Eduard je vysokoškolský profesor a rozvedený stárnoucí muž. Jako milenku má mladou studentku Sáru, kterou původně doučoval matematiku. Jeho bývalá žena Marian mu přichází oznámit, že by ho ráda seznámila se svým novým, mladým milencem. Sára je dcera Marianiny nejlepší kamarádky. A aby to nebylo tak jednoduché, přichází za Eduardem ještě jeho dcera Julie, také mladá studentka a přítelkyně Sáry, s požadavkem, zda by u něj nemohla dočasně bydlet se svým milencem Marcem, o jehož existenci neměl Eduard do té doby ani ponětí a který je navíc ve stejném věku jako on. Co jiného může z tak složité situace vzejít, než brilantní francouzská konverzační komedie plná nečekaných situací a situačního humoru. Hra byla s velkým úspěchem a v mnoha reprízách uvedena v Paříži.

Monodrama, v němž Martha – mladá sedmdesátiletá žena – vypráví o lásce "tabu“, která ji potkala. Namítnete snad, že v tomhle věku už vášeň neexistuje… A vidíte, Martha si dovolí ten přepych prožít ji s mužem ještě o deset let starším, než je sama. Vášeň okouzlující nejen duši, ale i tělo. Staňte se svědky její proměny, proměny ve výbušnou i křehkou "ženu vlčí mák", ženu prožívající štěstí z lásky dávané i přijímané.

Hra trojice moldavských a rumunských autorů je pokusem o dokumentární divadlo zachycující hrůzostrašné události související s válkou v bývalé Jugoslávii. Materiálem pro divadelní ztvárnění šestice prostitutek zatažených násilně do obchodu s bílým masem na Balkáně byla interview s rumunskými a moldavskými dívkami, oběťmi válečného a postkomunistického chaosu vládnoucích v tomto regionu. Drastické příběhy žen, které zareagovaly na falešné inzeráty slibující výnosné zaměstnání v cizině v dobré víře, že pomohou svým chudým rodinám, se střídají s výjevy z konzultací s psychologem či rozhovorů se zahraniční novinářkou. Tragické osudy žen, které po boji o vlastní život i důstojnost odmítnou jejich vlastní rodiny, jsou smíchány s drsným a ironickým humorem.

Nicoleta Esinencu (1978, Kišiněv) působí jako dramatička v Rumunsku a Moldávii. Její hry byly přeloženy do mnoha jazyků a uvádějí se zejména ve Francii a Německu. Esinencu je charakteristická svým úsilím o nalezení místa východoevropských zemí v současné Evropské Unii a vnímáním tohoto regionu jako nárazníkového pásma mezi západní a východní kulturou naplněného výbušností, násilím a bolestivou historickou pamětí. Je autorkou hříček, v nichž si humorným a ironickým způsobem pohrává se stereotypními představami Západoevropanů o východní Evropě: Capcarap (Taptarap 2006) představuje rumunské zlodějíčky naplňující heslo z minulých časů „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, v monologu FUCK YOU, Eu.ro.Pa! (2003) se mladá spisovatelka vyrovnává se svým dětstvím prožitým v komunistické evropské zemi a konfrontuje vzpomínky z dětství s rozpačitými pocity ze země, která se jí proměnila před očima a ve které se přestala cítit doma.

Skvělá komedie francouzského dramatika a režiséra Francise Vebera, jejíž filmová podoba byla oceněna mimo jiné také Césarem (francouzská obdoba Oscara). Hlavní hrdina Pierre Brochant, bohatý nakladatel, pořádá s přáteli velkou večeři blbců, na niž každý dovede svého kandidáta. Z klání těchto "blbců", kteří samozřejmě nic netuší, vzejde na konci večeře vítěz. Jenomže Pierre Brochant na tuto svou zlomyslnost doplatí. Jednoho večera jej bolí v zádech a blbec Francois Pignon přijde k němu do bytu. Způsobí velký rozkol v Pierrově životě a nevědomky tak pomstí všechny zneužité "blbce". Komedie je plná slovní i situační komiky, gagů a překvapujících situací i rozuzlení.

Napínavý příběh hry se odehrává mezi dvěma společensky nerovnými manželskými páry. Vzájemné soužití tohoto zvláštního čtyřúhelníku se podmiňuje i vylučuje zároveň - to, co se na začátku jeví jako jednoznačné, se na konci může změnit v pravý opak. Claudel je dobrý dramatik a psycholog, ví, že lidská osobnost je příliš složitá na to, aby se na ni dalo nahlížet zjednodušeně. Proto žádné ze svých postav nestraní, dává jim šanci, aby dozrály a samy pochopily, jak mají obstát před sebou a svým svědomím...
    Komorní hra velkého francouzského dramatika a básníka Paula Claudela Výměna až neuvěřitelně rezonuje s naší současností - se světem, kde se lidské hodnoty začínají omezovat na pouhý konzum, kde si někteří lidé představu štěstí zúžili jen na pojem peníze. Okolo nich se točí svět, za ně se dají koupit i prodat city a duše.

Překladatel Michal Lázňovský o inscenaci hry Výměna

Kolikrát jste se už jako překladatel setkal s Claudelem a v čem Vás jako autor zaujal?
Při překládání hry Výměna jsem se setkal s Paulem Claudelem podruhé. První byl překlad jeho parafráze antické satyrské hry Próteus, který jsme dělali s Tomášem Vondrovicem na počátku 90. let pro divadlo Labyrint. A musím říct, že Claudel mě už tehdy překvapil jednak svým humorem, o kterém jsem do té doby měl jen mlhavou představu, jednak přesností vize, tedy obrazů, které jako básník píše a které dává do služby divadla, nebo přesněji řečeno dramatu, které se na jevišti odehrává.

Čím je pro Vás hra Výměna zajímavá? Oslovuje Vás tématem nebo spíš výjimečným jazykem, kterého autor používá?
Claudel je dramatik "komplexní", a tak jazyk i téma jsou v dokonalé symbióze. A téma Výměny je veliké, ačkoli se odehrává v komorním obsazení. Je to vlastně drama rozhodování, jakým životem máme žít. Claudel ve Výměně staví proti sobě čtyři postavy, které jsou zcela protikladné a které se ocitají ve vypjaté situaci, kdy se musejí rozhodnout, jak překonat zásadní životní krizi. Sám Claudel kdesi říká, že se tu vlastně sám rozčtvrtil a že proti sobě jako šelmy postavil různé tendence, které se v něm svářily. I on se jako mladý a vášnivý člověk rozhodoval, jak má žít ve světě, který se před ním otevíral. A byl to svět mnoha možností - Claudel hru napsal krátce po příjezdu do Ameriky, na samém počátku své diplomatické kariéry. V té době například ještě váhal, jestli se raději nemá stát mnichem, ale toužil zároveň žít životem úspěšného muže. Byl hluboce věřící, ale potřeboval peníze... Chtěl se vymanit z malosti domova a přitom se tam toužil vrátit... Ostatně kdo z nás nezná rozpor ideálu a praktického života.

Je Výměna typická Claudelova hra?
Výměna patří k tomu "nejclaudelovštějšímu", co kdy napsal. Zajímavé je, že hru vytvořil na konci 19. století a po více než půl století ji zásadně přepracoval. Ani ne tak v konstrukci příběhu, jako spíš ve vyznění, které je daleko konkrétnější a dramatičtější. Ale na druhé straně, každé Claudelovo drama je originál a nelze říct, že když jsme poznali Výměnu, poznali jsme Claudela. Protikladem tohoto komorního dramatu je například Saténový střevíček, hra z jeho zralého období, která má barokní rámec a je rozsáhlou freskou.

Čím může tato hra zaujmout současné diváky?
Claudela velice zajímal rozpor křes?anského ideálu a moci peněz. Sám byl silně věřící a přišel jako diplomat do Ameriky, kde ho všemocnost peněz fascinovala. A tento rozpor je také jedním z ústředních témat Výměny. Zjednodušeně řečeno: Co všechno se na světě koupit dá a co už se koupit nedá. To je přece velké téma současné české společnosti! A pak je to i o lásce, a ta je věčná.

(rozhovor Jolany Součkové převzat z webu Divadla Na Vinohradech)

Antifašistické drama, kde otevřeně vyhlašuje nutnost boje proti fašismu. Hlavní hrdinka matka se snaží zabránit svému dítěti – Tonimu (její starší synové i manžel již padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy.

Kdyby se Alice Nellis narodila v Americe, jmenovala by se Kelly McAllister a nenatočila by Výlet, ale napsala by divadelní hru Putování s urnou. Základní premisa obou děl je stejná: pozůstalí (v našem případě rozhádaní bratři Marty a Bobby) vyrážejí na přání nedávno zesnulého na cestu k místu, které si jejich příbuzný vyvolil jako místo posledního odpočinku, a přitom se na sebe i ostatní dozvědí věci, které snad ani nechtěli vědět. Tím ovšem příbuznost obou příběhů končí, protože naši dva bratři uváznou těsně před cílem, tedy newageovským festivalem Hořícího muže, v laciném hotýlku kdesi v poušti, spolu s tamější barmankou, které pomalu ujíždí vlak, dvojicí neohipíků praktikujících bizarní rituály, a posléze i majitelem hotýlku, rozzlobeným a vykolejeným mužem středního věku. Dohromady je to vcelku třeskavá směs, protože naši bratři musí hodin rozptýlit popel otce-sebevraha v soše, která má za 24 hodin vzplát – a nervozita stoupá. Putování s urnou je hořkosladká a velmi vtipná hra o smrti, nepříjemných rodinných pravdách i o plameni, který dřímá v každém z nás a který může být tak snadno uhašen. Hra měla v USA úspěch, získala několik cen, mimo jiné New York Innovative Theatre Award za „Nejlepší celovečerní hru“.

Irská hra, která mimořádně vtipně a s humorem popisuje chlapské kamarádství a zkoumá poněkud zmatené životy dvou čtyřicátníků, kteří kdysi měli k sobě velice blízko, si nedávno odbyla i svou newyorskou premiéru. Byla velice kladně přijata veřejností i odbornou kritikou. Příběh začíná v okamžiku, kdy Mick vpadne do Dermotova mládeneckého bytu v Dublinu. Listonoš Dermot, který si po večerech přivydělává jako diskžokej, je Mickovým příchodem dost překvapen. Kromě nedávného setkání na jakési párty se ti dva totiž neviděli celých sedmnáct let od doby, kdy jako studenti společně strávili báječné léto na brigádě v New Yorku. Nicméně, jak se později ukáže, byly to prázdniny se špatným koncem. Dermot se chová dosti zdrženlivě, a když váhavě nabídne Mickovi šálek čaje, je jasné, proč. Z Micka totiž vypadne, že ho přítelkyně vyhodila z bytu, přišel o zaměstnání a v kapse nemá ani groš – a dokonce ani rezervní kalhoty. Během okamžiku k Dermotovi nastěhuje své saky paky, a to včetně kanoe. Dva staří kamarádi si začnou vyprávět zážitky (vše probíhá ve dvou časových rovinách: v současnosti a před sedmnácti lety) a dojde i na jistou relikvii, která oba přátele rozdělila: Mickovy oblíbené kalhoty, které si koupil tehdy v New Yorku, a které Dermot, přestože dávno vyšly z módy, pečlivě opatroval. Právě ony kalhoty v sobě skrývají tajemství vzniku propasti, která oba přátele od sebe na dlouhou dobu rozdělila.

Kultovní britský spisovatel Terry Pratchett čím dál tím úspěšněji dobývá i prkna, co znamenají svět. V této hře se opět ocitáme uprostřed pověstně zkaženého velkoměsta Ankh-Morporku. Hra Stráže! Stráže! vznikla podle osmé knihy humoristické fantasy série Úžasná Zeměplocha, což je první kniha zahajující čtenářsky oblíbenou sérii o Ankh-morporské Městské hlídce. Hlavní hrdina Karotka je naivně čestný mladík vychovaný přísnými trpaslíky, který přichází do zkaženého velkoměsta a brzy se stává členem městské policie, tzv. noční hlídky. Jak asi vypadá policie ve městě, kde existuje vlivný cech zlodějů a neméně vlivný cech vrahů, si každý umí představit. Karotkovo svaté nadšení zpočátku rozvíří stojaté vody, než mu stihnou kolegové desátník Nóblhóch a seržant Tračník pomoci vidět věci poněkud komplexněji. A v tom se objevuje případ s velkým P. Hlídka musí vyřešit sérii záhadných vražd, stopy vedou do nejvyšších kruhů, kde se organizuje tajemné spiknutí. A pak přiletí draci...

    Hra Café Umberto byla po světové premiéře v Düsseldorfu (září 2005) inscenována v krátkém časovém odstupu v Hamburku, Brémách, Bielefeldu i na dalších scénách. Tím se toto drama stává momentálně nejhranější současnou hrou na německých jevištích. Hra byla vybrána v roce 2006 na přehlídku Müllheimer Theatertage, kam je zváno deset inscenací nejlepších současných her. V Rinkeho nejnovější hře se dostáváme na Úřad práce, kde se v čekárenském bufetu s názvem Café Umberto (provozovatelem je němý Ital Umberto) odehrávají tragikomické osudy tří milostných dvojic. Původně komické situace, typické pro Rinkeho dramatiku, se během doby proměňují až ve stavy kafkovského ohrožení. Komika má absurdní (automat, který se osamostatňuje) a černý ráz (např. prodej návodů na zcizení mercedesu). Úřad práce se stává symbolem odlidštěné, automatizované společnosti. Šéf Úřadu práce Herzberg v rámci racionalizace automatizuje veškerou agendu a tím jen potvrzuje naprostou mentální neúčast státu na situaci nezaměstnaných.
    V Německu žije v současnosti 4 790 000 nezaměstnaných, boj s nezaměstnaností je každodenním centrálním politickým tématem. Rinke nehledá z této situace konkrétní politická východiska, ale snaží se upozornit na nutnost změny postoje společnosti k práci a výdělku. Je jisté, že v naší společnosti bude stále většímu počtu lidí ubývat práce a přibývat „volného času“. Rinke cituje např. sociologa Jeremyho Rifkina, který hledá řešení této situace ve vytvoření společnosti, kde bude mít hodnotu jakákoliv obecně prospěšná činnost. Hlavním nositelem těchto společenských vizí a utopií je Jaro, nezaměstnaný hudebník, který si hodlá znovu „přivlastnit čas“ a požaduje „Novou práci“ bez závislosti na finančním výdělku.
    Rinke je dramatik, který nenabízí spásná východiska a šťastná rozuzlení svých zápletek. Naopak, z téměř neškodných situací se rozvíjejí hororové scénáře ústící jako v případě hry Café Umberto do globalizační science fiction. V jeho hrách postavy přicházejí o iluze, ale přesto se křečovitě drží svých vizí. Rinke nás však nenechává na pochybách, že v době rozpadu hodnotového systému sociálně spravedlivé společnosti, v době neoliberálního pohřbívání ideje „sociálního státu“, je potřeba neustále působit jako rozdmychávač nových, byť předem ztracených vizí. V tom je síla jeho satirického, ale i melancholicky-patetického gesta.