Maškaráda volně navazuje na i u nás (díky Divadlu v Dlouhé) úspěšné Soudné sestry. Znovu se setkáváme s čarodějkami, jen tentokrát jsou dvě - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová - a jejich dobrodužství se netýkají činohry (a samotného Shakespeara), ale opery. Příběh Anežky Nulíčkové, která by se měla stát čarodějkou, ale raději by byla operní divou, je totiž parafrází Fantóma opery (a nejen to, pohrává si s operou jako takovou) - a to parafrází velkolepou, plnou vášní a akce, šermu, baletu a zpěvu., to vše s pratchettovským humorem.
Dramatizace Stephena Briggse ovšem původně vznikla pro amatérský spolek, obsazení tudíž jde dublovat a zvládnout i s menším souborem.

Bydlím tady v takovym fakt tradičním jakože bungalovu, říká se tomu ibi. Vypadá úplně stějně jako domečky místních domorodců, až na to, že v tom mým je klimatizace, koberec a záchod.

Na odlehlé misi v jakési muslimské zemi, kde je nedostatek vody, ale zbraní až moc, se nudí humanitární pracovníci. Mladou, naivní a ne příliš inteligentní Lauru zaučuje její nadřízený, ex-hippie frajer Keith (který byl u všech významných konglitů počínaje Kambodžou), domorodci prahnou po značkovém oblečení, uklízečka Ibrahima s vášní pro mobily a sexy lodičkami pod burkou je těhotná a bojí se, že ji manžel zabije, pokud porodí holčičku - život zhýčkaných Evropanů a Američanů je konfrontován s rozpadajícím se světem, ve kterém se ocitli a kterému tak úplně nerozumí, stejně jako jim nerozumí domorodci.
Sympaticky politicky nekorektní, černá komedie  známého britského autora je brilantní, dobře napsanou studií nejen o humanitárních pracovnících, kteří na misích hledají východisko z nudy.

Marvin má vše - dobrou práci, přítelkyni, spořádaný život. Pak se ale musí vyrovnat se záhadnou smrtí své sestry, se ztrátou mobilního telefonu a se zjevením záhadné osudové ženy, kterou nejprve považoval za halucinaci. Jeho život už nikdy nebude takový jako dřív, obzvlášť když se kolem potloukají záhadní Eskymáci kteří s oblibou citují reklamní texty  a spamy a policejní vyšetřovatelka klade znepokojivé otázky. Hra amerického autora Kena Urbana osciluje mezi realitou, snem a detektivním příběhem; ukazuje šílenost a odcizenost našeho přetechnizovaného světa stejně tak jako křehkost nás samých a to, že jsou věci, které se nedají napravit.

Lette je ošklivý. Je tak ošklivý, že mu šéf zakáže prezentovat na kongresu jeho nový vynález. Kolegům by se na konferenci z jeho ošklivosti mohlo udělat špatně. Lette je prohlášením svého nadřízeného zcela zmaten - nikdy neměl ponětí, že je tak ošklivý. Když však porozumění pro šéfovo rozhodnutí projeví i Letteho vlastní žena, rozhodne se jednat. Podstoupí plastickou operaci. A když se probere z narkózy, otevře se před ním svět netušených možností - profesních i erotických. Jeho dokonalý obličej mu všude otevírá dveře. Lette stoupá stále výš. Jenže pak začne po městě potkávat muže se stejným obličejem. Jeho plastický chirurg totiž své úspěšné zboží prodává dál. A po Letteho obličeji je velká poptávka...
    Nová Mayenburgova hra je komedií o ztrátě identity, o tom, co je krása a o relativitě úspěchu. Novinka předního německého dramatika byla ve světové premiéře uvedena v lednu 2007 v berlínském divadle Schaubühne a setkala se se značným ohlasem.

Archetypální příběh Prince Bajaji je prezentován netradičním způsobem vyprávění, k čemuž slouží virtuální postava naprogramované babičky, a současně analýzy prostřednictvím virtuální postavy naprogramovaného psychologa. Tato vyprávěcí-sdělovací rovina se zrcadlí v hlavní, reálné postavě chlapce Tomáše, jehož vnitřní prožívání Bajajova příběhu a komunikace s počítačovými programy, hrami i s reálnými postavami, zejména s matkou a sestrou Luckou, je ve skutečnosti ústřední linií, s níž by se měl posluchač identifikovat a poměřovat. Do vyprávěného pohádkového příběhu vstupují i další postavy, především Bajajův koník Paskal a princezny Slavěna, Zdoběna a Budinka. Zejména děje související s princeznami jsou nám předány již zpracované Tomášovou obrazností, tj. přizpůsobené v konání i v dialozích současnému digitálnímu věku. Ve výsledku tedy jsou Tomášův svět a jeho prožívání ovlivňovány vyprávěnou pohádkou, ale stejně tak samotné děje a dialogy související s klasickým Bajajovým příběhem doznávají značného posunu a deformace, jak prostřednictvím Tomáška vstupují do dialogu se současností.
Ve hře je tak tématicky, ale i formálně zdůrazněn kontrast tzv. starých časů a současné digitální doby. S tím souvisí téměř nesouměřitelné způsoby komunikace: běžný jazyk mezilidského dialogu a jazyk počítačový, způsob, jímž komunikujeme s virtuálním světem počítačových programů a internetu. Hra otevírá také otázku, nakolik je možné vypravěče nahradit programem. Odtud vede svorník k otázce osamělosti uprostřed obrovského množství informací a komunikací… Právě osamělost hlavní postavy, kterou se Tomáš pokouší kompenzovat pomocí vyprávěcích a psychologizujících počítačových programů – je tím, co je nám předloženo k úvaze.
Hra se umístila ve finále soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2007.

Dopoledne na svahu. Mrzne, jen to praští. Čekaní na slunce, na horký čaj. Všeohlušující hučení sněžného děla. Stárnoucí Vlasta s velmi mladým Slávkem staví trať pro světový závod ve slalomu žen. Dnes Vlasta povýší. Po letech tréninku postoupí na pozici předjezdce. Kopcem vzhůru se pnou kilometry optických kabelů televizního štábu. Vlasta dohlíží, aby Slávek rozmístil reklamní poutače tak, aby se zúročil všechen přenosový čas. Žádný baner nemůže být dost blízko závodní stopy. Na Vlastu dohlíží pan Karas, hlavní traťový komisař. Pan Karas nervózně a bezúčelně popojíždí se sněžným skútrem. Má pro to dobrý důvod. Již několik týdnů nesněžilo. Kromě toho zařídil, aby jeho dcera zajížděla závodnicím stopu. Komentátor rozhlasového přenosu sedí u naftových kamen, bezradně volá o pomoc. Nad hlavami všech se povážlivě kýve železná palice. Pro sluneční brýle ji nikdo nevidí. Slunce vychází. Sněžné dělo hučí. Ze sjezdovky se beze stopy ztrácí lidé.
Hra se umístila ve finále soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2007.

Štěstí dam (musical radical) je původní vaudevillový muzikál, inspirovaný romány Émila Zoly, kabaretní estetikou a haute-couture módou. Odehrává se ve fiktivní nákupní galerii na konci 19. století. Venkovská dívka přijíždí do velkého města hledat štěstí. Nastoupí jako prodavačka do lidmi zbožňované, malými živnostníky proklínané nákupní galerie „Štěstí dam“. Hned první den se setká tváří v tvář s mladým, samolibým majitelem velkoobchodu. Ten se do ní... nezamiluje, ale touží ji mít. Dívka je ovšem cudná a to jediné, co jí na světě patří, nedá zadarmo...
Ironický příběh o naší současnosti, nahlížený z dalekého devatenáctého století. Zola v románu U Štěstí dam líčí vznik a rozvoj prvního „hypermarketu“ na světě. Inspirací mu byl pařížský obchodní dům s módním zbožím Bon Marché, jehož majitel a zakladatel Aristide Boucicault vynalezl řadu dodnes používaných obchodních a reklamních praktik – jako je střídání módních sezón, princip slev a výprodejů či využívání impulzivního chování zákazníků. V bohatnoucí a rychle se rozvíjející Paříži se tak stal jedním z otců toho, čemu se dnes říká konzumní společnost – a jeho velkoobchod se stal prototypem pro další novodobé katedrály, které brzy začaly růst po celém světě.
Hra se umístila ve finále soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2007.

Panelákový dům, jakých je na českých maloměstech dvanáct do tuctu. Jeho plášť je obložen zašedlým, jakoby povadlým lešením. Vše se bortí s ukázněností tanečního pořádku. Krajem bloudí divocí psi a krotký osel. Domobrana pilně cvičí střelbu od pasu a svět se nastěhoval do přívěsu. Výtah se zasekl, opět. Někdo umřel, prý. On, ona, matka, syn, dcera a soused – příběh ze společné etáže sešněrované kazajkou hliníkového lešení.
Hra nadějného mladého autora, který se již dvakrát za sebou umístil ve finále Ceny Evalda Schorma, je osobitou metaforickou výpovědí o dnešním světě, jak ho nahlíží současná mladá generace. Přednosti textu spočívají především v jeho výrazné divadelnosti, jeho situace udržují napětí mezi reálným východiskem a metaforickou kvalitou. Rukopisem mladého autora je pak zejména osobitý, kultivovaný jazyk, plný zvláštní a jedinečné obrazivosti.
Hra se umístila ve finále soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2007.

   Asi hodinová jednoaktovka, do níž se započítává také hudební podkres z děl Mahlera, Liszta, Almy Mahlerové a Wagnera. Hrají dvě ženy – jedna stará, druhá asi 35 let.
   V Kolowratském paláci v Praze sedí dvě ženy: Alma Mahlerová a Cosima Wagnerová. Akce hry se děje kolem roku 2003. Obě dámy už samozřejmě nežijí, ale fiktivně zde čekají na rozhodnutí poroty Evropské unie, která má vyhlásit nejúspěšnější ženu 20. století. Obě protagonistky jsou nervózní. Každá z nich si představuje, že tuto cenu musí získat, protože si ji zaslouží. Toto očekávání je hlavním námětem dialogu mezi těmito dvěma zajímavými, ale silně egocentrickými osobami. Navzájem se nemají rády a kritizují jedna druhou – styl života, povahové vlastnosti. Ostrý dialog, místy komický, odhaluje postupně jejich život, aspirace, lásky, vztah k manželům i milencům a také jejich osobní tragédie. Hudba je velmi důležitou součástí hry, vlastně jde i o jakýsi souboj dvou skladatelských velikánů...
   V závěru slyšíme hlas osoby, která sděluje verdikt poroty. Obě ženy jsou vysoce oceňovány, ale přesto vyhrává paní Lou Andreas Salome za své zásluhy v psychoanalýze a literatuře. Je také prototypem moderní ženy. Naše protagonistky jsou zklamány a reagují rozčileně. Najednou se z nich stávají přítelkyně a ruku v ruce odcházejí ze scény.
   Alma a Cosima byla úspěšně hrána na konzervatoři v Montrealu.