Britská performerka Claire Dowie uvedla svou první hru Cat and Mouse (Kočka a myš) v roce 1987, po té se rozhodla věnovat zejména žánru stand-up comedy, vznikají tak sólové projekty jako Adult Child/Death Child (Dospělé dítě / Mrtvé dítě, 1988), Why is John Lennon wearing a skirt? (Proč nosí John Lennon sukni?, 1991) nebo Leaking From Every Orifice (Projde každým otvorem, 1993), přibližně od poloviny devadesátých let vytváří texty pro dvě osoby typu Easy Access (for the Boys) (Snadný přístup – pro kluky, 1995) nebo All over Lovely (Přes všechnu lásku, 1996). V každém z těchto textů pracuje s genderovou problematikou, často volí tematiku z okruhu homosexuality či queerness. Za svou dramatickou tvorbu získala řadu ocenění.

Hra Death and Dancing (Smrt a tancování) byla poprvé uvedena v exotickém prostředí Honolulu na Havaji v červenci roku 1992 a za měsíc na to také v Battersea Art Centre v Londýně, v nastudovaní Colina Watkeyse s Claire Dowie a Markem Pinkoshem. Svým způsobem hra nepopírá vliv žánru stand-up, On se vrací k událostem, které se udály před deseti lety, vzpomíná na svoje studentská léta, prožitá v na univerzitě v Londýně, kdy potkal svéráznou Ji. Na základě jeho vyprávění se pak rozvíjí samostatné dialogy, dávající dohromady příběh jednoho intenzivního setkání dvou mladých lidí. Po deseti letech musí On sám sobě přiznat, že příčina jejich někdejší roztržky se ukázala jako opodstatněná, stal se z něj citově vyprahlý člověk, který v materiálně založené společnosti ztratil ponětí o tom, kým vlastně je. Záchranu vidí v tom, že se Ji pokusí znovu vyhledat a navázat staré kontakty. Během tohoto hledání se mu v paměti v retrospektivě promítají jejich společné humorné zážitky, tehdejší svobodomyslné reakce na všemožné životní situace, komické i závažné rozhovory o partnerství, rodině, sexualitě, závazcích a společenských konvencích.

Na neobyčejný úspěch divadelní hry Kyslík, která získala mnoho cen na ruských i zahraničních festivalech, navázal Ivan Vyrypajev (*1974) neméně úspěšným Bytím č.2. I tato hra, jež opět klade neodbytné a znepokojující otázky o smyslu lidské existence, se stala na ruské divadelní scéně významnou událostí (hlavní cena na Moskevském festivalu Novaja drama.) Umělecký režisér moskevského divadla Praktika debutoval v minulém roce také na poli kinematografie. Jeho film Euforie získal Zlaté lvíče na filmovém festivalu v Benátkách.

Fiktivní autorkou této „tragédie smyslu“ je pacientka psychiatrické kliniky. Svoji hru poslala prostřednictvím ošetřujícího lékaře Vyrypajevovi, ten pak doplnil několik svých pasáží, především aby odlehčil přílišné závažnosti textu. Hlavními a jedinými hrdiny jsou Bůh a Lotova žena, jež se právě proměnila v solný sloup. Bůh, kterého autorka pojmenovala po svém psychiatrovi, ženu přesvědčuje, že on sám, tj. Bůh neexistuje, nemá proto cenu v něj věřit. Stejně tak se psychiatři snaží vytrhnout své pacienty z bludů, kterým normální lidé nevěří. Je tedy v dnešním světě vůbec normální věřit v Boha? A čemu pak věřit ve světě, kde vládne exaktní věda? Palbu trýznivých otázek přeruší tu a tam obhroublé popěvky proroka Ivana. Výrazná muzikálnost a rytmičnost celého textu je tak v těchto pasážích ještě zvýrazněna. Hra končí odletem všech tří postav na Slunce, kde sídlí Bůh a kam se zřejmě nikdy žádný kosmonaut nedostane, aby to vyvrátil.

Anouilhova hra Skřivánek je inspirována příběhem Johanky z Arku. Zachycuje její tribunál, odsouzení a popravu, ale má neobvyklý konec i ladění: namísto patetického příběhu o velké mučednici užívá Anouilh hravý, až pohádkový styl. Hru rámuje soud s Janou, během něhož se obžalovaná rozvzpomíná na důležité okamžiky svého života. V jednotlivých obrazech se však neobjevuje žádná nadpozemská bytost, ale inteligentní člověk se smyslem pro humor a nezdolnou výdrží. Právě pro svou dokonalost a logické argumenty, které se jako symbol skřivánka vznášejí vysoko nad ostatním lidským průměrem, musí být zničena. Autor hře ovšem propůjčuje otevřený konec: po obraze plápolající hranice s odsouzenou nechává Janu triumfovat…

Mark zachrání Luisu před jistou smrtí, protože ji miluje a ukryje se s ní v protiatomovém krytu. Všude kolem zuří jaderná válka. Alespoň tak to Mark Louise tvrdí, ta o tom však začne brzy pochybovat. Jenže odporovat Markovi se nevyplácí.

Dennis Kelly svými svižnými dialogy graduje atmosféru až ke klaustrofobické nenesitelnosti. Z oblíbené a silné ženy se stává oběť a z introvertního muže násilník, co nezná hranic. Civilizační nánosy morálky a slušnosti v izolaci rychle mizí a mezi mužem a ženou dochází doslova k bitvě o přežití. 

Premiéra hry mladého britského autora proběhla v roce 2005 v londýnském Bush Theatre.

Dánská herečka, dramatička a režisérka Vivian Nielsenová je autorkou divadelní adaptace scénáře známého snímku proslulého filmového režiséra Larse von Triera Prolomit vlny (Breaking the Waves), jenž měl premiéru v roce 1996. Dramatický příběh zachovává věrnost filmovému zpracování, v němž hlavní ženskou roli „prosťáčka božího“, dětsky naivní a čisté dívky Bess McNeillové, ztvárnila naprosto fenomenálním způsobem britská herečka Emily Watsonová, jíž tato role vynesla mimo jiné nominaci na Oscara.

Bess, obyvatelka vzdálených ostrovů u pobřeží Skotska, se stává obětí svého okolí, ultrapuritánské rady starších i vlastní rodiny poté, co se zamiluje do Jana, obyčejného dělníka z blízké ropné plošiny (v Trierově filmové verzi jej ztvárnil švédský herec Stellan Skarsgård), který přichází do místní komunity zvenčí. Církevní hodnostáři sice sňatku požehnají, ale vývoj událostí nabere nečekaný směr. Jan při nehodě na vrtné plošině utrpí těžké zranění mozku a je upoután na lůžko. Ve svém blouznění poručí své křehké, nevinné a milující ženě, aby si začala užívat s jinými muži, s nimiž se náhodně seznámí, a o svá sexuální dobrodružství se s ním pak dělila a poskytovala mu tak pocit, jako kdyby se sami milovali. Bess jeho příkaz po jistém váhání poslušně splní a stane se tak trnem v oku lidem ze svého bigotního okolí včetně své věřící matky. Pro Bess je v jejím trápení jedinou oporou švagrová Dodo, jež si prošla podobným osudem – i ona totiž vstoupila do tohoto svérázného prostředí jako outsider, když se provdala za bratra Bess, jenž poté tragicky zemřel. Po odhalení sexuálních eskapád je Bess vyobcována z církevního společenství. Při jedné ze svých výprav na loď kotvící u pobřeží hrdinku smrtelně zraní jeden z námořníků, jenž s ní krutě zachází jako s prostitutkou. Bess umírá a Janovi nezbývá, než pro svou ženu vystrojit zvláštní rituální obřad smíření, do nějž nečekaně vstoupí zázrak...

Vrcholnými scénami celého příběhu jsou „vnitřní dialogy“, rozhovory mezi Bess a jejím osobním Bohem, jenž se ukrývá v hloubi její nezkažené duše. Divadelní adaptace nabízí i krátká intermezza doprovázená němými výjevy a hudebním doprovodem.

Satirická jednoaktovka, inspirovaná hnutím Occupy, obraz generačního střetu. Dítě-Syn se snaží přesvědčit Rodiče-Otce, aby mu poskytl peníze a auto na cestu do New Yorku, kde se chce přidat k protestům proti Wall Street. Autor v krátkém dialogu podává ironický obraz mládeže, která si pod záminkou boje za práva různých skupin kompenzuje vlastní frustrace, a která by navzdory vzletným proklamacím nepřežila bez pomoci zajištěných rodičů.

Otec figuruje jako fackovací panák, ale i banka; Syn se ohání povinností bojovat za právě slabších a vykořisťovaných, zároveň se ale nechce vzdát vlastního pohodlí.

Hra vznikla a byla poprvé uvedena v roce 2012 v rámci britského festivalu krátkých politických her Theatre Uncut. U nás ji krátce poté uvedlo Divadlo Letí jako scénické čtení a v roce 2015 ji v režii Martiny Schlegelové odvysílal ČRo 3 Vltava.

Hra je volnou adaptací Schnitzlerova Reigen (Rej) a tvoří ji dvanáct scén, dialogů mezi mužem a ženou. Jednotlivé obrazy jsou propojeny vždy stejnou postavou, v závěru se setkávají žena z první a muž z poslední části, a struktura tak vytváří kruh. Základním tématem je touha člověka nezůstat sám, kontaktovat své okolí a navázat vztah, což se v současném moderním světě jeví jako nemožné. Lidé se bojí citově investovat a otevřít se jeden druhému. Nejdůležitějším motivem je emocionální prázdnota vztahu muže a ženy. Ženský a mužský princip je natolik rozdílný, probíhají oba na odlišných trajektoriích, které vedle sebe plynou na způsob rovnoběžek, a nemohou se tedy nikdy střetnout, pouze vedle sebe existovat. Proto jsou snahy o navázání vztahu zbytečné, citová vyprahlost a neschopnost komunikace, kdy partneři hovoří jeden na druhého a nikoliv jeden s druhým, neumožňuje vzájemné propojení, otevření se jeden druhému a oboustranné obohacení. Několik scén nabízí zdánlivě ideální obraz partnerství, který se ovšem následně zcela zbortí. Takovým případem je dvojice mladých lidí, Ryan a Annie, něžných a upřímně si vyznávajících lásku během celého výstupu, v následujícím obrazu však mladík hovoří o tom, že láska k ženě není důležitá, jediné, na čem záleží, je kariéra.

Dalším tématem je kritické zobrazení konzumního trhu a jeho vlivu na život člověka i celé společnosti. Deformovanost lidského vnímání skrze virtuální svět čísel, financí a statistik tu představuje postava Sarah, jejíž soukromí bylo obětováno kariéře a jež vyměnila své city za fanatický workholismus. Přesto hra nabízí jistý optimismus, neboť ve chvíli, kdy se kruh uzavírá, se na scéně opět objevuje Sarah, vzpomíná na své mládí, kdy jediné, po čem toužila, byla láska, a uvědomuje si tak potřebu citu.

Hra mladé anglické dramatičky Moriy Buffiniové měla premiéru v londýnském National Theatre. Vypráví příběh jednoho velmi podivného večírku. Hostitelka Paige chce oslavit vydání filozické spisu svého manžela, Larse. Hosty jsou vědec Hal, jeho žena, sexy televizní hlasatelka Sian a nonkonformní umělkyně Wynne. Ani jídelníček není úplně normální, jednotlivé chody se moc nedají jíst, zato ale leccos symbolizují. Číšník moc nemluví a vůbec se chová trošku zvláštně. A do toho se objeví Mike, mladík, jenž údajně opodál naboural svou dodávku. Snobská společnost pozve mladíka „z lidu“ ke stolu a zapojí ho do svých krutých společenských her, vzdáleně připomínajích Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Vyjde najevo, že důvod večeře je vlastně jiný, že Mike je vlastně tak trochu zloděj a že číšník vůbec není číšník, ale najatý vrah. Najala ho Paige jako zlatý hřeb své večeře. Kdo ale má zemřít a proč? Večeře je krutá komedie s typicky britským suchým konverzačním humorem a mnohými překvapivými zvraty.

Hra je autorovou zpovědí spadající do výrazného okruhu AIDS dramatu, jehož významným reprezentantem u nás je Kushnerova dvoudílná sága Andělé v Americe. Fierstein ve své krátké konverzační komedii přivádí na jeviště dva obyčejné mladé muže, kteří řeší otázky bezpečného sexu v období, kdy se AIDS stalo vyhlášenou „nemocí homosexuálů“. S lehce humorným tónem a jemnou nadsázkou představuje Fierstein dva odlišné typy lidí, obhajující své pozice v rámci dlouholetého vztahu. Hra, v níž je AIDS hlavní ze záminek, proč řešit klasický problém většiny párů, tedy uspokojivý sex, dokazuje Fiersteinův smysl pro plynulý dialog plný vtipných narážek a zároveň jako ve všech jeho hrách prezentuje autorův záměr zlidšťovat pohled na velké společenské problémy.

Herec a dramatik Harvey Fierstein (* 1954) je od počátku osmdesátých let spojován s linií gay dramatu. Už jeho první práce Torch Song Trilogy z roku 1982 mu vynesla Tony Award, další pak získal o dva roky později za libreto k muzikálu Klec bláznů (1983), kterou znají i čeští diváci. Další významné ocenění, Drama League Award, získal za libreto k muzikálu A Catered Affair (2007).

Hra kanadského dramatika Aleca (Audrey) Butlera Black Friday? (Černý pátek?), která prošla v polovině osmdesátých let několika úpravami a první veřejné produkce se dočkala v roce 1987, přináší svébytnou variaci na známý příběh o návratu nezdárného syna. V případě Black Friday? se ovšem na krátkou návštěvu do rodného města vrací dcera, která sebou přivádí i svoji přítelkyni. Coming-outový příběh má několik výrazných vrstev – od rozkrývání rodinné tragédie způsobené krachem místní továrny přes hledání identity ve vztahu stárnoucí matky s dcerou, jež k sobě teprve po letech nacházejí cestu. Černý pátek? je originální komedie, snoubící v sobě romantickou zápletku s motivem sebepřijetí a nalézání vlastního já.