Píše se rok 1968, je horko, až kravaty mění barvu, a dva dandyové Werner a Guido sedí znuděně v hotelu. Chvíli se baví urážením své otrokyně Pearl, potom obtěžují personál, žádají uložení kravaty do mrazáku a objednají si večeři 40 centimetrů. Vymýšlejí nové a nové hedonistické hry, až Guida přepadne deprese. Rozhodne se, že spáchá sebevraždu a střelí se do srdce. Werner a Pearl nad ním chvilku truchlí, ale poté cynicky prohlásí: „Prošvihnul jsi rok 1968… tenkrát šlo skutečně o hodně“. Kratičká komedie španělského dramatika paroduje novou dobu, kdy se všechno zrychluje. A nestíhá se ani stárnout, ani žít, ani umírat.

Námět hry je prastarý – báje o vodní víle, která se zamilovala do pozemského člověka, známá z Andersenovy Malé mořské víly, Dvořákovy Rusalky, z národních pohádek a z řady literárních zpracování. Člověk, v tomto případě rytíř Hans, je vílou Ondinou okouzlen mnohem víc než kteroukoli ženou a podléhá náruživé lásce, jíž se ve světě konvencí a kalkulací všechno vzpírá. Ondinina láska se tak jako všechno v jejím přírodním světě dotýká hvězd a nemůže být jiná než absolutní.
    Z Giraudouxova zpracování dávného mýtu vyplývá otázka, co je určující pro řád života – zda malý pragmatický svět Hansův, či spontánní svět přirozených živlů... diktované dvorské mravy, či zranitelná citlivost a zároveň nesmlouvavá přímočarost Ondinina... přízemní mikrokosmos lidských vztahů, či absolutní rozměr vesmíru, který dává hodnotám nedozírnou platnost. Ondina nemůže žít s člověkem, má jen šanci probudit jeho otupělé cítění – připomenout, že nebe je modré, voda studená a rána bolestná...

Děj nás zavede do zapadlé osady mimo civilizaci, kam přijíždí populární a úspěšná televizní herečka Myra, aby zde v klidu a hlavně inkognito sepsala své vzpomínky. Nakonec ale musí zapojit rafinované finty, aby si uhájila své soukromí, takže dojde i na převleky, falešnou sestru, zaříkávání čarodějnic, mazání pelyňkem nebo záhadnou krabici.
    Komedie se odehrává ve vesnici Bobří Varta v severoamerickém státě Vermont v sedmdesátých letech minulého století.

Tento dramatický text, oscilující mezi tragikomedií, černou groteskou a absurdním dramatem v mnohém odkazuje k románovému světu i životu Franze Kafky. Nejen že je děj umístěn do zájezdního hostince někde ve střední Evropě, ale navíc v něm vystupují postavy jako Karel, Max nebo Josefína. Živořící divadelní společnost vede direktivní matka, která se chystá zasnoubit svoji dceru Josefínu s hercem Rabanem. Drama My hrdinové je založeno na šarvátkách typických pro dané prostředí, v němž výjimeční herci stojí po boku herců průměrných a nepostrádá humor a jemnou ironii, s níž autor zobrazuje herecké nešvary - sebestřednost, narcisismus nebo závist. Velké množství postav zaručuje textu nesmírně bohatý děj rozvíjející několik témat, konfliktů a dramatických situací (dobový obrázek divadelní společnosti, nenaplněná láska, zásnuby z rozumu, sociální nespravedlnost, synovská vzpoura, hádky týkající se divadelní estetiky a uměleckých kvalit dramatických autorů. Lagarce v této hře pracuje rovněž s principem divadla na divadle, neboť dovolí neschopnému Karlovi, aby v závěru hry proměnil oslavu zásnub na čtenou zkoušku nové hry, komplikované operety, které přítomní jen pramálo rozumí. Toto poměrně dlouhé intermezzo předchází závěrečné rvačce.

Morini je majitelem továrny na boty a hodlá uvést na trh nový produkt: revoluční pár bot! Říká jim Badaboty – samozouvací boty. Zorganizuje proto honosnou party, aby si pro svůj nápad získal muže a mecenáše z velkého světa, hraběte Jeana-Patricka de Lagarandiera. Morini se nezastaví před ničím, jen aby všemu dodal patřičný lesk, a tak se na velkou příležitost, kterou mají doprovodit umělecké výstupy, ohňostroje a vybrané pokrmy, chystá celý Moriniho dům. Jenže po velkých přípravách se z večírku stane noc plná katastrof a nedorozumění: sloužící v Moriniho domě a čerství novomanželé Paul a Paulette jsou přesvědčeni, že slavnost byla uspořádána na počest jejich nedávné svatby, Moriniho dcera Annabella neokouzlí vzácného hosta ani svou originální konverzací, pozvaní artisti jsou poněkud staromódní, Moriniho manželka Clarisse je zase mírně řečeno těžkopádnou hostitelkou a navíc je na společenské události přítomen i její tajný milenec, vzpurný Moriniho zaměstnanec Moselle…
    Valčík tučňáků je nejnovějším titulem známého francouzského komediografa Patricka Haudecoeura. Jedná se o hudební komedii plnou humoru a šarmu, která na scéně předepisuje i malý orchestr. V minulém roce se zařadila mezi dramatické novinky nominované na prestižní francouzskou cenu Moliére.

Svou vlastní povídku, kterou psal společně s Réjanem Desvignesem, přepracoval švýcarský dramatik Igor Bauersima i na divadelní hru. Factory obsahuje řadu odkazů k naší aktuální i virtuální realitě. Příběh skupinky mladých ambiciózních pseudoumělců se odehrává ve světě umění Andyho Warhola, filozofie Jacquese Derridy, manipulací reality show a internetových mystifikací a v neposlední řadě i v žánru krimi. Tři mladé ženy, tři mladí muži, jedno nemluvně a jeden transvestita se nechají zavřít v replice slavné „Továrny“ popartového umělce Andyho Warhola, aby se účastnili jakési podivné reality show. Jsou řízeni nejen záhadným hlasem z offu a projekcí samotného velkého Andyho, ale i dávnou historií, která se ve skutečné Factory kdysi odehrála. I Warhol byl kdysi zastřelen a okolnosti jeho vraždy jsou dodnes zpochybňovány. Podobnou hru hrají i postavy ve virtuální Továrně a uspořádají hon na domnělou vražedkyni Candy. To, co původně mělo jen zvednout hladiny peoplemetrů, se však stává osudným hysterickým vražděním, z něhož vychází jako podivný přeživší vítěz jen Octave. Bauersimova hra tak dovádí do důsledků představu světa, kde protagonista nepředstavuje postavu nějakého příběhu, ale využívá příběh k prezentaci sebe samotného.

Hra Plantáž volně odkazuje na Čechovovův Višňový sad, ale příběh značně posouvá. Hlavní hrdinkou je DJ-ka Lucie, která se počátkem devadesátých let prosadila s jediným megahitem. Za obrovské honoráře pak pořídila opuštěný statek v Brandenbursku a přestěhovala tam své přátele. Ti vytvořili svéráznou komunitu a začali pěstovat hašiš. Lucie sama trávila většinu času na zahraničních turné. Přesto se do zdánlivé idyly vkrádají falešné tóny, Joachim například zradil vytyčené ideály a vydělává značné peníze jako počítačový expert. Nicméně pravé nebezpečí pro tento svérázný biotop přinese až návrat Lucie z posledního turné. Je bez peněz a tím pádem nucena plantáž prodat. Lehkonohá komedie, stejně jako kdysi Čechov, ukazuje zejména společnost, kterou pomalu odvál čas...

Hra současného britského autora žijícího v Kanadě osciluje mezi přítomností a válečnými lety. Sedmdesátiletý spisovatel Jacob se moří se svou novou knihou, staří kamarádi kolem něj umírají, vydavatel s ním rozvázal smlouvu, jeho černošská družka Myrtle je hubatá a dochází mu peníze. Přitom je tu jeden velký příběh, který by stál za napsání – příběh Maddy Heislerové. Maddy se za války objevila v malém městě u moře, kde mladičký voják Jacob držel protiponorkové hlídky. Nezkušený chlapec se do starší ženy zamiloval. Pak ale Maddy údajně zmizela – pravda ale je, že ji údajně Earlův a Jacobův kamarád Angus zabil, protože byla německá špionka. Jacob sám pak prý tělo hodil do moře. Teď ale má jak Jacob, tak jeho kamarád Earle pocit, že se vrátila, aby je strašila. Pak na procházce někdo Jacoba omráčí a na návštěvu se ohlásí mladá Němka Ingrid, která jako by Maddy z oka vypadla. Vyjde najevo, že Jacobův příběh je spletitější – a Ingrid do něj patří, minulost se totiž neodehrála tak, jak si většina lidí z městečka myslí.

Prvotina mladého britského autora byla uvedena v červnu 2005 jako součást kritikou oceněné sezóny mladých dramatiků v londýnském Finborough Theatre. Příběh je deníkem jednoho roku v životě dospívajícího chlapce, který se s matkou přistěhoval na předměstí Londýna. Musí se tak vyrovnat s první láskou, vztahem k matce, ale zejména s násilím a šikanou. Hra je psaná velmi realistickým slangem, ale vyniká i silnou poetikou, která svět přibližuje z perspektivy dospívajícího muže.

Na opuštěném skotském pobřeží pozorují dva bratři (16 a 18 let) moře, každou jeho nepatrnou proměnu. Nadávají, mlčí a pijí pivo. Jak se v průběhu hry dozvídáme, právě jim zemřela matka a teď jde o to zůstat nebo odejít. Každý z nich se pokouší najít cestu, jak se s tím vyrovnat. Mladší uniká do snového světa svého dětství, kde se lidé po smrti mohou proměnit v tuleně a později se znovu narodit. Starší se snaží pohlédnout do očí realitě. A pak se na pláži objeví sedmnáctiletá dívka... Ačkoli podobné téma zpracovává celá řada současných britských dramatiků, pohled Aliho Taylora je originální zejména v pevném zakotvení příběhu do konkrétního prostředí s typickou kulturou, jazykem a psychologií postav.

Ali Taylor se narodil v roce 1977, vystudoval anglickou a americkou literaturu na univerzitě ve Warwicku. Působil jako reportér londýnských novin, což ho inspirovalo, aby začal psát pro divadlo. Účastnil se autorské dílny v Royal Court Theatre pod vedením Simona Stephense, pracoval i v dalších workshopech např. pod vedením Marka Ravenhilla. Jeho prvotinu Porcelán uvedl v roce 2001 Royal Court, další hru napsal pro známou skupinu Paines Plough. Jeho hra Cotton Wool vznikla ve Studiu National Theatre v Londýně, světová premiéra bude uvedena na jaře 2008 v Staatsschauspiel v Drážďanech