Marie Špalová
KAIN NEBO ABEL?
Apokryfní příběh začíná podle předlohy Starého zákona. Avšak ve chvíli, kdy Kain zjistí, že Hospodin jeho oběť nepřijal, reaguje zcela odlišně. Místo „plánované“ bratrovraždy spáchá sebevraždu, neboť nemůže milovat takového boha. Zoufalý Abel bratra pohřbí a po krátkém rozčileném rozhovoru s Hospodinem (jeho hlasem) odchází. Po pěti letech se na místo činu vrací se svou novomanželkou. Zjistí, že nad hrobem Kaina je navršená mohyla. Hlídač u ní vybírá poplatky. Abel a jeho žena si poblíž postaví stan, kde stráví svou první milostnou noc. U snídaně se žena šťastně Abelovi svěří, že otěhotněla a vymýšlí pro syna jméno (Enoch). Hlídač od nich vybere poplatek, pustí je k mohyle a čte ze svitku popis události, jak Kain zavraždil Abela. Novomanželka je zděšená: Ty jsi Kain? Porodím dítě vrahovi?! Rozzuřený Abel zažene hlídače, vzkřísí omdlelou ženu a žádá Hospodina o svědectví. Boží hlas však trvá na tom, že Abel je Kain a vysvětluje, že si svůj výchovný záměr naplánovaného příběhu nedá zmařit. Po dalších peripetiích, kdy Abelova žena přistoupí na „vydírání“, protože nechce porodit pohrobka, je Abel skupinou mužů spoután a je mu na čelo vyryto znamení. Tím je trhlina v Božím plánu zacelena.
ROZHOVOR V MOSKVĚ
Hra vnikla na základě odtajněných stenografických dokumentů. Odehrává se ve vládní vile v Moskvě 23. srpna 1968. Kromě prvního dějství, které sama autorka při realizaci hry (2018) vynechala, se děj odehrává v jediné místnosti vládní vily. Sovětští představitelé zneklidnění reakcí obyvatel Československa na invazi a vyděšeni skutečností, že se uskutečnil Vysočanský sjezd, jsou nuceni hledat východisko a doufají, že jim v tom pomůže zatčený Alexandr Dubček. Ten se z jejich kusých informací dovídá o Vysočanském sjezdu a hájí jeho legitimitu. Z balastu mnohomluvných frází, které autorka samozřejmě zkrátila, vysvítá, že otázka sjezdu je hlavním důvodem nátlaku na Dubčeka. Rozhovor připomíná výslech a je přerušován telefonáty operativy a hlášením, že prezident Svoboda letí s delegací do Moskvy. Sovětští představitelé však usilují především o „zlomení“ Dubčeka. Ten nátlaku dlouho čelí. Nakonec fyzicky zkolabuje a sovětští představitelé se chystají odjet na Šeremetěvo a uvítat drahého soudruha Ludvíka Ivanoviče Svobodu.
8@8 v rámci PDFNJ
27. listopadu představí režisérka Linda Dušková text Miroslavy Svolikové ta zeď se pospojuje sama a hvězda promluvila, hvězda taky něco řekla v překladu Barbory Schnelle. Miroslava Svoliková, rakouská autorka se slovenskými kořeny, je považována za vycházející hvězdu německy psané dramatiky. V této hře zkomponovala pro divadlo novátorskou frašku postavenou na fragmentech z minulosti, současnosti i budoucnosti psanou experimentálním rytmizovaným jazykem, který holí na dřeň původní slovní významy, obrací idiomy a fráze naruby a nechává diváka se sarkastickým výsměškem tápat v hlubinách vlastní paměti a představivosti.
29. listopadu bude uveden text Bonna Parka Kňourání mléčné dráhy v překladu Petry Zachaté a v režii čerstvého absolventa DAMU, talentovaného režiséra a laureáta Ceny Evalda Schorma Adama Skaly. Cenami ověnčený mladý německý autor se ve svých hrách věnuje pop kulturním odkazům, které staví do nových konotací. Ve hře Kňourání mléčné dráhy vkládá do úst prohlášení slavným osobnostem v blízké a velmi nepravděpodobné budoucnosti. Donald Trump se omlouvá za období své vlády, Heidi Klum se nestydí za to, že přibrala a chystá se pohltit mámu, tátu a půl království k tomu. Lidé v tomto sci-fi dramatu jsou bez naděje, někdy dokonce zlí a protivní, ale snaží se dělat věci tak, aby byly takzvaně „great again“. A to přestože většina už na svět rezignovala, především ti talentovaní a privilegování, kteří již dávno zmizeli v internetových sítích.
27. 11. 2018 ve 20:00 ve VILE Štvanice
Miroslava Svolikova
TA ZEĎ SE POSPOJUJE SAMA A HVĚZDA PROMLUVILA, HVĚZDA TAKY NĚCO ŘEKLA
Překlad: Barbora Schnelle
Režie: Linda Dušková
Byla jednou jedna Evropa. Futuristické museum střeží památky ze zašlých časů. Teď je ovšem muzeum bez návštěvníků, jen tři podivné postavy hry, účastníci a výherci konkurzu, přicházejí, aby převzali úkol, na nějž napjatě čekají. O co se však jedná? Evropa snad byla kdysi dobrou myšlenkou, ale ve hře se z unie stává pouhá onie, fragment a přežitek čehosi, jehož původ a smysl je nejasný.
29. 11. 2018 ve 20:00 ve VILE Štvanice
Bonn Park
KŇOURÁNÍ MLÉČNÉ DRÁHY
Překlad: Petra Zachatá
Režie: Adam Skala
Vesmír se otřásá, země se chvěje a nikdo nemá možnost utéct. Donald Trump se omlouvá za období své vlády, Heidi Klum se nestydí za to, že přibrala a chystá se pohltit mámu, tátu a půl království k tomu. Lidé v tomto sci-fi dramatu jsou bez naděje, někdy dokonce zlí a protivní, ale snaží se dělat věci tak, aby byly takzvaně „great again.“ Subverzivně epochální a perverzně přihlouplý text bez věkového omezení promlouvá k divákům, kteří jsou připraveni se konfrontovat s přetížením dnešního světa, třídí odpad a neprodávají vlastní prarodiče na orgány.
Projekt vznikl za podpory Dozorčí rady DILIA a MHMP. Překlady her vznikly za podpory NČLF a Goethe Institutu.
Vstupenky v jednotné výši 150 Kč v síti Goout.net nebo na e-mailové adrese produkce@divadlo-leti.cz.
HRNEČKU, VAŘ!
Částečně veršovaná autorská pohádka na motivy známého příběhu Karla Jaromíra Erbena o kouzelném hrnečku. Kromě selky Dobrušky a jejího hrnečku, který dostane od staré babičky, se děti mohou těšit moudrou sovu Júlu, zlého souseda Berku a jiné postavy. Hlavní důraz však zůstává na příběhu o lásce, pomoci i lidské závisti.
Součástí pohádky jsou také písničky.
Pohádka je určena pro nejmenší diváky (3-8 let).
Poprvé byla uvedena v roce 2017 divadlem Strom. V následujícím roce získala na dvou divadelních přehlídkách ocenění za dramatizaci a herecké výkony.
STŘEPY Z LUCERNY
Příběh s využitím textu báchorky Lucerna od Aloise Jiráska má mystifikační zázemí, neboť má být poctou dávným ochotníkům z Horšovského Týna, od něhož něco přes dvacet kilometrů leží mlýn, o který se v Lucerně jedná. Tehdejší soubor „prý“ svou vlastní úpravu nazval: „Próba na Lucernu Prvního Vlasteneckého a Okrašlovacího spolku z Horšovského Týna pod laskavou patronací knížete Trauttmannsdorffa.“ Hru začali zkoušet v létě roku 1914, jenže místo Lucerny nakonec hráli zcela jiný příběh v zákopech na Piavě. Samotný text obsahuje cca 40% Jiráskova textu, zbytek jsou snahy o návrat k původní úpravě, ale na povrch souběžně vyplouvají rozpory, které mají kořeny v současném stavu divadelního souboru. Je jich prostě na hru málo a tak některé postavy musí zdvojit, některé jsou marionety, další zas pivní láhve s vlastními vinětami, které dodal majitel pivovaru sponzor Mušketýr. Na jevišti jsou stále všichni jako svědci dění při rekonstrukci, a svými současnými poznámkami a glosami komentují, co bylo tenkrát a co je teď. Tím znesnadňují zkoušení pocty svým předchůdcům. Někteří ještě tápají a hledají ve scénáři, ale situace samotné Lucerny hrají naplno. I když v textu hry jsou dramatické postavy zásadně označovány jejich jmény, objevují se zde i pravá jména divadelníků – viz seznam postav. Ty samozřejmě je možné/nutné nahradit jmény toho souboru, jež se realizace ujme.
Použité kuplety pocházejí ze hry J. K. Tyla Tvrdohlavá žena. Jestliže se v textu, co hudební doprovod, objevují kytara a valcha je možné nejen nahradit, ale dodat jich i více.
MARYŠKO NAŠE
Volná animace na motivy hry A. & V. Mrštíků. Příběh otce a matky Maryši, kteří donuceni okolnostmi se vypravili do mlýna likvidovat pozůstalost dcery. Jak nacházejí jednotlivé předměty – rekvizity, vybavují se jim situace, řekněme pro ně zlomové, které vedly k tragickému konci jejich Maryši. Současně s tím se snaží, spíše opatrně než silou, aspoň trochu mezi sebou porovnat kdo za co může, byť marně. Na konci jsou stejní jako na začátku.
Dramatickými osobami na scéně jsou jednak sami o sobě, a současně z předmětů tvoří další postavy: Maryšu, Vávru, Francka, Strouhalku, Hospodského. Zároveň platí, že Lízal i Lízalka v jistých situacích nejsou zosobněny herci jako takovými, ale též pomocí předmětů nalezených v pozůstalosti.
Realizace vychází z kombinace prostředků činoherního a loutkového divadla na principu animace rozličných předmětů, tedy proměny objektu v subjekt.
JULIE, ACH JULIE
Příběh, volně animované téma dle Williama Shakespeara, se odehrává v truhlářské dílně ve Veroně v čase, kdy Julie a Romeo tragicky zahynuli a mají být spolu pohřbeni co usmíření rodů Monteků a Kapuletů. Řezbář a výtvarnice původně vytvářeli plastiky pro legendu o Tristanovi a Isoldě. Ovšem na přání zmíněných rodů a na příkaz Vévody, musí vytvořit plastiky do krypty a tu také vyzdobit freskami.
Základem scény je stůl pokrytý hrubým ubrusem a na něm malá točna. Za ním další stůl s divadélkem. V něm se hraje malými marionetami na drátě a mění se v něm prospekty. Na stole se pak hraje totemovými loutkami, přičemž je hojně využíváno křížených vztahů: loutky mezi sebou, herec k protější louce, herec k vlastní loutce, herci mezi sebou. Dále se přechází z totemových loutek do marionet a zpět podle smyslu a významu situace. Tématem ovšem není princip vyjadřovacích prostředků, ale hledání příběhu milenců s tím co mají k dispozici.
V zakázce, kterou rodinný podnik dostal, je totiž ukryt problém, že tvůrci znají jen obrysy toho, co se stalo. K tomu, aby se dopátrali, jak k tragédii nejspíše došlo, mají pouze zápisky z vyšetřování vévody, a dále co se kde povídalo v ulicích a tržištích města. Ovšem, aby dokázali zakázku správně splnit, řemeslníci si musejí dialogy milenců vydedukovat. Proto si příběh Romea a Julie rekonstruují.
Realizace vychází z kombinace prostředků činoherního a loutkového divadla na principu totemových loutek – na ploše stolu, a malých marionet – v divadélku.
Horanský Miloš
Miloš Horanský
- 5. 1932 Veľká Bytča, Československo – 7. 1. 2023 Praha
Básník, spisovatel, divadelní režisér, pedagog a příležitostný herec. Od roku 1997 profesor.
Narodil se v malém slovenském městě kousek od Žiliny. Jeho otec byl berní úředník. Na Slovensku však nestrávil dlouhou dobu. Když se vlády zmocnila Hlinkova slovenská ľudová strana a v roce 1938 vyhlásila samostatnost, začaly být velmi aktivní tzv. Hlinkovy gardy, které se podílely i na perzekuci Čechů a Židů. A protože pamětníkův otec pocházel z Kroměříže, týkaly se tyto násilnosti rovněž jeho rodiny. V šesti letech se tak celá rodina odstěhovala ze Slovenska do tatínkova rodného města Kroměříže, kde prožil druhou světovou válku. Po absolvování obecné školy a gymnázia (maturoval roku 1950) vystudoval v letech 1950-1954 divadelní režii na pražské DAMU a brněnské JAMU, kde absolvoval inscenací hry A. N. Ostrovského Pozdní láska. /Více o jeho životě zde./
Po skončení školy dostal první režisérské angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, poté pokračoval do Slezského divadla v Opavě a do ostravského Státního divadla. Čtvrtým angažmá v řadě bylo pražské Divadlo E. F. Buriana.
Po roce 1968 nesměl jistý čas pracovat v profesionálním divadle. V letech 1970–1973 spolu s Františkem Hrdličkou a Zdenou Bratršovskou spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo.
Po nějaké době se mu podařilo získat profesionální angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde se dokonce stal uměleckým šéfem. Zanedlouho mu ale jeho divadelní činnost pozastavila vážná autonehoda, která se mu stala, když se vracel domů z premiéry. Usnul mikrospánkem, naboural do stromu, doslova bojoval o život. Po dlouhé rekonvalescenci nastoupil do svého nejdelšího angažmá – deset let strávil ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde opět byl i uměleckým šéfem. Poté pracoval v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a v Městských divadlech pražských, kde byl v letech 1991–1993 uměleckým šéfem Divadla ABC. Spolupracoval ale i s mnoha dalšími divadly v Praze i mimo ni.
V osmdesátých letech byl na krátkodobých divadelních studijních pobytech v Moskvě, Jerevanu, Lenigradu, Berlíně, Novém Sadu, Vratislavi, Paříži a Londýně.
Jako režisér spolupracoval od roku 1960 i s Čs. rozhlasem na inscenacích rozhlasových her, literárních pásem, povídek, poezie i vlastní básnické tvorby. Poezii inscenoval též v pražské Redutě (1964), v Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie Ve věži na Mělníku (1969, 1988), v poetické kavárně Viola a v Lyře Pragensis (1980, 1991).
Byl aktivní téměř do konce svého života. V posledních letech režíroval v pražských divadlech Viola (Máj | K. H. Mácha, 2003, Neumím jinak než láskou, 2013 Sváteční Shakespearova pošta, 2015) a Studio Hrdinů (Pan Theodor Mundstock, 2016). Spolupracoval i s Divadlem Kámen, kde se účastnil i veřejných diskusí po představeních (zde).
Kromě divadelní činnosti také psal, a to zejména básnické sbírky. Publikoval od roku 1960. Verši a recenzemi poezie i prózy postupně přispíval do Červeného květu (Ostrava), Hosta do domu, Tvorby, Kultury, Průboje (Ústí nad Labem), Acta scaenographica, Svobodného slova, Lidové demokracie, Literáních novin, Světové literatury, Divadelních novin, Scény, Tvaru, Dramatického umění, Lidových novin, Práva aj. Proslavila jej především protiokupační básnická skladba Ruce Goliášovy, vzniklá těsně po 21. srpnu 1968. Protože ale pro její publikování použil pseudonymu Jan David, do roku 1990 se nevědělo, kdo je jejím skutečným autorem. Publicitu získala tato báseň zásluhou redaktora Pavla Kohna, který ji od konce šedesátých let několikrát vysílal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil teprve poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990). Pod jeho vlastním jménem byla pak uvedena Čs. televizí (1991, režie Zdeněk Potužil) a v pořadu Violy (1991), který Horanský režíroval a v němž spolu s Vlastou Chramostovou recitoval. V roce 1990 vytvořil a časopisecky publikoval (Tvar 1990, č. 35) pendant k této skladbě nazvaný Ruce Davidovy, v němž reflektoval revoluční události roku 1989.
Jako autor byl celoživotním „poetou doctusem“ (vzdělaným, učeným, erudovaným básníkem), v jehož verších rezonovala jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika Františka Halase, později i Josefa Palivce. Vyznačoval se též velkou oblibou hraní si s jazykem a vytvářením novotvarů. Ve sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) porušoval původní rovnováhu výrazu s nadsmyslovostí a v jeho poezii postupně nabývala stále větší převaha intelektuálního pólu jeho textů. Přineslo to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem bylo ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství bylo jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Experimentální tendence v jeho poezii vyústily v tvorbu vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný autorovými intelektuálními reflexemi. Psal i poezii pro děti. I její podoby vyvěraly z obdivu ke slovu a z her s jeho významem. /Více o jeho literární tvorbě zde./
Byl i příležitostným hercem. Jako herec se podílel na filmu Náhodou je príma! (premiéra 1988, režie Radovan Urban). /Více o jeho spolupráci s filmem a televizí zde./
V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů a členem vedení Klubu angažovaných nestraníků, což pro něj na začátku normalizace znamenalo dočasný zákaz práce v divadle. Od května 1992 do jara 1994 byl předsedou Sdružení nezávislých spisovatelů K 89.
Byl i příležitostným autorem Divadelních novin /zde/.
V říjnu 2021 získal za významnou pedagogickou práci pro české divadlo zlatou medaili AMU. V prosinci loňského roku obdržel od ministra kultury Baxy medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury doma i ve světě /zde/.
Poslední měsíce života strávil v nemocnici. Zemřel 7. ledna 2023.
Zdroj: Divadelní noviny
VITA MORS
Naše firma – řekněme konzorcium, je rozprostřeno po celé planetě. Já jsem jeden ze statisíců jejich agentů a řekněme – testařů. Vedeme testy k přijímání nových pracovníků. Oprava – pracovnic. Angažujeme jen dívky – ženy – věk 19-28 roků. Základní požadavek: kreativita, vysoké EQ, tedy emocionální vztahová vymýšlivá inteligence. Vita mors pro idioty neznalé latiny. Je to život smrt. Jménem firmy se omlouvám za ty „idioty“ – naše firma, konzorcium Vita mors je někdy ráda agresivní… Ostatně jako její činnost, práce, dílo, záseky do života - například v tomto rozpětí: Naše dívky, ženy, sestry, dárkyně, opatrovatelky, těšitelky – dovedou staré až ke smrti. Není řeč o eutanazii. Jiná stránka našeho programu říká, že naše „testovanky“ nikdy a nijak ani stínem náznaku nejsou prostitutky.
Jevištní apokryf o pěti postavách: Agent, který testuje tři dívky, mentálně fantazijně, EQ, IQ, vzájemný kontakt a kooperativnost pro přijetí do podivné firmy Vita Mors. Práce pro umění převést starého a umírajícího až orientálně ke smrti. Anebo druhý pól - na objednávku i zabít. Nečekaný konec: setkání s Bohem.
NEUMÍM JINAK NEŽ LÁSKOU
Byla mučednicí lásky. Hořela pro ni — neuměla jinak než láskou — ale nepotkala ji. Manželka, matka, milenka — všechno všanc, všechno celou bytostí, nic napůl. A velká spisovatelka, která jako Mácha a Havlíček pozdvihla naši literaturu k výšinám. Je uhrančivá tvorbou i životním stylem. Nezkrotitelně svobodná, spanilá duchem i zjevem. A vznešená tragickým údělem svého nedlouhého života.
Vznešený i utrápený milostnostíplný život Boženy Němcové i vztah s manželem Josefem, bolestný i souvztažný, i její předčasná smrt, i pozdní, ale vroucí pokání muže Josefa, ve vícežánrové koláži jejího života plného dramat, vzpoury, souznění i poezie.