Návod na to, jak se nebát (plnit si své sny) a užívat si (života)!

Většina babiček jsou elegantní upravené staré dámy, které mají doma vždy pečlivě uklizeno a vzorně napečeno. Nebo to jsou roztomilé stařenky, co kdykoliv ochotně pohlídají vnoučata. Babička z naší inscenace je ale úplně jiná – neuklízí, nepeče, nevaří a občas ani nehlídá děti! I když je má ráda! Ona si totiž plní svá dávná přání, která si celý život střádala do starého škapulíře. A tak z něj pokaždé, když má čas, chuť a náladu, vytahuje jeden papírek za druhým a dělá to, po čem touží. Nic pro ni není problém! Zalétat si balónem? Prima! Naučit se potápět? Proč ne! Vylézt na osmitisícovku? Skvělé!!! Tahle babička totiž zvládne úplně všechno! A možná díky ní přijdete i Vy na spoustu vlastních přání, která si začnete plnit. Řídit nejrychlejší auto na světě? Šlapat do kaluží, aby vás nikdo neviděl? Konečně dělat to, co chcete, a ne to, co se od vás očekává? Tak do toho! Nechte se inspirovat naší „línou“ babičkou! Scénář pohádky, vhodné pro děti od 7 let, vznikl pro inscenaci Divadla v Dlouhé.

Reálný socialismus v době svého tlení v pokračování Hrdého Budžese!

Ve volném pokračování bestselleru Hrdý Budžes pokračuje i hlavní hrdinka Helenka Součková po stupínkách československého socialistického vzdělávacího systému a dospěje až na gymnázium, kde ji zastihuje autorka Irena Dousková v knize Oněgin byl Rusák. Tato spisovatelka pak pro Divadlo v Dlouhé napsala dramatizaci své knihy a ve spolupráci s režisérem Janem Bornou připravili podklad pro novou inscenaci, ve které prakticky celý soubor Divadla v Dlouhé zavzpomíná na svá studijní léta v 80. letech. V letech zmrtvení celé společnosti, v letech beznaděje na změnu, ale zároveň pro mladé lidi v letech mládí, dospívání a lásek navždy prvních, křehkých a nezapomenutelných. Po slavných Žákových sondách do študákovy duše let třicátých přichází sonda do duší studentů let osmdesátých. Do duší poraněných reálným socialismem v době jeho tlení.

Divadelní revue nejen pro ty, kdo byli mladí v 60. letech

Malý Pavlík Tesař se jednoho Štědrého dne ztratil svému tatínkovi. A protože příliš nespěchal domů, procházel se vánoční Prahou. Potkal Pána s kaprem, netýkavou holčičku, co jde tatínkovi pro pivo, posledního pražského lampáře, navštívil Bílou labuť a peklo (vlastně sklad jedné hospody na Václavském náměstí), ale hlavně se seznámil s pošťákem Klementem a jeho koníkem Karličkou. Klement mu věnoval podivuhodné loutkové divadélko, ve kterém jsou loutky nejen Pavlíka samotného, ale všech, které toho dne potkal, včetně snové Andersenovy Holčičky se sirkami... Autor úpravy a režisér původní inscenace v Divadle v Dlouhé Jan Borna dal příběhu formu divadelní revue a doslova ji prošpikoval naživo hranými hity let šedesátých.

Na festivalu Mateřinka 01 v Liberci získal Pavel Tesař hlavní cenu, Zuzana Krejzková za kostýmy získala Cenu primátora města Liberce. V nominacích na Cenu Alfréda Radoka za rok 2000 obsadila inscenace druhé místo, Pavel Tesař byl druhý v kategorii nejlepší mužský herecký výkon roku, druhé místo získal i Marek Zákostelecký za scénu, za kostýmy byla nominována Zuzana Krejzková, za scénickou hudbu Jan Vondráček a Milan Potoček. Režisér Jan Borna byl jedním z pětice nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež) a za svůj přínos divadlu pro děti a mládež získal výroční cenu českého střediska ASSITEJ.

Agentura DILIA pokračuje také tomto roce v podpoře mladých českých autorů a divadelníků. Letos jsme grantové řízení určené pro studenty vysokých uměleckých škol vypsali již po desáté (viz www.dilia.cz/granty).

Těší nás, že studenti projevují zájem o současnou dramatiku, jak o zahraniční tak i původní českou. Oblibě se těší scénická čtení, některá jsou součástí větších cyklů a velmi ambiciózních projektů, ale také regulérní inscenace.

V letošním grantovém řízení bylo podpořeno celkem 6 projektů:

• Rituální vražda Gorge Mastromase – inscenace současné britské hry v české premiéře – DAMU Praha (15.000,- Kč)
• 3jsou3 – inscenované čtení dramatických textů tří dosud neuvedených divadelních her – FPF Opava (10.000,- Kč)
• Salón původní tvorby 2015 – 22. ročník festivalu scénického čtení původní autorské tvorby - JAMU Brno (15.000,- Kč)
• Festival Svaťák Štvanice – festival nových autorských dramatizací – DAMU Praha (12.000,- Kč)
• Sněz tu žábu – 3 scénická čtení současných her v rámci Festivalu francouzského divadla – FFUK Praha (13.000,- Kč)
• Příběhy 20. století – vývoj a inscenace čtyř původních dokumentárních dramat – JAMU Brno (5.000,- Kč)

Grantová komise rozdělila celkem 70.000,- Kč.  

GRATULUJEME!

Volné pokračování autorovy úspěšné komedie Sborovna. Hra z prostředí provinčního učňovského střediska líčí situaci typickou pro dnešní dobu. Na jedné straně snaha pedagogů udržet si místa a alespoň trochu slušnou životní úroveň a na straně druhé změny v učilišti, řízeném nekompetentním zkorumpovaným ředitelem. Příběh se rozehrává v době, kdy je z důvodu nedostatku žáků slučováno řeznické učiliště s „prominentním“ učilištěm kuchařským. Vzniká složitá vnitřní válka o zachování řídících i ostatních postů, ale dochází také k překvapivému návratu starých křivd a malérů, přičemž vše je zároveň přehlídkou úsměvných charakterových „úletů“ aktérů příběhu, poplatných povolání a hlavně době.

Monodrama o muži okolo třiceti let, který se právě nastěhoval do nového bytu. V úzkém kontaktu s publikem řeší krom jiného dilema svých tužeb na jedné straně a povinností na straně druhé. Dalo by se říct, že daná postava je outsider tak trochu z vlastní vůle. Muž jménem Pavel Majer žije na pokraji životního standardu osamocen ve svém bytě s nízkým stropem, a tak říkajíc přemítá o životě. O tom svém a vlastně i o lidském životě jako takovém. Není to z jeho strany ale erudované filozofování. Spíše je to prostořeké, upřímné a do jisté míry otevřené „povídání,“ odhalující určitou nekonformitu protagonisty. Ta se projevuje bezprostředně v jeho názorovém inventáři na svět, na lidi, vlastně na kde co o čem je zrovna řeč. Také jeho náladovost, kdy má divák chvíli před očima veselého lehkomyslného chlapíka a v dalším momentě trudnomyslného melancholika, nebo taky žoviálního řečníka versus mlčenlivého smutného kluka, i to vypovídá krom jiného o protagonistově obtížně identifikovatelném naturelu. Jeho pohled na okolní svět není proto docela všední a stejně tak jeho vlastní role v něm je svým způsobem nečitelná. Snaží se sice hrát se všemi onu hru, být součástí jím zmiňované pracovní tržnice, ale činí tak jen pod tlakem okolností. Potřebuje peníze na byt, na stravu, ty peníze, které sice nemiluje, ale měl by jich rád dost na to, aby nemusel někde každodenně otročit. Pocity marnosti a zhnusení z toho pinožení jej pak tu a tam vedou i ke vzpomínání na lidi, které někdy potkal, na vlastní dětství, na drobné detaily ze svého života. Je to někdy asociativní sled událostí, v jejichž světle pak získáváme i celistvější představu o tom, proč je onen muž takový jaký je a jak obtížně člověk jeho ražení může hledat své místo v dnešní civilizované společnosti.

"Texty Jana Jurka mají dobré tempo, mají postavy, které mohou být pro herce inspirací a nabízejí možnosti prohlubování a rozehrávání (to nebývá samozřejmé), příběhy jsou srozumitelné a často se (podobně jako zobrazovaná témata) vztahují k tomu, co žijeme každý den, po čem se ptáme a s čím se potýkáme. Mají svůj rukopis a svou vlastní poetiku." (Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla)

Příběh dvou čerstvě plnoletých kluků, kteří opustí dětský domov a musí se sami bez pomoci utkat se světem venku. Jirka a Petr vyrostli v dětském domově bok po boku a srostli spolu jako dva pokrevní bratři, kteří si život jeden bez druhého nedovedou představit. Petr je ten dynamický, který se nebojí jít do věcí po hlavě, zatímco Jirka je bázlivější a trochu ve vleku Petra. Přesto se zdá, že se dobře doplňují a že vytvářejí dobře sehranou dvojici, která ustojí úskalí světa za zdmi „domova.“ Najdou si práci na vlakovém nádraží, jsou poskoky pro všechno, nikdo se s nimi nemaže. Petr to docela zvládá, ale Jirka pod tíhou okolností a mj. i díky neustálému „teroru“ přednosty stanice chce pryč. Nejen od Petra, ale rozhodne se opustit i svou dívku Kláru. Táhne ho to za tetou, kterou léta neviděl a u níž strávil pár let před tím, než musel do děcáku po autohavárii jeho rodičů. Zatímco Jirka se tedy vrátí k tetě a najde si práci na poště, kde je spokojený, Petr se nemá kam vrátit. Zůstane na nádraží a podlehne démonu alkoholu. Má jediného přítele – staršího pána Klimta, s nímž se schází v putyce, aby debatovali mj. o tom, co je tíží a s čím si neví rady. Petrovi schází jeho bráška, jak Jirkovi vždycky říkal, ale ten mu vrazil kudlu do zad tím, že od něj odešel. Klimt se Petra snaží přesvědčit, aby svému bráškovi odpustil. Petr se o to snaží, ale alkohol vítězí. Až se jednoho dne Jirka objeví a najde Petra namol v jeho pokoji. Rozhodne se u něj zůstat, dokud se s jeho pomocí a s pomocí Kláry Petr nepostaví zase na nohy. Teprve když je Petr z nejhoršího venku, pokusí se ho Jirka přesvědčit, aby s ním odjel pryč, tam kde je Jirka doma a kde budou moct být zase spolu. „Jako dva kluci, co se toulaj světem a hledají místo, kde se líbí dětem.“ Jejich písnička, jejich song, který si notovali ve chvílích radosti nebo když jim bylo nejhůř. Petr ale návrh brášky odmítne. Cítí, že nadešel čas, kdy si musí jít každý svou cestou. Je to okamžik smíření nejen s nastalou situací, ale i smíření mezi nimi navzájem.  

"Texty Jana Jurka mají dobré tempo, mají postavy, které mohou být pro herce inspirací a nabízejí možnosti prohlubování a rozehrávání (to nebývá samozřejmé), příběhy jsou srozumitelné a často se (podobně jako zobrazovaná témata) vztahují k tomu, co žijeme každý den, po čem se ptáme a s čím se potýkáme. Mají svůj rukopis a svou vlastní poetiku." (Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla)

Příběh muže, třicátníka, který na cestě vozem vezme stopařku, aby pak spolu dílem náhody strávili několik dalších dní. Hlavní protagonisté nemají jméno, což umocňuje jejich anonymitu a zároveň svobodu smět se bez následků jeden druhému svěřit a pak si jít zase svou cestou. Muž a žena jsou odlišní nejen svým pohlavím, ale diametrálně i svou povahou a životními zkušenostmi. Přesto je něco spojuje. Touha po lásce, touha po pochopení, touha být s někým, o koho by se mohli opřít. V zásadě toho nechtějí moc, přesto jim i to málo nějak uniká a oni se snaží najít příčinu, proč tomu tak je a proč jim život nevychází tak, jak by si představovali. Chvíle klidu a tichého debatování střídají emotivní úlety umocněné touhou po fyzickém kontaktu. Hádky střídají smíření, pochopení pro chyby druhého střídá nepochopení pro to, čeho a proč se ten druhý dopustil. Je to vzájemné jiskření mezi dvěma lidmi z jiného světa, kteří v sobě nalézají postupně opěrnou zeď, aby se mohli ve chvíli, kdy se cítí jako outsideři na okraji společnosti, zase postavit na nohy a začít si vážit nejen jeden druhého, ale i sebe samotných přes všechny chyby a nedostatky, s nimiž se potýkají.

"Texty Jana Jurka mají dobré tempo, mají postavy, které mohou být pro herce inspirací a nabízejí možnosti prohlubování a rozehrávání (to nebývá samozřejmé), příběhy jsou srozumitelné a často se (podobně jako zobrazovaná témata) vztahují k tomu, co žijeme každý den, po čem se ptáme a s čím se potýkáme. Mají svůj rukopis a svou vlastní poetiku." (Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla)