Postřižiny napsal Jan Jelínek podle dvou Hrabalových knih (Postřižiny a Městečko, ve kterém se zastavil čas). Protože se oprávněně domníval, že filmová verze dokonale využila původní knihu, bylo nutno jevištní verzi obohatit o nové prvky. Rozšířil navíc hru o mnoho písní, které přispívají ke zpestření děje. Hudbu k písním napsal nymburský skladatel Jiří Beneš. Postřižiny v muzikálovém provedení se už dočkaly patnácti provedení souboru Hálkova divadla v Nymburce. Hra má mnoho postav, ale někteří herci mohou hrát více rolí. V Nymburce byl použit playback, což ušetřilo použití orchestru; všechny písně byly dokonale nahrány a nazpívány.

Nejedná se o filmovou pohádku Z. Trošky, nýbrž o zcela jiný námět: čert Packal chodí světem a hledá zlou lidskou dušičku, kterou by mohl odnést do pekla. Cestou se setkává s tetou Popletou a omylem ji s sebou odnese. Strýček Nimra se rozhodne, že půjde Popletu z pekla vysvobodit.
Tato rocková divadelní pohádka pochází z repertoáru autorského divadélka Tety Poplety.

Opravdu horká novinka, ochlazovaná pouze vodou na jevišti.

Tři kamarády z vysoké školy pojí tajný koníček – scházejí se v kryté nádrži a „tančí“ ve vodě. Jejich srstnaté nohy kmitají v rytmu hudby nad hladinou a oni zažívají chvíle harmonie a souhry, která tyhle třicátníky „na suchu“ opouští. Bujarými pikniky po tréninku však jen maskují trhliny ve vztazích.
Jejich cesty se po škole vzdálily. Kajetán přes počáteční zábrany přijal v televizi moderování amatérské písničkové soutěže a stal se opravdovou celebritou. Pendluje mezi náručemi modelek a náručí svého učitele angličtiny. Petr na univerzitě zůstal jako učitel a dál zarputile bojuje proti konzumu. Pedantsky hlídá svou ženu a syna před nástrahami civilizace a vyčítá Kajetánovi zradu ideálů. Oba přátele však zaskočí Filip. Rozhodne se zůstat v nádrži navždy a vrátit se tak do vodního praživlu. Cítí se být vydrou, mezi prsty mu raší plovací blány. Postupně se uzavírá světu, až utichne docela. Věci se dávají do pohybu – Petra opustí žena, Kajetán pod dojmem ztráty přítele vyvolá rvačku v televizním studiu. Jejich jistoty se během několika vteřin rozsypou na prach.
V závěrečné scéně na břehu jezera nesou Petr s Kajetánem na ramenou dřevěnou truhlu. Tmavé obleky mají rozhalené, od podpatků jim odlétají kamínky. Vypouštějí Filipa do vod jezera. Petr zachraňuje hmyz z hladiny a Kajetán si opodál otevírá „obchod“ s klacíky, blátem a listím. Na závěr dvě osiřelé „akvabely“ zmizelému příteli tančí.

Hra je i přes množství gagů a humorných situací prostoupena generační nostalgií a místy až mrazivým surreálnem. V sezóně 2004/2005 Akvabely nastudoval přední český režisér Vladimír Morávek. Hra získala v roce 2003 Cenu Alfréda Radoka a později titul Nejlepší Česká hra roku 2005. Byla přeložena do angličtiny, němčiny, polštiny, španělštiny, ruštiny, rumunštiny a slovinštiny.

Málem orientální tragikomedie pro několik maňásků a velký loupežnický sbor

Starý příběh z arabské sbírky Tisíc a jedna noc o hodném Alí Babovi, lakomém Kásimovi a chytré Mardžáně, která přelstila čtyřicet loupežníků, se dočkal řady literárních zpracování, ale jako divadelní hra se dosud téměř nevyskytoval. Tato loutková adaptace, psaná lehce archaizujícím jazykem, daný příběh dějově zhuš?uje i zhumorňuje a vzhledem k vybranému typu loutek klade důraz na groteskní situace. V Čechách byla úspěšně inscenována i na velké činoherní scéně (MD Karlovy Vary).

Hra obsahuje sled vizí, divokých obrazů a snových asociací. Příznačná je práce s jazykem, který je stejně divoký jako celá Antilopa: plný neologismů, symbolů a opakujících se motivů. Přestože je hra psána prózou, má silný básnický potenciál. Postavy jakoby stály osamoceny jen se svými vášněmi ve vyprázdněném světě.
  Na počátku se ocitáme v jakémsi symbolickém pokoji s bílými stěnami, kde se rozvíjí noční dialog mezi Cílou a její Matkou – opakuje se zde motiv smrti, dospívání, fyzické touhy, touhy po svobodě, ale i po lásce a něze. Vztah mezi Cílou a Matkou se odhaluje v různých podobách - v lásce i sobectví, starostlivé něze i snaze se odpoutat a dospět.
  Potom se za prosklenými dveřmi objevuje Sebastian, který žádá o nocleh. Cíla, toužící po muži, uzavře Matku do skříně – lituje toho, touží být zase nevinná, ale čas nelze zastavit. Cíla Sebastiana svádí, chce plodit a dávat se, on je však zcela vyčerpaný a vztah odmítá. Nakonec Matka naposledy probuzena k životu odchází a v pokoji zůstává jen Cíla a Sebastian, kteří se teď konečně spolu pokusí „pustit Antilopu“.

Známý český dramatik Pavel Kohout se inspiroval komedií Arthura Schnitzlera „Rej“ a jako refrén zvolil skladbu Maurice Ravela Bolero. Schnitzlerova hra zobrazující chování občanů rakouského mocnářství při milostných hrátkách, přesněji řečeno před aktem a po něm, vzbudila takový skandál, bouřlivé protesty a cenzurní zákazy, jaké nemají v divadelní historii obdoby. Dnes již těžko můžeme procítit tehdejší morální pohoršení, neboť samotný akt byl podle autora na jevišti milosrdně zahalen tmou. Nejedná se tedy o pornografii, spíše o jakýsi erotický živočichopis. Člověk je nachytán v situaci, kdy se musí odhalit, doslova i obrazně, a vzápětí je usvědčen ze své prolhanosti a přelétavosti. Podobného morálního pobouření jako za časů Rakousko-Uherska už dnešní dramatik nemůže dosáhnout, když téměř všechny morální zábrany vzaly za své. Erotika již dnes nemá přitažlivou vůni a chu? zakázaného ovoce. Stává se spíš prostředkem k vylepšení života a kariéry, náhražkou lásky v chudokrevném manželství, pomstou za uraženou čest. Přesto se i v tomto promiskuitním řetězci vyskytuje něha a věrná láska. Pavel Kohout napsal vtipnou a krutou komedii o intimním životě dnešních českých podnikatelů.
  Světová premiéra hry Arthurovo Bolero se konala 19.6. 2004 v DJKT v Plzni.

Dramatická variace témat a souvislostí románu Karla Schulze
Textová spolupráce Jaroslav Dudek
Karel Schulz napsal svůj slavný román Kámen a bolest během několika měsíců sebevražedné práce v době po heydrichiádě. Vnitřní útěk z tísnivé okupační skutečnosti do „světla“ italské renesance znovu, vyostřeně nastoluje témata konformity, kolaborace a svobody, umělecké poctivosti a odpovědnosti, pořádků světa a řádu víry.
Dramatická variace románu obsahuje nejen jeho děj, tedy život sochaře Michelangela v „platonské“ Florencii Medicejských, ve zhýralém Borgiovském Římě, v asketické Savonarolově Boží republice a v republikánské pragmatické Florencii, dobu od prvních výtvarných pokusů po vytvoření sochy Davida, dobu společenských převratů a střetů. Zpřítomňuje i dobové souvislosti vzniku románu a spisovatelův úděl; téma umělec a moc“ promítá do diskursu o osudech tvorby v Čechách fašistické i komunistické totality. Skutečnost totality a její projekce do obrazu zrodu moderního světa v renesanci vstupuje uvnitř dramatu do mnohačetných významových kontextů.
Idealistický, empatický a existencialitou stále sžíraný Michelangelo je sebeprojekcí Muže píšícího román, jeho protihráčem je (v historickém plánu) pragmatický, pohodlný a vzdělaný Leonardo da Vinci, splývající (v reálném plánu) s mnoharežimně konformním a vždy úspěšným hercem Leonem. Obě „minulosti“ ve hře zobrazené (renesanční i totalitní svět) otevírají téma historické paměti a výpověď hry proto směřuje k dnešnímu stavu české společnosti a její ochotě či neochotě vyrovnat se s rozporuplnou minulostí.
Text byl s režisérem Jaroslavem Dudkem připraven k inscenaci, jejíž nastudování v Divadle na Vinohradech v roce 1998 bezprostředně před zahájením zkoušek zakázala ředitelka Jiřina Jirásková. Ve světle nových a nových zjištění a sporů o nedávné české minulosti nabývá dosud neuvedený text stále výraznější zajímavosti, a to tím spíš, že nepřináší soud, ale obraz."

Achajští i trojští rekové jsou výlupkem všech lidských nectností. Homér, chce-li se udržet ve službě jako pěvec, musí vynášet svého pána Odyssea div ne na Olymp. Ostatně Homér i pěvec Eurabatés jsou přímými účastníky bitev pod Trójou a doprovázejí lstivého Odyssea na jeho často hanebných dobrodružstvích. Záminkou k loupeživé výpravě do Tróji je samozřejmě Helena, ale ani ona není žádné neviňátko a obě?, nýbrž energická a všemi mastmi mazaná poněkud již uvadající kráska. Za všemi nabubřelými slovy achajských králů se skrývá jediné: chorobná chamtivost. Ovšem ani obyčejní vozatajové nejsou lepší - i oni jsou pro trochu zlata ochotni vraždit. Uprostřed vší té mravní ubohosti se jako něco exotického zjeví láska dvou mužů k jedné dívce: trojský princ Troilos a achajský král Diomedes se tak šíleně zamilují do Trójanky Kressidy, že je to přivede až k sebezničení. Ostatně ani Homér nedopadne nejlépe, neboť je Odysseem přinucen se oženit. A v tomto panoptiku se mezi bronzovými plechovkami“ odehraje komedie, která pobaví a rozesměje."

Celá komedie se odehrává v pekle. V podstatě nemá děj – je to jen seskupení řady výstupů a situací postavených tak, aby si herci mohli s chutí hrát, na jakémkoli místě improvizovat, a přitom aby nepoci?ovali tíhu hereckého vypětí, jaké prožívají při interpretaci klasické divadelní hry. Scénář byl vytvořen pro amatérský soubor a snaží se v co největší míře šetřit provozní náklady.