Poslední díl volně navazující trilogie se odehrává v blízké budoucnosti, v níž už proběhla očekávaná revoluce úřednických stavů a byl nastolen tvrdý byrokratizmus. Celá společnost se řídí předepsanými normami, nazývanými též Nový zákon. Dodržování úřednických směrnic je monitorováno nejmodernější technikou a „ Jejich razítka a formuláře, jsou skutečně účinnější než obušky a slzný plyn.“  Společnost je během třiceti let od nastolení nového režimu postupně přetvářena do obrazu podřízeného stroje a poslední možností pro změnu jsou blížící se městské volby...

Děj rozhlasové hry začíná v kupé rychlíku, kde idylu manželského páru přeruší neznámý cizinec, který si nevzpomíná, jak se tam vlastně objevil. Jeho arogantnost a odlišnost nakonec donutí pár opustit společný prostor. Cizince náhle oslovuje Hlas, který mu oznamuje, že se jmenuje David, a že je postavou v právě psané povídce. Nastává rozpačitý dialog, bv němž postava nakonec přijme skutečnost, že je vlastně výtvorem představy někoho jiného a tedy jen iluzí. Vlak mezitím vjíždí do stanice Město, bašty byrokratického režimu. Tady se David pokouší vzepřít svému osudu, ale je hned rázně usměrněný.V zapadlé uličce, kde se po ráně do hlavy probouzí, potkává Starce. Ten se nabídne, že ho zavede do hotelu, kde má podle Hlasu vyvrcholit děj jeho povídky. Cestou se seznamuje s koloritem Města a s jeho celkovou strukturou, aby se v největším městském hotelu dozvěděl, že se stane obyčejným poslíčkem. Při noční rozvážce jídla se v hotelovém pokoji potkává s opozičním kandidátem na primátora města, Adamem Hoffmannem, jehož zvolení by znamenalo konec byrokratického režimu. V pokoji vládne uvolněná atmosféra a volební statistiky hovoří jasně ve prospěch opozice. Veselí volebního týmu je však narušeno zjištěním, že si vlastně nikdo z přítomných neobjednal žádné jídlo. V té chvíli je David nabádán tajemným „autorem“, aby to s Hoffmannem skoncoval. Jeho následné rozhodnutí může změnit vývoj dějin a navždy pochovat naději na svobodu. David tak musí svést boj s pověstným Goliášem, který se ale nachází v jeho hlavě. Je jen fikcí, jejíž činy nemají žádný přesah do reálného světa, nebo skutečným člověkem?

Láska je láska, ale řízek je řízek.

Vítejte v agentuře Beremese.cz – tradice, profesionalita, pozitivní reference! Budete-li se vdávat, nesmíte zapomenout na nic důležitého: sladit kytici s kravatou ženicha, objednat koláčky a hlavně získat duševní klid a vyrovnanost. Na to i mnohem víc je doktorka Zapletalová číslo jedna. Navštivte její psychologický výcvik Já na to mám! zaměřený na zvládání stresu, osobnostní rozvoj a vztahové poradenství. Co všechno předchází tomu nejkrásnějšímu dni v životě ženy? Není toho málo!

Komediální příběh o předsvatebním hledání sebeúcty napsaný ženami nejen o ženách a nejen pro ženy.

Rodinná tragikomedie o tom, v jakém rytmu nám tloukly srdce v čase reálného socialismu.

Důležitým tématem hry je emigrace na nezaměnitelném pozadí vztahů obyčejné rodiny v typickém maloměstském slovenském prostředí. Příběh by se vlastně mohl odehrávat kdekoliv, a přeci budete mít neodbytný pocit, že je právě váš. Veselý, smutný, dojemný... Chvílemi nabírá až rozměry antického dramatu, jehož forma se naivně vesele bije s obsahem. Všudypřítomný chór groteskně komentuje všední osudy tzv. malých lidí. Hra BEAT (každý má svůj rytmus) představuje v tom nejlepším slova smyslu experiment, který má však silný divácký potenciál. Vždyť ve které rodině nebyly pobožné babičky, rebelující synové - bigbíťáci, starostlivé matky číhající na nedostatkové zboží, nebo zašití geniální kutilové - otcové. První studentské lásky, ale i bolestné vystřízlivění ze socialistické nostalgie a iluze, že na Západě to všechno funguje jinak.

„Pro mě je BEAT univerzální příběh. Mám pocit, že takhle směšně, trapně a zároveň citově jsme žili všichni. Víc jsme četli a z toho mála, co jsme dokázali nasát z knížek, zahraničních rádií a vídeňskou televizi, protože internet u nás tehdy nebyl, jsme hodiny dokázali debatovat o politické situaci ve světě, která byla výrazně odlišná od té oficiální, prezentované tehdejšími státními médii. Půjčovali jsme si samizdatové knihy, poslouchali zakázanou hudbu, zkrátka byl to svým způsobem určitě čas duchovnějšího hledání. Proto si ho i tak dobře pamatuji. Mnozí jsme v těch časech takhle žili a myslím si, že by to mohlo být zajímavé i pro mladé a naše děti, které to nikdy nezažily. BEAT je univerzální příběh o tom, jak se v té době žilo v jedné zakleté zemi, spící princezně jménem Československo.“

(Viliam Klimáček)

Hra s podtitulem „Všechno je na prodej“ představuje čtyři bizardní lidské osudy, podávané s humorem, místy velmi černým.

„Série bizardních divadelních příběhů, které odkrývají skryté stránky životů tzv. solidních lidí, ale i těch tzv. pochybných. Nakonec vysvítá, že svá temná tajemství má jedna i druhá strana a že rozdíl mezi nimi je relativní. Všichni něco kupují a prodávají a neexistuje nic, co by se nedalo koupit, protože všechno je na prodej a téměř každý člověk je tedy potenciální díler. Díleři Viliama Klimáčka se navzájem liší věkem, vzděláním i svým společenským postavením. Mladá diskrétní obchodnice s erotickými pomůckami pro dámy je zároveň studentkou filozofické fakulty. Díky znalosti filozofie obsluhuje intelektuální zákaznice. Populární umělec přijímá honorář od mafiána za zasvěcení do základních společenských dovedností. Mafián platí dluhy vdově po svém otci. Distinguovaná vdova, vysokoškolská učitelka filozofie, si v největší diskrétnosti kupuje erotické pomůcky pro dámy. Mafiánovi splácí dluh tím, že mu pomáhá vyrovnat se s traumaty z dětství a podle přesných pokynů pravidelně hraje jeho mrtvou tyranskou matku. Stejně jako zboží se dají koupit emoce, vzpomínky i sny, duševní zranění i erotické touhy, masochizmus i obscénnost. Nic není takové, jak vypadá na první pohled. Dramatické postavy postupně odhalují svá tajemství, prozrazují, co kupují, co prodávají, od koho a komu. Text hry Viliama Klimáčka připomíná klubko příběhů, které se odehrávají kdesi na pomezí reality a fikce, přičemž nejde o fikci fantaskní či metafyzickou, ale o fikci velmi věrohodnou, i když značně bizardní.“

 (Naděžda Lindovská: Pulp fiction na slovenský spôsob?)

Čierna komédia o prvých aj posledných veciach 4% človeka.

Příběh dvou gayů, z nichž jeden má smrtelnou nemoc a přemýšlí, co po něm zůstane. Tisíc plyšových hraček, které po něm házeli v taneční televizní soutěži? Nebo partner, který rád vaří a uklízí a raději než Bergmana sleduje kurzy Jamie Olivera? Nebo by to mohlo být dítě?

Keď zaživa na Slovensku, aspoň po smrti v nebi.

„Mutanti (poslední valčík v hotelu Kriváň) jsou příběhem dvou homosexuálů, kteří žijí ve společné domácnosti, mají své spory, žárlivé scény i každodenní stereotyp. Jeden z nich je herec Viktor, umírající na rakovinu, který zažil 5 minut své slávy v televizní taneční soutěži. Tu mu připomíná už jen pytel plyšáků vyvolávající pochybnosti, co po něm vlastně zůstane... Druhý je René, který rád vaří, sleduje Bergmanovy filmy, Jamieho Olivera a chová domácího miláčka pavouka Roba. Tento pár se musí vyrovnat s mnoha těžkostmi. Nejen s chorobou partnera, stagnujícím vztahem, ale i s urážkami a ataky ze strany anonymního okolí. Všechno se začne měnit, když do příběhu omylem vstupuje prostitutka, která se má stát matkou jejich společného dítěte, což vytváří celou řadu vtipných situací. Aby však příběh nebyl takový lineární a zasazený do běžné reality, narušují ho snové, částečně mysticky vyznívající výstupy Panny Marie, patronky Slovenska, na hotelových toaletách, která zpívá operní árie a tancuje s Viktorem valčík.“

                        (Eelena Knopová: Kedy spôsobuje „inakosť“ nenávisť a kedy bolí?)

Černá komedie ze současnosti inspirovaná počítačovými hrami a komiksem Sandman. Žena, která nikdy nespí, a muž, který má nečekané záchvaty spánku. Tři divné postavy řídí jejich osud - Delirium, Touha a Smrt. Zdají se jim nebo je viděli na stránkách komiksu? Muž dostane tři šance zachránit svůj rozpadající se vztah s manželkou - jako v počítačové hře. Stihne projít všechny levely v časovém limitu? 

„Tato hra měla v roce 2010 světovou premiéru v Itálii pod názvem ,Odyseus chatuje s bohmi, Hamlet hrá playstation, Raskoľnikov číta komiks΄. Za rok jsem ji zkrátil a upravil pro své divadlo GUnaGU. Děkuji Neilu Gaimanovi za jeho kultovní komiks Sandman, ze kterého jsem si vypůjčil pár postav. Napsal jsem k nim vlastní příběh. Ty postavy jsou Sandman, Delirium, Touha a Smrt. Jenže Neil Gaiman si ty postavy vypůjčil zase z řecké mytologie a ta si je vypůjčila z kolektivního vědomí lidstva, které je tvořilo snad od úsvitu civilizace. A proto – díky ti, lidstvo, že si mi umožnilo napsat tuhle hru!“

(Viliam Klimáček)

Scénická zpověď zjitřeného, očekávajícího i autorskou odpovědností obtěžkaného subjektu během procesu tvorby. Ve třech fázích vývoje, při hledání (ne)možné cesty za „dokonalým, mistrovským kouskem“, se jeho vnuknutá energie proměňuje v bující, vnitřní mor a zachycená amplituda intimních výpovědí se krátí až do fatálního prázdného konce. Rozsahem úsporný, víceznačný tok slov je psán formální metodou připomínající volné verše.

Inspirováno dílem výtvarnice Agnes Martinové i Kafkovou povídkou Umělec v hladovění.

Dva kritikové se prodírají houštinami. Tonou v bahně, zakopávají o kořeny, chytají je haluze pavučin divého lesa. Strach, temno, ale bezmezná snaha prodrat se dál, až k samému konci…

Mini-hra (s potenciálem i pro rozhlasové ztvárnění) je žánrovou směsí, přelévající se z hororového zmatení ke konverzační grotesce i svébytné postmoderní hře s odkazy k (divadelní) realitě. Putování dvou kritiků téhož jména za Hercem, ukrývajícím se vprostřed lesních bažin v pečlivě zařízené maringotce – skanzenu jeho divadelní kariéry, je přitom poháněno touhou dát všemu za každou cenu svou vlastní interpretaci, stejně nenasytnou jako Hercův objev totálního minimalismu – divadla bez diváků.

Ironická (sebe)kritika žurnalistických praktik, stejně jako osobní rovina pozdravu divadlu, které před rokem napsalo na plakáty své Ende!, ústí ad absurdum s osvobozující krutostí i bezlítostnou nadsázkou.