Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství. Baladický příběh z časů, kdy spolu ještě všichni rozmlouvali: lidé, kameny, voda, stromy... Protagonistkou je mladičká čarodějnice, která se cítí zoufale sama a hledá někoho živého, s nímž by se mohla sblížit. Setká se s venkovskou dívkou, které za příslib přátelství pomáhá získat ženicha. Přestože nesmí čarovat, neboť pokazila velkou zkoušku z čarování, kvůli své přítelkyni zákaz poruší. Je to krok nebezpečný a riskantní a postaví ji proti celému světu. Stihne ji za to trest - nesmí se vrátit mezi své, protože si už jednou nasadila lidskou tvář. Navíc dívka, pro kterou všechno riskovala, mladičkou čarodějnici zklame. Zbývají jí jen dvě cesty: stát se kamenem a žít v pomalém čase kamení, nebo jít mezi živé lidi. Rozhoduje se těžko: ví už o všech lidských křivolakostech a zradách. „Má však srdce otevřené do všech stran, jak ptačí pelíšek. A takoví lidé dovedou málem čarovat.“

Ach, tihle bílí lední medvídci! S těmi se tady v našich krajinách hned tak nepotkáte... Zato na ně můžete narazit v nové pohádce Ivy Peřinové. Takový náraz je pak nečekaný a prudký - zvláště, když zrovna jedete na lyžích. A přesně to se stalo Princezně – vesele si lyžovala (proč by princezny nemohly lyžovat?), když tu náhle bum – medvěd! No, spíš medvídek. Bílý lední medvídek, zatoulaný až z dalekého Eskymácka. Marně hledá cestu zpět domů. Pomůže mu Princezna? Nebo snad její Ženich? Mimochodem tenhle Princ je zase výtečný skokan na lyžích! A nebo Medvídkovi pomůže Mudrc Anastáz, řečený Bambula, který žije dole pod zámkem? Někdo z nich mu určitě musí poradit! Dřív než se do toho všeho připlete ta podivná Ježibaba z chatrče nad strání. Ta ale umí střídat nálady! Jednou je hodná a usměvavá, podruhé zase zlá a zamračená... A se svou kouzelnickou hůlkou občas vyvádí hotové psí kusy. Vlastně spíš kusy kočičí...

„Naše peníze to už dávno nejsou. Ty spotřebovali naši rodiče. Jsme na mizině. Stát si nás už nemůže dovolit.“ Tak vypadá naše budoucnost. Nacházíme se v roce 2034. Každý, komu je nad 80, musí projít testem, který rozhodne o jeho dalším životě. Ve sterilním zákulisí čeká pětice kandidátů na výsledek, který je jim sdělen prostřednictvím televizní show. Pokud nedosáhnou určitého počtu bodů, jdou bez okolků na eutanázii. V prvním dějství hry představují vyvolení nejrůznějším způsobem svůj strach ze smrti a povídají si o životě, který si – jak doufají – ještě o rok protáhnou. V druhém dějství pak probíhá drastická reality show, kde jsou stařečci podrobováni sarkastickým komentářům moderátorské dvojice i konečným ortelům. Pokud někdo neprojde, má nárok během stanovené lhůty poslat za sebe náhradníka. Když ovšem nikoho takového nenajde, je srdečně pozván na závěrečnou party, kde v přímém přenosu vypije za tónů zvolené hudby svůj poslední otrávený sekt. Bez ohledu na tabu a důstojnost člověka padne tento los i na Antona, který vynalezl přístroj na odhalování vad v přestárlém organismu. Ale i zde platí, že přežije ten silnější: například Eva, která se nabídne za náhradnici, ale nakonec smrti unikne tím, že se jí podaří otěhotnět.
    Divadelní debut rakouské psychoterapeutky a autorky byl uveden v roce 2003 v divadle Schauspielhaus v Grazu a vzhledem k povolání autorky je zasvěceným příspěvkem do diskuse o humanistických zásadách a eutanázii.

Insa a Lissie, obě šedesátnice, jsou „přítelkyně na život a na smrt“. Lissie Inse už několikrát vyfoukla muže: naposledy před 30 lety Henrika, který má s oběma dámami potomka. Momentálně žijí obě dvě samy, Insa jako majitelka nepříliš navštěvovaného penzionu u Odry, Lissie jako kritička na volné noze. Když je však její místo u rozhlasu zrušeno, vyhledá si útočiště jako na potvoru u Insy. A tak zatímco obě starší dámy živí svou dávnou nevraživost ohňostrojem vzájemných šťouchanců, započne mezi jejich dětmi podivný milostný románek.
    Za této situace je jasné, že partie mezi Insou a Lissie ještě není zdaleka dohrána a že je čeká ještě poslední tuhá bitva. Insa totiž v parném létě čeká svého věrného a posledního hosta Marca, od jehož návštěvy si slibuje leccos, jen ne opakování staré historie. I tentokrát ovšem vítězí škodolibá Lisse, která po Marcovi okamžitě skočí. Věčný koloběh vzájemného soupeření tak běží dál: Insa bude do krve bránit rodícímu se vztahu mezi Elaine a Timmem.
    Botho Strauß naplnil jednu ze svých posledních her hořkostí, ironií, ale i bystrým ostrovtipem. Jako zkušený dramatik v ní zúročil i svou znalost zápletek a motivů antického mýtu a dramatu, a tak – přestože se hra Jedna a ta druhá odehrává v současnosti – již od počátku za propletencem vztahů zúčastněných postav tušíme náznaky archetypálních a osudových vin, dřímajících tužeb po pomstě a incestní přitažlivosti.
    V Německu byla ve světové premiéře uvedena v roce 2005 v mnichovském Residenztheater, režie Dieter Dorn.

Hra The Year of Magical Thinking vznikla na základě úspěšné autobiografie známé americké autorky Joan Didionové. Autorka se v ní vrací do roku 2003, kdy jí náhle zemřel manžel a dcera prodělala vážnou chorobu. Monodrama vypráví příběh ženy, jíž se náhle a krutě obrátil život naruby, a jež se musí vyrovnávat se smrtí a smrtelností. Text přitom nepostrádá humorné okamžiky a je velkou příležitostí pro starší herečku. Americkou inscenaci režíroval dramatik David Hare a v hlavní roli se zaskvěla Vanessa Redgraveová.

Dvě velmi rozdílné sestry, managerka Mary a volnomyšlenkářka Deborah, spolu tráví víkend na břehu irského jezera. V průběhu noci se dozvídáme o jejich vztahu, dětství, současném životě – pak se objeví tajemný mladík, tedy vlastně Elvis Presley, o kterém se předtím mluvilo jako o idolu jejich otce. Na povrch vyplouvají traumata z minulosti – smrt matky, vztah s otcem...Dění čím dál tím víc připomíná noční můru, cizinec se s Deborou spikne proti Mary, pokusí se ji zabít, nevíme, je-li vše sen nebo ne, druhý den ráno cizince vidí jen Mary, vztah obou sester, v noci velmi vypjatý, se pomalu znormalizuje, víkend u jezera končí...
Hra známého irského dramatika vznikla pro divadlo Rough Magic.

Hra, která vznikala v rámci workshopu divadla v Soho, pojednává o existenci a přežívání v současném světě. Hlavní hrdina Charlie, jemuž je něco mezi dvaceti a třiceti, žije ve světě obchodu, reklamy, peněz a marketingu. Zajímá se jen o práci, peníze, kokain, večírky a sex. Postupem času však začíná ztrácet energii a přestává stíhat tempo, které se po něm vyžaduje. Při prezentaci nové strategie klientovi zkolabuje, je označen za podivína, a zároveň se ukáže, že defraudoval peníze. Charlie se ocitá ve dvojím tlaku – musí zmizet, aby se nedostal do vězení, a navíc nemá sílu cokoliv udělat, potřebuje spát a „šedne mu krev“ – jeho krev ztrácí barvu, jako by z něj unikal život. Pomoc nachází u starého rodinného přítele, padesátníka Mika, odborníka na „paralelní“ existence. Ten mu poradí, jak se vyhnout problémům a zajistit si novou identitu – z Charlieho se sice stává Adam (tj. První muž) s novým pasem a řidičským průkazem, jeho izolace se zhoršuje. Nakonec Charlie umírá – nebo možná umírá: reálný svět se rozdvojuje, divák je znejištěn. Charlie chce dál zůstat ve světě živých, ve světě mrtvých se však setkává s patoložkou Sophií, která mu vypráví o tom, jak pitvala mrtvé tělo, a jako jediná pro Charlieho-Adama představuje možnost osobního vztahu.
    Hra má fragmentární charakter, autor předepisuje mnoho postav, které ztělesňují pouze čtyři herci. Jednotlivé situace spíše ilustrují to, čím prochází Charlie, středobod hry. Text je výrazně neiluzivní, navíc pracuje s principem metafory stále laděného rádia, jako bychom se ve světě pohybovali spíše jako jisté vlnění než v hmotné existenci. Rychlé dialogy se střídají s introspektivními monology.

Tragikomický příběh jednoho kabaretního divadla z let 1939 – 46.
Je 9. květen 1945 a kabaretní umělci ve svém divadélku nadšeně slaví, že se dožili osvobození. Celých šest let byli jednou nohou v kriminále – ne-li něco horšího - za to, jak si na jevišti troufali. Přemysla, jejich protagonistu, to také stálo život. I když… zavinil si to vlastně sám, moc se nechával unést smíchem a potleskem publika, a když ho Němci zmáčkli... O mrtvých jen dobře, ale byl to slaboch, neunesl své kolaborantství a skočil pod auto. Radost jim trochu kalí i budoucnost: pro některé lidi, co se báli vůbec k nim do divadla vkročit, jsou prý kolaboranti!! Jen proto že hráli, dodávali lidem naději a odvahu... Bude nutné si opatřit Osvědčení o národní způsobilosti. Na příslušném úřadě ale sedí sovětský poradce, jenž viděl nanejvýš párkrát sovětskou estrádu. Osvědčení nechce vydat, dokud neporozumí, jak to s jejich kabaretem všechno bylo. A tak spolu s ním postupně odkrýváme stále méně jednoznačnou minulost...
Ještě na začátku okupace měl Přemysl partnera: s Jéňou tvořili dvojici "intelektuálních klaunů", inspirovaných V+W. Jéňa se však rozhodl odejít - připadalo mu nemožné dál pokračovat v humoru, který dělali, proti nacistům je třeba konkrétně bojovat. Nejdřív to tak nevypadá, divadélko má strhující úspěch, denně je vyprodáno. Přemysl si troufá čím dál víc a víc - až přijde předvolání na Úřad říšského protektora: buďto se změní v proříšský česko-německý kabaret Freundschaft, anebo ponesou důsledky své velezrádné činnosti. Po dlouhé debatě se soubor rozhodne pokračovat: nějak Němce už oblafnou, umí v tom chodit. Budou všelijak sabotovat, vykličkují z toho… Okamžiku pravdy se však nevyhnou. A tady Přemysl obstojí. Zatímco si odnáší důsledky svého hrdinství kdesi na Pečkárně, ostatní s kabaretem Freundschaft odjíždějí hrát do Berlína. Ukáže se, že ani Jéňův odboj neměl se skutečným odbojem nic společného. A když ani poradce není tím, za koho ho všichni měli a žádá po nich za vystavení Osvědčení poněkud riskantní protislužbu, jsme vlastně opět na začátku okupace. Kompromisy, úlitby, strach …
Nepřímo, jaksi v druhém plánu, se hra dotýká i otázky rozdílu mezi humorem, jakožto názorem, prostředkem ke sdělení - a humorem, který si neklade za cíl nic, než pobavit.

Historická miniatura mexického dramatika Jaime Chabauda má prostou zápletku: v dobách, kdy ještě Mexiko bývalo španělskou kolonií, se jeden z potulných komediantů zaplete s jistou dívkou. Má tu smůlu, že jde o neteř inkvizitora Diega Fernándeze y de Zevallos, který ho pronásleduje tak dlouho, dokud povedeného ptáčka nedostane do vězení. A pochopitelně, že mu jako provinění nepřišije pouze laškování s nevinnou dívkou, ale rovnou spiknutí proti španělské koruně.
    V divadelní realitě se však tyto podrobnosti dozvídáme postupně. Nacházíme se v inkvizičním žaláři, kde nebohý vězeň vypráví a přehrává peripetie svého marného úprku před Svatou Inkvizicí nejen nám, ale svými taškařicemi hlavně rozptyluje vlastní strach před výkonem trestu nejvyššího. 
    Monodrama představuje velkou hereckou příležitost nejen kvůli komediálním proměnám jednoho herce v množství dalších postav, ale i díky své jazykové přitažlivosti. Část textu je veršovaná a autor v něm používá citace ze sonetů ze 17. století, z Calderónových her, dramatiky koloniálních mexických autorů nebo z tzv. Vězňových zpěvů – peprných popěvků, jimiž si kdysi v žaláři odsouzenci krátili čas.
    Inscenace se skvělým mexickým hercem Carlosem Cobosem, pro kterého autor své monodrama psal, byla s úspěchem uvedena na prestižním Festivalu Fringe ve skotském Edinburgu, na festivalech v Latinské Americe a nastudovalo ji dokonce slavné francouzské divadlo Comedie Francaise.

Nejnovější hra amerického autora Terrence McNallyho (např. Mistrovská lekce, Frankie a Johny ve svitu luny) vypráví o setkání dvou dávných přítelkyň a spoluhráček. Midge a Leona kdysi dávno bývaly slavné tenistky, jež spolu hrály  v olympijském týmu. Nyní se setkávájí jako divačky na tenisovém utkání, vzpomínají na společné sportovní úspěchy, postupně se dozvídáme, že se deset let neviděly a že se kdysi nerozešly v dobrém.
Hořká komedie o tenise a stáří je skvělou příležitostí pro dvě starší herečky.