Na nové turné se právě chystá vyrazit originální Cirkus kapitána Rambouska, rodinný podnik, jehož principálem je Alois Rambousek, principálkou jeho žena Hedvika a akrobatickou hvězdičkou jejich dcera Rita. K posledním přípravám před odjezdem se připlete Vendelín, mladík, který vyrazil ze zapadlé vsi hledat práci. Cirkus dosud nikdy neviděl, jeho atmosférou je však zjevně okouzlen. Toho využije kapitán Rambousek a nabídne mu práci – úlohu klauna, který v cirkuse zrovna chybí. Vendelín po krátkých rozpacích přijímá, zvláště když ho do základů klaunské profese zasvětí půvabná Rita. Jejich rychle navázaný srdečný kontakt se ovšem vůbec nelíbí kouzelníku Šarivari, který chce Vendelína zatáhnout do spiknutí proti principálu Rambouskovi a zároveň získat jeho dceru pro sebe. Závěrečné cirkusové číslo však dopadne úplně jinak!

Pohádku zdobí hudba a písničky Jiřího Beneše.

Miloš Horanský

14. 5. 1932 Veľká Bytča, Československo – 7. 1. 2023 Praha

Básník, spisovatel, divadelní režisér, pedagog a příležitostný herec. Od roku 1997 profesor. 

Narodil se v malém slovenském městě kousek od Žiliny. Jeho otec byl berní úředník. Na Slovensku však nestrávil dlouhou dobu. Když se vlády zmocnila Hlinkova slovenská ľudová strana a v roce 1938 vyhlásila samostatnost, začaly být velmi aktivní tzv. Hlinkovy gardy, které se podílely i na perzekuci Čechů a Židů. A protože pamětníkův otec pocházel z Kroměříže, týkaly se tyto násilnosti rovněž jeho rodiny. V šesti letech se tak celá rodina odstěhovala ze Slovenska do tatínkova rodného města Kroměříže, kde prožil druhou světovou válku. Po absolvování obecné školy a gymnázia (maturoval roku 1950) vystudoval v letech 1950-1954 divadelní režii na pražské DAMU a brněnské JAMU, kde absolvoval inscenací hry A. N. Ostrovského Pozdní láska. /Více o jeho životě zde./

Po skončení školy dostal první režisérské angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, poté pokračoval do Slezského divadla v Opavě a do ostravského Státního divadla. Čtvrtým angažmá v řadě bylo pražské Divadlo E. F. Buriana.

Po roce 1968 nesměl jistý čas pracovat v profesionálním divadle. V letech 1970–1973 spolu s Františkem Hrdličkou a Zdenou Bratršovskou spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo.

Po nějaké době se mu podařilo získat profesionální angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde se dokonce stal uměleckým šéfem. Zanedlouho mu ale jeho divadelní činnost pozastavila vážná autonehoda, která se mu stala, když se vracel domů z premiéry. Usnul mikrospánkem, naboural do stromu, doslova bojoval o život. Po dlouhé rekonvalescenci nastoupil do svého nejdelšího angažmá – deset let strávil ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde opět byl i uměleckým šéfem. Poté pracoval v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a v Městských divadlech pražských, kde byl v letech 1991–1993 uměleckým šéfem Divadla ABC. Spolupracoval ale i s mnoha dalšími divadly v Praze i mimo ni.

V osmdesátých letech byl na krátkodobých divadelních studijních pobytech v Moskvě, Jerevanu, Lenigradu, Berlíně, Novém Sadu, Vratislavi, Paříži a Londýně.

Jako režisér spolupracoval od roku 1960 i s Čs. rozhlasem na inscenacích rozhlasových her, literárních pásem, povídek, poezie i vlastní básnické tvorby. Poezii inscenoval též v pražské Redutě (1964), v Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie Ve věži na Mělníku (1969, 1988), v poetické kavárně Viola a v Lyře Pragensis (1980, 1991).

Byl aktivní téměř do konce svého života. V posledních letech režíroval v pražských divadlech Viola (Máj | K. H. Mácha, 2003, Neumím jinak než láskou, 2013 Sváteční Shakespearova pošta, 2015) a Studio Hrdinů (Pan Theodor Mundstock, 2016). Spolupracoval i s Divadlem Kámen, kde se účastnil i veřejných diskusí po představeních (zde).

Kromě divadelní činnosti také psal, a to zejména básnické sbírky. Publikoval od roku 1960. Verši a recenzemi poezie i prózy postupně přispíval do Červeného květu (Ostrava), Hosta do domu, Tvorby, Kultury, Průboje (Ústí nad Labem), Acta scaenographica, Svobodného slova, Lidové demokracie, Literáních novin, Světové literatury, Divadelních novin, Scény, Tvaru, Dramatického umění, Lidových novin, Práva aj. Proslavila jej především protiokupační básnická skladba Ruce Goliášovy, vzniklá těsně po 21. srpnu 1968. Protože ale pro její publikování použil pseudonymu Jan David, do roku 1990 se nevědělo, kdo je jejím skutečným autorem. Publicitu získala tato báseň zásluhou redaktora Pavla Kohna, který ji od konce šedesátých let několikrát vysílal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil teprve poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990). Pod jeho vlastním jménem byla pak uvedena Čs. televizí (1991, režie Zdeněk Potužil) a v pořadu Violy (1991), který Horanský režíroval a v němž spolu s Vlastou Chramostovou recitoval. V roce 1990 vytvořil a časopisecky publikoval (Tvar 1990, č. 35) pendant k této skladbě nazvaný Ruce Davidovy, v němž reflektoval revoluční události roku 1989.

Jako autor byl celoživotním „poetou doctusem“ (vzdělaným, učeným, erudovaným básníkem), v jehož verších rezonovala jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika Františka Halase, později i Josefa Palivce. Vyznačoval se též velkou oblibou hraní si s jazykem a vytvářením novotvarů. Ve sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) porušoval původní rovnováhu výrazu s nadsmyslovostí a v jeho poezii postupně nabývala stále větší převaha intelektuálního pólu jeho textů. Přineslo to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem bylo ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství bylo jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Experimentální tendence v jeho poezii vyústily v tvorbu vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný autorovými intelektuálními reflexemi. Psal i poezii pro děti. I její podoby vyvěraly z obdivu ke slovu a z her s jeho významem. /Více o jeho literární tvorbě zde./

Byl i příležitostným hercem. Jako herec se podílel na filmu Náhodou je príma! (premiéra 1988, režie Radovan Urban). /Více o jeho spolupráci s filmem a televizí zde./

V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů a členem vedení Klubu angažovaných nestraníků, což pro něj na začátku normalizace znamenalo dočasný zákaz práce v divadle. Od května 1992 do jara 1994 byl předsedou Sdružení nezávislých spisovatelů K 89.

Byl i příležitostným autorem Divadelních novin /zde/.

V říjnu 2021 získal za významnou pedagogickou práci pro české divadlo zlatou medaili AMU. V prosinci loňského roku obdržel od ministra kultury Baxy medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury doma i ve světě /zde/.

Poslední měsíce života strávil v nemocnici. Zemřel 7. ledna 2023. O jeho úmrtí Divadelní noviny informoval Zdeněk Prokeš, který tím byl pověřen manželkou zesnulého Ladislavou.

Poslední rozloučení se bude konat v pondělí 16. ledna od 12:00 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.

                                                                                                                                                                                        Zdroj: Divadelní noviny

V nabídce DILIA jsou tyto autorovy texty:

 VITA MORS

 NEUMÍM JINAK NEŽ LÁSKOU

 PAN THEODOR MUNDSTOCK

První ročník soutěže původních dramatických textů v českém jazyce hledá své vítěze.

Na autorku či autora vítězného textu čeká 30 000 Kč a šance vidět svou hru na jevišti.

Divadlo Radost tuto soutěž vyhlásilo s cílem rozpohybovat v českém tvůrčím prostředí vznik původních dramatických textů určených pro děti a mládež.

Soutěž není věkově omezena a může se jí zúčastnit každý, kdo splní soutěžní podmínky.

Uzávěrka prvního ročníku soutěže je 15. března 2023.

Vítězný text získá Cenu poroty, která je honorována částkou 30 000,- Kč. Udělena bude rovněž Cena diváků za nejlepší inscenované scénické čtení jednoho z finálních soutěžních textů. Vyhlášení vítězů, stejně jako uvedení finálních textů v podobě inscenovaného scénického čtení, proběhne na 2. ročníku Festivalu Radosti na podzim 2023.

Veškeré informace o soutěži, stejně jako přihlášku najdou zájemci zde.

Příběh o Jóbovi je příběhem krajní zkoušky víry, které vystavil Hospodin svého vyznavače, když jej připravil o majetek, rodinu i o zdraví.

Jak vypadá taková zkouška ve světě, který tvrdí, že „Bůh je mrtev“ a kde starozákonní víru nahradila víra v člověka, společnost a v sebe sama? Ve světě bez pevně daných hodnot se přece tragédie mění v grotesku.

Na kamenném, kamenném poli stojí dům, ve kterém žije Aťa s manželkou, synem a svým nemohoucím otcem. Aťa vede dvojí boj – s nemocí, která se projevuje zvláštními halucinačními záchvaty a s realitou, která je absurdnější než Aťovy halucinace. Dům je postupně zavalován dopisy – reklamními letáky, složenkami a účty; veškerá korespondence útočí na bezmocného Aťu a jeho kritický stav se stupňuje. Mezi nabídkami výhodných půjček a nákupů, příručkami o kariéře a naplnění života a spoustou složenek objeví jednoho dne exekuční výměr…

Co všechno vám mohou exekutoři vzít, když už není co brát?

Hra o vztahu otců k synům, péči o umírající blízké a o vlastní bezmoci na půdorysu nelítostné sociální grotesky, ve které banalita narůstá do obludných rozměrů.

Hra ve verzi s názvem ÍJób získala 3. místo při udílení Ceny Evalda Schorma za rok 2011. 

Veselá pohádka s mnoha písničkami. Báli jste se někdy tmy? Cože? Ještě se jí občas bojíte? To je v pořádku! Josefína totiž taky. Vydejte se spolu s ní a Kamohim do světa podivných nočních zvuků a třeba nakonec zjistíte, že s tmou může být i docela legrace...

Bylo nebylo jedno město a v tom městě se všechno zavřelo. Byla to temná doba. Školy se zavřely, sbory se zrušily, divadla zavřely, kroužky jakby smet. A nikdo nesměl vycházet ven. Dokonce i dospělí měli domácí vězení. Ale ti zalezli do svých pracoven a ložnic, kde jenom konferovali on-line a dlouho, dlouho je nikdo neviděl. A tak si Kamohi a Josefína musí hrát celý den doma sami. Jenže ouha, setmí se, praskne žárovka – a ukáže se, že Josefína má strach ze tmy. A co s tím? Naštěstí Kamohiho a Josefínu navštíví tři průvodci (Meluzína, netopýr Netopírko a samotná Tma) a provedou je světem nočních zvuků i nočního ticha a ukážou jim, že žádná tma není zlá, zvláště, když si ji ochočíš.

V černé komedii V pasti se setkávají dva generačně vzdálené partnerské páry v prostoru, odkud není úniku. A obyčejná cesta na svatbu se tak postupně a nenápadně mění v noční můru a směřuje do míst, odkud není návratu.

Karel a Marcela, postarší pár plný lásky k sobě, ale zejména ke kočkám, se vypravují na nečekanou, rychle svolanou svatbu svého syna. Marcela shánčlivě nakládá provizorní svatební dort i svatební dar – malinkatá, chundelatá koťátka. Zatímco Karlova a Marcelina cesta s nadějí konečně začíná, o kousek dál skončila cesta mladé dvojice Jakuba a Anny. Jejich auto mělo nehodu a jim nezbývá než pokračovat dál stopem, jelikož míří také na svatbu, na které má jít Jakub za svědka. Snad je to ta samá svatba, na kterou míří i starší pár – to ale nikdo neví jistě. Jakub s Annou si stopnou Marcelu s Karlem. Dynamika starší dvojice se ale během cesty proměnila, prosakují vzájemné křivdy i nenávist ke stereotypu. Atmosféře vůbec nepomáhá, že ani Jakub s Annou nejsou v nejlepší náladě. Vše vyvrcholí únosem bezbranného staříka, záchvatem násilného dobrodinství – a autonehodou. Z níž nevyvázne nikdo jiný než dvě chundelatá koťátka, upatlaná od svatebního dortu a jiných krásných, přenádherných věcí. 

Původní magická detektivka. Nespoutané dada, komedie ve stu odstínů černé. Iggy a Diana jsou (matoucím křestním jménům navzdory) svérázný pár vyšetřovatelů. Případů musí vyřešit hned několik - a všechny jsou pěkně vykloubené a vypjaté. Odehrávají se dílem ve skutečnosti, dílem pak v delirické mysli Iggy. Ústřední kauzou je vražda pěti arabských mužů v nuselském loftu. Stopa vede do výcvikového tábora neonacistů, kteří se chystají na muslimský exodus, omývají se octovou vodou proti chemtrails a jsou posedlí konspiračními weby. Vedle toho se autor David Drábek ve své magické detektivce vypořádává se sociálními sítěmi, genderovými posuny či jedním bývalým prezidentem, co se dopustil podivné odrůdy kanibalismu…

Sudičkami hry jsou David Lynch, Dan Brown a Jo Nesbø.

Co se stane, když podnikavý miliardář vezme seniory jako rukojmí svého politického projektu? Je tahle země taky pro starý?

Vyšetřovatelky pražské kriminálky Iggy a Diana jsou zpět, aby zastavily podnikatele parazitujícího na těch nejslabších. Druhý díl nejčernější satiry současné společenské a politické reality.

Českou veřejností cloumají emoce. Je třeba se vypořádat s palčivým problémem stále rostoucího počtu seniorů, kterých má být brzy třikrát víc než lidí v produktivním věku. Miliardář Balcar má řešení, které změní svět: převratný projekt Dva roky v ráji. Těm, kteří dosáhli 75 let, splní jeho firma životní sny o luxusu, pohodlí, bezpečí, cestování. Má to ale jeden háček…

Agentura DILIA pokračuje také tomto roce v podpoře mladých českých autorů a divadelníků. Letos jsme grantové řízení určené pro studenty vysokých uměleckých škol vypsali již po čtrnácté (viz www.dilia.cz/granty). Těší nás, že studenti projevují zájem o současnou dramatiku, často navíc sami píší hry, které mají perspektivu uvádění i v dalších divadlech. Vedle obliby scénických čtení, z nichž některá jsou součástí větších cyklů a velmi ambiciózních projektů, se studenti nebojí současnou dramatiku uvádět také jako regulérní inscenace, což je velmi povzbudivá tendence. Řada studentů navíc připravuje projekty nad rámec studijních povinností a snaží se hledat prostory pro realizaci mimo školní půdu.

V letošním grantovém řízení bylo podpořeno celkem 8 projektů: 

• Mlčenlivé volání – inscenace původní české hry – VOŠH Praha (5.000,- Kč)
• Není nám to jedno – inscenované čtení dvou divadelních her – FPF Opava (5.000,- Kč)
• Pešková – inscenace původní české hry – DAMU Praha (12.000,- Kč)
• Dvojí zákon – site-specific inscenace hry Karola Sidona – DAMU Praha (10.000,- Kč)
• Salón původní tvorby –festival scénického čtení původní autorské tvorby - JAMU Brno (15.000,- Kč)
• Peer Gynt – absolventská inscenace autorské adaptace dramatu Henrika Ibsena – JAMU Brno (10.000,- Kč)
• Projekt Mosilana – site-specific inscenace původní autorské hry – JAMU Brno (8.000,- Kč)
• Goodnigh Nobody – inscenace nového autorského textu – JAMU Brno (5.000,- Kč)

Grantová komise rozdělila celkem 70.000,- Kč.  

GRATULUJEME!

Clarke: Dal jste zveřejnit i jistý dopis, který pochází ze soukromé korespondence pana Oscara Wilda. Je to pravda?

Markýz: Ano. Je to hanebný dopis, který byl adresován mému synovi, aby ho uvrhl do morálního bahna. V mém zájmu není nic jiného než ochránit svého syna před  podobnými zvrhlíky, jako je pan Oscar Wilde.

Clarke: Prosím, odpovídejte jen na moje otázky.  Jak jste se k tomu dopisu dostal?

Markýz: Nabídl mi ho ke koupi jistý Alfred Wood. Spolu s dalšími patnácti dopisy podobného obsahu.

Clarke: A vy jste je koupil. Proč jste je nevrátil tomu, komu byly adresovány, nebo tomu, kdo je napsal? Tak by se totiž zachoval gentleman.

Markýz: Vždyť to říkám. Jsou to důkazy! Dokazují morální pokleslost pána, který si získal náklonnost mého syna!

Clarke: Ctihodnosti, skončil jsem výslech markýze Queensberryho. Chtěl bych ještě vyslechnout jistého Alfreda Wooda.

Collins: Popořádku, pane Clarku. Teď je na řadě pan obhájce žalované strany, tedy pana markýze Queensberryho. Pane Carsone, máte slovo. Ptejte se.

Carson: Děkuji, Ctihodnosti. Pane markýzi, vypověděl jste, že váš postup byl motivován snahou otce uchránit syna před morální pokleslostí. Můžete blíže vysvětlit, co jste tím měl na mysli?

Markýz: Všichni přece vědí, v jakém prostředí se pan Wilde nejčastěji pohybuje! V pochybných putykách nejhorší pověsti, kde se scházejí prostituti a pasáci. A mého syna do těchto nejhorších lokálů vodil! A nejen to! Často spolu pobývali přes noc v jednom a tom samém hotelu. A pan Wilde vždy platil účet!

Oskar Wilde je na vrcholku slávy. Jednu po druhé sbírá pochvalné kritiky a recenze při uvedení jakéhokoliv literárního či dramatického díla, ve společnosti je všude středem pozornosti. Všichni, ženy i muži, jej milují pro jeho vzhled i duchaplnost. A právě ve chvíli, kdy se může cítit nejšťastnějším mužem na světě, jej potká krutá událost, při které je soudcem ve velmi sledovaném soudním procesu poslán do věznice. Komedie Vzestup a pád Oskara Wildea je plná myšlenek i slavných bonmotů jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů a dramatiků všech dob. Hra Vzestup a pád Oskara Wildea popisuje nejen okamžiku Wildeovy vrcholné slávy, ale i jeho osobní tragédii a smutný závěr života.

Autor v této hře přináší osobní pohled na to, proč Oskar Wilde patří k největším osobnostem lidstva, i na to, proč navzdory nedlouhému životu (1856-1900), ve kterém Wilde dokázal provokací, životním stylem, ostrou ironickou kritikou a bonmoty oslňovat viktoriánskou éru Anglie, ho tato společnost možná právě za to bezmezně odsoudila.