Po zkušenostech s omezenými pěveckými možnostmi většiny ochotnických souborů přistoupil tentokrát Rudolf Trinner, jako už u celé řady svých úspěšných komedií, (Agentura Drahoušek, Holka odjinud, Moje žena není anděl, Která je která aj.), ke stejné úpravě i jeho původního muzikálu pouze ve formu činoherní, bez vložených zpěvů. Na více jak tisíci stránkách Dumasova románu je rozvinut děj v rozmezí dvaceti pěti let, aktivně v něm do děje zasahuje 176 osob a přesto zde Trinner dvaceti hlavními postavami co nejvěrněji tlumočí vše, co Dumasův román tak proslavilo. Je to nejen romantika samotného příběhu, ale i velká lidská pravda odhalující na jedné straně zradu a na druhé víru, nezlomnou vytrvalost a v neposlední řadě i lásku. Půl druhého dne napínavého čtení je zde zkráceno na pouhé dvě hodiny a scénická hudba nahraná PKO - Pražským komorním orchestrem, vše výrazně doplňuje. Ve dvou dílech s jedinou přestávkou vyžaduje inscenace pouze tři, většinou náznakové přestavby scény hlavní, ostatní děj se odehrává - při stažené oponě - na levé a pravé předscéně. Dumasův byl námět, autor k němu přidal ono nutné řemeslo, něco veršů, hudby a v neposlední řadě i „krapet“ nezbytného humoru.

Epileptik Dostojevsky je patrně ruský emigrant v Chile naší doby, tj. po návratu demokracie. Živí se bídně jako obyčejný soukromý detektiv. Nemá movité zákazníky. Ti, co si za parného léta žádají jeho služby, jako hokynář, který nechává sledovat svou mladou ženu, nebo panička se psem, homosexuální námořník či zdravotní sestřička, buď z různých důvodů nepřijmou výsledky jeho šetření a své problémy zametou pod koberec nebo požadují nesmysly. Dostojevsky by mohl by mít výnosnější zaměstnání jako člen ochranky, ale fanaticky se trápí stavem svých klientů i stavem společnosti, trpí halucinačními sny, jeho povolání a povaha mu nedají spočinout. Úlevu nachází jen u své milé Nataši. Musí jít na pláž, aby zjistil, odkud se berou a proč se poslední dobou objevují zohavení utopenci, odkud pramení všudypřítomné násilí a rozvrat hodnot. Pomáhá mu jeho starý lékař. Jdou spolu zkoumat problém i do márnice. Lékař i Nataša jsou zavražděni, Dostojevský uvězněn. Je propuštěn, když se na pláži najde tělo policisty Ricardiho, který si prý jako psychopat užíval kruté sexuální praktiky a své oběti pak házel do moře...
    Jméno hlavního protagonisty ne nadarmo odkazuje na slavného ruského romanopisce. Text, jehož podtitul zní „divadelní trochu detektivní romaneto“ se pohybuje na pomezí prózy, divadelní hry a filmového scénáře. Ačkoli není rozepsán do replik, je výrazně dialogický a zároveň obsahuje sugestivní obrazy. Byl mj. uveden ve francouzském divadle Théatre Nationale de la Colline a ve španělské Valencii.

V parku s výhledem na dívčí školu se dva exhibicionisti, Carlos a Sigmund, hrdlí o to, kdo byl na místě první. V průběhu děje se obává jeden druhého jako možného příslušníka tajné policie, posléze se v rozmarné etudě dávají jeden druhému poznat jako Karel Marx a Sigmund Freud a nakonec se vzájemně přiznávají k podílu na mučení lidí za vojenské diktatury v Chile. Závěr je vrcholem autorovy metody spočívající ve vršení absurdit – dramatik zde kumuluje svůj výsměch moderním fetišům a své opovržení společností, která stále lhostejněji přijímá nejrůznější deviace a perverze, a v případě latinskoamerické reality se nedokázala zbavit proslulého sexuálního chlapáctví „machismu“.
    Název hry je jasnou narážkou na Freudovu práci Psychopatologie všedního života. Hra pikantně spojuje dvě rozdílné osobnosti, jejich koncepty i politické nekorektnosti, jako např. židovství obou dvou. Je do jisté míry provokací, kterou nakonec chtě nechtě musíme přijmout: vždyť pro postmoderní současnost je typické, že si ze všech i všeho tropí šašky.

Skvěle napsaná anglická komedie o muži, jenž nemůže najít sám sebe a jeho praktické ženě, na které je tím pádem zabezpečení domácnosti.
Bernie se rozhodl skončit se  zaměstnáním a věnovat se umění - jehož jediným produktem je ale zatím pouze nepovedený autoportrét. Jeho žena, lékařka Nikol, zase musí kvůli rekonstrukci  přestěhovat svou ordinaci domů. V domě žije i popletená a krátkozraká teta Dot, do toho všeho ještě příjde hysterická a dotěrná pacientka Val žádat Nikol, svoji lékařku, aby mohla porodit svéj iž sedmé dítě v provizorní ordinaci do vany. Kromě hrozícího porodu se postavy musí vypořádat i s ukrytím mrtvoly, nečekanou návštěvou milenky , z dosud klidného domu je blázinec.  

Nositel Nobelovy ceny Eugene O´Neil (1888 - 1953) patří k vrcholným představitelům nejenom americké, ale i světové dramatické literatury. Jeho hry vyznačující se dokonalou znalostí lidských charakterů, které dokáže zobrazit nepřikrášleně, mnohdy až drsně, se hrají po celém světě. Dvě z nich se ale navíc vyznačují i značnou autobiografičností - a proto měly být podle autorova přání uvedeny až 25 let po jeho smrti. Toto přání ale nevyplnila O´Neillova třetí žena -a tak se Cesta dlouhým dnem do noci a Měsíc pro smolaře dostaly na jeviště již několi let po autorově smrti. Obě hry krom jiného spojuje postava Jamese Tyrona, O´Neillova bratra.
Hrdinové hry Měsíc pro smolaře Phil Hogan a jeho dcera Josie tvrdě pracují na pronajaté farmě. Zůstali sami, protože tři Hoganovi synové nevydrželi dřinu na tvrdé, kamenité půdě a postupně utekli. Phil Hogan a Josie se proti každodenním strastem obrnili svérázným, mnohdy až krutým humorem. Opravdový a hluboký cit je potřeba skrýt za hrubý zevnějšek. Aby uhájili to nejnutnější, musí občas použít i drobných podrazů aniž by ztratili svou čest a mravní čistotu.Pak se ale na farmě objeví ztrsokotanec a alkoholik, James Tyron...

Na začátku bylo jen několik nástřelových výrazů: peníze, pocity, víra, rodina. A také titul: Kredit. Mladý německý autor Jan Neumann na tomto materiálu pracoval společně s pěticí herců a vznikla hra, která byla podkladem inscenace uvedené v divadle Schauspielhaus Frankfurt.
    Její hlavní téma bylo prosté: peníze sice štěstí člověka šťastným udělat nemůžou, zato ale dokážou nesmírně uklidnit. A co mají společného s city? To se ukazuje během nejrůznějších rodinných oslav, kde se nádherně odhalují životy jednotlivých členů rodiny a vztahy mezi nimi. Nezvykle epická hra částečně prostřednictvím vyprávění, částečně předváděním vypráví osudy tří generací jednoho německého klanu. Nabízí velmi zajímavou příležitost nejen pro dramaturgické a režijní uchopení, ale i herecké úkoly.

Hra Kdybys umřel francouzského literáta Floriana Zellera navazuje tematicky na jeho předchozí hry Ten druhý a Manéž. Fenomén žárlivosti tentokrát zkoumá ještě rafinovaněji: žárlivost postupně prosakuje příběhem a zkresluje perspektivu. Diváci jsou neustále na pochybách, zda dramatické scény, které se odehrávají na jevišti, jsou jenom výplodem představivosti hlavní hrdinky, nebo zda je její žárlivé podezření oprávněné.
    Lékařka Anne po smrti svého manžela Pierra najde v jeho pozůstalosti poznámky k plánované hře o herečce, kterou jednou potkal. Její hlavní postavou měl být ženatý muž, který vede dvojí život. Anne nabyde pocitu, že se jedná o autobiografickou hru a začne pátrat po důkazem, které by naplnily nebo vyvrátily její podezření. I po hovorech se osobami zapletenými do celého případu však zůstává v napětí: byla Pierrova láska k ní skutečností nebo zdáním?

Valencie 1939. Konec španělské občanské války. Jaume Planc, komisař valencijské policie, se setkává s podivnou událostí: několik manželek a dcer místních velkostatkářů bylo „uneseno“. Objevuje se také záhadný seznam se jmény podezřelých osob. Policie musí zasáhnout. Planc má ale v tomto okamžiku pouze jediný zájem: společně se svou neurastenickou dcerou Alfonsou a zvláštního stroje připomínajícího nápadně dnešní počítač vytváří jednoduchý umělý jazyk budoucnosti založený nikoli na náhodném prolínání světových jazyků, ale numerických kombinacích. Právě tento Plancův projekt přitahuje do jeho domu zahraniční špióny i místní podivíny. Tato směs personálu vytváří komediální zmatek plný záměn, nedorozumění a střetajících se zájmů.
    Tvrdohlavost tvoří sedmý a poslední díl Spregelburdova velkolepého projektu, který pod názvem Heptalogie Hieronyma Bosche píše již 11 let. Konfrontuje v něm hodnotový systém současnosti s konceptem křesťanských hříchů, který přirovnává k práci se slovníkem, jehož význam jsme již zapomněli. I proto hříchy v jeho pojetí nejsou skutečnými hříchy, ale spíše deviacemi. Spregelburdovy hry se vyznačují fantaskní matematickou prokombinovaností dějových i motivických linií a nejinak je tomu i v jeho poslední hře, kde se na tytéž události ve struktuře tříaktové hry díváme třikrát – pokaždé z jiného prostoru jednoho domu a pokaždé z pohledu jiných postav, které přispívají k dění v něm. Opět se nejedná o historickou hru, ale spíše ji lze interpretovat jako zamyšlení se nad konfliktem levicové a pravicové ideologie, demokracie a autoritativních společenských režimů a zcela současnými tématy střetu civilizací.
    Hra měla světovou premiéru na přelomu dubna a května 2008 v divadle Schauspielhaus Frankfurt v Německu.

Nejúspěšnějším a nejznámějším dílem amerického dramatika a scénáristy Jamese Goldmana je historická hra Lev v zimě, která byla krátce po divadelním uvedení v roce 1966 v New Yorku také zfilmována. Film s Peterem O´Toolem a Katherine Hepburnovou získal tři Oscary. 
Hra se odehrává na hradě Chinonu, o Vánocích roku 1183, kdy se anglický král Jindřich II. a jeho zavržená, v domácím vězení žijící, ale stále mocná manželka Eleonora Aquitánská, musí rozhodnout, který z jejich tří synů bude vládnout zemi. Královna chce zemi rozdělit, král to odmítá, navíc ho rozptyluje i láska k mladičké francouzské princezně Alais.V průběhu několika málo dnů je rozehrána komplikovaná hra a v sázce je budoucnost celé říše, Lev v zimě přesto není suchopárným historickým dramatem, ale vtipnou, ironickou studií dlouholetého, již značně unaveného, přesto ale pevného  vztahu.

 

Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy, se najednou dějí nepředstavitelné věci. Kdo stojí mezi královstvím a zkázou? Soudné sestry jsou vtipnou a svéráznou variací na Macbetha i jiné shakespearovské příběhy. Setkáte se tu s mnoha postavami tohoto temného dramatu: s vévodou a vévodkyní, kteří usilují (zprvu úspěšně) o trůn, s celým vévodovým dvorem včetně šaška a ducha zavražděného krále, s hereckou trupou, ale zejména se třemi čarodějkami, kterým se nakonec podaří vrátit královskou korunu na tu správnou hlavu... Ale nebyl by to Terry Pratchett, aby se v příběhu neobjevily nové okolnosti, situace, se kterými Shakespeare nepočítal; a nakonec i překvapivé rozuzlení.
K dispozici je i úprava Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, která vznikla pro pražské Divadlo v Dlouhé a na scénu vrací velmi zásadní, ale Briggsem vynechanou, postavu - Smrtě.