Simuloval doktor Keržencev šílenství, aby zabil, nebo zabil proto, že byl blázen? K expertíze byli povoláni čtyři psychiatři a jejich názory se rozcházely 2:2. Při procesu se obžalovaný choval velmi klidně, na svou obhajobu však neuvedl nic. Intelektuál racionálně orientovaný doktor Keržencev sice provede rafinovaně promyšlenou vraždu, pak ale zjistí, že není pánem svého duševního stavu, že se takříkajíc vymkl sám sobě z rukou.

Dramatický příběh podle povídky Fixní idea, která je psána v Ich formě jako výpověď hrdiny příběhu o tom, co ho vedlo k zavraždění přítele. Výpověď obsahuje výslovné repliky na předpokládaná stanoviska adresátů (psychiatrů, soudních znalců) a má výrazně dialogickou stránku. Jevištní adaptace vychází právě z tohoto rysu textu a staví scénickou podobu na jeho rozvinutí. Kromě doktora Kerženceva uvádí na scénu postavu vyšetřujícího profesora Džembického a postavu lékařky jako adresáty Keržencevovy výpovědi. Kromě těchto dvou se objevují ještě dva Zřízenci jako jakýsi mlčenlivý živý inventář psychiatrického ústavu. Rozvinuta je role epizodní, ale významné postavy Máši, která zde představuje prostomyslný avšak vroucně zbožný pokorný a chápavě soucítící protějšek sebestředného, vlastní výlučností a schopnostmi rozumu opojeného Kerženceva. Vědomí souvislosti Andrejevovy tvorby s expresionismem přivádí třikrát do hry výrazový tanec.

Hluboký, nemilosrdný pohled do života "obyčejného člověka" postaveného tváří v tvář smrti. Konfrontace s nevyhnutelností vlastního konce líčená z nitra protagonisty příběhu.

Tento vlastní pohled Ivana Iljiče na přicházející konec vyvstává v Tolstého novele z širšího rámce autorského líčení, jeho význam je však základní, je vlastní osou díla. Adaptace se záměrně soustřeďuje na jedinou postavu ve snaze co nejkoncentrovaněji postihnout tuto ústřední dějovou i významovou linii. Jde o pokus o jevištní uchopení existenciálního a mravního problému, jímž je otázka individuální smrti, která je v konzumním světě anonymizována, zatlačována do pozadí a jaksi pod práh individuálního i společenského vědomí. Vznikla tak čtyřvětá skladba rozvíjející pascalovské téma úzkostiplné konečnosti člověka završované paradoxním paprskem naděje.

V tajemném domě na pařížském předměstí dožívá svůj bludný život Daniel Rojko, raněná duše unavená vyprahlostí materialismu a filosofické skepse, toužící po Absolutnu, a zároveň rozvrácená jeho marným hledáním. Toužil a snil, život mu mnoho sliboval, avšak zasažen ničivou milostnou vášní, která ho dovedla až ke zločinu, ztrácí poslední zbytky energie a důvodů k životu. Zklamán vlastními nesplněnými sny a promarněným životem, týrán drásavou výčitkou vraždy, hyne v rozvratu a šílenství. Snová fantastičnost, porozumění a láska k člověku vyvrženému na okraj života, hluboká psychologická introspekce spolu s existenciálním a metafyzickým tázáním staví Zeyerův příběh do blízkosti strhujících dramatických příběhů Dostojevského.

Jevištní adaptace se soustřeďuje pouze na dva protagonisty příběhu, Zeyerův text koncentruje do deseti obrazů odehrávajících se v dvojím prostředí jednoho proměnlivého jevištního prostoru. Vypouští popisné pasáže a odkazy, dialogy krátí, zhušťuje a vyostřuje. Text sám bylo třeba citlivě upravit: zachovat Zeyerův mélos a jeho jazykovou osobitost a zároveň odstranit slovosledné starobylosti poplatné lumírovské poetice, které by dnešní divák pociťoval jako šroubované, strojené a nepřirozené. Jen místy zůstávají v textu, záměrně a nenáhodně, adjektiva kladená za substantiva.

V jedné domácnosti spolu žijí dva bratranci kolem čtyřicítky. Jindra je vystudovaný herec, který však nikde nehraje, žije z doprovázení žen a z částečného invalidního důchodu Ládíka, který mu byl svěřen do péče. Ten je sice lehce retardovaný, ale vyučený zahradník, který se chce stát hercem. Ládíkovi přijde od jeho sestry balíček až z Jamajky, kde byla před svou smrtí kněžkou woodoo. V balíčku je tajemná maska a zpráva, že bude Ládíkovi v životě pomáhat a naopak ty, kteří by mu chtěli ublížit, trestat. Ládík skutečně mezi tím uspěje při konkurzu na film, kde má hrát vraha.

Do děje vstupuje laskavá kontrola ze sociálky, pak poetická těhotná Viola, která si žádá asistenci při porodu, redaktorka z místních novin s přihřátým fotografem, kteří dělají s již slavným Ládíkem interview a pár vedlejších postav, jako kamarádi z ulice. Mezi tím se - podle Ládíka - stále projevuje vliv záhadné masky. Postupně se ukazuje, jak Jindra Ládíka využívá a ponižuje, i když předstírá láskyplnou péči. Nakonec se vše vyřeší rozchodem obou bratranců, Ládík odchází k Viole a jejím dvojčatům a Jindra zůstává sám, radostí nad svou nově nabytou svobodou tančí, když v tom se projeví poslední zásah masky.

Osoby a jejich charakteristika:

MASKA WOODOO:  Díky tajemnému původu z ní jde trochu strach a věřit v její moc může, kdo chce.

LÁDÍK MÁRA: Lehce opožděný dobrák, něco mezi Forrestem Gumpem a maximem Fíkem. Postava, které by se měl divák smát, ale ne vysmívat.

JINDRA MÁRA: Frustrovaný herec, věčně naštvaný líný prospěchář, který ze sebe dělá to, co není, chová se k Ládíkovi nadřazeně a rád by se ho zbavil.

JŮZOVÁ: Zvědavá, leč laskavá sociální pracovnice.

VIOLA: Nadzemská poetická bytost něco jako Květa Fialová za hodně mlada.

FOTOGRAF RENÉ:  Do všeho se montující, ale účastný buzík s chováním zvědavé fretky.

WANDA STECKEL - ČÍŽKOVÁ: Redaktorka, která dává najevo nezájem o osudy těch, o kterých píše, a ráda si rýpne.

MARUŠ: Mamina, která sbírá známky.

KVĚTA: Sousedka, která se s ničím nepáře.

ČASOMĚŘIČKA: S povahou indiferentní.

Dramatické setkání dvou lidských osudů přerůstající v podobenství o bloudění, lásce a vykoupení člověka. Příběh lásky a smrti, viny, pokání a odpuštění.

Adaptace vycházející z knižního vydání Boží duhy z roku 1969 a 1991 vytváří textový základ pro jevištní uchopení této jedinečné Durychovy práce, která reflektuje básnicky svrchovaným způsobem stále palčivou otázku odsunu sudetských Němců. V opuštěné vylidněné krajině se setkává starý muž, Čech s mladou německou ženou, která prošla peklem zneuctění a ponížení. Jejich dialog se proměňuje ve vzájemnou, na dřeň jdoucí zpověď, kdy jeden podává ruku druhému při trnitém výstupu z temnot ke světlu – k vzájemnému pochopení, odpuštění a lásce.

Adaptace koncentruje Durychův text do pěti obrazů odehrávajících se v trojím prostředí jednoho proměnlivého jevištního prostoru. Ponechává pouze dvě ústřední postavy, dialogy krátí a zhušťuje, místy nepatrně zasahuje do textu tam, kde by replika zněla příliš knižně. Při všech těchto úpravách respektuje předlohu, snaží se nezkreslit smysl a hlavní motivy Durychova díla. Nic svévolně nepřepisuje, pracuje výhradně s autorovým textem.

Tragédie nenaplněné lásky básníka, kněze a prokletého člověka J. D.

V „roztočeném šrotovníku nenávisti a opovržení“ křičí, spílá a vzlyká básník svůj spor duše s tělem, srdce se světem, člověka s Bohem, jedince se společenstvím.

"Vedle středověkého Tkadlečka a díla Boženy Němcové nejtragičtější česká kniha." (Roman Jakobson)

Zapomenuté světlo je nepochybně jedním z pozoruhodných děl české literatury první poloviny dvacátého století. Deml, bytost krajně rozporuplná, ocitá se v polovině třicátých let v hluboké krizi. Je zklamán vývojem první republiky, česká kulturní veřejnost, až na výjimky, odsoudila jeho knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, umírá jeho nejbližší přítelkyně, spisovatelka Pavla Kytlicová. Po těchto událostech se Deml sblížil s německou hraběnkou Kateřinou Sweerts Sporckovou, která jej však ponižujícím způsobem odmítla. Tehdy, cítě se zklamán přáteli, „proklet českým i německým národem“, zneuznán jako básník, píše horečně během několika dnů a nocí Zapomenuté světlo. Vrací se v něm utkvělé motivy, smrt umírající selky, kterou se básník a kněz marně snaží zachránit, trýzeň zklamané lásky, erotika, smrt a věčnost.

Jevištní adaptace vychází především ze stejnojmenné básníkovy knihy, těží však i z jeho děl dalších: Miriam, Píseň vojína šílence, Život jak já jej vidím, Rodný kraj a především z výboru Demlových snových textů Můj očistec. Text adaptace je rozvržen do deseti obrazů, v nichž se skutečnost střídá s realitou snu, vzájemně se doplňují a osvětlují.