Hra Antoine mi prodal svůj osud je panoptikálním obrazem degradace politické moci v Africe na konci 20. století. Po rozpadu koloniálních říší se v Africe vytváří jakési mocenské vakuum, v němž jsou Afričané z velké části i nadále loutkami, ale kdy se již alespoň pokoušejí najít vlastní identitu a vytvořit vlastní mocenské struktury. Jednou z krutě groteskních postav tohoto zmateného období je generál Mobutu. Sony Labou Tansi se volně inspiroval jeho osudem a vytvořil obraz představitele nové africké moci, Otce národa, Diktátora, který bojuje o moc všemi dostupnými prostředky.
    Zastihujeme ho ve chvíli, kdy už je vězněm svých „následovníků“, a přesto, zřejmě díky síle legendy, stále hraje svou roli. Sony Labou Tansi neobyčejně sugestivně zachycuje tu směsici tradičních mýtů, naivních představ, totalitních ideologií i šílených vizí, které ukazují živého člověka v osidlech obludných mocenských ambicí. Sám autor ale upozorňuje, že diktátorův osud je také zrcadlem zoufalství jedné „ztracené generace“ Afričanů. Hra – bohužel – dodnes neztratila na aktuálnosti.

Předčasně zemřelý konžský spisovatel Sony Labou Tansi je považován za otce současné divadelně-dramatické generace frankofonních Afričanů. Jeho literární a divadelní činnost (režisér, inspirátor, pedagog) dala mnoho podnětů generaci, jejíž přední představitele v minulých letech uvedla do povědomí české divadelní veřejnosti Tvůrčí Afrika (Kwahulé, Makele aj.).

Každému, kdo se narodil ve Slezsku někdy v osmdesátých letech, nehrál soutěžně fotbal a nepočítal s tím, že půjde po škole hned pracovat a pořád přemýšlel, co se sebou, bude myslím tato hra neobyčejně blízká. Založit kapelu ne proto, že toužím po hudbě, ale proto, abych alespoň něco dělal, mohl být viděn a hlavně se vyhnul životním problémům typu s kým a proč být a jak vyjít s rodiči. S dovezeným walkamanem z Polska se toulat po nočních ulicích Opavy či Bruntálu a v uších pirátskou kopii „Smell‘s like teen spirit“, pak se každý cítil jako Kurt. Jenomže je těžké žít jako rocker, nebo ještě lépe punker, když máte doma mámu, která chce vysát obývák.
Sůvova hra je také navýsost pohledem mužským, či spíše klukovským, protože když „chlopi“ zakládají kapelu, ví, že je to proto: „…že oni jsou chlapi, kteří nemyslí pičou, ale o něco jim jde!“ Jabkenická léta jsou ohlédnutím do minulosti lidí(kluků) jako Lubomír a já, kterým se kamarádi jako Pavel a Vláďa někde dávno ztratili, ale na tom koncertě tehdy stáli na pódiu vedle nás…    Zetel

Po lidstvu je sice už dávno veta, ale paní Bohová a paní Smrťová se stále trumfují, čí moc je větší. Dokonce si na svém soutěžení založily byznys: platícím divákům (tj. geneticky zmutované zvěři) předvádějí různé, více či méně brutální výjevy ze života vymřelých obyvatel planety. Dnešní show je ovšem z jiného soudku. Milenci Tapír a Srnka touží shlédnout docela obyčejný lidský osud, takový nějaký normální, a pokud možno bez sexu – Srnka je totiž útlocitná duše!
    Příběh „typického člověka“ tak začne ve chvíli, kdy se Helmutovi a Helze narodí malý Helg, přiměřeně šťastný plod velké lásky. Tedy aspoň do věku tří let, než se k Helgovi připojí jeho Strach. Strach, symbol nebo ortel špatných rozhodnutí, agrese a zbabělosti, už milého Helga do smrti (nebo paní Smrťové?) neopustí.
    První divadelní hra výmarské rodačky Sibylle Bergové jasně předjímá její umělecká a životní témata: cizost vlastního života, plochost a zaměnitelnost osudů, krutost bez důvodu, kterou máme podle Bergové v sobě zakódovánu všichni. Helgův život přitom rozhodně není plný odcizených, studených postav. Naopak, je to ironická hra plná inteligentních narážek na současnost, která lidem káže ubavit se k smrti. Kromě zajímavé příležitosti pro kostýmní výtvarníky můžou v postavě paní Smrťové zazářit dobře zpívající herečky.

Tato Pirandellova komedie vznikla tři roky před jeho nejslavnější hrou Šest postav hledá autora, ale objevuje se tu již jedno ze základních témat jeho dramatiky – divadlo života. Ostatně sám dvojznačný název – Il giuoco delle parti - hra “stran”, ale i hra “rolí” – odkazuje k této problematice.
    Milostný trojúhelník, obvyklé téma italské dramatiky 2. poloviny 19. století, se zde objevuje obrácený „vzhůru nohama”. Leone a Silia Gala jsou manželé, ale žijí odděleně. Silii ale svoboda, ani milenec Guido netěší. Sžírá ji pocit hanby a nenávisti k manželovi, který jí vrátil svobodu, jakoby to byla bezcenná cetka. Proto se chopí první příležitosti k pomstě a nechá se záměrně zkompromitovat zbloudilými opilci, kteří jí považují za prostitutku. Od manžela žádá, aby chránil její uraženou čest a vyzval viníka na souboj. Leone Gala tuto roli ochotně přijímá – pochopil totiž hru a ví, že osvobodit se od života a emocí lze jen vědomou hrou příslušných životních rolí. Stejně jako Leone nemůže odmítnout bít se za manželčinu čest, milenec Guido, který ve společnosti hraje roli “rodinného přítele”, nemůže odmítnout roli jeho sekundanta. Neúprosná logika hry společenských “rolí” ale nakonec k souboji donutí Siliina milence Guida – proslýchá se, že byl v době incidentu u Silie doma, a tudíž je to teď on, kdo Silii kompromituje, a proto také musí bránit její čest. Není jasné, zda souboj končí vážným zraněním či smrtí, ale jisté je, že Leone Gala, první z řady Pirandellových postav filozofů, nebude mít svůj návrat z “víru života a emocí” k “minimální existenci” a “hře rolí” jednoduchý.

Toto drama Pirandello věnoval herečce svého divadla Teatro d´Arte a múze mnoha svých děl – Martě Abbě. Problém lidské identity, života a formy, se v postavě herečky Donaty Genzi, jejíž profesí je žít na jevišti různé postavy, komplikuje ještě daleko víc.
    Elisa a její hosté očekávají s napětím příjezd slavné herečky Donaty Genzi a debatují o tom, zda herečka může mít svou vlastní identitu, svůj vlastní život. V této debatě je překvapí Donata, uvědomí si znovu svou prázdnotu, ve které se neumí a možná ani nemůže “najít” a která ji již delší dobu skličuje. Osvobození se jí nabídne v podobě mladého dobrodruha Elja Nielsena, kterého vyprovokuje k plavbě na plachetnici ve strašné bouři. Ztroskotají, ale Elj Donatu zachrání a zamilují se do sebe. Donata tak konečně získá “svůj život”, ale je z něj celá nesvá, protože se v něm nedokáže najít tak, jak doufala. Elj si chce Donatu vzít a žít s ní jako dosud žil sám – “náhodně, jako o prázdninách, bez potřeby si cokoli vytvářet, pohlcený událostmi dne”. Elj nepřemýšlí o tom, zda je opravdový, a nechá se bezstarostně unášet proudem života. Tento jeho způsob života se tvrdě srazí s Donatiným neustálým přemýšlením, tvořením a touhou se nalézt během divadelního představení: Elj odmítá tolerovat, že jejich intimitu na jevišti předvádí všem a tím ji degraduje, Donata si zase uvědomí, že jediný život, ve kterém se dokáže najít, je právě život na jevišti – je totiž potřeba se vytvářet, tvořit a jen tak se člověk nalezne.

Když je člověk někdo je nejautobiografičtějším Pirandellovým dramatem a jako takové se výborně hodí k oslavám 140. výročí jeho narození. V protagonistovi, úspěšném a uznávaném básníkovi, není těžké rozpoznat Pirandellův ironický autoportrét (jmenování členem Italské akademie v roce 1929 a Nobelova cena v roce 1934) a i protagonistův vztah s mladičkou Verocciou má předobraz ve skutečném vztahu Pirandella a herečky divadla Teatro d´arte, Marty Abby. Základním tématem hry je rozpor a neustálý souboj mezi životem – neustálým prouděním a změnou – a formou – ustrnulým a neměnným tvarem.
    Protagonista dramatu, *** (Někdo), slavný a uznávaný básník, jemuž má být udělen hraběcí titul, se zamiloval do mladé dívky Verocciy, cítí se mladý a prožívá krásné a intenzivní období plné inspirace. Verše pro Verocciu vydal pod pseudonymem Délago a mezi mladými vypukla naprostá hysterie – objevili v Délagovi básníka své generace, svůj vzor. *** (Někdo) chce zahubit své staré já – slavného Někoho – a proto napíše sbírku otevřeně napodobující Délaga, jíž se chce jako Někdo nadobro znemožnit. Jeho rodina mu ale nedovolí sbírku publikovat, aby neohrozil své hraběcí jmenování. Vydavatel nakonec sbírku vydá, ale pod Délagovým jménem a tak se všichni dovtípí, že Délago a *** (Někdo) jsou jedna a ta samá osoba, a původní plán Někoho se tím úplně zhatí. Mladí rázem Délaga považují za sprostý podvod, staří to mají naopak za výborný vtip a slaví triumf. *** (Někdo) tak ztrácí naději na změnu, život a znovunabyté mládí, dotčená Veroccia má pocit, že se jejich vztah spolu s Délagem proměnil v žert, odchází a Někoho čeká slavné jmenování, neboli definitivní proměna z činného autora v „žijící“ pomník sebe sama.

Množství bláznivých situací, nedorozumění a humorných dialogů přináší komedie jednoho z nejuváděnějších dramatiků současné komediální tvorby. Fraška o tom, co všechno může způsobit nevěra.

Drobná chybička v ubytovacím pořádku rozpoutá v hotelu Westminster doslova "peklo" a zkomplikuje plánované víkendové zálety.

Bratři Juan a Filip se setkají v exkluzivním klubu, kam mladší pozval staršího k závažnému rozhovoru. V průběhu konverzace stále víc vyplouvá na povrch skutečnost, že mladší Juan má ke staršímu Filipovi averzi a že jeho pocity méněcennosti plynou především z domnělých úspěchů staršího u žen. Juan mu vyčítá všechno možné, počínaje až groteskně opakovanou výtkou, že nikdy nikam nepřijde včas a konče ironizováním bratrova „neuspořádaného života umělce“. Před diváky se postupně otevírá skrývaná dramatická životní situace mladšího Juana, který se zamiloval do dívky o dvacet let mladší. Starší bratr ho během diskuse přivádí k otevřenějšímu pohledu na osobní problémy. Když se ukáže, že mladší bratr se málem vyspal se ženou staršího a žena mladšího tajně miluje svého švagra, Filip se s převahou zkušenějšího pokouší Juana, jehož zaklinadlem je vlastní manželská věrnost, tedy monogamie, přesvědčit, že je to koncept sice hodný úcty, ale neuskutečnitelný. Přestože starší je už zmoudřelý zkušeností a mladší si teprve prožívá krizi svého zoufalého přesvědčení o tom, že on je za všech okolností monogamní, nakonec se oba najdou v bratrské lásce upevněné společně prožitým dětstvím a vědomím, že musí žít dál své životy, bohatší i trpčí o zkušenosti, které si vzájemně sdělili ve chvíli krize.
   

Groteskně surreálná situace manželského páru (Harry a Sally) a jejich společného milence (Tommy) se rozvíjí na pohovce přepravované ze supermarketu, kde ji všichni tři koupili ve výprodeji. Cestou, při níž se pohovka chová jako houpačka, případně jako ruské kolo, se vyjevují jejich perverzní vztahy. Vše je podřízeno zvěcnění vztahů, majetnickým pudům a naplňování perverzních tužeb; i vlastní děti jsou jen objektem temných vášní perverzních dospělých, kteří ve všeobecně odlidštěném světě již ztratili dimenzi důstojnosti.