Manželé Pepa a Maruš od svých dvou dcer dostanou k 30. výročí svatby poukaz na letní pobyt do místa, kde se spolu seznámili. K rybníku a osadě v jižních Čechách. Jejich soužití se po letech stalo nudným stereotypem. Nikam nejezdí, jsou jenom doma. Ve vztahu žijí spíše jako bratr a sestra, jsou smíření s tím, že spolu dožijí a žádné další dobrodružství už je v životě nepotká. To se však během jejich výletu od dětí změní.

K dispozici jsou dvě verze, kratší - divadelní hra čítající cca 60 minut a delší - divadelní hra čítající cca 90 minut.

„Chci chodit s váma po lemu lesa jako mlčící stín. Chci v letu provázet sovy do věže kostela. Chci mrazit v zádech ty, co mě trápili. Chci se zastavit! Vemte mě k sobě! Chci se zastavit! Na furt zastavit! Zastavte mě!”

Konec roku v západočeském pohraničí. Záře logistických hal a melancholické kouzlo adventu přitahují osamělé duše. Živí i mrtví se scházejí ve zjizvené krajině před dělnickou ubytovnou. Vyrovnávají účty z minulosti, sní o lepší budoucnosti, vynášejí na světlo svá tajemství a všichni trpí nespavostí.

Sraz bývalých pohraničníků naruší nezvaný host z minulosti, vysloužilá prostitutka rozmlouvá s baškirskými bojovníky, polský skladník se svěřuje sudetské Němce.

Současná hra chebské rodačky Marie Novákové je portrétem krajiny, na které zanechaly hluboké rány moderní dějiny. Odehrává se na místě, se kterým bylo za posledních sto let zacházeno jako se strategickým územím, nikoli jako s komunitou a lidé zde umírali daleko od svých domovů. Za nocí zde dochází k zvláštním setkáním.

Hořko trpká komedie z období normalizace a po listopadu 1989. Jde o připomínku, že komunistický režim přežíval díky zapojení se většiny lidí do zaběhnutého totalitního pořádku v očekávání bezproblémového, pohodlného života a materiálních výhod.

Hlavní hrdina je hodný, pracovitý a zodpovědný lakýrník Sojka. Na místě ředitele kulturního domu není jen přizpůsobivá loutka, je vypočítavý a postupně si osvojuje pokrytecké praktiky ve vztahu ke svým podřízeným i sám k sobě. Ateistická vánoční akce pro zakládající členy strany s dědou Mrázem nebo školení o socialistickém realismu s klišé dobového slovníku vycházejí z reality tzv. reálného socialismu. Postavy jednají vystrašeně v běžném životě v komunistickém režimu v konfrontaci s jeho nabubřelostí a pocitem nadřazenosti.

Rychlé zorientování se po pádu totality představuje Sojku už jako majitele kulturního domu. Ve chvíli, kdy se domnívá, že se svobodně projevuje i v souvislosti se svou láskou, pochopí, že i on, profesionální manipulátor, je manipulován.

Hra zviditelňuje stále aktuální nebezpečí manipulace a připomíná, že i hodní lidé mohou škodit. Z pěti herců mají čtyři možnost dokreslit zpracované téma i vedlejšími postavami. Hra vychází ze stejnojmenného filmového scénáře, scénicky však nabízí jednoduché řešení s možností rychlé nenáročné přestavby.

Dokumentární hra o lékařce Vlastě Kálalové-di Lotti (1896−1971).

Pásmo obrazů se pokouší zachytit různé události z hrdinčina života, především okolnosti provozování soukromé kliniky v Iráku, a bohužel také krutý osud, když jí nacisté na konci války zastřelili děti a manžela. Slovo istyklāl bylo označením Kálalové coby nezávislé ženy, s nímž se údajně setkala během pobytu v Bagdádu. Navzdory tragickým událostem neustala po zbytek svého života ve své pomoci druhým a věnovala se odborné i charitativní činnosti.

Každé léto tu byla klasická pouť, letos poprvé místo ní farmářské trhy. Miro se svou střelnicí sem jezdil odjakživa a najednou do nové koncepce nezapadá. Za dlouhá léta si však mnozí místní obyvatelé vytvořili k němu a jeho střelnici osobní vazby. Jak říká Olin, místní starosta: „…tahle střelnice sem jednoznačně patří, je součástí tady nás všech, součástí našeho kulturního dědictví“. 

Tradicí, se kterou si všichni tak trochu neví rady. Nějaké střílení na papírové růže, to už je přece přežitek! Ale na druhou stranu to kouzlo tu cítit je!

Naše společnost má mnoho takových střelnic, ke kterým by se možná raději nehlásila, nicméně jsou tu. Co si počít s klasiky, když některé jejich názory jsou dnes poněkud problematické? Potřebujeme církev nebo si můžeme věřit v to své něco klidně doma každý sám? Nebo třeba taková opuštěná továrna? Přestavět na luxusní byty? Na kulturní centrum? Máme vlastně právo přepisovat, rušit, přestavovat, předefinovávat?

Možná máme, ale nesmíme se moc divit, když si pak taková střelnice začne urputně bránit svou duši.

Ela má vyhrocený vztah se svou manipulativní matkou a jejím novým přítelem, a také idealizované vzpomínky na otce, kterého od čtyř let neviděla, čímž aspiruje na osud tragické hrdinky.

Zítra odlétá do Paříže studovat design. Rozlučková párty ale zdaleka nekončí, jak si plánovala. Uvědomuje si, že její skutečnou tragédií je, že všichni kolem ní patří spíš do absurdní frašky a její snahu o upřímnost si ani nezaslouží, že dokonce ani nemá cenu na nich plýtvat vzdorem. Jejím osudem, před kterým se snažila dlouho utíkat, ale který ji přesto tak jako v každé antické tragédii dohnal, je být zkrátka poslušná dcerunka.

Komediální parafráze Sofoklovy Elektry. Situační komedie s osmi aktéry jedné noci v jednom vystěhovaném bytě, kde zůstala už jen varná konvice, která probíjí. Tedy vlastně ne, pokud na ni saháte levou rukou!

Červen 1966, v hitparádě si podávají ruce Brouci, Stouni a mnozí jiní. Mike je má všechny na magneťáku, ale stejně si někdy připadá úplně prázdnej, jindy zas, jako by se měl rozletět na milion kusů. Bylo mu totiž právě dvanáct.

Jednou ho osud zavede zpátky do sálu, odkud chtěl původně dávno vypadnout. A tam ji uvidí - Jane, krásnou, talentovanou klavíristku, spolužačku ze školy, o dvě třídy výš. A rozhodne se dobýt její srdce. Nenechá se odradit počáteční nesmělostí, sbírá odvahu a s pomocí svého kamaráda Davida spřádá plán. Neváhá vetřít se do začínající kapely Janina staršího bráchy „buldočího ksichta“ Briana, ačkoliv sám neumí vůbec na nic hrát, jen aby se dostal k Jane blíž. Zadělá si tak na velké problémy, ale Mike je připraven přinášet pro lásku oběti…

Romantická komedie z americké dvanáctiletky, prodchnutá báječnou hudbou šedesátých let.

Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova až za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.
                             Božena Němcová

Božena, Bára, Bětka a Lucie se rozhodly založit fanklub Boženy Němcové, aby každý čtvrtek odpoledne unikly všednosti života do romantické říše jejích povídek. Zavážou si korzet, obléknou šaty s krinolínou, popíjejí svůj čaj a není pro ně nic, nic než tady a teď. Konečně jsou samy sebou. Anebo ne? Co vlastně potřebujeme vědět, abychom si mysleli, že někoho skutečně známe? Je třeba nahlížet druhým pod masku? Máme na to vůbec právo? Ať ano či ne, je to přece tolik vzrušující! A tak snahu čtyř hrdinek věnovat se plně osobnosti slavné spisovatelky neustále podrývá zvědavost, jaké jsou ty druhé ve skutečnosti, co která snad před ostatními tají. Přesto se však nakonec ke své B. N. přiblíží více, než by kdy vůbec čekaly.

“Čtyry doby“, které hru protkávají, jsou textem Boženy Němcové, básní v próze. Na malém prostoru se propojuje většina motivů a témat charakteristických pro spisovatelčino psaní: osud ženy, reflektovaný v jejích povídkách, fantazijní proměna světa, kterou zpracovávala v pohádkách, a intimní životní reflexe, známé z její korespondence. Tiskem vyšly Čtyři doby poprvé až roku 1890. Text byl dlouho chápán čistě autobiograficky, jako výpověď o nešťastném manželství s Josefem Němcem, a teprve ve 20. století byl plně rehabilitován jako romantické umělecké dílo s náboženským podtextem, jímž se Němcová zapsala do dějin básnické prózy.