Hrdinkou rozmarné a zároveň laskavé americké veselohry je nejen „podivná“, ale i záhadná žena Ethel Savageová. Je to šarmantní vdova v nejlepších letech, která kromě milionů „zdědila“ po svém milovaném muži tři dospělé děti: nevlastní a navíc značně problematické. Dramatický děj se odehrává v sanatoriu pro duševně choré, kde však žijí v mnoha směrech normálnější lidské bytosti, než s jakými se paní Savageová setkávala za jeho zdmi. John Patrick napsal svou výtečnou společenskou komedii roku 1950, kdy také byla uvedena na Broadwayi. Její světový úspěch ho později inspiroval k vytvoření 2. dílu, v němž se jeho hrdinka ocitne tentokrát „v rozpacích“…

Vy jste opravdu TEN Paul Sheldon? TEN, co napsal Misery? Měl jste nehodu. Jaké štěstí! Já jsem Annie – bývalá ošetřovatelka. A vaše fanynka. Velká fanynka, opravdu velká. Doslova ŠÍLENÁ fanynka!… Misery nesmí zemřít!!!

Paul Sheldon je úspěšný spisovatel, který se proslavil romantickými romány s ústřední hrdinkou Misery. Jednoho zimního dne se mu cestou k vydavateli s dokončeným rukopisem posledního románu přihodí autonehoda. Má štěstí, zachrání jej ta na pohled nejvhodnější osoba, jeho „fanynka číslo jedna“, Annie Wilksová, bývalá zdravotní sestra. Bohužel, Annie natolik miluje Miseryiny příběhy, že nehodlá akceptovat fakt, že jde pouze o fiktivní postavu. A čerstvý rukopis románu, který si u sebe během autonehody Sheldon vezl, už s nebohou Misery nemá nic společného. Nenáviděnou postavu zabil v posledním díle série, který jde do prodeje zrovna v době, kdy se léčí u své největší obdivovatelky. Jenže zkuste zavraždit Annie jediný smysl jejího života…

Líbezná anglická duchařská komedie o tom, že není radno zahrávat si s okultními vědami, zvláš? když hlavní médium je poněkud potrhlé povahy. Pak se lehce může stát, že seriózní muž zažívá rodinné propletence, s nimiž si neví rady. Příběh Charlese Condomina obletěl úspěšně doslova celý svět a potěšil milióny diváků. Hra se uvádí i pod jménem Rozverný duch.

 

NOËL COWARD (1899-1973) se narodil v Teddingtonu v Middlesexu v roce 1899 a od poloviny 20. let 20. století se po G. B. Shawovi stal jedním z nejpopulárnějších britských dramatiků, ale i písničkářů a divadelních herců. Na rozdíl od Shawa však jeho dovedně napsané hry postrádají hlubší myšlenkový podtext a vycházejí spíše ze situační komiky a z obratného aktualizování banálních frází. Coward se proslavil svými salónními komediemi, které se odlišovaly svými lehkovážnými dialogy a neuctivými vtipy. Uvedl na scénu přirozenou konverzaci bez duchaplných bonmotů a slovních hříček. V jeho textech se většinou předvádí třpytivý, ale také pošetilý svět umělecké bohémy, sám Coward sám vystupoval jako dekadentní dandy a afektovaný džentlmen vyšší třídy. První úspěch zaznamenal hrou Senná rýma (Hay Fever, 1925), ve které si každý člen rodiny pozve na víkend bez ohlášení velmi nepatřičného hosta. Z dalších titulů jmenujme např. Intimní život (Private Lives, 1930), Láska mezi umělci (Design for Living, 1930) nebo Rozmarný duch (Blithe Spirit: An Improbable Farce, 1941). Některé z jeho komedií a muzikálů byly ve 20. a 30. letech zfilmovány, ale Coward sám odmítal většinu z těchto produkcí. Až do 2. světové války se o film zajímal jen velmi málo a téměř vůbec ho nebral vážně. V roce 1941 pátral po způsobech, jak přispět k válečným snahám a během jedné večeře se setkal s přítelem Lordem Mountbattenem, který mu vyprávěl o potopení válečné lodi Kelly v bitvě o Krétu. Byl to příběh, který rozvinul v klasickém válečném filmu Moře, náš osud (In Which We Serve, 1942) a započal tak spolupráci s režisérem Davidem Leanem, kameramanem Ronaldem Neamem a producentem Anthony Havelock-Allanem. Lean, Neame a Havelock-Allan se také rozhodli natočit tři filmy podle Cowardových her: Toto š?astné plémě (This Happy Breed, 1944) a Rozmarný duch (Blithe Spirit) a Pouto nejsilnější (Brief Encounter) – oba 1945, s Davidem Leanem jako sólovým režisérem.

 Britská komička a performerka Claire Dowie je průkopnicí tzv. stand-up divadla. Za hru Why is John Lennon wearing a Skirt? (Proč nosí John Lennon sukni?) získala v roce 1991 London Frindge Award. V současné době spolupracuje s londýnským centrem alternativní kultury Drill Hall, píše scénáře pro britskou stanici BBC a pracuje také na beletristické tvorbě (Creating Chaos). Pro psaní hry Easy Access (For the Boys) získala v roce 1995 Claire Dowie stipendium britského Arts Councilu. Prvního uvedení se hra dočkala až v roce 1998 právě ve zmíněném londýnském centru Drill Hall v režii autorky. O hře se pochvalně vyjádřilo mnoho kritiků, např. známý odborník prof. Aleks Sierz. 

Easy Access je textem, který se snaží otevřeně pohlédnout na otázku zneužívání dětí v rozvrácených rodinách. Hlavním hrdinou hry je mladý prostitut Michael, který byl v dětství zneužíván svým otcem, poté, co rodinu opustila matka. Michael si odmítá připustit, nakolik ho jeho dětství ovlivnilo, nalhává si, že se vlastně nic tak zlého nestalo a svého otce miluje. Omlouvá dokonce i svou matku, která se údajně nemohla postavit na nohy s dítětem na krku. Tento postoj nechápe Michaelův kamarád Gary, kterého v dětství potkal stejný osud, ale který se se svým traumatem vyrovnal jinak - absolutně se se svou rodinou přestal stýkat a oba rodiče nenávidí.  Michael se však s otcem stýká dál, dokonce mu představi svého přítele Matta, první vážný vztah. Ke krizi dojde, až když Michael zjistí, že se k otci nastěhovala svobodná matka Ruth se svým sedmiletým synem... Michael otce okamžitě začne podezřívat a ve světle nových událostí si začíná uvědomovat i pravdu o svém dětství. Kolo násilí se může roztočit znovu - dokáže tomu Michael zabránit? 

Dowie ve hře užívá zajímavých formálních prostředků: jevištní akce je propojená s videoprojekcí. Michael totiž po celou dobu souběžně natáčí jakousi "reportáž o svém životě". Kazeta s touto nahrávkou pak také hraje klíčovou roli v dramatickém závěru. Mimo jiné i díky tomuto postupu získává hra novou dimenzi.

Tři dny deště je psychologická hra pro tři herce o tajemství jedné rodiny. První polovina příběhu se odehrává v současnosti a druhá se vrací o třicet let zpátky - stejní herci hraji své rodiče, o nichž je spor v prvním jednání. Walker se vrací do New Yorku (zmizel v den pohřbu svého otce, nikomu o sobě rok nedal vědět a jeho sestra se domnívala, že je zřejmě mrtev). Ubytuje se v domě, kde před třiceti lety žil jeho otec Ned jako mladý začínající architekt a ve kterém spolu se svým kolegou Theem vytvořili plány k mrakodrapu, který je posléze proslavil po celém světě.

Walker nemůže spát a během horečnatých nocí objevuje stopy dávné rodinné historie – např. otcův deník, který začíná zvláštním zápisem: „3. až 5. dubna – tři dny deště“. Poznáváme jeho sestru Nan a společného kamaráda z dětství Pipa. Všechny tři spojuje jakýsi bolestný vztah. Kde je původ této bolesti a o tom, co se odehrálo během tří dnů deště, se dozvídáme ve druhém dějství, kdy se vracíme do šedesátých let a setkáváme se s Nedem, Theem a jejich osudovou přítelkyní Linou. Ta, jak se ukáže, je matkou Walkera a jeho sestry Nan.

Hra Tři dny deště byla uvedena na Broadway v hlavní roli s Julií Roberts. Její autor, Richard Greenberg, je kritikou vysoce oceňovaný a obdržel např. cenu Tony nebo Outer Critics. 

Horké pláně jižního Španělska na počátku 20. století. Pět dospělých dcer žije v područí své přísné matky, jež se rozhodla, že osudy svých dětí bude určovat sama. Jenže s Bernardou Albou, paní celé domácnosti, se život nemazlil… A tak by se neměl mazlit ani s jejími dětmi, ať jsou, jaké jsou, a ať mají jakékoliv životní sny.

Současný americký hudební skladatel a libretista Michael John LaChiusa si za námět ke svému nejnovějšímu muzikálu zvolil drama Federica Garciy Lorcy Dům Bernardy Alby. Původní příběh zpracovává do muzikálové podoby tak, že se neztrácí jediná významná myšlenka a ničivá síla tyranie stojící v cestě touze po lásce a po svobodě je ve hře díky náročné ale působivé hudbě ještě patrnější.

MARY PAGE: Vy máte děti?

SESTŘIČKA: Mm-hm. Pět.

MARY PAGE: A to si pamatujete jména všech?

[...]

SESTŘIČKA:  A co váš muž dělá?

MARY PAGE: Je po smrti. Takže toho už moc nenadělá.

SESTŘIČKA: To mě mrzí.

MARY PAGE: Chybí mi. Nebyli jsme svoji moc dlouho. Jen pár let. Byl to můj třetí manžel. Kéž bych ho potkala dříve... Ale tak to bohužel nechodí.

SESTŘIČKA: Třetí manžel.

 MARY PAGE: Jo.

SESTŘIČKA: A to si pamatujete jména všech?

Nová hra legendárního amerického dramatika Tracyho Lettse nás nechá na přeskáčku nahlédnout do různých období života Mary Page Marlowe. Ženy, která se necítila výjimečná, protože výjimečná nebyla. O to více se můžeme pozastavit nad složitostí jejího každodenního boje. Ať už s vnějším světem, nebo tím vnitřním.

Kdekdo se do Mary Page dokáže promítnout. A proto se hrou cítíme tolik zasaženi. Kolik z nás si změnilo jméno? Kdo neměl problém s alkoholem? Kolik z nás není rozvedených? Kdo by neudělal na podruhé něco jiného, kdyby mohl?

Komediální thriller amerického autora, jehož nejznámější hru uvedlo v této sezóně pod názvem Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, Pane Divadlo na Vinohradech, obdržel v roce 2000 cenu Edgar Award (obdoba Oscara pro autory detektivního žánru).     Jack a jeho mnohem mladší žena Annie jsou malíři – Jack dokonce velmi slavný. Právě čekají na svého galeristu Vincenta, kterého pozvali na večeři. Na vcelku prosté scéně je kromě malířského stojanu jakási nádrž plná vody, která slouží Jackovi jako relaxační prostor. Od okamžiku, kdy Vincent dorazí, rozjíždí se rychlý sled až neuvěřitelných situací. Zatímco Jack je ve své nádrži, navrhuje Annie Vincentovi, že jejího manžela spolu zavraždí. A to právě v oné nádrži – ne náhodou připomíná rakev. Vincent zprvu odmítá, ale když se dozví, že všechny Jackovy obrazy malovala Annie, a že po jeho smrti jejich cena výrazně stoupne (Annie bude malovat dál a obrazy budou jakoby z Jackovy pozůstalosti), souhlasí. Nakonec je ale všechno jinak, zvláště když se do věci vloží irská služka Kate, která má vysokoškolské vzdělání v oboru chemie a služku dělá, jen aby získala povolení k trvalému pobytu...

Adaptace legendárního Hitchcockova filmu slavila velké ovace na West Endu a získala Laurence Olivier Award za nejlepší komedii roku 2006. Její originalita spočívá v tom, že všech 150 rolí odehraje pouze čtveřice herců (hlavní hrdina, herečka, která hraje všechny hrdinovy osudové ženy, a dvojice klaunů, která se stále proměňuje v další a další postavy). A tak se divák vydá po stopách tajemství krásné zavražděné špiónky, zažije celou řadu dobrodružství, aby nakonec vše dobře dopadlo. Tato komedie skýtá velký prostor pro imaginaci celého tvůrčího týmu.