Maria Antónia je manželka José Matiase, Cristina jeho milenka, Carla jeho dcera a Helena jeho kamarádka. Co se mezi čtveřicí těchto žen, mezi kterými se ještě navíc motá pes a páníček se nikdy neukáže, může odehrávat? Vzájemné hašteření i usmiřování, bojůvky i svěřování, deprese i drobné radosti na všechny způsoby. Maria Antónia totiž tloustne a neméně nekontrolovaně se místo na věčně nepřítomného manžela váže na svého psa. Cristinu zase trápí osamělost, Carlu pubertální zvraty nálady. Ženy jsou zkrátka nesnesitelné a muži dokonalí. Jenže: kde jsou? Úspěšná komedie portugalské dramatičky o trablích současných, nejen portugalských, rodin.

Hlavní postavou této komorní hry je šedesátiletý, těžce nemocný profesor Vanni, botanik, jenž dlouhá léta žije se svou sestrou Rosou, která se o něho stará. Jejich soužití připomíná manželství po 40 letech. Neustále se popichují a provokují jízlivými poznámkami, ale ve skutečnosti se mají velice rádi. On vzdělaný, vysoce erudovaný, ona obyčejná, ale inteligentní žena. Oběma je blízký černý humor, ale dokážou být k sobě také překvapivě upřímní a svěřují si i bolestné vzpomínky a traumata, která před sebou dlouhá léta tajili. Třetí postavou je profesorova bývalá studentka Sibilla, do níž byl (a stále je) zamilovaný. Ta přichází profesora navštívit a požádat ho, aby napsal předmluvu k její knize. Z jejich společných vzpomínek a rozhovorů vychází najevo, že vztah, který se mezi nimi kdysi zrodil, přerostl v silné milostné pouto, které ani čas, ani velký věkový rozdíl nedokázaly rozbít. Profesorův stav se ale rychle zhoršuje, a proto se ho Sibilla i Rosa snaží přesvědčit, aby se nechal hospitalizovat. On je ale rozhodnutý odejít ze života důstojně. Právě Sibilla má být tím, kdo mu pomůže toto jeho poslední přání splnit.

Text získal řadu italských divadelních cen: Premio "Enrico Maria Salerno" 2004, Premio "ETI – Gli Olimpici del Teatro" 2006 a Premio UBU "Nuovo testo italiano" 2006.

Kostýmní fraška ve verších a s původními písněmi o tom, kterak Blbost lidská na kahánku měla. V této veršované hře se zpěvy, která má špatný začátek a dva ještě horší konce, vlastně vůbec nejde o psa. Jde o věčný boj lidské Blbosti s lidskou Chytrostí, v němž Blbost bohužel stále vyhrává. Nic nepomůže ani Alchymistův lektvar, který ji má vymýtit. Hlavní postava hry – líný a hloupý sluha Bret (navíc pijan a impotent) vyvádí plně pod vlivem své velitelky Blbosti jednu skopičinu za druhou. Nešťastný je z něj jeho pán – Alchymista, zoufalá je jeho žena. Bret si však nepřipouští žádné pochybení, naopak má pocit, že se proti němu všichni spikli! A tak si najde záminku a chce se mstít. Udá pána na policii, tam však narazí na omezenou a arogantní byrokratku a přihlouplého, hrubého policistu. Jak už to tak bývá, Bretovy intriky se záhy obrátí proti němu samotnému. Hra vyvrcholí jeho smrtí. Pro slabší nátury je připraven ještě jeden závěr, méně brutální – i když…

Hra Odpočívej v pokoji reaguje na skutečný problém - ilegální přechody uprchlíků z Východu, Balkánu nebo chudého Jihu do bezpečí a k materiálním jistotám západních demokratických zemí. Text působí jako hyperbolický obraz událostí kolem jedné takové uprchlické skupiny, každodenní zprávy v médiích však naznačují, že může jít o hru realistickou.
Převaděči schovali rodinu uprchlíků na chatě nedaleko hranic. Nečekanou překážkou dalšího pochodu se stalo úmrtí dědečka - nejstaršího člena rodiny, kterého chtějí příbuzní pochovat podle muslimské tradice. V chatě panuje napětí. O dalším osudu uprchlíků má rozhodnout Ivan, zjevně šéf bandy, ukazuje se také, že uprchlíci jsou bohatou rodinou pronásledovanou ve své vlasti nepřáteli, která je ochotná za bezpečný přechod hranic zaplatit mimořádně vysokou částku.
Ivan telefonem přivolá další komplice - Marunu (podle všech indicií podnikatelku v oboru prostituce a sadomasochistických salónů) a všeho schopného Leoše. Vypadá to, že je rozhodnuto - uprchlíci jsou uspáni plynem, okradeni a zazděni v místnosti bez oken. Jen s mladou dívkou má Maruna jiné plány, doufá, že ji dobře uplatní jako prostitutku.
Ivan s Marunou šňupají kokain a baví se vyprávěním krvavých historek "ze života". V rámci ukrácení dlouhé chvíle nabídnou Leošovi mladou uprchlici, která se pomalu probouzí. Z chodby, kam si ji Leoš odvede, se ozve výstřel. Do dveří se vpotácí postřelený Leoš, oknem do místnosti vtrhne dívka, postřílí muže, Maruně rozpáře nožem břicho a začne bourat zeď…
V roce 1998 získal text 1. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Trampská chatová osada. Ráno mrkev, večer nic. Osamělá Milada, žena v nejlepších letech, opustila místo redaktorky společenského magazínu. Její muž je dávno nezvěstný, dcera se osamostatnila. Zajímají se o ní dva sousedé – trampové, přijíždějí i její kolegyně z práce. Nečekaně se zjevuje i manžel a především její, o dost mladší, milenec z Afriky. Ten pravý a šťastný život může teprve teď začít. Sešlost lidí v případě hry Milada (nedokončená opera) slouží dramatikovi po formální stránce jako působivě živý celek, společensky proměnlivý a pulzující. Především prostřednictvím představ Milady líčící své milostné zážitky s africkým milencem se hra obsahově otevírá dalším zeměpisným místům.

Je to hra na parodii, výsměch banalitám, věčně se opakující sebeironie. Tématem je české (a moravské) křupanství a obliba kýče. Forma čerpá z pokleslých dramatických a hudebních oborů (ať už trampské písně, filmové romance, televizní soap opery, z poetiky módních časopisů, z komiksu či červené knihovny první republiky, zasazené ovšem do reality dneška).
Vladimír Hulec (Divadelní noviny)

Hra Jiřího Pokorného Milada v sobě tedy spojuje nejrůznější klišé nejpokleslejších příběhových prvků, typových - parodicky stylizovaných - postav a nejnepravděpodobnějších absurdních situací. Jako by to bylo jakýsi zvrácený hold upatlané české realitě, v níž se cokoli hezkého a vznešeného záhy mění v banalitu a nechtěnou karikaturu.
Jana Soprová (Český rozhlas)

Tragikomický příběh dramatu je zasazen do pokročilých nočních hodin v zahrádce nonstop stánku Blažena, kde se u příležitosti rodinné oslavy schází otec Jenda se svým synem Mirkem, úspěšným fotbalistou, a jeho snoubenkou Renatou. Dojemná idyla však netrvá dlouho, neboť Mirek se ukáže být namyšleným egoistou, který otcem ve skutečnosti pohrdá a setkává se s ním jen z povinnosti. Spouštěcím mechanismem, jenž nevinnou hospodskou konverzaci promění na hromadný masakr, je tu zpočátku banální roztržka mezi rozčarovaným Jendou a jedním z hrubozrnných štamgastů. Pro tuto českou variantu cool dramatu je rovněž příznačné, že první zbraní, s níž se začne páchat násilí, je obyčejný dětský prak. Přitom jde o rekvizitu, která měla být symbolem synova ztraceného dětství, neboť za tímto účelem byla otcem obřadně přinesena. Když dospělý muž posilněný alkoholem míří na hosta dětskou hračkou, působí to směšně. Když mu vzápětí zlomí vaz, končí nevinné laškování a rozjíždí se nezadržitelná spirála násilností. Během otřesného finále přijíždějí policisté a záchranáři a na scéně leží několik postřelených; Mirka odváží sanitka, neboť jej ošklivě pokousal pes. Fraška přerůstá v tragédii, vtipkování nahrazují nejhrubší vulgarismy. Oslava návratu ztraceného syna se změnila ve zlý sen plný agresivity a brutálního jednání. Když se zraněný Jenda v závěrečném výstupu hry s vypětím posledních sil zvedne a chce kopnout do míče se slovy „Za tebe, Mirku“, netrefí se. Ani tento poslední patetický pokus o oslavení potomka otci nevyšel. Děsivost, s níž se střídají sentimentální okamžiky s akty násilí, se odráží v jazykové rovině dramatu. Promluvy postav obsahují vedle odposlouchaných hospodských výroků a vulgarismů také básnické deformace jazyka a jeho aktualizace. Text má přitom zvláštní rytmus; některé pasáže jsou psány jakoby ve verších. Máme pak před sebou postmoderní veršované drama, v němž se naturalismus slovního vyjádření neobvykle prolíná s poetičností. Pokorného Taťka střílí góly je typickou ukázkou současné hry, která překračuje prostor rodinného dramatu a stává se obrazem narušené společnosti, v níž vládne násilí a totální destrukce mezilidských vztahů.

Hořká a černá groteska o bídě našich dnů. Všechno začíná „úsměvy letní noci"... Divák je svědkem nejprve totálního odlidštění vztahů a nakonec dokonalé destrukce popírající jakoukoli logiku lidského konání. Pokorného hra sžíravě, a v salvách smíchu, nakonec posmutněle zaznamenává, kam jsme došli, ba mnohem víc - spíš vlastně nedošli. Je sarkasmem na naši přítomnost. (Jiří P.Kříž,Právo)

Do noci na svatého Jana vyslal Jiří Pokorný hrdiny své hry. Jejich zážitky ovšem mají značně daleko do veselého dovádění postav ze shakespearovského svatojánského snu.... Jazyk hry je přímočarý, vedou se tu hospodské řeči prošpikované četnými vulgarismy. Největší zrádností obdobných textů bývá, že banalitu pojednávají banálním způsobe. Taťka se svou hospodsko-periferní poetikou se však přiřadil k podstatně zajímavějším dílům, jejichž drsný realismus se v posledních letech uchytil na evropských scénách. (Zdeněk A. Tichý, Mladá fronta)

Hra je rekonstrukcí procesu s Marií-Antoinettou v roce 1793 během Francouzské revoluce. Na scéně se odehrává soudní proces, který zachycuje reálný proces se soudci, žalobcem i obhájci, do něhož však zároveň vstupují nereální svědci, kteří tak či onak ovlivnili život francouzské královny a kteří u skutečného procesu nemohli vystupovat. Byli totiž buď mrtvi nebo v emigraci jako například Ludvík XVI., Josef II., Mirabeau, Rohan, paní de Polignac atd. Paralelně se odvíjí historická rekonstrukce toho, co k procesu vedlo, tedy zasedání Výboru veřejného blaha s Robespierrem, Saint-Justem ad.
    Slavný herec a režisér Robert Hossein hru inscenoval u příležitosti výročí revoluce v pařížském Paláci sportu. V jeho inscenaci zastupují porotu diváci, kteří o přestávce hlasují o osudu Marie-Antoinetty, kterou lze omilostnit, poslat na doživotí do vězení, poslat do vyhnanství, či popravit. Hra je svědectvím o revoluci jako takové, které v mnohém připomíná naše osudy a je tudíž obecným svědectvím o morálce a morálním jednání. V ČR hru v roce 1996 uvedlo Divadlo ABC.

Divadelní hra LAZARŮV PŘÍBĚH je zajímavou hříčkou na způsob filmu Pretty Woman, kde ovšem v Popelčině roli vystupuje muž.

Bohatý starý pán dostane na ulici infarkt a svou rychlou pohotovostí ho zachrání bezdomovec. Aby se svému zachránci odměnil, nabídne mu starý pán, že může u něho doma bydlet a navíc se starat o jeho firmu s realitami, samozřejmě za velice slušnou finanční odměnu. Dotyčný bezdomovec kdysi nedokončil vysokou školu, je veterán z Perské války, v rozvodém řízení a na krku má čtyřletou dceru.

Manželka starého pána je ne příliš úspěšná herečka, která má milence, rovněž neúspěšného herce. Rozhodnou se, že dotyčný milenec bude starému pánovi dělat parapsychologa a bude zato dostávat aspoň tučný honorář. Manželka během té doby naváže vztah i s novým nájemníkem. Starý pán nejenže prodělal infarkt, ale trpí i těžkým astmatem. Po určité době, kdy se zdá, že se začíná uzdravovat, oznámí své ženě a dotyčnému bezdomovci, že jim oběma ve své závěti odkázal značný majetek. Náhle je postižen těžkým astmatickým záchvatem, ale ani jeden z nich mu nepomůže...

Murray Schisgal je českému publiku známý coby autor hry Láska a scénáře k oscarové Tootsie.

Hudební komedie - poslední hra režisérky, dramatičky a herečky Coline Serreau, kterou u nás známe jako autorku hry Králíček, králík a režisérku a scénáristku filmu Tři muži a nemluvně. Jedná se o velmi prostý příběh: tři pěvecká kvarteta žijí, zpívají, milují se, nenávidí, rozcházejí a scházejí. Všechno se odehrává ve třech časových rovinách, na počátku, uprostřed a na konci našeho století, což dává příběhu nekonečný rozměr a jakousi snovou fantazii. Jedná se o laskavou a lidskou komedii propojenou hudbou, která hledá cestu hořkostí i štěstím lidských životů a v níž se zpívá, hraje, tančí, pláče i raduje.
    Premiéru měla hra v roce 1998 v Théatre Bouffes Parisiens a okamžitě po svém uvedení dosáhla takového úspěchu, že byla nominována na Cenu Moliére jako nejlepší hudební komedie.

Hra o čtyřech postavách. Alice žije s Tomem, ona je bývalá herečka, v současnosti pracuje jako pečovatelka, Tom je herec. Jsou spolu už dost dlouho, moc se nevídají, oba cítí ve vztahu nespokojenost. Tom zkouší novou hru o tragické lásce, partnerkou je mu Natasha, během zkoušení to mezi nimi jiskří, Alice žárlí. V domě pacientky Anny se Alice setká s ošetřovatelem Jackem, který tvrdí, že se znají, ačkoli si ho Alice vůbec nepamatuje...

Tom, frustrovaný ze vztahu s Alicí se vyspí s Natashou, ale má výčitky svědomí. Alice, která tuší, ale neví jistě o Tomově aféře, se nechá pozvat k Jackovi domů, do velkého domu, který mladík obývá úplně sám. Vyjde najevo, že už téměř dva roky Alici sleduje – prý  ne s nějakým zlým úmyslem, jen mu připadá smutná, chtěl by ji lépe poznat. Alice šokována odchází, později, po nikam nevedoucím výstupu s Tomem, se ale vrací... Na Tomovu a Natashinu premiéru už přicházejí spolu, setkají se s Natashou, ale před setkáním s Tomem odcházejí. Pak už si Alice pouze přichází domů pro zbytek věcí, stěhuje se k Jackovi. V další scéně zní jen vzkazy ze záznamníků – Jackův (volá Alice), opakovaně Natashin (volá Tom), pak už společný Jackův a Alicin. V poslední scéně se znovu objeví cituplná psasáž, kterou si tolikrát nacvičovali Tom s Natashou, tentokrát v realistickém podání opravdu zamilovaných Jacka s Alicí...Fourplay mladé bitské autorky Jane Bodie je posmutnělá, ironická komedie, kteá zároveň poskytuje výborné herecké příležitosti.