Hra o dvou dějstvích

Tato hra z roku 1994 i u nás dobře známého irského dramatika se nyní objevila na repertoáru pařížského divadla Gaité Montparnasse, kde se hraje s velikým úspěchem. Jde o příběh Molly, která je od raného dějství slepá. Když byla její matka v nemocnici, tatínek ji každý večer bral ven na zahradu a tam ji učil poznávat po hmatu květiny, stromy a všechny předměty. Tak se mu podařilo překonat její nemohoucnost, takže nakonec našla místo jako masérka – terapeutka.
    Teď se ve svých čtyřiceti letech provdala za stejně starého Franka, který ji přesvědčí, aby se svěřila do péče dr. Ricovi, kdysi vynikajícímu očaři, který by jí mohl operací vrátit zrak. Rice Molly operuje a jí se zrak částečně vrátí -  na čas.
    Denis Diderot kdysi napsal: „Učit se vidět není totéž co učit se novému jazyku – je to jako učit se poprvé mluvit“. Pro Molly – a samozřejmě i pro Franka a dr. Rice má tento proces učení tragické důsledky.
    Hra se skládá ze tří monologů (Molly, Franka a dr. Rice), které jsou „nastříhány“ do sebe, takže všechny postavy se ve svých promluvách střídají a vypráví každá ze svého hlediska tento silný, nostalgický příběh.

Tato neobyčejně silná a jímavá hra dává vynikající příležitost třem hercům…   „Ohromující drama, které zasáhne divákovo srdce a mysl a zůstane tam ještě dlouho poté, co Molly řekne svou poslední repliku…“                                                              - The New York Times

Noční můra slavného vědce, Sira Clauda Amoryho, se stane skutečností, když je z jeho sejfu odcizena listina s návodem na výrobu ničivé výbušniny. Hercule Poirot je požádán, aby se případu ujal, ale přijede příliš pozdě, než aby stačil zabránit smrti svého klienta… Je zloděj vynálezu současně i vrahem? Nebo se jedná o dva různé zločiny? Prvním podezřelým je automaticky tajemný italský lékař Careli, který se v domě záhadně objevil v předvečer zločinu jakožto dávný přítel novomanželky syna lorda Amoryho Lucie. Ta je však z jeho návštěvy spíše vyděšená a prosí manžela, aby ji odvezl pryč. Mladý pán má však velké dluhy a přístup k penězům jen skrze svého despotického otce. Pak je tu ambiciózní sekretář Raynor, temperamentní neteř Sira Amoryho Barbara a jeho staropanenská sestra. A všichni členové domácnosti měli příležitost i dobrý důvod otrávit Sira Amoryho.  Ještě že má Poirot sebou svého věrného kapitána Hastingse, který ho přivede na stopu a tak když se na venkovské sídlo dostaví Inspektor Japp, Poirot už potřebuje udělat jen poslední zkoušku…

Claire Dowie, známá britská performerka a komička, zakladatelka tzv. stand-up divadla, započala svou slibnou kariéru ve druhé polovině osmdesátých let a od té doby získala hned několik významných ocenění (Time Out Award 1988, London Frindge Award 1991, Arts Council Award 1995). Pracuje také na rozhlasových hrách pro BBC, dva její scénáře již zpracovala britská televize. Hra All over Lovely (Přes všechnu lásku) byla poprvé uvedena v Traverse Theatre, Edinburgh 8.srpna 1996 s Claire Dowie (v roli A) a  Petou Lily (v roli B) v režii Colina Watkeyse. All over Lovely je příběhem a zároveň intimní rodinnou historií dvou devětatřicetiletých žen, nezávislé drobné farmářky A a kariéristické feministky B, které spolu kdysi vyrůstaly. Zatímco A byla pro své rodiče jen rebelkou se sklony k anarchii, byla její stejně stará sestřenice B, pro svou tetu a strýce krásným a hýčkaným mazlíčkem. Z dětského zkoumání těl se v patnácti letech vyvinula spalující láska, narušená příchodem matky B, která svou dceru odvezla do Austrálie. Později se obě znovu setkaly v osmdesátých letech, kdy Británii plně ovládla vlna feminismu. Jejich nynější setkání při příležitosti pohřbu matky B je příležitostí k vyřešení a vysvětlení všech někdejších nedorozumění a vzájemných konfliktů. All over Lovely je hra inspirativní, vyzývavá i zábavná, přináší dva odlišné pohledy dvou odlišných žen na současný svět, současnou společnost, otázky politické korektnosti, nebo třeba na otázku  fyzické krásy, materialismu, genderu či sesterské a sexuální lásky.

Alec (Audry) Butler je kanadský dramatik, producent a performer, který v roce 1999 podstoupil operativní změnu pohlaví a přijal křestní jméno Alec. Je považován za ikonu „lesbického punku“, je také uměleckým šéfem Temperamental Journey a spoluzakladatelem lesbického kabaretu Strange Sisters. Ještě jako Audry Butler se ve svých hrách otevřeně zabýval otázkou lesbických vztahů. Psát začal(a) už během studí na University Collage of Cape Breton, na tamním Festival of New Plays také získaly jeho první dvě hry Shakedown (1982) a Cradle Pin (1983) ocenění za nejlepší původní scénář, hra Medusa Rising byla hned dvakrát nominována na cenu Dory Mavor Moore. Postavy všech těchto her bojují s láskou, změnami, s životem v tomto bláznivém a často nehostinném světě, jsou však odvážné a vědomé si síly své sexuality. Jejich vztahy nejsou ničím, co by se mělo podrobovat psychologizování nebo jinému vysvětlování. Jsou zkrátka tím, kým jsou.
    Tak je tomu i v případě Claposis (1985, přepsána 1990, publikována 1991), ve hře, která nepokrytě sleduje tři mladé lesbické dívky, začínající dramatičky Judy, básnířku Beth a Kate, majitelku butiku se symbolickým názvem Claposis, a jejich proměňující se vztahy. Po formální stránce zaujme práce s roztříštěním chronologické posloupnosti. Jedenáct scén tvoří jedenáct klíčových situací, jedenáct proměn času, jedenáct střípků mozaiky, které poslouží jako klíč teprve, až když se složí.

Prvním scénickým čtením byla v režii Alžběty Burianové hra Všední dny a extáze německé dramatičky Rebekky Kricheldorf v překladu Jitky Jílkové. 
Navzdory názvu nezná klasicky všední život ani jedna z postav, včetně té nejmladší jménem River, o kterou sice jde především, která se ovšem ve hře vůbec nevyskytuje. Proč se taky vyskytovat v rodině, kde se dědeček rozhodl být homosexuální, babička se z role babičky i matky vykoupila třiceti tisíci eur, maminka hledá dalšího a dalšího partnera svého dalšího a dalšího životního úseku, tatínek sbírá síly, aby přece jenom uskutečnil blíže neurčitelný, léta plánovaný projekt. A tak “to dítě pořád jenom žere”, jak říká jeho maminka, a obléká se do růžové. A extáze? Kde by se vzala!

            Druhé čtení patřilo opět německé dramatice, a to mrazivé hře autora Falka Richtera Pod ledem (překlad Iveta Ryšavá) v režii Kristýny Kosové.

Paul Niemand je kdysi úspěšným poradcem na konci kariéry. Už nedokáže dosahovat požadovaných výkonů a udržet tempo s mladšími kolegy. Ve svých až básnicky ztvárněných monolozích se vrací do svého dětství, rekapituluje svůj život a pomáhá odkrývat chlad a citovou prázdnotu, která se skrývá za vidinou ekonomické prosperity.

Třetí a poslední scénické čtení hry hvězdy současného německy mluvícího dramatu, Sibylle Berg, Noční životy v překladu Anety Hubinové připravili Ondřej Štefaňák a Kateřina Slezáková. 
Petra a Petr, oba uprostřed čtyřicítky, se potkají na koktejl party. Jejich frustrace z obyčejnosti jejich životů, pocit, že se jim nic nepodařilo, ačkoli mají dobré platy, je k sobě až magicky přitahuje. Není to bezbřehá romantika ani velká láska, přesto se rozhodnou, že se vezmou a odjedou spolu do cizího města. Možná, že mohou nalézt štěstí s někým, kdo sice není princ / princezna z pohádky, ale jednoduše je s ním fajn. Petr a Petra si to myslí. Jsou tu ale také dva duchové, kteří jsou opačného názoru…

            Poslední část projektu 3D byla věnována moderované diskuzi na téma „Odcizení dnešní společnosti jako téma současné dramatiky“, kdy se inscenátoři, herci, studenti, návštěvníci festivalu a další zájemci setkali k rozhovoru o prezentovaných hrách. Diskuze se zúčastnily překladatelky Aneta Hubinová a Iveta Ryšavá. Diskuzi moderovala Tatiana Brederová, divadelní teoretička a publicistka.

            Pátý ročník projektu DILIA 3D – třetí rozměr dramatu se setkal s velkým ohlasem i návštěvností.

Projekt vznikl za podpory Správní rady DILIA a hlavního města Prahy.

Jednorázovky jsou trapný. Jednorázovky se zvířaty jsou ještě o něco trapnější. A když někdo trpí takovou neukojitelnou touhou jako Bobby, trapnější už to být nemůže. Ale on má prostě jen příliš lásky na rozdávání, a tak ji spravedlivě rozděluje mezi všechny savce.

Trapně vtipná one man show Roba Hayese představuje originální postavu nesmělého chlapíka, jehož zoufalá snaha nalézt životního partnera nachází odpověď jen v němých tvářích. A ty už nikdy nezavolají.

Hra byla nejprve napsána jako dvacetiminutový filmový scénář, který byl součástí Higginsovy diplomové práce na filmové akademii v Los Angeles. Poté napsal na toto téma úspěšný román, podle kterého byl v roce 1971 natočen film. A až nakonec v roce 1973 na toto téma napsal divadelní inscenaci, která se setkala s jednoznačným úspěchem. Proč měla tato komedie takový úspěch? Protože autor obdařil postavu Maude nádherným vztahem k životu. Protože Maude dovede žít život v celé jeho šíři, hloubce a kráse. Protože Maude je člověk okouzlený životem. Přijímá život jako fantastický dar, který předává dál. Její zbraní proti zlu je vytvářet kolem sebe dobro. A tato její láskyplná a všeobjímající filozofie zlomí i toho největšího škarohlída a pesimistu, jakým je její mladičký spoluhráč Harold, jehož citové probouzení je silně ovlivněno právě setkáním s Maude, starou dámou s nesmírně mladou duší.     Je to hluboce lidská hra, která odráží vztah lidí k lásce a přátelství. Boří se v ní generační bariéry mezi stářím a mládím, hlavním měřítkem je láska. V humorné nadsázce tak Higgins nabízí současným divákům možnost hledat vztah ke druhému, společnýma očima vnímat kouzlo života a lásku, která rozpouští bariéry a osvobozuje to nejskrytější v nás.     O této hře se dá právem mluvit jako o bestselleru světových jeviš?.

Nová hra slavné britské autorky Caryl Churchillové měla na podzim premiéru v Royal Court Theatre v Londýně, kde se setkala s bouřlivým ohlasem kritiky i publika a vyvolala značnou diskusi. Trýznivý milostný vztah dvou mužů je podobenstvím vztahu USA a Velké Británie (nebo Evropy obecně). Autorka pracuje s fragmenty vět a nevyhýbá se žádnému „politicky nekorektnímu“ tématu, jako jsou např. „vyšetřovací“ metody americké armády. Milenci sedí na pohovce, probírají současnou vojenskou situaci, globální politiku a řadu dalších témat - navzájem doplňují své repliky a nenápadně sebou manipulují. Hra je mistrovským poetickým dílem a zároveň velmi krutou studií současné společenské situace.

Úsměvný a současně dojemný příběh se odehrává kdesi na západě Spojených států v období sucha. Titulním hrdinou je Bill Starman, trochu smolař a především snílek, kterému se podaří proměnit zdánlivě „ošklivé káčátko“ v krásnou labu?. Hra končí happy-endem, i když divák až do poslední chvíle neví, pro kterého ze svých nápadníků se Betty rozhodne: zda pro Billa, nebo pro šerifova zástupce Fila.

„I think I’d sleep a lot easier if I knew none of us would wake up tomorrow.“

Ollie se do ulic Manchesteru vydává hledat pohřešovanou sestru. Všechny stopy vedou k Pomoně, k opuštěnému ostrovu uprostřed města. Tam, v centru všeho, zaniká většina snů a rodí se noční můry.

Divadelní thriller pracuje s atmosférou filmu noir a pokřivuje realitu fantaskními výjevy. Nočními ulicemi se pohybuje postava s hlavou chobotnice a nevinná hra připomínající Dračí doupě má mnohem blíže skutečnosti, než by se mohlo zdát.

Mladý autor Alistair McDowall, jehož hry kritika přirovnává k dílu Philipa Ridleyho, vytváří hyperrealistický svět, který reflektuje skutečné problémy jako je trh s bílým masem. V roce  2015 si původní inscenaci z Orange Tree Theatre vzalo pod křídla samo londýnské National Theatre.