Mladík byl před diskotékou napaden a vážně zraněn skupinkou vrstevníků. Krátce poté na následky zranění zemřel. Zpráva o tragické smrti mladíka se rychle šíří až se dostane i k jednomu z viníků, který je náhle nucen vyrovnat se s trestným činem a  zaujmout stanovisko vůči svému okolí, společnosti i vlastnímu svědomí.
    Není však jediný, kdo čelí obtížné situaci. Jeden z jeho přátel se musí ve dne v noci starat o ochrnutého otce a jeho nová přítelkyně si nedokáže vybudovat vztah k vlastnímu dítěti. Kdyby jen tušil, že otcem dítěte byl mladík, kterého zabil…

    Klasické kukátkové jeviště, Faust 1. díl, strana 89 a následující. Je večer a vystrašená zmatená Markétka vstupuje na scénu… Kolik režisérů a představitelek Markétky - tolik různých inscenačních variant. Autor nás zavádí na zkoušku jedné a tentýž scény v podání odlišných typů režisérů a hereček. Představuje nám karikatury frajírka, volnomyšlenkáře, konzervativce atd. v kombinaci s divou nebo začínající herečkou.
    Tato vtipná komedie o deseti obrazech otvírá dostatečný prostor pro tvůrčí hereckou práci.

    Jeden herec má hrát „Zdravého nemocného“. Celý se proměňuje. Ztrácí víru v život, stává se nedůvěřivým, mrzutým, ubližuje lidem, které má rád, fantazíruje o smrti, chce někam utéci, ve svém zchátralém bratrovi spatřuje sama sebe. Je skutečně nemocný? Ale skutečnost neexistuje: člověk je totožný s tím, co hraje. A herec zemře na svou předstíranou nemoc. (Tankred Dorst)
    Pozn. překladatele: U nás vžitý překlad Molièrovy hry není přesný (hrdina hry si „namlouvá“, že je nemocný). Na několika místech jsem se to pokusil v překladu situačně upřesnit.

    Dorstův scénický projekt začíná zrozením kouzelníka Merlina ze spojení pozemské ženy a ďábla, pokračuje nastolením mladého Artuše za krále a jeho získáním kulatého stolu sňatkem s Ginevrou, která se však zamiluje do rytíře Lancelota, což se následně stane po mnoha peripetiích a scénických odbočkách důvodem k zániku Artušovy říše, ke ztroskotání jedné z lidských utopií.

    Merlinem jsem chtěl ukázat, že koberec našich konvencí, morálky, našich úmluv a všechno, co jsme si tak hezky vymysleli, je tenounký, pod ním je kamení, pustá zem… (Tankred Dorst)

    V části zchátralé budovy továrny na mýdlo bydlí pan Paul, starší, trochu podivínský svobodný muž se svou sestrou, která v začátku hry právě odchází do divadla na operu. Přichází mladý muž, Helm, který továrnu zdědil a chce v ní rozjet provoz. Potřebuje se zbavit starých nájemníků a nabízí jim kvalitní náhradní bydlení. Pan Paul se však vystěhovat odmítá. Navíc se dovídáme, že dědeček mladého muže ublížil kdysi rodině pana Paula. Mezitím, co si mladý muž jde prohlédnout prostory továrny, přichází jeho přítelkyně Lila, dá se s panem Paulem do hovoru a vypráví o svých životních plánech. S navrátivším se mladým Helmem dojde k postupné výměně názorů a k poněkud hlasité scéně, do které přichází podnikatel Schwarzbeck, který má spolufinancovat přestavbu továrny. Pan Paul však stále odmítá přestěhovat se. Podepsaný úpis nakonec sní. To rozzuří Helma a pokouší se pana Paula fyzicky zlikvidovat. To se odehraje ovšem jen v jeho představách, Paul se vrací na scénu nedotčený jako vítěz a „podnikatel“ Helm se musí svých záměrů vzdát. Paulova sestra se vrací nadšená z divadla a utěšujíc neúspěšného mladého muže si pouští přinesenou desku s árií z „Aidy“.
    Autor vychází z Grimmovy pohádky o „těžkém dítěti“, která je mottem příběhu, a připomíná i legendu o těžkém Jezulátku, které svatý Kryštof nebyl sto přenést přes řeku. „Takový člověk hýbe ostatními.“ (Dorst)

     Hrdinou Dorstovy hry je skutečná osoba, francouzský důstojník Charles de Foucauld, který sloužil ve francouzské armádě v Alžírsku na přelomu 19. a 20. století a svou činností, např. mapováním území, posloužil kolonizačním záměrům. Pro svůj prostopášný život byl však z armády propuštěn a jako poustevník žil pak dál v zemi Tuaregů, kde byl 1916 bandity zavražděn.
   
    Dorst v časově na sebe nenavazujících scénách líčí jak jeho rozmařilý důstojnický život, včetně intimního vztahu k manželce jistého státního činitele, tak jeho konversi ke katolické víře a jeho „zázračná“ vidění (v roce 2005 byl Foucauld církví blahoslaven). Hrdina je vystaven rozličným zkouškám, které mají ukázat jeho mimořádný charakter. Jeho přítel, procházející průběžně dějem, hledá v závěru hry jeho vraha. V pojetí autora je jím mladý Tuareg Ouksem, se kterým se Foucauld přátelil. Poryvy písku vanou na scénu. Vše pohřbí písek. Taková je závěrečná Dorstova scénická poznámka.

    Fragmentární hra, která jednotlivými obrazy vytváří obraz pouště na zemi i v lidech.

    Skupina investorů si prohlíží zchátralou budovu operního divadla, která má být přestavěna na obchodní středisko. Jejich záměry kazí dva bezdomovci, kteří v budově přebývají. Nade vším se vznáší hlas krásného chlapce Purcella, který okouzlí slepou Emmelinu, bohatou dědičku, o kterou se stará její teta. Z hromady hadrů, kulis a jiného odpadu se vynoří král Artuš, který se svou družinou, pěti pastýři, se stane hybnou silou děje a investoři jsou postupně donuceni se s ním pustit v imaginární boj. Emmelina se zamiluji do Artuše, který prosí Merlina, aby jí vrátil zrak, což se k Emmelininu zklamání z viděného okolního světa stane, ale nebrání jí v tom, aby se posléze raději nepřipojila k investorům. V následujících půtkách Merlin účastníky začaruje, investoři se vzájemně pohádají, až nakonec dojde ke smírnému vyznění při závěrečné hostině. Ale ta je přerušena bořící se zdí, zasaženou demoliční koulí, která vše pod sebou pohřbí. S Purcellovým zpěvem se všichni pokoušejí vrátit se z trosek do života. Ale když se Purcell vzdálí a hudba umlkne, herci a zpěváci trčí ve střízlivém pracovním světle, celí bezradní, odčarovaní (Dorst).

    Východiskem Dorstovy hry je barokní opera Henryho Purcella (1659-1695) King Arthur, a z ní do hry včleněné sólové i sborové pěvecké party jsou v anglickém jazyce.

    Na tradičním dějovém schématu pohádky o čisté dívce Sněhurce a zlé královně, s vrtkavým princem a služebným myslivcem, vytváří švýcarský spisovatel Robert Walser ve svém duchu vlastní, jemně ironizující veršovanou parafrázi.

    Dějovou náplní tragedie (motivicky zcela odlišné od soudobého románu L.Feuchtwangera) je vzestup skutečné historické postavy Josefa Süsse Oppenheimera od chvíle, kdy se vloudí jako potulný Žid na württenberský dvůr, získává postupně přízeň vyšších a vyšší hodnostářů, až posléze skončí jako tajemník a osobní přítel württenberského vévody. Povznese zdárně státní finance, podaří se mu, aby se ospravedlnil před opakujícími se nařčeními z podvodů, kterými ho ze závisti osočuje dvorská kamarila, zejména, když díky vévodovi stoupá příliš rychle po žebříčku společenského postavení a získává i přízeň žen, z nichž jednu dovede na práh sebevraždy. Intriky dvora vyvrcholí, když místo afrodiziaka, které si vévoda před jedním z dostaveníček objedná, je mu do vína přimíchán jed a vévoda po jeho požiti zemře. Z jeho smrti je obviněn Süss a po procesu k radosti prostého lidu oběšen. V závěrečném výstupu polituje oběť všeobecné nenávisti pod šibenicí sama vévodkyně.
   
    Tragédii uvedl v roce 1930 v Berlíně režisér Jessner, pak byl text dlouho pokládán za ztracený, až byl 1987 objeven v jednom antikvariátu a otištěn v časopise Theater heute. Z tohoto znění vychází český překlad. Překladatel následně objevil v knihovně pražského Divadelního ústavu strojopisnou rozmnoženinu německého textu s velkými vnitřními škrty a s odlišným koncem. Původ nezjištěn.

   Bláznivá konverzační krimikomedie točící se okolo ukradeného diamantu. Hra, jejíž děj se odehrává na starém zámku v nejmenovaném anglickém hrabství, prvoplánově těží z obvyklých žánrových klišé, jako jsou mírně retardovaný lord, sarkastický komorník, zmatkující služebnictvo a na první pohled nic nechápající zámečtí hosté. Zdánlivě obvyklé schéma je však absurdně rozehráno v dialozích jednotlivých postav. Přestože se nikdo ze zúčastněných nechová zcela normálně, nakonec se přece jen rafinovaná loupež vyřeší. 
   Lord Ham-milk-ton zakoupí vzácný diamant zvaný Růžový Ptakopysk a odveze ho na své panství. Hned druhý den je ale vzácný kámen ukraden. Lord se rozhodne na svoje panství pozvat všechny světové detektivy, aby případ vyřešili. Pozvání však nakonec přijme pouze poručík Colombo, ze kterého se ovšem po příjezdu vyklube madam Colombová. Jejím svérázným průvodcem po realitě života na zámku je komorník James. Podezřelých je mnoho, od lady Ham-milk-tonové přes lordovy milenky, zámecké služebnictvo, včetně v každé správné detektivce vždy podezřelého zahradníka, až po náhodně přítomnou redaktorku významného společenského časopisu Pamelu Pulicerovou. Do případu vstupuje i místní nepříliš duchaplný konstábl Crashman. Děj se odehrává jako klasická detektivka, kdy madam Colombová pátrá, kde se dá, vyslýchá všechny podezřelé a vyhodnocuje jednotlivé důkazy. Děj komplikuje fakt, že jeden z podezřelých diamant skutečně ukradl, další dva se jen domnívají, že ho ukradli, a ostatní nemají vůbec žádné alibi. Nebyla by to ovšem madam Colombová, kdyby ji to zmátlo. Závěrečné odhalení pachatele za přítomnosti všech podezřelých v jedné místnosti je klasika anglických detektivek. Přesto jde především o svižnou komedii, kde je prakticky cokoliv možné a vše je podřízeno jen jedinému cíli. Dobře pobavit diváky.
   Hra Madam Colombová zasahuje je autorovou první divadelní hru. Doposud se věnoval pouze knižní tvorbě. Debutoval románem "Bessy" o ambiciózní módní návrhářce ze San Francisca, dále vydal humoristický román "Jak nedočíst Viewegha" o velmi emancipované a ještě více prostořeké účetní a knížku humoristických vědeckofantastických povídek "6000 Miliard".