„Po následujících šest týdnů, se budeme potkávat tady, v téhle místnosti. Omlouvá jedině smrt, či nějaká fyzická či emocionální újma katastrofického rozsahu.“

Alisha, Iman a Kareem se vracejí zpátky do lavic. Všichni tři selhali ve státní zkoušce z anglického jazyka a mají jen šest týdnů do reparátu. Tohle je jejich poslední šance pokračovat na střední školu. Selhání nepřipadá v úvahu.

A nyní má tuhle trojici na starosti slečna Murphyová. Jenže studenti nejsou příliš poctiví, ona má už tak dost práce s jejími ostatními třídami a pomalu upadá morálka celé školy. Dokáže studenty přivést k úspěchu i přese všechna dramata jak v učitelském kabinetě, tak ve třídě?

Prostřednictvím rockového dokumentárního muzikálu, Wasted vypráví příběh sester Brontëových – jejich životní zklamání i výhry. Charlotte, Emily, Anne a jejich bratr Branwell vyrůstají v odlehlém, chudém městečku v Yorkshiru bez peněz či jakýchkoliv životních příležitostí. Zatímco bojují s nemocí, neopětovanou láskou a vyrovnávají se s rodinnými rozpory, píší jedny z největších literárních děl klasické literatury jako je: Jana Eyrová či Na větrné hůrce.

Nikdy se nebojí vzdorovat očekáváním okolí, jejich životy mimo řádky literatury odhalují jejich snahu bít se se životem, jejich vzájemné hádky, jejich divoké povahy, jejich experimentování s omamnými látkami a jejich životní dráhu od temných počátků, přes období slávy až po předčasnou smrt. To vše ještě dokresluje dokonalá rocková hudba Christophera Ashe.

Wasted je muzikál, který vám sestry Bronteövy představí v úplně novém světle.

Nová hra Anthonyho Neilsona, která částečně vznikla na základě hereckých improvizací dává nahlédnout pod pokličku filmového světa. Zkoumá, co to znamená hrát – a jednat – a jaké to může mít neuvěřitelně zábavné následky.

Hra začíná konkurzem na hlavní roli v novém filmu „Child of Ashes“ zasazeným do blízké budoucnosti, kdy neznámý virus zabil většinu populace. Herečka Natasha předvádí svůj upřímně hrany monolog – který zachází se skutečně procítěnými emocemi. Na druhé straně je ale rozmazlené chování režiséra Maxima a zběsilá přehlídka dalších postaviček z filmového průmyslu.

Vysoce satirická komedie Anthonyho Neilsona nabízí přezkoumání dnešních společenských hodnot ale především výborné komediální role.

„Aby obránil svoje blízké, je člověk schopný čehokoliv.“ 

Během útoku na Londýn se dvacetiletá Imogen zapojí v kampani, která nabízí útočiště všem obětem. A to bez toho, aby tento svůj nápad jakkoliv konzultovala se zbytkem rodiny. Ale teď už je na jakoukoliv debatu pozdě. John stojí před jejich dveřmi a je jiný než oni. Rozhodně není to, co si představovali a přestože by to nikdy nepřiznali, není, ani to, co by chtěli mít doma.

One for Sorrow je již druhou hrou Cordelie Lynn, která měla světovou premiéru v Royal Court Theatre.

SUZANNE (sestra): Ty jí podáváš ruku, on jí podává ruku. Přece jí nebudeš podávat ruku? 

Přece si nebudou třást rukou jako nějací cizinci.

Vůbec se nezměnil, přesně tak jsem si to představovala,

vůbec ses nezměnil,

vůbec se nezměnil, přesně tak si ho pamatuji, Louis je pořád stejný,

tady s Catherine si budeš rozumět, uvidíš, budete si bez problémů

rozumět, podobá se ti, budete si rozumět.

Nepodávej jí ruku, dej jí pusu.

Catherine.

ANTOINE (bratr):   Suzanne, vždyť se vidí poprvé!

Drama zachycuje pokus ztraceného syna o návrat domů. Jde o členitou a snově se odvíjející hru s absurdním nádechem – Lagarce uvádí, že děj se odehrává během nedělního oběda, ale možná taky po dobu jednoho celého roku. Třicetiletý Louis se po letech vrací do rodného domu s jasným cílem – chce rodině oznámit, že je smrtelně nemocný a dojít ke společnému usmíření. „Ce n´est pas la fin du monde“, není to přece konec světa, nic zas tak hrozného se neděje, myslí si Louis. Ale místo důstojného rozloučení se stane svědkem mnoha nedorozumění a příčinou několika hádek s žárlivým bratrem, zklamanou sestrou i se švagrovou, kterou vidí poprvé v životě. Každá z postav nese svůj kříž, své zklamání i své touhy, vše podkresluje autorův ironický nadhled. Hra je napsaná typickým lagarceovským stylem: charakterizují ji dlouhé monology a lyrické pasáže. Formálně je rozdělená do prologu, dvou částí, mezihry a epilogu. Lagarce napsal toto drama v roce 1990, v době, kdy bojoval s nákazou virem HIV. (Jde o první díl volné trilogie: Jenom konec světa, Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť, Daleká země).

V roce 2016 natočil Xavier Dolan ve francouzsko-kanadské koprodukci filmovou verzi příběhu, která získala hlavní cenu festivalu v Cannes 2016. V roce 2017 byli filmu uděleni tři Césaři: za nejlepší režii, za hlavní mužskou roli a za nejlepší střih.