Jasně, že nebudeš křičet, Savo. Když někdo půjde, tak budeš držet hlavně hubu, prozvoníš nás a vypadneš.

Savo, Kochy, Pazneht – zběsilá jízda téhle party kamarádů, kteří letí po popraskaných silnicích a vztazích, full gas!, a ještě neví, že přestaly fungovat brzdy. Intr. Dílny. Učňák. Reflektory svítí do zapomenutých koutů. Alko. Piko. Ztrácejí se auta. První prachy. První lásky. Nenávist. Young adult krimi jako rapové requiem za školáky v bývalém východním bloku, jejichž život skončí na pracáku a v rukou exekutora.

Slučitelné díly nahlížejí řadu sociálních problémů periférií, které dopadají jak na mladé nastupující generace, tak na jejich rodiče, kteří v těchto místech prožili většinu života, jako je tomu například na severozápadu Čech – v česko-německém pohraničí. Jedná se o hru pro všechny, kteří se perou se svým dospíváním, sexualitou, agresivitou, demotivací, protože byli vychování ve víře, že život nic nenabízí, jen bere, a to s lichvářskými úroky.

Text vznikl v rámci mezinárodního projektu IDU v Praze PerformCzech SKILLS: Drama Revival zaměřeným na vznik nové dramatiky pro mladé publikum. 

Hra se umístila ve finále Ceny Evalda Schorma za rok 2024.

Kdo je komu po válce co dlužen, ptá se krutě rozdivočelá komedie HORRI-BILI-CRIBRI-FAX.

Kateřina Letáková a Vojtěch Franců jsou spoluautoři krutě rozdivočelé a velmi současné poválečné komedie HORRI-BILI-CRIBRI-FAX, inspirované satirickým dílem barokního básníka Andrease Gryphia. Jak naložit se svobodou v poválečné době, kdy ne vše je tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát? Hra s podtitulem Poválečný mortal kombat sleduje osudy tří veteránů (kapitánů) po skončení třicetileté války a s velkou nadsázkou a ironií upozorňuje na stinné stránky lidského chování ve válkou spálené zemi, které nikdy nepřestanou být aktuální.

Místo oslav vestfálského míru přichází chudoba, mor a hladomor. Válka sice skončila, ale její pachuť ve všech zůstává. Kdo je komu po válce co dlužen, ptá se formálně bohatý text HORRI-BILI-CRIBRI-FAX a sleduje, jak tři váleční kapitáni mohou srovnat účty v mírovém období. Co teď? A kdo vůbec zná pravidla míru?

Tento text vznikl na objednávku divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten a je vyvrcholením jejich válečné trilogie, která sice sleduje období třicetileté války, zároveň ale přináší obecný pohled na válečný konflikt bez ohledu na historické období, v němž se odehrává. Série je započatá exekuční show 27, která přibližuje osudy sedmadvaceti představitelů stavovského povstání popravených na Staroměstském náměstí. Pokračuje pak inscenací Simply Simplicius na motivy slavného barokního románu, která je příběhem obyčejného kluka procházejícího bojišti třicetileté války a zároveň svědectvím o tom, co válka dělá s lidmi. Pro dnešní dobu aktuální je i nejnovější příběh tří válečných veteránů inspirovaný komedií Horribilicribrifax od Andrease Gryphia z roku 1663.

Andrea Gryphius (1616–1664), vlastním jménem Andreas Greif, je vrcholným představitelem druhé Slezské školy. Do jeho života významně zasáhla třicetiletá válka, vůči níž se vymezuje v celém svém básnickém i dramatickém díle. Jeho dílo přibližuje pohled barokního člověka na život a smrt ve své antitetičnosti. Po válce pak Gryphius změnil žánr na komedii a ve svých dílech uplatňoval společenskou satiru. Jeho hra Horribilicribrifax je satirickou komedií z roku 1663 (poprvé ale byla uvedena až v roce 1674, tedy deset let po smrti autora), která se vysmívá pompéznímu a vypočítavému chování lidí v poválečném období. 

Stejnojmenný text je velmi volně inspirován původní předlohou. Kromě názvu a několika málo přímých citací si ze svého inspiračního zdroje bere téma demoralizované země, bohatě košaté formální stránky, kde se kombinuje vysoký styl se stylem nízkým, jazykovou pestrost (zejména v kombinaci cizích jazyků) a velmi nekorektní humor. Vzniká tak zcela nový a originální dějový syžet na půdorysu barokně rozkošatělého moralistního kabaretu.

Hra se umístila ve finále Ceny Evalda Schorma za rok 2024.

… kdybych se ale zajímala, o svět, tak jsem v prdeli, ale já se nezajímám, já ani nevim, co ty slova znamenaj, já je ani neřekla, protože takový věci tady u nás neexistujou, tady ne, a kdybys o nich mluvil, tak taky nebudeš existovat a tak o nich nemluvim, neuvažuju, neznám je. A to je život a život je fajn, no ne, a to stačí, to je celá moje moudrost jako...

Tragikomedie o nespravedlnosti světa

Ve hře Nikdo za nic nemůže se prolínají dvě dějové linky: Luxusní premiéra v historickém divadle a cesta letecké pumy, jejíž cíl je právě toto divadlo. V průběhu děje se oba světy propojují a začíná být jasné, že jsou si navzájem souzeny. 

V divadle, kdesi na východě, očekávají hosté slavnou premiéru, na kterou byli pozváni. Není ale jasné, kdo jim tajemnou zlatou pozvánku zaslal. Čas ubíhá a představení stále nezačíná. Hosté se snaží divadlo opustit, ale zjišťují, že to není možné. Jsou nuceni setrvat a jejich konverzace začínají prozrazovat, že jsou různými způsoby propojeni s jakousi právě probíhající válkou. Jejich vazby na vzdálené násilí nejsou nutně kriminální povahy, ale odhalují, jak daleko mimo válečný konflikt může vina sahat: pojišťovačka nevědomky spolufinancuje ozbrojený konflikt, mluvčí velké společnosti odmítá sankce, švadlena šije pro vojáky, aniž by zjišťovala na jaké straně stojí, a francouzskému účetnímu nezáleží na tom, odkud jeho firma nakupuje materiál. Vině se nevyhne ani členka olympijského výboru a fyzioterapeut, kteří jsou plně přesvědčeni, že je jejich práce apolitická. 

Mezitím sledujeme cestu letecké bomby. Poznáváme ji díky jejím částím – hliníkovému prášku, výbušnině nebo stíhačce, která čeká na svůj nebezpečný náklad – všechny tyto věci přemýšlejí nad svým údělem a určením. Jejich meditace nad nezvratností osudu je doprovázena zážitky a myšlenkami řidiče kamiónu, který smrtelný náklad veze na místo určení. 

Nikdo za nic nemůže je hra o zodpovědnosti a nevědomé spoluvině. Bomba se blíží k cíli, zatímco jsou divadelní návštěvníci uvězněni ve svém popírání vlastní role v celé věci. Většina z nich není schopná se postavit situaci čelem. Jak přesně vše dopadne si nejsou jistí ani herci, kteří stále čekají na začátek představení v šatně. 

Text vznikl v rámci Studia nového dramatu v Národním divadle Praha.