Hlavní hrdinkou Heckmannsova Stationendramatu je mladá žena Lina. Zemřela jí matka a v její osamělosti jí nějak uklouzává samozřejmost slov i život. V jednotlivých osmi scénách s názvy Teror konzumu, Obrazy lidí, Rodinná politika, Soft návyky, Zkouška kontingence, Seberealizace a Odevzdanost vpadá Lina do zmechanizovaného života ostatních lidí a svou roztomilou, ale rozvratnou vykolejeností nabourává příběhy i osudy všech. Hra v sobě má něco brechtovsky zcizujícího, a tak vlastně nakonec zůstáváme v nejistotě: sledovali jsme více příběh Liny nebo obraz nás samotných? 
   

Hra kubánského dramatika se odehrává v bytě trojice sourozenců v typické periferní havanské, tj. zchátralé panelákové zástavbě. Spisovatel Pucho, výtvarník Celestino a jejich roztančená sestra Dulce zde společně tráví silvestrovskou noc. Ovšem namísto, aby oslavovali příchod nového roku, řeší kardinální problém. V titěrném bytě je totiž již značnou dobu sužují nejen neustálé výpadky dodávky elektřiny, horko, smrad, neutichající hlasitý motiv písně „Sádlo“ od Chana Poza a vzájemná hašteřivost, ale i přítomnost neobvyklého společníka: prasete, které ti tři chovají, aby přežili v kubánském přídělovém systému potravin. Komediální a svěží hříčku dramatika, básníka a herce Alberta Pedra Torriente s narážkami na bývalý Sovětský svaz i současnou politickou situaci ve světě lze číst nejen jako absurdně existenciální frašku o konfliktu mezi vysokými uměleckými ideály a praktickým životem, ale i jako kritiku kubánské reality.

Tato nová, v Paříži stále velice úspěšná komedie, se odehrává během jediného večera, kdy se na oslavu otevření nové vily sejdou na večeři tři bratři – pán domu podnikatel Francky, zubař David a advokát Yvan – i se svými manželkami. Hned zpočátku je zřejmé, že tyto švagrové k sobě právě neplanou horoucí láskou, nemluvě o tom, že se své muže snaží držet na krátké uzdě. Do již tak nervózní atmosféry jako bomba zapůsobí zpráva, že Franckyho žena Nicole pozvala i jeho mladou, vyzývavou sekretářku Talii. Díky odmítavé reakci všech tří mužů pojmou jejich manželky podezření, že je to milenka právě toho jejich manžela. Když se Talia s menší zpožděním dostaví, je podrobena křížovému výslechu, během kterého dojde k překvapivým odhalením a rodinná idyla bere za své. Díky brilantním dialogům a situačním zvratům je tato komedie jedinečnou hereckou příležitostí pro všechny zúčastněné.

Pokoj je ve hře Barbary Colio vlastně matoucím názvem. Ve skutečnosti zde existují pokoje dva, nebo lépe řečeno dva v jednom nebo snad jeden ve dvou. Důležité je, že jeden z nich obývá dívka, druhý mladík. Jedná se o prostory sice geograficky vzdálené, ale zároveň časově simultánní a nepatří ani Jemu ani Jí. Každý z obou protagonistů se nachází ve svém městě a seznámí se, pozorují se a hovoří spolu prostřednictvím videokamery instalované v Jejím bytě a počítačové obrazovky u Něj, přičemž tento princip zůstává pro publikum zpočátku skryt. Takový jsou totiž vztahy 21. století: aseptické, voyeristické, zprostředkované přístroji, které přímá setkání nahrazují virtuálními obrazy. Zápletka hry je jednoduchá: On bez rozmyslu vyběhne ze svého bytu, protože chce v obchodě koupit kávu, kterou by si s ní na dálku rád dal. Jakmile však vystoupí ze svého bezpečného prostoru chráněného od konkrétní reality a fyzického styku s jinými lidskými bytostmi, stane se tragédie. Virtuální ráj je navždy ztracen.
    Hra Pokoj mexické dramatičky je příbuzná hrám, v nichž důležitou roli hrají moderní technologie, jako je např. Bauersimovo norway.today, Crimpovy Pokusy o její život nebo Belbelův Mobil, a poukazuje tak na to, že i v dalekém Mexiku divadlo pociťuje potřebu řešit globální pocity současné civilizace.

Po letech navštíví Marie znovu svou matku, kterou kdysi v hádce opustila. Přivádí s sebou také své snivého přítele Pavla. Matka však o náhlé návštěvě nechce nic slyšet a celý rodný dům začne být k Marii nepřátelský. Ať se Marie snaží sebelépe zapadnout do starých vzorců, nedaří se jí to. A k tomu se ještě navíc začne měnit Pavel, který je její matkou zcela fascinován. Atmosféra mezi všemi třemi houstne, až se Marie pokusí o zoufalý útěk. „Šťastný den je ten, kdy se věci poskládají a najednou zahlédneš smysl života, což ti ale nakonec stejně k ničemu není,“ tvrdí matka. Tohoto „štěstí“ se Marie skutečně dočká: smysl všeho kolem sebe zahlédne, když ji Pavel zavraždí a zasnoubí se s její matkou. Společně s ní umírá i starý dům a oba dva pozůstalí se mění v podivné přízraky.
    Mladičká rakouská dramatička Gerhild Steinbuch je považována za nový talent německy psaného divadla. K jejím dalším hrám patří kopftot, která vyhrála v roce 2004 soutěž o nejlepší novou hru v divadle Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin.

Trochu vymaštěná metalová komedie o tom, že i borka může bejt sakra dobrej metalák. Drsná metalová kapela Billy Goats si „v klidu“ žije svým pohodovým klubovým životem – vyřvává na pódiu své hity, klopí do sebe hektolitry piva a balí holky. To všechno až do chvíle, kdy je jeden z nich nečekaně donucen kapelu opustit. Co si počne kapela bez svého basáka? Billy Goats si nemůžou dovolit přerušit koncertování. Vypíšou konkurz. Přijde pouze jeden uchazeč. Baskytaristka Brigit. Frontman skupiny, macho Bejk, ale o holce v kapele nechce ani slyšet. Čas se však neúprosně krátí a kapela musí vystupovat dál...Potlačí frontman svoje ego nebo dopustí rozpad kapely? A jak přijme kapela jeho rozhodnutí? Klubem Vymaštěná Palice nakonec zahřmí mohutný potlesk... Ale komu bude patřit?
Hra nejen o metalu, ale také o ambicích, předstírání a o schopnosti manipulovat či být manipulován.
Hra získala třetí místo v prvním ročníku dramatické soutěže Zlatá divadelní žába o novou autorskou divadelní hru, reflektující problematiku rovných příležitostí žen a mužů, přičemž první a druhé místo nebylo uděleno.

Děj bláznivého vaudevillu je zasazen do konce dvacátých let minulého století. Autor scénáře uvádí: „Vůně dvacátých let, foxtrot, zajímavá a výrazná móda, art deco a komikové němého filmu, ale i scénáře českých operetek, ve kterých se bláznivé fantazii nekladly překážky, to vše bylo inspirací pro napsání Babičky v trenkách.“
Již sám název komedie napovídá, že je ve výstavbě bláznivého děje použito starého a osvědčeného prvku pro polechtání bránice, tedy převleku muže za ženu. Tento staletími osvědčený princip komediálnosti v průběhu děje košatí. V jednom okamžiku se na jevišti střetnou dokonce čtyři muži, které donutí vzniklá situace k nucenému převleku za ženy. Naopak jedna z hlavních ženských postav použije pro vyřešení vzniklých svízelů mužského převleku. Vše se odehrává na pozadí téměř detektivní zápletky, do které se zaplete mnoho svérázných postav a postaviček, bez kterých se neobejde žádná z Peškových komedií.
Hudba inspirovaná foxtrotem, valčíkem a melodikou starých kupletů dodává ději komedie, která se odehraje během jediného aprílového dne, kolorit zvoleného žánru – tedy vaudevillu. Babička v trenkách nabízí skvělý prostor pro herecké „zařádit si“. Je vhodná nejenom pro profesionální scény, ale i pro vyspělejší ochotnické soubory.

Text chorvatské dramatičky střední generace byl uveden v Divadle Kerempuh v roce 1997. Děj komedie popisuje způsob seznámení tří budoucích manželských párů. Autorka paroduje základní životní situace a dává dohromady zdánlivě harmonické páry, které následně prověří teprve další život. Ke všem dvojicím se vrací po několika letech soužití a předvádí, jak se slepá láska překvapivě změnila ve všední stereotyp, který spolu žijící dvojice ubíjí a vede doslova až k vraždě.
První dvojice roztomilých mladých nemotorů se seznamuje podle příručky „Jak si získat partnera“. Oba lidé využívají všech pouček v maximální možné míře, aniž tuší, že svého protějšek tímto způsobem poznat nemohou. O to horší rozčarování nastane, když po letech soužití se oba promění v arogantní sobecké jedince.
Druhá dvojice se seznamuje na inzerát. Demonstrativně submisivní žena hledá dominantního partnera, který by se o ni postaral. Již při prvním setkání získávají oba partneři dojem, že se k sobě ideálně hodí. Výsledkem společního soužití je však překvapivé prohození rolí. Ze submisivní milenky se stává dominantní žena a ze zdánlivě rozhodného a pevného muže se stává dokonalý „muž pod pantoflem“.
Třetí příběh rozvíjí možné soužití jedinců z odlišných světů. Velkoměstsky orientovaná sebevědomá žena je okouzlena nemotorným, nezkušeným a civilizací nezkaženým Horalem. Horal je okouzlen velkoměstem a sebevědomou ženou, která ví, co chce. Při společném soužití se z Horala stane domácí tyran a ze sebevědomé ženy oběť domácího násilí.
Komedie tak vlastně zpracovává velmi závažná témata, ale autorka si je vědoma, že její příběhy jsou pouhým střípkem velkolepé mozaiky dramatické literatury, která se zabývá tím nejzákladnějším tématem na světě: lásce, soužití a odcizení muže a ženy.

Jevištní úprava filmu podle scénáře Jiřího Brdečky volně převypráví příběh klasické pohádky „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“. V úpravě je zachováno slovní kouzlo Brdečkova neopakovatelného rukopisu s využitím citací jiných známých Brdečkových komedií. Příběh opouští filmovou střihovost a usiluje o maximální zdivadelnění situací.
Starý král odchází relaxovat do lesů a hor a přenechává své království svému synovi – následníkovi trůnu Princi Velenovi. Ten se má postarat především o své tři sestry, které touží po vdávání. Princi se vyvdání sester maximálně povede, provdá je za pohádkové postavy Větrníka, Měsíčníka a Slunečníka. Sám se také seznámí s krásnou Princeznou Večernicí. Po pohádkové noci se probouzí nejen bez Večernice, ale i bez sester a rozezlenému otci marně vysvětluje své počínání. Otec jej vysílá své sestry najít.
Princ Velen při hledání svých sester i své vyvolené Večernice prochází nástrahami skutečného světa. Napřed je okraden v zájezdním hostinci, pak „vykořisťován“ povedeným hostinským, pak při „charitativní“ pomoci „jednonohému“ loupežníkovi prohlédne nástrahy podvodníků a o svou vyvolenou se musí ještě utkat s králem všeho nečasu Mrakomorem. Jako v každé správné pohádce vše dobře dopadne, princ Velen nejenže získá Večernici ale i souhlas svého otce s vyvdáním svým sester, jejichž manželé se nakonec ukáží být povedenými bratry krásné Večernice.
Adaptace si kladla za cíl především poskytnout tři nádherné herecké příležitosti třem mladým hercům, kteří coby Slunečník, Měsíčník a Větrník doslova Rajkinovsky vstupují a vystupují z dalších postav, pomocí nichž testují schopnosti a odhodlání svého nastávajícího švagra Velena.

Podtitul Hra o nehybnosti výstižně charakterizuje nejnovější hru Davida Drábka. Její hrdinové trčí ve stojatých vodách svých nicotných a absurdních existencí, ze které je nezachrání ani smrt, byť sebevíc svůdná. Invalidní důchodce Vendelín neuspěl jako milenec, manžel, otec a dědeček, neúspěšný je i jako revizor v pražské MHD, trapný je i sám důvod jeho invalidity. Jehovistka Rita je osamělá a ne úplně normální, stejně jako prodejce Nového prostoru, bezdomovec Jeroným; zpěvák Zapík se svou pseudoangličtinou a rozhalenkou je olezlá vykopávka z období normalizace, ani dalším postavám se nedaří dvakrát nejlépe, ani jejich životy nejsou zrovna důstojné. Střípky jejich osudů se v první části, nazvané České hoře, protínají na maškarním bále, kam hrdinové přicházejí v bizarních převlecích za zvířata a rostliny, do trapně komických scének se mísí fantaskní výjevy s Labutí ženou, smrtí, v jejímž objetí se Vendelín marně snaží spočinout.
Druhá část hry, nazvaná České moře, se zprvu zdá být realistickou situací v unesené tramvaji, ve které neznámý terorista drží cestující. Postupně vychází najevo, že téměř všichni nějak souvisí s Vendelínem, jde o jeho bývalé milenky, přátele, teroristou, který se dožaduje cesty na Náměstí bratří Mašínů a k českému moři (...na český moře nepotřebuju žádný letištní poplatky ani ól inklůziv lást minyt, já jsem nikdy nedělal problémy, ale teď budu, protože můj život hnije od hlavy k patě...) je Vendelínův syn Hynek. Hrdinské smrti v explodující tramvaji ani polibku Labutí ženy se ale Vendelín nedočká, čeká ho probuzení na JIPce, manželka Petra, stojaté vody a nehybnost.
Hra se stala Českou hrou roku 2009 a získala druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2007.