Po lidstvu je sice už dávno veta, ale paní Bohová a paní Smrťová se stále trumfují, čí moc je větší. Dokonce si na svém soutěžení založily byznys: platícím divákům (tj. geneticky zmutované zvěři) předvádějí různé, více či méně brutální výjevy ze života vymřelých obyvatel planety. Dnešní show je ovšem z jiného soudku. Milenci Tapír a Srnka touží shlédnout docela obyčejný lidský osud, takový nějaký normální, a pokud možno bez sexu – Srnka je totiž útlocitná duše!
    Příběh „typického člověka“ tak začne ve chvíli, kdy se Helmutovi a Helze narodí malý Helg, přiměřeně šťastný plod velké lásky. Tedy aspoň do věku tří let, než se k Helgovi připojí jeho Strach. Strach, symbol nebo ortel špatných rozhodnutí, agrese a zbabělosti, už milého Helga do smrti (nebo paní Smrťové?) neopustí.
    První divadelní hra výmarské rodačky Sibylle Bergové jasně předjímá její umělecká a životní témata: cizost vlastního života, plochost a zaměnitelnost osudů, krutost bez důvodu, kterou máme podle Bergové v sobě zakódovánu všichni. Helgův život přitom rozhodně není plný odcizených, studených postav. Naopak, je to ironická hra plná inteligentních narážek na současnost, která lidem káže ubavit se k smrti. Kromě zajímavé příležitosti pro kostýmní výtvarníky můžou v postavě paní Smrťové zazářit dobře zpívající herečky.

Tato Pirandellova komedie vznikla tři roky před jeho nejslavnější hrou Šest postav hledá autora, ale objevuje se tu již jedno ze základních témat jeho dramatiky – divadlo života. Ostatně sám dvojznačný název – Il giuoco delle parti - hra “stran”, ale i hra “rolí” – odkazuje k této problematice.
    Milostný trojúhelník, obvyklé téma italské dramatiky 2. poloviny 19. století, se zde objevuje obrácený „vzhůru nohama”. Leone a Silia Gala jsou manželé, ale žijí odděleně. Silii ale svoboda, ani milenec Guido netěší. Sžírá ji pocit hanby a nenávisti k manželovi, který jí vrátil svobodu, jakoby to byla bezcenná cetka. Proto se chopí první příležitosti k pomstě a nechá se záměrně zkompromitovat zbloudilými opilci, kteří jí považují za prostitutku. Od manžela žádá, aby chránil její uraženou čest a vyzval viníka na souboj. Leone Gala tuto roli ochotně přijímá – pochopil totiž hru a ví, že osvobodit se od života a emocí lze jen vědomou hrou příslušných životních rolí. Stejně jako Leone nemůže odmítnout bít se za manželčinu čest, milenec Guido, který ve společnosti hraje roli “rodinného přítele”, nemůže odmítnout roli jeho sekundanta. Neúprosná logika hry společenských “rolí” ale nakonec k souboji donutí Siliina milence Guida – proslýchá se, že byl v době incidentu u Silie doma, a tudíž je to teď on, kdo Silii kompromituje, a proto také musí bránit její čest. Není jasné, zda souboj končí vážným zraněním či smrtí, ale jisté je, že Leone Gala, první z řady Pirandellových postav filozofů, nebude mít svůj návrat z “víru života a emocí” k “minimální existenci” a “hře rolí” jednoduchý.

Toto drama Pirandello věnoval herečce svého divadla Teatro d´Arte a múze mnoha svých děl – Martě Abbě. Problém lidské identity, života a formy, se v postavě herečky Donaty Genzi, jejíž profesí je žít na jevišti různé postavy, komplikuje ještě daleko víc.
    Elisa a její hosté očekávají s napětím příjezd slavné herečky Donaty Genzi a debatují o tom, zda herečka může mít svou vlastní identitu, svůj vlastní život. V této debatě je překvapí Donata, uvědomí si znovu svou prázdnotu, ve které se neumí a možná ani nemůže “najít” a která ji již delší dobu skličuje. Osvobození se jí nabídne v podobě mladého dobrodruha Elja Nielsena, kterého vyprovokuje k plavbě na plachetnici ve strašné bouři. Ztroskotají, ale Elj Donatu zachrání a zamilují se do sebe. Donata tak konečně získá “svůj život”, ale je z něj celá nesvá, protože se v něm nedokáže najít tak, jak doufala. Elj si chce Donatu vzít a žít s ní jako dosud žil sám – “náhodně, jako o prázdninách, bez potřeby si cokoli vytvářet, pohlcený událostmi dne”. Elj nepřemýšlí o tom, zda je opravdový, a nechá se bezstarostně unášet proudem života. Tento jeho způsob života se tvrdě srazí s Donatiným neustálým přemýšlením, tvořením a touhou se nalézt během divadelního představení: Elj odmítá tolerovat, že jejich intimitu na jevišti předvádí všem a tím ji degraduje, Donata si zase uvědomí, že jediný život, ve kterém se dokáže najít, je právě život na jevišti – je totiž potřeba se vytvářet, tvořit a jen tak se člověk nalezne.

Když je člověk někdo je nejautobiografičtějším Pirandellovým dramatem a jako takové se výborně hodí k oslavám 140. výročí jeho narození. V protagonistovi, úspěšném a uznávaném básníkovi, není těžké rozpoznat Pirandellův ironický autoportrét (jmenování členem Italské akademie v roce 1929 a Nobelova cena v roce 1934) a i protagonistův vztah s mladičkou Verocciou má předobraz ve skutečném vztahu Pirandella a herečky divadla Teatro d´arte, Marty Abby. Základním tématem hry je rozpor a neustálý souboj mezi životem – neustálým prouděním a změnou – a formou – ustrnulým a neměnným tvarem.
    Protagonista dramatu, *** (Někdo), slavný a uznávaný básník, jemuž má být udělen hraběcí titul, se zamiloval do mladé dívky Verocciy, cítí se mladý a prožívá krásné a intenzivní období plné inspirace. Verše pro Verocciu vydal pod pseudonymem Délago a mezi mladými vypukla naprostá hysterie – objevili v Délagovi básníka své generace, svůj vzor. *** (Někdo) chce zahubit své staré já – slavného Někoho – a proto napíše sbírku otevřeně napodobující Délaga, jíž se chce jako Někdo nadobro znemožnit. Jeho rodina mu ale nedovolí sbírku publikovat, aby neohrozil své hraběcí jmenování. Vydavatel nakonec sbírku vydá, ale pod Délagovým jménem a tak se všichni dovtípí, že Délago a *** (Někdo) jsou jedna a ta samá osoba, a původní plán Někoho se tím úplně zhatí. Mladí rázem Délaga považují za sprostý podvod, staří to mají naopak za výborný vtip a slaví triumf. *** (Někdo) tak ztrácí naději na změnu, život a znovunabyté mládí, dotčená Veroccia má pocit, že se jejich vztah spolu s Délagem proměnil v žert, odchází a Někoho čeká slavné jmenování, neboli definitivní proměna z činného autora v „žijící“ pomník sebe sama.

Množství bláznivých situací, nedorozumění a humorných dialogů přináší komedie jednoho z nejuváděnějších dramatiků současné komediální tvorby. Fraška o tom, co všechno může způsobit nevěra.

Drobná chybička v ubytovacím pořádku rozpoutá v hotelu Westminster doslova "peklo" a zkomplikuje plánované víkendové zálety.

Bratři Juan a Filip se setkají v exkluzivním klubu, kam mladší pozval staršího k závažnému rozhovoru. V průběhu konverzace stále víc vyplouvá na povrch skutečnost, že mladší Juan má ke staršímu Filipovi averzi a že jeho pocity méněcennosti plynou především z domnělých úspěchů staršího u žen. Juan mu vyčítá všechno možné, počínaje až groteskně opakovanou výtkou, že nikdy nikam nepřijde včas a konče ironizováním bratrova „neuspořádaného života umělce“. Před diváky se postupně otevírá skrývaná dramatická životní situace mladšího Juana, který se zamiloval do dívky o dvacet let mladší. Starší bratr ho během diskuse přivádí k otevřenějšímu pohledu na osobní problémy. Když se ukáže, že mladší bratr se málem vyspal se ženou staršího a žena mladšího tajně miluje svého švagra, Filip se s převahou zkušenějšího pokouší Juana, jehož zaklinadlem je vlastní manželská věrnost, tedy monogamie, přesvědčit, že je to koncept sice hodný úcty, ale neuskutečnitelný. Přestože starší je už zmoudřelý zkušeností a mladší si teprve prožívá krizi svého zoufalého přesvědčení o tom, že on je za všech okolností monogamní, nakonec se oba najdou v bratrské lásce upevněné společně prožitým dětstvím a vědomím, že musí žít dál své životy, bohatší i trpčí o zkušenosti, které si vzájemně sdělili ve chvíli krize.
   

Groteskně surreálná situace manželského páru (Harry a Sally) a jejich společného milence (Tommy) se rozvíjí na pohovce přepravované ze supermarketu, kde ji všichni tři koupili ve výprodeji. Cestou, při níž se pohovka chová jako houpačka, případně jako ruské kolo, se vyjevují jejich perverzní vztahy. Vše je podřízeno zvěcnění vztahů, majetnickým pudům a naplňování perverzních tužeb; i vlastní děti jsou jen objektem temných vášní perverzních dospělých, kteří ve všeobecně odlidštěném světě již ztratili dimenzi důstojnosti.

Kdesi na samotě na portugalském venkově vedle sebe stojí dva domky oddělené řekou, která mezi nimi protéká. V každém z nich žije jeden pár. Ve statku na jednom břehu řeky bydlí dvojice starých manželů, z komína se jim kouří, na zahradě pěstují zeleninu a v chlívku chovají domácí zvířata včetně starého oslíka. Moderní dům na druhé straně je obklopený zahradou s anglickým trávníkem a bazénem a jeho střeše vévodí satelit. Zatímco mladá dvojice, která se sem přistěhovala teprve nedávno, se chová jako typický městský pár přivyklý pohodlí moderního světa a technologiím, staříci jsou staromódní, pověrčiví a dokonce snad trošku pomatení soudě podle hovorů stařečka s netopýry.
    Obě dvě dvojice usedlíků se navzájem tajně pozorují přes plot a řeku, ale skutečné setkání těchto lidí reprezentujících odlišné životní přístupy a kultury začíná teprve, když přijde nečekaná katastrofa. Zrovna když dívka chce zajet do města pro toner do tiskárny přestane téct voda, řeka náhle vyschne a i všechny moderní přístroje a nástroje začnou postupně vypovídat službu. Vzájemná sousedská pomoc začne být v této situaci nezbytná, a to i proto, že na dně vyschlého koryta řeky leží hromady strašidelných mrtvol a tito čtyři lidé zůstávají zcela odříznuti od civilizace a jakékoli pomoci. Sbližování starých a mladých postupuje společně s malými službami, které si navzájem prokazují, a vyvíjí se až k citovému poutu, které mezi nimi přetrvá i po návratu vody. Jen netopýři a staří moudří usedlíci vědí, že zástava vody byla jen pastí na mladé lidi, kterou staříci přichystali z touhy po potomcích, kteří je mají zaopatřit v době, kdy už je jejich síly zcela opustí.
    Hra má mystické místy až hororové ladění a obsahuje jak náznaky jakési apokalyptické vize moderního světa, tak i poměrně abstraktní odkazy k dobám portugalské diktatury.

Co má udělat manžel, který zjistí, že ho jeho nevěrná manželka podvádí? Může svého soka zabít jako v romantických dobách. Může ho nechat zabít, jak se to dělá v dnešní "akční době". Nebo mu může oplatit stejnou mincí: totiž na oplátku svést jeho věrnou ženu. V Camolettiho komedii Láska, sex a žárlivost se setkáme se zápletkami důvěrně známými z vlastního manželství. Navíc budeme překvapeni, jak mistrovsky se budou rozvíjet. Komedie plná italského temperamentu, francouzského šarmu, manželských nedorozumění a "rafinád", ale především spousta legrace k popukání.