Hudební komedie podle filmového scénáře Václava Wassermana & Martina Friče Hotel Modrá hvězda přivádí na jeviště příběh stále populárního Fričova stejnojmenného filmu, oproti předloze posunutý hlouběji do atmosféry prvorepublikové. Zchátralý hotýlek, který zdědila Zuzanka, zde není domovem trojice mladých gentlemanů, ale trojice (dvou mužů a jedné ženy) pouličních muzikantů. Díky tomu má jevištní verze dvě hudební roviny. Jednou je právě „městský folklór,“ tedy písničky „staropražské,“ druhou filmové melodie první poloviny minulého století. Zaznívají zde nejen z filmové předlohy známé Slunečnice a Mám život hrozně rád, ale i další hity filmové (Hm, hm, ach ty jsi úžasná, Oči čokoládové, Sám chodívám rád…) a pouliční (Vandroval malíř, Mandolínka…), stylově doplněné o několik songů původních. I v divadelní verzi se po plese umělců – v našem případě karnevalu v onom lepším hotelu Modrá hvězda - pochopitelně musí všechna nedorozumění vysvětlit a ti praví se nakonec nacházejí, zde nikoli ve finále svatebním, ale poněkud bláznivém, respektive (chceme-li zůstat u terminologie filmové) „crazy.“ Hotel Modrá hvězda opravdu není a ani nikdy nebyl dílkem realistickým. Patří mezi ty, které nám nabízejí iluzi jakýchsi idylických "starých zlatých časů", pomyslné krásné doby, kdy dámy byly dámami a gentlemani gentlemany, kdy platilo dané slovo a mezi těmi slovy se zpívalo pro radost. My víme, že taková doba nikdy neexistovala (a ani nemohla), ale představa je to pěkná. Hotel Modrá hvězda je prostě pohádkou pro dospělé.
Hudební komedie Hotel Modrá hvězda byla na jevišti poprvé uvedena v Divadle Šumperk 10. listopadu 2007 a až doposud (březen 2008) uváděna před permanentně vyprodaným hledištěm.

Příběh netradiční rodiny skládající se z dvou přítelkyň, uznávané herečky Maryly a manažerky Soni, jejich dcery, studentky Mišky. A věčně přítomné mrtvé sestry Ditty, fetiše všech žen. Příběh o současných vztazích mezi ženami různých generací. Příběh o fetiších žen. O tom, jak ženy vnímají svůj ženský úděl, ale i úlohu ženské krásy, rituálů oblékání a hraní různých rolí ve svém životě a na veřejnosti. Je to též příběh o fetiších, kterými jsou vztahy žen s nepřítomnými muži (ne)žijícími v této rodině, kteří i přesto ovládají tyto ženy, jakoby vedle nich reálně existovali. Svědčí o dalším velkém ženském fetiši, kterým je láska. Příběh neplyne lineárně, je skládačkou událostí v čase. Začíná v okamžiku, kdy se dcera Miška rozhodne pod záminkou natočení studentské práce dozvědět pravdu o vztazích v rodině. Chce natočit video o životě a názorech své matky Maryly, lokálně známé hvězdy, a postupně se dozvídá pravdu, v jaké rodině žije a kdo je její skutečná matka. Miška odhaluje tabu z minulosti a vztahy dvou přítelkyň, které ji vychovávají. Minulost vstupuje do hry jako fetiš, věčně jinak podávaný a zkrášlovaný ženami. Podobným fetišem žen je slovo. Monologizované dialogy vyjadřují stavy a nálady žen, které žijí víc slovy než činy. Každá žena je herečka, a každá herečka prožívá životy mnohých žen, i o tom je tato hra. Fetiš hraní různých ženských rolí a prolínání (ne)pěkných rolí na jevišti života a v zákulisí života jsou hlavním motivem komorní studie o ženských vztazích.
Hra získala 2. místo v soutěži Dráma 2005 a v roce 2008 ji uvedlo Slovenské národní divadlo v Bratislavě v hlavní roli se Zdenou Studenkovovou, Kamilou Magálovou / Božidarou Turzonovovou a Táňou Pauhofovou.

Touha, sen, nebo realita? Christine se stará o svou na smrt nemocnou matku, stárnoucího otce, dům i hospodářství. V takovém případě jí nezbývá příliš mnoho času na soukromý život a lásku. Jednoho dne ale matka zemře a po Christine jakoby se slehla zem. Překvapení sourozenci, kteří se dostaví na poslední rozloučení s matkou, naleznou doma pouze otce a pečlivě vypracovaný návod k jeho ošetřování a k vystrojení matčina pohřbu…
Co teď? Budou ochotni vzdát se dosavadního života a postarat se o starého nemocného otce? Zda alespoň Christine nalezne štěstí v životě ukáže až slibná schůzka na pařížském nádraží Gare de l’Est…    
Hra pomalu odkrývá pečlivě vystavěné scény ze života postav, které touží po štěstí a spokojenosti. Autorka propojuje rytmický každodenní jazyk s poeticky laděnými vnitřními monology a retrospektivami. Výsledkem je do hloubky propracovaný portrét rodiny. Současně si hra klade otázku, do jaké míry jsou či chtějí být děti dneška zodpovědní za své rodiče.

Nejnovější hra Evy Rottmann Unter jedem Dach (ein ach) byla vybrána z více než 60ti textů a nominována do letošní autorské soutěže mladých dramatiků Heidelberger Stückemarkt 2010, kde získala cenu publika.

    Princip Meese, jak zní originální titul, je zjištění a uvědomění si vlastního zmatení. Obraz současné generace třicátníků. Duch doby bez orientace a bez směřování.
    Autor napsal obsahově i formálně velmi originální hru, která jako strhující vodopád myšlenek postrádá rozdělení do scén i vystupující postavy. Bezejmenné JÁ zametá střepy vlastní identity a prostřednictvím volně předkládaných témat jako televize, krátkodobé zaměstnání, tvůrčí role spisovatele atd. zrcadlí zmatenost generace, k níž Kluck patří. Zmatenost - chaos - odkazuje k německému malíři, scénografovi a performerovi Jonathanu Meesovi, jehož dílo je právě metaforou současné mladé generace.
   
    Hra Princip chaosu byla oceněna na festivalu Theatertreffen 2009 a v lednu 2010 získala cenu pro mladé dramatiky Kleist-Förderpreis. Poprvé byla uvedena v berlínském divadle Maxim Gorki Theater na jaře 2010.

Bohunka trpí puritánskou obsesí. Vše v jejím životě probíhá dle primitivních moralistních pravidel. Vše musí být vytřeno, každý musí mít přezůvky, obědvá se ve dvanáct, večeří se v šest, spát se chodí v deset. Nevěří v Boha, ale před jídlem se modlí. Nevěří na posmrtný život, ale nad zapálenou svíčkou komunikuje s nebožtíky. Její prastarý otec nechce jíst, ale musí jíst, protože je to zdravé. Bohunčin robotický život naruší dcera, která na návštěvu přivede svého manžela. Manžel nezapadá do žádné z přijatelných kategorií, v Bohunce dokonce vznikne podezření, že partner její dcery není lidská bytost, ale pes. K tomu všemu Bohunčin soused zjistí, že na zahradě prosakuje spodní voda. A navíc přinese Bohunce jablko. To Bohunku naprosto vykolejí. Vykáže souseda ze své zahrady a zakáže mu přístup do domu. Spodní voda však situaci nenechá jen tak a propukne v drtivou povodeň všech zasutých traumat Bohunky, v povodeň, při které zmizí břehy mezi světem živých a světem mrtvých. Po třiceti letech se znovu objeví Bohunčin mrtvý bratr a mrtvá matka. Náhle se vyjasní, proč Bohunka nesnáší jablka, proč nesnáší doteky a proč nesnáší vlastní dceru. A taky to, proč bratra otrávila a proč chtěla otrávit svou dceru a jejího manžela.

Divoká komedie z prostředí divadelního baru. Barmanky Mirka a Květa se těší, že si po začátku představení odpočinou od náporu diváků. Bar je po začátku sice uzavřen, ale kvůli požárním předpisům není uzamčen. To zmate generála Machače, který hodlá podnik navštívit s vojenskými jednotkami účastnícími se strategického cvičení NATO. Cvičení má probíhat v Budapešti, avšak neschopností české strany se vojska omylem vylodila v Praze. Generál potřebuje celou aféru ututlat, a tak všem zúčastněným namlouvá, že jsou v Budapešti. Aby jeho pohádce uvěřil i šéf celé operace maršál Blackback, musí generál přesvědčit obě barmanky ke spolupráci. Pod podmínkou, že se vojáci budou chovat tiše, aby nerušili probíhající představení, obě servírky svolí, že se divadelní bar bude vydávat před maršálem za generální štáb. Iluzi však narušuje na mol opilý herec, mistr Kabeš z Národního divadla, který si do baru odskočil v kostýmu vodníka, a těhotná žena, která se kvůli vojenským barikádám nemůže dostat do porodnice.

Divoká komedie z nemocničního prostředí. Varietní kouzelník Kincl si při představení utrhl achilovu šlachu. Po operaci se probírá z narkózy v nemocničním pokoji společně s drvoštěpem Haunerem a záhadným panem Hubičkou. Na nečekanou podvečerní vizitu přichází ošetřující lékař s novým ředitelem nemocnice, který je evidentně členem mezinárodního zločineckého podsvětí. Ředitel mluví jako dlaždič, drvoštěp Hauner začne recitovat vlastní nesnesitelné básně a doktor se sestřičkou se snaží zpříjemnit si noční službu satanskou mší. Satanská mše zapříčiní, že záhadného pana Hubičku posedne ďábel, kterého se snaží vymítit místní uklízečka, jež se volném čase věnuje lidové magii. Síly amatérské čarodějnice však na takový úkol nestačí a do vymítání se musí zapojit i estrádní umělec Kincl, který má v hierarchii magických schopností vyšší šarži, než prostá uklízečka – je to kouzelník. Za pomoci plyšových králíků, umělých květů a triků s kartami ďábla z pana Hubičky opravdu vymítí, bohužel i se samotným panem Hubičkou. Než-li se všem podaří vrátit pana Hubičku zpět do magického kruhu, procestují s nemocničním pokojem kus světa i časových rovin.

V bludišti technicistní budovy anonymní televizní stanice se ztratí Dramatik a Producent. Jsou v časové tísni, neboť jsou pořadateli tanečního konkurzu, který probíhá kdesi ve vyšších patrech budovy. Jediné možné spojení s účastníky konkurzu představuje automatizovaný výtah, jenž je naprogramován na úsporný provoz. Zdá se však, že kromě zmíněného programu si výtah při svém provozu vytvořil také osobnost. Díky tomu jsou ve stejném patře postupně uvězněny další postavy: Sentimentální zamilovaný floutek, primitivní žena středního věku zklamaná životem a dva popeláři, kteří jsou ve skutečnosti tanečníky. Různorodou skupinu pozoruje a hostí zakomplexovaný požárník, který je jako jediný ve správném patře. Po mnoha hodinách čekání vyvrcholí nuda všech účastníků opileckým večírkem a jedním nezdařeným pokusem o sebevraždu, při kterém se zdá, že existuje cosi vyššího než člověk. Při bližším zkoumání se však zjistí, že šlo jen o banální romantizující představu a to, co člověka skutečně přesahuje, je bohužel jen automatizovaný výtah.

Podtitul této hry(Manželské hádky, hrátky a psychohrátky mezi spisovateli)výstižně naznačuje, jak je celé téma pojato. Příběh partnerského soužití dvou lidí, z nichž oba mají literární ambice, střetávání jejich životního i autorského stylu, diametrálně odlišný pohled obou na tutéž skutečnost - to vše je i po stránce formální zpracováno velmi originálně.
Manžel jde na žádost své ženy navštívit manželskou poradkyni, setkání však probíhá mimo konvenční rámec. Neodehrává se v poradně, ale v kavárně před zraky diváků, poradkyně tu popíjí fernet a žertuje o svém intimním životě, v protikladu se svou profesní úlohou se ani nesnaží o objektivní stanovisko k problémům, které muž nastoluje. Padají i zvyklosti klasického divadla, poradkyně se průběžně mění v klientovu manželku. Přijmeme-li postupné proměny jedné protagonistky do různých (ale vždy klíčových) rolí, otevírá se před námi psychodrama, které je velmi bohaté, protože oba partneři mají možnost o svých problémech diskutovat spolu navzájem, nebo o nich mluvit s cizí osobou (respektive ústy cizí osoby). Jedním z klíčových bodů manželských problémů je spor o román. Torzo, které vytvořil manžel, jeho žena upravila podle požadavků redaktorů a umožnila mu tak vyjít. Možná ale, že svými úpravami a vstřícností k masovému vkusu ubrala na kvalitě i autenticitě tohoto díla. Její manžel si to rozhodně myslí a odmítá se pod takový kompromis podepsat. Z manželky se stává úspěšná autorka, která živí rodinu, je třeba jí vytvářet podmínky k práci a vydatně jí pomáhat, protože ona se nemůže při své velké zátěži starat o domácnost a děti. To, co se z jednoho pohledu může jevit jako střetávání idealismu a pragmatismu, se z opačného jeví jako protiklad schopného s neschopným. Autor konfrontuje své postavy nejen pomocí jejich názorů, ale i jejich literárních stylů, a v této hře předkládá budoucím inscenátorům náročnou výzvu.

Sboristka v důchodovém věku si přináší domů urnu svého manžela Arnolda. Teprve teď si s ním může v klidu o všem popovídat, teprve teď bude mít u ní život jako v peříčku… Zaživa to bylo trochu jiné.
A tak se před námi odvíjí jeden tragikomický život ženy, prožitý celý u divadla v druho, či třetiřadé roli, jímž za ta léta načichla natolik, že se sama má za zneuznanou umělkyni. Tragický v tom, že jde o život zmarněný neodpovídajícími ambicemi, komický pak v tom, jak příčinu vidí vždy naprosto jasně mimo sebe: doba, bývalý režim, egoismus režisérů, "typicky česká" závist intrikujících kolegyň a celého prostředí, rodina, manžel, děti. Sama se totiž za všech okolností vidí jako ta nejtalentovanější, nejčestnější, neodvážnější, nejpřímější a do krajnosti obětavá.
Přesto by v jejích čím dál tím zjevněji nesmyslných a směšných řečech mělo být i něco stále více dojemnějšího: láska k divadlu je nefalšovaná, osamělost krutá, zmarněnost nepředstíraná, stejně jako strach ze smrti, která ji už "pravidelně navštěvuje", opravdový.
Kdo z nás si může sám před sebou zcela upřímně říct, že jeho život byl beze zbytku naplněn? Nebýt oněch pohádek o sobě, bůhví, jestli by naše sboristka Plešingrová, měla vůbec proč žít…