rady se životem. Do nezávazného smíchu se však v druhém plánu dere na povrch surové drama, nelítostné a kruté, ve kterém už život rozdává rány na všechny strany. Ze záhrobí se v napínavém příběhu okořeněném svérázným humorem v různých podobách stále vrací tajemná Markétka, aby nakonec v klamné katarzi předala Žabce štafetu a poselství o tom, že člověk má moc málo štěstí…   Dvouaktová hra je rozdělena do dvou částí: Hroši se také střílejí a Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni… Obsazení prvního dílu předpokládá 2 muže, 1 ženu a ženský hlas, v druhém dílu vystupují 3 muži, 2 ženy a smečka rotweilerů (5 psů). Hra byla zařazena mezi 9 finálových textů Dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka 2005

Kdyby Romeo a Julie žili, přežilo by jejich manželství? A kdyby ano, jak by se na něm odrazila jeho ignorance, její ambice, jejich nevděčná dcera, žádní synové, románek s atraktivním přítelem z večerní školy, bůhví kolik potratů, nedostatek financí, korupce anebo dokonce vražda? Novomanželské apartmá se nachází v malém hotýlku v přístavním městečku Bridlingtonu ve východní Anglii, kde Edie a Irene začínají psát svůj společný život s obrovskou dávkou entusiasmu a vzrušení, jenže budoucnost jim připraví jiný, jak už to bývá, překvapivý osud...
   Richard Bean je pro britskou dramatiku objevem tisíciletí. Po své čtyřicítce, kdy vystřídal nejrůznější civilní zaměstnání, se rozhodl stát se dramatikem. Nutno podotknout, že dramatikem výjimečně originálním, vysoce inteligentním, který se svými tématy a prožitky (Novomanželské apartmá je z prostředí, odkud pochází) pracuje se značně osobitým humorem a ironií. Jeho dosavadní hry Toast, Under the Whaleback, Mr. England a The Mentalists získaly řadu ocenění, samo „Novomanželské apartmá“ (Honeymoon Suite) bylo oceněno Pearson New Play Award 2003. Podle vyjádření zahraničních kritiků je to hra extrémně vtipná a hluboce smutná se scénickou vynalézavostí a důvtipem Alana Ayckbourna.

Při ničivém zemětřesení v San Francisku jsou v prostorech obchodního domu uvězněni dva lidé, prodavačka Samanta a úředník George, který utrpí při zemětřesení zranění. Každý se nachází v jiné místnosti oddělené stěnou. Nevidí na sebe, domlouvají se jen slovně. Přežívají díky tomu, že mají k dispozici potravu z ledničky. Mezi oběma vznikne milostný vztah a plánují společný život. Když po dvou dnech naváží kontakt se záchranáři, postupně se dozvídají, že vzhledem k poničenému obchodnímu domu, je jejich záchrana komplikovaná. George na způsobená zranění umírá, Samanta je po pěti dnech vysvobozena. Po roce se pak Samanta v rozhovoru novináři svěřuje, že věří, že její George stále žije.           

Pierre je významným manažerem - jako ředitel významné televizní stanice vydělává značné množství peněz, nemluvě o jeho postavení na společenském žebříčku. Není proto divu, že žije v přesvědčení, že svět se točí výhradně kolem jeho osoby. To se ale změní ve chvli, kdy o své místo přijde, a naopak jeho žena Marion začne slavit úspěchy na konkurenčním kanále. A najednou se hlavou rodiny stává ona - až dosud více či méně přehlížená manželka.

    Do už tak vypjaté situace náhle přichází Marionin první manžel Francois, otec její dcery Julie. Francois je na dlažbě a žádá svou ženu o přístřeší, než si najde nějaké místo. Marion ho samozřejmě nevyhodí a tak oba její manželé se musí přes veškerou nevraživost nějak směstnat. Korunu všemu nasadí Julie, která přijde představit svého snoubence Alexandra, který zničí, na co sáhne...

 

Dramatizace Dykovy legendární novely o postavě muže, který vyhání krysy z měst. Příběh o krysařovi je stále aktuální, protože i v dnešní době jsme schopni vydělit člověka ze společnosti proto, že je jiný a i v dnešní době je naopak člověk schopen sám sebe vydělit ze společnosti proto, že je jiný. Dramatizace povyšuje vedlejší postavu Jörgena na roveň postavy Krysaře. Rozdílnost těchto dvou výrazných individualit se tak stává hlavním pilířem hry. Dochází k zajímavé konfrontaci dvou zcela odlišných principů. Ke střetu dvou světů. Další zvláštností dramatizace je užitý „princip refrénu“, který vznikl opakováním určitých slov a myšlenek hry. Takový způsob práce vede k zrytmizování textu a hře dodává na poetičnosti. Nová interpretace lyrického příběhu člověka plně zachovává Dykův dualismus mezi dobrem a zlem a s úctou zachází s Dykovým poetickým jazykem. Dramatizace vznikla pro soubor divadelního spolku Kašpar. V Divadle v Celetné je na repertoáru od 30.5.2003.   „Krysař spolku Kašpar má oproti svým četným předchůdcům jednu velkou výhodu, a tou je skutečně kvalitní dramatizace. Dramaturg inscenace Johana Součková vedla skalpel dramatizátora citlivě a přesně; vnitřní monology postav nebo komentáře vypravěče zní v nových situacích přesvědčivě….“