„Když už nedokážete se svými dětmi mluvit o smrti, a to byste měli, mluvte s nimi alespoň o lásce. Ptáte se, proč si za chvíli nasadím na tvář masku a budu živit svoje fígly a drobný úskoky a budu trdlovat na dvoře hraběte Almavivy? Protože žiju v blbý době, proto. Moje vzpoura je poťouchlá, protože můj panovník mi může kdykoliv navlíknout na krk špagát. Vy jste na tom líp, i když se občas chováte jako bázlivé, poddajné stádo. Jste na tom líp. Věřte si a vyprašte parchantům kožich. Ať na vás můžou vaše děti hledět s obdivem. Prohrát s čistým štítem není ostuda. Smeťte ty zmetky do stoky. Vymáchejte jim jak štěňatům čenichy v louži jejich vlastní ničemnosti. Že to nemá cenu? Má, neuvěřitelnou. Svobodnej člověk se dokáže v divadle zasmát jako nikdo druhej. A proto se teď vraťme ke komedii, kvůli ní jsme přece přišli. A už se nechmuřte, no tak. To jsem já, váš paroháč Figaro.“

Proslulá klasická komedie popisující jeden neobyčejný den sluhy Figara, jeho milé Zuzanky, záletného hraběte Almavivy, vdavekchtivé Marceliny a dalších. Jiskřivá hra lásky, plná nástrah, složitých plánů a jejich nečekaných vyústění se právem stala jednou z nejoblíbenějších komedií světové dramatiky. Variace na P. Beaumarchaise z roku 2011.

Muzikál ohavné krásy. Fascinující příběh sloního muže Josepha Merricka, který se stal ve viktoriánském Londýně atrakcí obludária.

Smutek křehké duše inteligentního mladíka, uvězněného ve znetvořeném těle lákal v minulosti dramatiky i filmaře. Nová adaptace v podobě původního českého muzikálu otevírá svět panoptika lidských kuriozit a osudy jeho obyvatel, legendárních siamských sester Blažkových, divoké ženy Samiry, Trojnoha Franka a haličského obra Moyzesse. Kdo je krutý Dr. Howard Reinhold a jakou šanci má dobrota jeho kolegy Dr. Fredericka Trevese, který se rozhodl Slonímu muži poskytnout domov a péči? Kdo odhalí tajemství Jacka Rozparovače a jak mohl londýnský pobyt ovlivnit Mahátmu Gándhího? A co prožije hlavní hrdina na své cestě z bídy klece do salónů nejvyšší společnosti? Pátrání po hranici krásy a ohavnosti ve vášnivém fantasy muzikálu.

„Osudy se propletou a znetvoření na těle se ukážou nicotnými oproti zmrzačení ducha a utonutí naděje.“ (David Drábek)

Historie jedné rodiny na pozadí událostí dvacátého století až po současnost. 

Co je to vlastně odvaha? Musí být člověk trochu blázen, aby se něčeho odvážného dopustil? Psycholožka Daria vydá knihu, v níž na příkladu historie své rodiny ukazuje, jak důležitá je pro statečnost postkonvencionální morálka. Začne se s ní ovšem soudit její strýc Karel. Tvrdí, že ho vykreslila jako normalizačního padoucha, zatímco jiné členy rodiny (např. Dariina dědu, Karlova nevlastního otce, který za Protektorátu pomohl známému z legií k útěku před gestapem) idealizovala. Daria se vedle soudu se strýcem potýká s problémy v manželství, stárnoucí matkou a odcizenou dcerou, která se z environmentálního žalu poutá k rypadlům v dolech. Jsou aktivistické činy tou pravou odvahou v současném světě, nebo je nejstatečnější tiše nést tíhu odpovědnosti, jak to dělá většina “sendvičové” generace? Dokáže k sobě rodina najít cestu přes generační propast? Odpustí si navzájem staré křivdy? 

Ve hře se mění časové roviny od 2. sv. války po současnost, s nimi věk postav i společenské konvence toho, co je považováno za tzv. "normální". Nakonec jsme přece všichni trochu divní, trochu blázni.

Trilogie Minach se skládá ze tří dějově nesouvisejících aktovek – Minach, Panna nebo orel? a Budoucnost mého já. První zachycuje Minach v trojúhelníku mezi Bratrem a Ludvíkem. Bratra pojí s Minach dávný incest a vražda rodičů. Jsou propojeni až k vlastní smrti, nemohou jeden bez druhého být. Bratr tyranizuje sestru svým mlčením, významným drolením rohlíku pro ptáky, kteří byt atakují zvnějšku – Bratr jako by jejich krmením „něco“ přivolával, sám neví co, jeho neustálé dožadování se kakaa je jakýmsi znakem ustrnutí v dětství. Na rozdíl od něho je Minach ženou „stále v pohybu“, neustále činorodá, neustále hovořící, snaží se Bratra vyburcovat z jeho letargie, chce, aby jejich až do konce nepojmenovaná vazba byla něčím potvrzena. Sourozenecký vztah nabourává přítomnost Ludvíka – muže „odvedle“, který vždycky „Přijde… spraví kohoutky od vodovodu, přišroubuje práh... roletu. / Někdy mi připadá, jako by přišel z jiného světa... / Sedí... poslouchá... vstane... něco pospravuje... zase si sedne...“ Ludvík je pro Minach poslední příležitostí, jak se zbavit patologické minulosti a zkusit žít normálně. Ale na otázku: „Dokázal bys to se mnou dělat tak... Že bych si mohla myslet... Že mě chceš zabít?” Ludvík nezná odpověď, stejně jako Minach nezná odpověď na jeho prosbu: „Mohli bychom žít normální život... / Přece to, kurva, nebudu dělat furt na botníku. / Mohli bychom to aspoň zkusit...“ Pro ni je tohle normální život, ten nejnormálnější, jaký si dovede představit, naopak se ptá: „Normálně žili? / Jak normálně? / Co je to normálně?“ Taktika Minach je vlastně úspěšná, podaří se jí Bratra vyburcovat, vyprovokovat, donutí ho k činu, k zopakování minulosti, které, jak doufá, jim poskytne katarzi. Incest se skutečně stal, pokud ne tehdy, tak rozhodně teď. Jak se má zachovat ten, který brání „normálnost“, není dopovězeno. Ludvíkovi zbývají dvě možnosti – zabít Bratra, nebo odejít. Dilema rozhodování mezi světem uvnitř a světem vně stále zůstává na Ženě.

Druhá část trilogie je vlastně feministický vtip, který si autorka pro jednou dopřála. Už první věta: „Tamhle ty dva kopce mi připomínají prdel… / Velkou, tlustou, prdel“, razantně mění atmosféru navozenou první částí. Ocitáme se v jiném světě, ve světě fantazie. Žena je tady tím, kdo určuje, co a jak se bude dít. K dispozici má Muže – loutku, němého sekundanta, vlastní zhmotněnou představu. Pro začátek dá hračce jméno – Harold. „Člověk dostane jméno a zkonkretizuje se. / Hned je přijatelnější. / Před chvílí jsi tu byl bezejmenný... nekonkrétní... muž... / Nic... / A teď...? / Teď jsi...! Teď jsi člověk! / Teď jsi někdo!“ a dodává: „Nebudu ti nikdy připomínat, že je to vlastně moje zásluha.“ Ze začátku je Minach koketní, baví se hrou, laškuje… Posléze se začíná nudit, Harold ji omrzí. Je příliš poddajný, příliš poslušný. Ale žádný problém: „Ten divný Harold už zemřel... / A ty ses narodil / Jsi tu / Jsi tady / Pro mne / Se mnou / Můj / Edgar?“ S Edgarem jsou problémy od začátku. „Měl by ses jinak česat. / Máš modré oči? / Hnědé oči by ti slušely lépe. / Uvažuj o tom.“ Stále to není ono, dokonce není ani schopen svoji stvořitelku zabít. Jaké rozčarování. I Edgara je zapotřebí se zbavit. „Zapiš si to za uši, miláčku / Edgar už není... / Už je jen... Ludvík...?“ Je to náhoda, že tento feministický žert končí zjevením Ludvíka? Je Ludvík synonymem ideálního muže? Je ideální muž skutečně ten „odvedle“, který vždycky: „Přijde… spraví kohoutky od vodovodu, přišroubuje práh... roletu. / Někdy mi připadá, jako by přišel z jiného světa... / Sedí... poslouchá... vstane... něco pospravuje... zase si sedne...“ Bohužel, zřejmě se s tím nedá nic dělat. Skutečnost je opravdu taková. Skuteční muži chodí v pantoflích, mají svůj „vercajk“ a chtějí žít normálně. Jejich jedinou výhodou je, že jsou skuteční.

Třetí Minach už žije ve světě bez mužů. Odložena manželem na venkov kvůli blíže nespecifikované, ale smrtelné chorobě dostává se k řešení základních otázek. „Okno je okno... / Talíř je talíř... / Postel je postel... / Věci... Žijí i bez nás. / Chcípá jen člověk... / A jeho jméno s ním...“ nebo „Taky máš pocit, že to dění ve městě nemá žádný smysl? / Nějaký konkrétní myslím / Tady se podíváš ven a když náhodou někoho uvidíš / Vidíš i jeho cíl / Rozumíš? / Vidíš traktor a hned vedle pole / Vidíš děti a hned řeku / Ano? Rozumíš?“ Ale ani samota není řešení, „pudy zůstávají“, Minach nestačí hovořit s ošetřovatelkou, chtěla by muže, ale svého muže, ne jakéhokoli. Její situace je bezvýchodná a může pro sebe udělat jen to, že zemře co nejdřív. „Z tolika smrtí si člověk může vybrat... / A nakonec... / Skoro vždycky umře blbě.“ „Blbě“ znamená v kontextu hry přirozenou smrtí. Všechny nás čeká na konci strach a pomočené pyžamo.

V trilogii Minach není možné hledat dějové souvislosti a propojovat jednotlivé příběhy. Spojení funguje pouze přes ženský pocit, který Minach ztělesňuje. Zápas o udržení rovnováhy mezi životem a smrtí, mezi osamělostí a samotou, mezi tím, co chce tělo a tím, co potřebuje duše.        (Lenka Havlíková)

Hra získala v roce 2000 3. cenu v dramatické soutěži Nadace Alfréda Radoka.

Hra je dedikována Arnoštu Goldflamovi a je také zřetelně ovlivněna jeho poetikou. Drama rodiny, uzavřené v bytě, rámuje na jedné straně odraz života „venku“ (vystřelování dobrovolníků na Měsíc) a jednak život Strážných andělů, kteří jsou možná lidštější než lidé, a neobratně, místy až neochotně doprovázejí své chráněnce Dceru a Syna. Otec-tyran, který si uzurpuje právo jediný vycházet z bytu „za prací“, rodinu ovládá. Pasivní Matka je zcela apatická a poslušná jeho příkazů, jemně je naznačeno i sexuální ponižování. V konfliktu s Dcerou, která se pokouší dostat „ven“, je odhalena podstata problému: „Dcera: Něco bys mohla říct, ne?/ Matka: A co mám říct?/ Dcera: To je jedno. Jenom něco řekni. Třeba řekni, na co myslíš, nebo o čem sníš... / Matka: Já o tom nepřemýšlím.“ Konflikt končí tím, že Matka zabrání Dceři opustit místnost se slovy: „Ty si myslíš, že tě tam něco čeká? Nic. Rozumíš? Nic tě tam nečeká. Prázdno. Stačí, že tam musí Otec. A podívej, co z něj je. Copak to nevidíte? (Matka dojde ke dveřím a s roztaženýma rukama zabraňuje Dceři, aby odešla.)“ Dcera opouští místnost jediným možným způsobem – skokem z okna. Ten ovšem ještě nekončí smrtí, Strážný anděl napoprvé situaci zvládne. Po určité době přichází Dcera na návštěvu. Už jako sebejistá, emancipovaná, taková, jaká chtěla být. A možná už nahlédla míru toho „nic“, o kterém mluvila její Matka. Sedí u rodinného stolu, kouří doutníky a nic nepociťuje. Poté, co se lstí zbaví svého Strážného anděla, opět skáče z okna a tentokrát se jí podaří osvobodit se smrtí. „Zvedá se ze židle a jde k oknu. Otvírá ho a vyhlíží ven. Je ticho. Stoupá si do okna a prudce vyskakuje ven. Ticho trvá. Vlastně se nic nestalo. Vlastně nic. Nic.“ Když Dceru vidíme potřetí – přišla, už mrtvá, navštívit Syna, který má narozeniny – je šťastná. Smrti si vysloveně užívá, není ničím svázána, ničím omezována, dělá si konečně, co chce. Půdorys hry Všichni svatí, v sobě skrývá jistě i řadu dalších témat, ale právě osud Dcery a její konflikt s Matkou jsou pro další tvorbu Ivy Klestilové signifikantní. Její ženy (většinou nenesou konkrétní jméno) řeší, do jaké míry se mají podvolit osudu, přijmout roli „ženy“, do jaké míry zachovávat ženskou pasivitu, anebo zda se mají osvobodit a jak.       (Lenka Havlíková)

Hra se v roce 1998 dostala do finále dramatické soutěže Nadace Alfréda Radoka.

Současná variace na téma Čechovových Tří sester. Olga je cynická, zlomyslná, neurotická stará panna, pronásledovaná erotickými představami. Přijíždí vlakem na oslavu Irininých narozenin. Irina je ještě cyničtější (na rozdíl od Čechovova charakteru), takřka veřejně se oddává sexuálním hrátkám se svým současným milencem. Mášu také nacházíme v krizi – právě potratila a na vše rezignovala. Kromě toho řeší otázku umělého oplodnění, jehož nepřirozenost ji ovšem silně irituje. Svět sester je rozvracen nejen jejich vnitřními problémy, ale i ataky zvnějšku. Do zahrady vpadá hasičský sbor pod záminkou cvičení, na zahradě zanechá záhadný Muž s kloboukem podezřelou bednu, vychovatelce Luise „volá“ Václav Klaus svou předvolební agitaci, Mášin muž je pozitivně lustrovaný a nemohl se proto stát ředitelem školy… z rozhlasových zpráv se dokonce dozvíme: „(...) Zdravotní stav stovek rukojmích zadržovaných čečenskými teroristy je stále velmi vážný, všichni byli otráveni neznámým plynem, který byl použit k zneškodnění teroristů (…).“ Jediné postavy, které se zdánlivě nenechají vytrhnout ze svého světa, jsou Andrej (mnohem mladší než u Čechova), který vůbec nevychází ze svého pokoje, kde zřejmě pořád jen hraje počítačové hry, a Otec – generál ve výslužbě, který se rozhodl nekomunikovat s nikým. Zaujmout ho dokáže jen zmiňované hasičské cvičení. Všechno směřuje k nevyhnutelné apokalypse. V dnešním světě s dnešními informacemi už není možné normálně žít. Není to svět ani pro muže ani pro ženy, a už vůbec ne pro děti. Apokalypsa se ovšem odehraje v televizní obrazovce, zatímco všechny postavy sedí na zahradě a „pečou buřty“.

Hra získala v roce 2002 3. cenu v dramatické soutěži Nadace Alfréda Radoka.

„Nezapřeš ženy své!“ I tak by se mohla jmenovat nejhranější Šamberkova komedie o zapřisáhlých starých mládencích. Právě zapření vlastní manželky jednoho ze čtyř přátel, který se bojí ostatním přiznat, že porušil sázku a oženil se, je základní zápletkou hry. K odhalení pravdy přispěje ženskou lstí a intrikami samozřejmě ona zapřená manželka. Staromládenecký spolek je rozpuštěn. A zdá se, že v pravý čas, protože po staromládenectví už nikdo z nich netouží.

František Ferdinand Šamberk měl velký cit pro komediální situace a hra je mimořádnou hereckou příležitostí nejen pro čtyři mužské představitele „starých mládenců“, ale i pro ostatní postavy. Autorem výrazné úpravy je David Drábek, jehož dramatický styl se vyznačuje mimořádnou ostrostí na hranici grotesky.

"Ten text mě zaujal námětem, který zavdává hodně příležitostí k řádění. A taky to, že jsme po čtyřicítce všichni v krizi středního věku, dětinští, otlučení bývalým životem. Odhalujeme mechanismus, jak se kdo vymlouvá, co skrývá, zakrývá, co se snaží o sobě vydávat jako svědectví. (…) Chtěli jsme, aby to bylo z první republiky, mísíme archaickou češtinu i civilní mluvení. Vyšinutí z předlohy je téma, vztahy ukazujeme daleko méně selankovité, byť jsou komické. Jsou možná vtipné, ale nejsou příliš veselé, když je člověk domyslí." (David Drábek)

Text měl premiéru v autorově režii v roce 2013 na scéně Stavovského divadla.