
Marie Špalová
GIOCONDA
Dramatická instalace ve čtyřech obrazech.
V úvodu se objevuje sochařka Iris, která je nucena skrýt svoji pravou identitu, neboť se věnuje zakázané činnosti - tvorbě umění. Vystupuje dále jako Ingrid, služka Ministryně. Ze schůzky Ministryně a Náměstka však vyplyne, že se chystá zatčení umělkyně klíčového významu – Iris. Neustávající křik Ministryniných dětí za scénou, který se Ingrid snaží utišit zakázaným zpěvem, dovede Ministryni k rozhodnutí služku propustit. Ingrid se opět mění v Iris. Před svým odchodem z bytu Ministryně se umělkyně pokouší odnést jedno ze svých uměleckých děl – Giocondu, sochu muže v životní velikosti. Gioconda však ožívá a autorku přesvědčí, aby jej u Ministryně nechala, neboť tam bude mít prostor působit ve prospěch sochařky.
V dalším obraze se však Náměstkovi při výslechu Iris, která již byla mezitím dopadena, podaří využít obrazivosti umělkyně, když odhalí několik mučidel v místnosti a barvitě popisuje jejich účinky. Po slibu veřejného prohlášení, že díla Iris nemají smysl, Náměstek Dozorci přizná, že se jednalo pouze o makety mučidel. Te je však popřeno při následné Giocondově vernisáži v prostorách mučírny. Pod tlakem Ministryně je však Gioconda nucen najít pro svoje exponáty jiný než estetický smysl – začne tedy mučidla prodávat Návštěvníkům galerie. Finanční zisk z prodeje uměleckých děl přivede Ministryni k ochotě stále více uvolňovat normy, týkající se tvorby umění. Až Náměstek rozhodne o znovunastolení původních tvrdých opatření, důvodem je bezmezné, nekontrolovatelné šíření estetiky. Sochařku Iris, která k Ministryni přichází, Gioconda přesvědčí, že tomu musí společně zabránit. Je však nutné, aby umělkyni nikdo nepoznal...
V posledním obraze proto zdobí Iris tetování po celém těle a zvláštní barva vlasů. Na vernisáž několika děl – Giocondů, kde má být však hlavním uměleckým objektem sama umělkyně, přichází její Matka. Ta své dítě nepozná. Iris nakonec Giocondu zničí, když Matce nepotvrdí její pravou identitu. Následně se Ministryně podvoluje Náměstkovým záměrům a dobrovolně se stává sochou. Zbývá už jen najít Iris, posledního umělce, který se pokouší o volnou tvorbu...
Text je formálně rozdělen do čtyř celistvých obrazů, jejichž podstatou jsou absurdní dramatické situace, které jsou zcizovány surreálnými sekvencemi. Hlavní téma hry lze pojmenovat jako vymezení umělce jako vůdčí postavy kultury k perzekucím ze strany systému; tyto perzekuce můžeme chápat různě, od totality ideologie až k vládě kapitálu. V textu lze také nalézt různé citace nebo narážky na jiná umělecká díla.
SEBEVRAZI
Příběh hry začíná na střeše vysokého domu, kam přichází Žena, pevně odhodlaná skočit se střechy dolů. Její odpočítávání vyruší Muže, který se ukáže být zkušeným obyvatelem střechy, který se již několikrát marně pokusil skočit. Postupně se dovídáme o důvodech, které vedly Ženu a Muže k rozhodnutí přijít na střechu. U Ženy je to neutěšený stav jejího vztahu s mnohem starším manželem Viktorem. Muže opustila jeho manželka, když s ní odmítl mít kvůli zdravotním rizikům dítě.
Následuje první snový obraz, který poprvé naruší realistickou linii hry. Na scénu přichází Maskulin a Femina, kteří si jako malé děti hrají na slepou bábu. Poprvé objevují pocit prvního dotyku, stud a vyznání lásky. V průběhu hry se objevují další snové obrazy, které mají svůj vlastní vývoj, nezávislý na vývoji realistické linie Muže a Ženy. Později vidíme Maskulina v podobě akčního hrdiny a Feminu jako Bond girl nebo Maskulina jako Caesara a Kleopatru jako mladou, dospívající dívku, jíž se Caesar zmocní. Význam těchto snových obrazů můžeme chápat v různých rovinách. Nabízí se jejich pochopení jako poetických paralel k poněkud surovému příběhu Muže a Ženy.
Po intimním styku Muž navrhne Ženě, aby spolu měli dítě, na což Žena reaguje podrážděně, protože sama už má jedno dítě, o které se nedokáže postarat. Po zdánlivém usmíření přichází na střechu její manžel Viktor. Ten jí oznamuje, že se Žena může vrátit domů, i když ani s ním dítě už mít nechce. Přijme ji i s tímto jejím krutým rozhodnutím. Po čtyřech měsících se však Žena vrací zpátky na střechu, aby Muže znovu přesvědčila o své lásce. Muž má následně vidinu, v níž na střechu přilézá jeho manželka. Ta mu vyčítá, že neskočili spolu, ačkoli jí to slíbil. Později dojde ke rvačce mezi oběma sokyněmi, kterou Žena ukončí nepovedeným pokusem o sebevraždu. Hra končí epilogem, v němž se Muž i Žena snaží objasnit moment, v němž vzniká láska, přemýšlí nad její hranicí. Za jejich slovy je cítit hluboký smutek i pocit provinění. Po vzájemném vyznání lásky se oba opět chystají skočit...
Žánrově lze text vymezit v intencích tragikomického dramatu s groteskními prvky. Hra se pokouší mapovat aspekty typické pro soudobou podobu vztahu Muže a Ženy. Podstatným prvkem textu je pestrá stylová škála (realistický dialog, parafráze biblických veršů, citace filmu...), čemuž napomáhá poetika snových obrazů.
Zaplatílková Hutařová Vanda
Je autorkou divadelních her, scenáristkou a pedagožkou, lektorkou komunikačních strategií. Vystudovala VOŠ Hereckou v Praze a Divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Divadlu a psaní se věnovala od mala, v 11 letech napsala svou první rozhlasovou hru Včelí královna, první divadelní hru Partenogeneze napsala ve 21 letech, a první scénář k celovečernímu filmu Matky začala psát ve 31 letech. V současnosti se nadále věnuje psaní pro film i divadlo, její velkou vášní je scénický šerm, jemuž se věnuje už řadu let.
Se svou hrou Jen zavřít oči vyhrála 1. místo v soutěži Dráma 2017, za hru Sebestředná samota získala 1. místo v soutěži Dráma 2015, dvakrát jí bylo uděleno čestné uznání v Ceně Evalda Schorma: jednou za hořké komediální drama Sebestředná samota (2015) a také za hru Vlk in fabula (2012), která navíc získala nominaci v kategorii Mladé divadlo na Českém Tučňákovi (2013) a cenu diváků na PidiFESTu (2015).
Jako scénáristka se uvedla filmem Matky (2021), připravila námět pro film Buď chlap! (2023) jako spoluautorka se podílela na třetí řadě seriálu Zlatá Labuť (2023). Na poli krátkého filmu spolupracovala se skupinou Popojedem! production a jako jedna ze scenáristů se podílela na úspěších krátkého filmu Bio Buddy (48HFP Seattle: World Winner: Best Directing, 2nd Best Movie, 48HFP Prague: Best film, Best screenplay, Visionaria 2017: Winner Jury Award, Short to the Point 2017: Best Screenplay, Los Angeles CineFest 2018: Finalist) a krátkého vertikálního filmu 2084 (Top Indie Film Award 2017: Best Experimental Short Film, ARFF Berlin // Around International Film Award 2017: Jury Award, Hollywood Boulevard Film Festival’s annual event 2018: selected to screen).
VLK IN FABULA
Realita je úhel pohledu a spisovatel Paul vidí skutečnost skrze stránky svého románu. Rozhodl se v něm oživit svoje vzpomínky na čtyři ženy, s nimiž se kdysi setkal. Během psaní ale zjistí, že postavy, které vytváří nejsou jen pouhým záznamem a kopií svých předloh, ale že začnou žít autonomní život.
První část hry prostřednictvím Paulova vyprávění představí Jiřinu –vášnivou hospodyňku, Miu – ztřeštěnou dívku s „barovou náturou“, Kristýnu –ekologickou aktivistku, a Emmu – intelektuálku a Paulovu manželku.
Druhá pasáž pak rozvíjí příběh těchto postav, které se společně sejdou, aby zhodnotily dosavadní průběh psaní románu. A protože se jedná o čtyři unikátní ženy, lze očekávat, že nemůžou být nikdy zcela spokojené.
Hra získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2012.
Přehlídka současného českého divadla a dramatiky v Budapešti
V sobotu 25. května 2013 se na festivalu formou scénického čtení, které připravila mladší generace režisérů z okruhu Divadla Józsefa Katony, představí mimo jiné čerstvě do maďarštiny přeložené hry Romana Sikory Snídaně s Leviathanem (překlad Gertrud Mária Korpič) a Alice Nellis Barikády (překlad Borbála Csoma).
Program festivalu:
PÁTEK 24/5
19.00 ZAMĚŘENO NA… MINULOST
Divadlo Józsefa Katony - studio Kamra
Divadlo Feste Brno: Havel píše Husákovi
režie: Jiří Honzírek
Národní divadlo Praha: Zítra se bude… (Filmový záznam)
hudba: Aleš Březina
režie: Jiří Nekvasil
režie filmového záznamu: Jan Hřebejk
SOBOTA 25/5
19.00 ZAMĚŘENO NA… SOUČASNOST
Divadlo Józsefa Katony - studio Kamra
Roman Sikora: Snídaně s Leviathanem
Překlad: Gertrud Mária Korpič
Režie: Daniel D. Kovács
Alice Nellis: Záplavy
Překlad: Borbála Csoma
Režie: András Dömötör
Stanislav Jiránek, David Nejedlý: Bílý Palcát aneb Konečně řešení
Překlad: Gertrud Mária Korpič
Režie:Lucie Málková
Petr Zelenka: Očištění
Překlad: Robert Gál
Režie: Kriszta Székely
NEDĚLE 26/5
19.00 EUROPEANA
Divadlo Józsefa Katony - velký sál
Národní divadlo Brno – Divadlo Reduta: Europeana
Autor: Patrik Ouředník
Adaptace:Dora Viceníková
Režie: Jan Mikulášek
Pořadatel: o.s. Divadlo Unlimited
Partneři projektu: České centrum Budapešť, Divadlo Józsefa Katony Budapešť, Institut umění – Divadelní ústav.
Akce se koná pod záštitou velvyslankyně České republiky v Maďarsku Ing. Heleny Bambasové.
Preslová Natálie
Studentka divadelní vědy na FF UK. Dramaturgyně, překladatelka, ředitelka festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu. Jako dramaturgyně spolupracovala například s Malým divadlem v Českých Budějovicích, Slezským divadlem Opava nebo Divadlem Puls. Za překlad divadelní hry Je to prdel, ne?získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2012. Za scénář k dokumentárnímu dramatu Plné ruce revoluce (spoluautor Janek Lesák) získala 2. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2014.
Levey Sylvain
francouzský herec a dramatik. Věnuje se mj. dramatice a divadlu pro mládež. Mezi léty 2000-2003 byl ředitelem Théâtre du Cercle v Rennes, kde začal mj. pořádat P´tit festival (festival dětského a studentského divadla), který každoročně probíhá dodnes. Jeho texty byly ve Francii několikrát inscenovány i čteny, za první z nich - Ouasmok? získal ocenění Prix SACD de la piece jeune public 2005, tento text byl také spolu s Pour rire pour passer le temps (Dyť je to prdel, ne?) nominován do finále francouzské Grand Prix de littérature dramatique.
JE TO PRDEL, NE?
Postavy 1, 2,3 a4 spolu hrají na blíže neurčeném místě a v blíže neurčeném čase zvláštní hru, která spočívá v tom, že vždy tři z nich ubližují té čtvrté.
S každým novým kolem se role násilníků a oběti prohodí. Hra francouzského autora S. Leveye zkoumá, kam až taková hra může dojít.
Překlad hry získal čestné uznání v rámci soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2012.
BYLO NÁS PĚT
Klukovská komedie z maloměsta a začátku 20.století.
Představovat veleznámý Poláčkův humoristický román o partě pěti kluků, kteří provádějí dospělým, i sami sobě, nejrůznější skopičiny, by zajisté bylo nošením dříví do lesa. Peškova dramatizace klasické humoristické předlohy nabízí celou řadu známých příhod Péti Bajzy a jeho kamarádů, Edy Kemlinka, Čendy Jirsáka, Antonína Bejvala a Josefa Zilvara z chudobince.
A tak se s partou kluků vypravíme nejenom do školy, ale také do krámů pana Bajzy a cukráře Svobody, na dvorek, kde Péťa Bajza a Evička Svobodová sehrají veleskvělou komedii o Nezvedené princezně, která nechtěla pít kávu se Sokolem. Parta pěti kluků se vypraví do biografu a utká se s odvěkými nepřáteli, zlořečenými Habrováky. Ze známých figurek Poláčkova románu nechybí v Peškově dramatizaci ani tatínek a maminka Bajzovi a jejich služebná Kristýna, zvaná Rampepurda, také pan Fajst, pověstný úředník na penzi, který stále peskuje školní mládež, lakotný strýček Vařeka a šťouravá tetička Vařeková.
Celá dramatizace je datována roky 1913 a 1914 a na pozadí humorných příběhů je cítit blížící se válka. Toto téma je však pouhou připomínkou doby, ve které se odehrávají příběhy Karla Poláčka. I hudební dramaturgie této komedie se důsledně přidržuje výše uvedenými daty a téměř všechny předválečné hity, ze kterých je snad nejznámější pochod Colonel bogey (1913), který proslul především díky slavnému filmu Most přes řeku Kwai, ve kterém je použit jako ústřední melodie. Výjimkou je pouze citace z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Všechny písně skvělým způsobem otextoval dvorní spolupracovník Vlastimila Pešky, textař Jaroslav Wykrent.Vlastimil Peškadramatizoval Bylo nás pět pro své brněnské Divadlo Radost, kde tato komedie sklízí zasloužené ovace.
Hudební party od autora může zprostředkovat DILIA. Od autora lze také získat DVD záznam filmu Andula a myslivec, který je součástí scénáře.
POHÁDKA O POKLADU LOUPEŽIVÉHO MIKULÁŠE A VÍLE BUBLINCE
Krátký pohádkový příběh, částečně podle historických reálií, se odehrává ve středověku, ve východočeské obci Potštejn. Skutečný příběh o loupeživém rytíři Mikuláši z Potštejna a dějiny známé zříceniny hradu jsou základem, na kterém je děj postaven.
Pohádkovou rovinu reprezentuje víla Bublinka, která „moderuje“ souboj dobra a zla. Ztělesněním zla je zde loupeživý rytíř, který okrádá pocestné. V našem případě kupce Peregrina (opět reálnou postavu) a jeho rodinu. Do děje však vstoupí postava Zemana Heřmana, který spolu s ostatními loupeživého rytíře přemůže a předá spravedlnosti. Zlo je tedy v duchu „pohádkové“ tradice po zásluze potrestáno…
Představení je vhodné jak pro nejmenší dětské diváky, tak pro starší i dospělé, kteří jistě ocení názornost, situační i slovní komiku, a v neposlední řadě také živý děj…