TRILOGIE MINACH
Iva Klestilová
Obsazení: 3 muži, 2 ženy
Trilogie Minach se skládá ze tří dějově nesouvisejících aktovek - Minach, Panna nebo orel? a Budoucnost mého já. První zachycuje Minach v trojúhelníku mezi Bratrem a Ludvíkem. Bratra pojí s Minach dávný incest a vražda rodičů. Jsou propojeni až k vlastní smrti, nemohou jeden bez druhého být. Bratr tyranizuje sestru svým mlčením, významným drolením rohlíku pro ptáky, kteří byt atakují zvnějšku – Bratr jako by jejich krmením „něco“ přivolával, sám neví co, jeho neustálé dožadování se kakaa je jakýmsi znakem ustrnutí v dětství. Na rozdíl od něho je Minach ženou „stále v pohybu“, neustále činorodá, neustále hovořící, snaží se Bratra vyburcovat z jeho letargie, chce, aby jejich až do konce nepojmenovaná vazba byla něčím potvrzena. Sourozenecký vztah nabourává přítomnost Ludvíka – muže „odvedle“, který vždycky „Přijde… spraví kohoutky od vodovodu, přišroubuje práh... roletu. / Někdy mi připadá, jako by přišel z jiného světa... / Sedí... poslouchá... vstane... něco pospravuje... zase si sedne...“ Ludvík je poslední příležitostí pro Minach, jak se zbavit patologické minulosti a zkusit žít normálně. Ale na otázku: „Dokázal bys to se mnou dělat tak... Že bych si mohla myslet... Že mě chceš zabít?” Ludvík nezná odpověď, stejně jako Minach nezná odpověď na jeho prosbu: „Mohli bychom žít normální život... / Přece to, kurva, nebudu dělat furt na botníku. / Mohli bychom to aspoň zkusit...“ Pro ni je tohle normální život, ten nejnormálnější, jaký si dovede představit, naopak se ptá: „Normálně žili? / Jak normálně? / Co je to normálně?“ Taktika Minach je vlastně úspěšná, podaří se jí Bratra vyburcovat, vyprovokovat, donutí ho k činu, k zopakování minulosti, které, jak doufá, jim poskytne katarzi. Incest se skutečně stal, pokud ne tehdy, tak rozhodně teď. Jak se má zachovat ten, který brání „normálnost“, není dopovězeno. Ludvíkovi zbývají dvě možnosti – zabít Bratra nebo odejít. Dilema rozhodování mezi světem uvnitř a světem vně stále zůstává na Ženě.
Druhá část trilogie je vlastně feministický vtip, který si autorka pro jednou dopřála. Už první věta: „Tamhle ty dva kopce mi připomínají prdel… / Velkou, tlustou, prdel“, razantně mění atmosféru navozenou první částí. Ocitáme se v jiném světě, ve světě fantazie. Žena je tady tím, kdo určuje, co a jak se bude dít. K dispozici má Muže – loutku, němého sekundanta, vlastní zhmotněnou představu. Pro začátek dá hračce jméno – Harold. „Člověk dostane jméno a zkonkretizuje se. / Hned je přijatelnější. / Před chvílí jsi tu byl bezejmenný... nekonkrétní... muž... / Nic... / A teď...? / Teď jsi...! Teď jsi člověk! / Teď jsi někdo!“ a dodává: „Nebudu ti nikdy připomínat, že je to vlastně moje zásluha.“ Ze začátku je Minach koketní, baví se hrou, laškuje… Posléze se začíná nudit, Harold ji omrzí. Je příliš poddajný, příliš poslušný. Ale žádný problém: „Ten divný Harold už zemřel... / A ty ses narodil / Jsi tu / Jsi tady / Pro mne / Se mnou / Můj / Edgar?“ S Edgarem jsou problémy od začátku. „Měl by ses jinak česat. / Máš modré oči? / Hnědé oči by ti slušely lépe. / Uvažuj o tom.“ Stále to není ono, dokonce není ani schopen svoji stvořitelku zabít. Jaké rozčarování. I Edgara je zapotřebí se zbavit. „Zapiš si to za uši, miláčku / Edgar už není... / Už je jen... Ludvík...?“ Je to náhoda, že tento feministický žert končí zjevením Ludvíka? Je Ludvík synonymem ideálního muže? Je ideální muž skutečně ten „odvedle“, který vždycky: „Přijde… spraví kohoutky od vodovodu, přišroubuje práh... roletu. / Někdy mi připadá, jako by přišel z jiného světa... / Sedí... poslouchá... vstane... něco pospravuje... zase si sedne...“ Bohužel, zřejmě se s tím nedá nic dělat. Skutečnost je opravdu taková. Skuteční muži chodí v pantoflích, mají svůj „vercajk“ a chtějí žít normálně. Jejich jedinou výhodou je, že jsou skuteční.
Třetí Minach už žije ve světě bez mužů. Odložena manželem na venkov kvůli blíže nespecifikované, ale smrtelné chorobě dostává se k řešení základních otázek. „Okno je okno... / Talíř je talíř... / Postel je postel... / Věci... Žijí i bez nás. / Chcípá jen člověk... / A jeho jméno s ním...“ nebo „Taky máš pocit, že to dění ve městě nemá žádný smysl? / Nějaký konkrétní myslím / Tady se podíváš ven a když náhodou někoho uvidíš / Vidíš i jeho cíl / Rozumíš? / Vidíš traktor a hned vedle pole / Vidíš děti a hned řeku / Ano? Rozumíš?“ Ale ani samota není řešení, „pudy zůstávají“, Minach nestačí hovořit s ošetřovatelkou, chtěla by muže, ale svého muže, ne jakéhokoli. Její situace je bezvýchodná a může pro sebe udělat jen to, že zemře co nejdřív. „Z tolika smrtí si člověk může vybrat... / A nakonec... / Skoro vždycky umře blbě.“ „Blbě“ znamená v kontextu hry přirozenou smrtí. Všechny nás čeká na konci strach a pomočené pyžamo.
V trilogii Minach není možné hledat dějové souvislosti a propojovat jednotlivé příběhy. Spojení funguje pouze přes ženský pocit, který Minach ztělesňuje. Zápas o udržení rovnováhy mezi životem a smrtí, mezi osamělostí a samotou, mezi tím, co chce tělo a tím, co potřebuje duše. (Lenka Havlíková)
Hra získala v roce 2000 3. cenu v dramatické soutěži Nadace Alfréda Radoka.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.