Jevištní úprava známé filmové komedie se snaží nejen z legendárního příběhu zachovat vše, co po několik generací spolehlivě baví filmové diváky, ale navíc se pokouší z příběhu odstranit dobový společenský balast a dokázat, že nosný příběh se může odehrát kdykoliv a kdekoliv. Úprava zároveň využívá v maximální možné míře nosné filmové muziky a snaží se text posunout když už ne k muzikálu, tak zcela určitě ke hře s hudebními čísly.
Parta fasádníků z venkova pracuje pro nejmenovanou soukromou firmu v metropoli. Po práci se snaží si svůj pobyt ve velkoměstském prostředí jak se patří užít, ale neznalost společenského chování její snahu handicapuje. Proto se členové party rozhodnou doplnit své znalosti etikety, aby mohli alespoň jeden večer prožít v prostředí, které je společensky na velmi vysoké úrovni. Neváhají najmout si penzionovaného profesora společenského chování a svůj vzhled kultivovat.
Úsilí fasádníků však neunikne obyvatelce domu, který je řemeslníky pečlivě opravován a restaurován. Její přítelkyně totiž využívají postaveného lešení k příležitostné práci na hranici prostituce, i když vědí, že idyla nepotrvá dlouho a lešení bude brzy odstraněno. Všechny dámy proto vypracují rafinovaný plán, jak se do realizace snu tří fasádníků vhodně zapojit a pokud možno při tom dobře vydělat.
Tak dojde k velkolepé scéně v nočním podniku, v němž se obě trojice jakoby náhodou seznámí a vzájemně před sebou předstírají, že jsou tím, čím ve skutečnosti vůbec nejsou. Nakonec se rozhodnou zakončit večer v bytě obyvatelky opravovaného domu s tím, že dámy se po okradení a uspání fasádníků nenápadně vypaří po lešení. Ovšem díky náhodnému vpádu jednoho z okradených zákazníků jsou nuceny utéct po lešení i se svými protějšky. Nikdo si však neuvědomí, že dnešní soukromé firmy po dokončení oprav domů rozhodně s demontáží lešení neotálejí…
Jevištní úprava odstraňuje dobové společenské narážky a posouvá děj do současnosti. Odstraněním „socialistického“ balastu příběh rozhodně neutrpěl, naopak prokázal svou aktuálnost v každé době. Upravovatel musel respektovat přání dědiců autorských práv, kteří nedovolili radikální přepis díla pro potřeby divadla, ale svolili pouze k decentnímu převedení filmového scénáře do jevištní podoby. Zprůhledněním děje a respektováním jevištní logiky však filmový scénář rozhodně neutrpěl, naopak byl s velkým úspěchem realizován již čtyřmi neprofesionálními divadelními soubory.

Jako každý rok i letos starosta Zebedeo, zastánce tradice a machismu, vnucuje v zapadlém španělském městečku Farolillo svým tyranským způsobem lidu slavnost na počest svatého Blase, kterou provází řádění býků v ulicích. A opětovně se kvůli krutosti a násilí této slavnosti dostává do konfliktu se svou sestrou Coronadou, které vraždí nápadníky, aby byl „nejmužnější“ ze vsi. Na stranu aristokratické Coronady (v překladu „Korunovaná“) se přidávají i další novomyšlenkářstvím notně deformované typické figurky starého Španělska: toreador Marauňa rebelující proti svému vlastnímu cechu, feministické rytířky Melga a Dalga a hybrid s čertovským kopytem Muž-Jeptiška. Na Zebedeově straně naopak stojí pochopové Černobřicháč a Urputník, závistivá a proradná cikánka Mairena a nakonec i ustrašený a manipulovatelný lid reprezentovaný Donem Cerezem. Namísto vypuknutí toreadorského běsnění však hra ve své polovici kulminuje divokým masturbačním obřadem roztoužené Coronady, během nějž zajme býka určeného pro slavnost. Poté, co celá vesnice býka hledá, dovtípí se Zebedeo teprve po 4 týdnech od svátku svatého Blase, že býka schovávají rebelové shluknutí v Coronadině sídle. Přijde si pro něj se svými nohsledy, ale jeho zuřivost vzroste ještě více, když zjistí, že zvíře mezitím v Coronadině chlévě pošlo. Na takový odpor nemůže než odpovědět trestem smrti a my se stáváme diváky velkolepé popravy, během níž Coronadu, Marauňu, Melgu a Dalgu i Muže-Jeptišku pohlcuje temný hrob aneb propadliště dějin. Zebedeo provází odchod jejich i posledního býka slovy: „Cítím tento ocas ve svých rukou, jako by ho vytrhli z mého vlastního těla. Mého těla, těla Španělska a jeho toreadorské hanby a slávy!… Ať přijde lid a odejdou dynastie.“ A poslední výjev hry mu dává za pravdu: všichni odsouzenci se objeví znovu v bílých oblecích jako přízraky, které mají „právo na účinkování na věčnosti a karnevalu v Riu“, a společně odjedou na sněžném býku s kytarou zavěšenou na rozích. Na scéně zůstává jen cikánka Mairena a tančí své osamělé smutné flamenco.

Krásná a křehká slečna Zoé už se dlouho neobjevila ve společnosti, a proto ji Anaís přichází navštívit, aby zjistila, co se s její přítelkyní děje. Zoé leží zničená v posteli a Anaís se jen dohaduje, jakým následkem prostopášného života, který obě Pařížanky vedou, asi trpí. Syfilis? Těhotenství? Nebo že by našla svého nikdy nespatřeného otce? Jaké je však její překvapení, když jí nešťastná Zoé svěří, že jí jako trest za její nevázaný život narostl liščí ocas. Zrovna když pohnutá Anaís začne nebi slibovat svou nápravu, přichází do bytu frajírek řečený Villier. Chce dát před svou ohlášenou svatbou poslední sbohem své milence Anaís. Po její zhrzeném odchodu však nastane zvrat. Villier vyznává svou dlouho tajenou lásku Zoé. A tajená je i jeho totožnost – je baronem a mezi pařížskou galérku se vetřel pouze ze zvědavosti. A budoucí šťastné lásce k Zoé mu nezabrání ani liščí ocas – vždyť je to přeci její sladké tajemství i nástroj, jak se vysmát pokrytecké společnosti.
    Krátkou komediální hříčku řadí španělský autor Francisco Nieva do svého cyklu her „podle stručného klíče“.

Členové bezpečnostní služby velkých uměleckých produkcí, zaměstnanci za bankovními přepážkami, číšníci ve fast-foodech či honosných restauracích, klauni na objednávku, manažeři supermarketu v obleku a kravatě či brigádnice najaté na promoakce při uvádění nových produktů na trh jsou nepostradatelnými protagonisty v kolotoči divadla tzv. velkého světa, a přesto obvykle zůstávají venku před jeho dveřmi. I proto Paco důležitě žongluje mobilem před dychtivými fanynkami popové star Fabiana a předstírá ležérní hovory s tímto idolem dívčích srdcí. I proto si Marta, znavená úmornou rutinou za pokladnou v supermarketu i bláznovstvím senilního otce, který si hraje na jasnovidce, pozve jednoho dne domů k obveselení své ratolesti i vlastnímu narozeninového klauna. I proto si Srdíčko, která zákazníkům supermarketu v převleku za bonbón s firemním logem vnucuje novinky cukrářského průmyslu, dovolí malou osobní vzpouru proti dominantní matce – otěhotní s náhodnou známostí a pokusí se vybrakovat její konto v bance. I proto ochrance supermarketu Josému jednoho krásného dne rupnou nervy a začne všechny jmenované včetně manažera podniku, bankovního zaměstnance a číšníka z vedlejšího občerstvení ohrožovat pistolí a požadovat, aby na čestnou nástěnku byl vyvěšen jeho portrét jako „zaměstnance měsíce“. Ve scéně, kde se všichni výše jmenovaní „podělaní zaměstnanci“, jak sami sebe označují, sejdou, kulminují v bláznivé katarzi jejich malé frustrace a všichni se navzájem postřílejí pistolemi z karamelu. Už už to vypadá na tragédii, když náhodný nakupující Manu zůstane nehybně ležet na podlaze, ale banalita všedního života nakonec stejně vítězí. Manu i ostatní se proberou z dočasného rauše a pustí se do úklidu a příprav nákupní scény na další den. Jejich zbraně jsou přeci jen pouze z karamelu. Díky svým drobným úchylkám však alespoň zažili malé pozdvižení, kvůli kterému snad stojí žít i úplně obyčejné a mizerné životy.

Alejandra Garrido Buzeta je mladá chilská herečka, režisérka a autorka. Za svou hru Pistole z karamelu získala v roce 2007 prestižní chilskou cenu Altazor.

Shakespearova tragédie proměněná v introspektivní melancholickou komedii. Specialista na organizační restrukturalizaci přijíždí do helsinské firmy, která prodává přístroje na kávu. Aniž by o tom věděl, začne se mu zde říkat Othello. Jeho nepřizpůsobivé metody vyvolávají paniku, nikdo už si není jistý svým pracovním místem. Othello se zamiluje do ředitelovy dcery, ale sales director Hugo začne živit Othellovu žárlivost zákeřnými náznaky. Lehtola transponuje tradiční tematiku intrik a nekontrolovaných vášní do moderního světa velkých korporací s jejich netolerantním tlakem, kde se každý musí starat o sebe. Jazyk hry je stylizovaný, složený z velkého množství idiomat kancelářské hantýrky a kombinovaný s poetickými momenty.
    Lehtola vychází ve své hře z finských reálií. Jeho Othello není maur, ale Fin odcizený finské kultuře. Pochází totiž z komunity ingrijských Finů, kteří do Ingrie – oblasti východního Ruska – odcházeli v 17. století a v 90. letech 20. století se masově vraceli zpět do Finska. Hra Othello v posilovně je zasazena do současné finské společnosti orientované na výkon. Autora při jejím psaní inspiroval překvapivý zážitek: „Před mnoha lety jsem byl na večeři v jedné finské rodině a zeptal se jejich šestiletého syna, čím by chtěl být, až vyroste. Odpověděl mi: workaholikem…“ Hra měla premiéru v Národním divadle v Helsinkách v roce 2003.

„Divadlo by nemělo být bezpečné. Jeho základní charakteristikou je schopnost překvapovat,“ říká Juha Lehtola (1966). Lehtola je ceněným finským dramatikem, scénáristou a překladatelem, který se věnuje zejména psaní inteligentních a promyšlených komedií o současném životě s nádechem melancholie.

Dát dohromady poličku na knihy se zdá být celkem jednoduché. Jenže pro Janiho a Lottu se z toho stane nikdy nekončící projekt, prostřednictvím něhož se Janiho rodina zoufale pokouší upevnit vzájemná pouta. Janiho otec, matka a starší bratr se sejdou v bytě a v sebevědomých výstupech se dohadují o minulosti, přičemž se snaží dopátrat okamžiku, kdy se jako rodina skutečně cítili. Do této debaty přichází Spisovatelka, která doufá v to, že jí tato rodina poskytne inspiraci pro její nové dílo. A i přesto, že lidé opouštějí své regály, aby utekli třeba až Niagárským vodopádům nebo do Sysmä, zapadlé finské vesnice, jsou vázáni pouty, ať se jim to líbí nebo ne. Rozesmátý odchod pohne každého, kdo kdy měl rodinu nebo si ji přál, ke smíchu i k slzám.

„Divadlo by nemělo být bezpečné. Jeho základní charakteristikou je schopnost překvapovat,“ říká Juha Lehtola (1966). Lehtola je ceněným finským dramatikem, scénáristou a překladatelem, který se věnuje zejména psaní inteligentních a promyšlených komedií o současném životě s nádechem melancholie.

Sestry Karolína a Stephanie přijíždějí na oslavu narozenin svého otce Paula. Karolína s manželem Frankem, typickým manažerem s mobilem stále u ucha, mírně řečeno sebevědomým přístupem ke své družce a snobskými libůstkami, například co se degustace vína týče. Realitní makléřka Stephanie má za sebou naopak různé krátkodobější vztahy a nejen v tom je protikladem své sestry; jejími koníčky rozhodně nejsou typické zájmy matek v domácnosti jako diety, zásady zdravé výživy či úzkostná čistotnost. Všichni tři přinášejí do Paulova domu ne zcela příjemný vzruch a překvapení: vnučka Lea, na kterou se Paul těšil, zůstala doma s kamarádkou, protože její přítel zrovna dnes soutěží ve finále jakési televizní soutěže á la Superstar, Karolína ho obdaruje zcela nevhodnými dary – krajkovým ubrusem a čokoládovým dortem s feferonkami, Frank se v jeho vlastním domě chová jako nadřazený kohout a nakonec mu ještě Stephanie sdělí, že potkala jeho dávnou milenku. Řetězec nejrůznějších odhalení je k nezastavení, zejména v noci, kdy žádná z rozrušených postav nedokáže usnout, a setkávají se u baru na verandě: Frank vlastně od Karolíny odchází, protože jde dělat kariéru do Brazílie, Stephanie sděluje otci, že jeho bývalé nabídla k prodeji jeho dům, Karolína vyčte sestře, že jí vždy přebírala partnery včetně manžela, a Paul nakonec vybuchne a musí se jít zchladit do zasněžené zahrady. Střihem se přenášíme do ranní scény, kdy v domě panuje hektika telefonování, balení a příprav na cestu. Jediný Paul zůstává v klidu a nabízí všem čerstvé teplé croissanty. Nikdo pochopitelně nemá čas ani chu?. Ještě štěstí, že před domem náhle stojí nečekaná návštěva – zájemkyně, která se přichází podívat na dům ke koupi. Je to mladá dívka Elisa. Když se na Paula zadívá, jako by ho znala odmalička, a když se zmíní o své mrtvé matce, vědí i bez dalších zbytečných slov, o co jde. A navíc je čas na snídani.
    Nahořklá komedie francouzské autorky a herečky Christine Revehro byla v letošním roce nominována na prestižní divadelní cenu Moliére.

Opuštěnost je první hra britské spisovatelky (narozena 1951), jejíž román V zákulisí muzea, oceněný v roce v r. 1996 Whitbreadovou cenou, nedávno vyšel v českém překladu (Dana Vlčková, nakl. Argo, 2006). Osamění je moderním „duchařským příběhem“, ve kterém se minulost prolíná se současností. Odehrává se v Edinburghu v r. 2000. Rozvedená čtyřicátnice Elizabeth se nastěhuje do přestavěného viktoriánského domu, ale ani tam neunikne před rodinou a přáteli, se kterými má složité vztahy. Nejlepší kamarádka, sestra i matka ovlivňují její život víc, než by si přála. Navíc jí do života zasahují duchové posledních obyvatel domu, zvláště guvernantka rodiny z roku 1860 Agnes, kterou svedl její zaměstnavatel. Jedná se zčásti o moderní psychologické drama, zčásti o gotický horor. Stejně jako pro její romány jsou i pro hru Atkinsonové příznačné velmi vtipné dialogy, humor zde jiskří na hranici lásky a nenávisti hlavních postav. Přes vzdálenost 140 let se příběhy obyvatel domu propojují. Hlavní role tří žen i ostatních okrajových postav je možné spojit do dvourolí s hrdiny minulosti a tím výrazně redukovat obsazení. Překlad bude k dispozici v červenci 2007.

Nejlepší přátelé jsou hrou anglického dramatika (narozen 1936) o přátelství George Bernarda Shawa, jednoho z největších dramatiků 20. století, Sydney Cockerella, kurátora Fitzwilliamova muzea a význačného intelektuála své doby, který shromažďoval dopisy proslulých osob, a Dame Laurentie McLachlanové, benediktinské jeptišky, jež se stala představenou Stanbrookského opactví. Tyto postavy se sejdou na jevišti a rozvíjí se příběh jejich přátelství, založeného především na psaní dopisů. Hra měla světovou premiéru v Hamstead Theatre v r. 1987 s Rayem McAnallym v roli Shawa, Sirem Johnem Gielgudem v postavě Cockerella a Dame McLachlanovou ztělesnila Rosemary Harrisová. Poté byla hra úspěšně uvedena I na Broadwayi a byla i zfilmována.

Hra Západní přístaviště je zajímavá neobvyklou volbou prostředí. Příběh se odehrává v prázdném hangáru opuštěného přístavu. Hlavním tématem hry je silná snaha postav naplnit své touhy a vychází ze samotného prostoru. Hangár je místo, kde se skladuje zboží. Opuštěný a prázdný hangár postrádá smysl; je to místo, které bylo kdysi vytvořeno, aby plnilo jistý účel, v současnosti ho však nenaplňuje. Stejně tak, jako se nenaplňují touhy většiny postav. Setkávají se zde různé osoby, například záhadný finančník plánující sebevraždu, přistěhovalkyně kečuánského původu, zarytě mlčící černoch Abad nebo ambiciózní mladík Charles. Všechny tyto extrémní nesourodé typy se zde v průběhu jednoho dne a především jedné noci střetnou v boji o naději na překonání své životní krize.
    Sám Koltès místo hry charakterizoval jako úkryt bezdomovců, homosexuálů a místo pro pokoutní kšefty a vyřizování účtů, kam policie nikdy nepřijde. V roce 1981 strávil Koltès několik nocí v jednom opuštěném newyorském hangáru. Na základě tohoto zážitku pak napsal svou hru. Chtěl popsat místo, které viděl a které potenciálně obsahovalo něco, co mohl, nebo chtěl vyprávět. Na začátku textu tedy nestála zápletka nebo postavy, ale prázdný hangár. Podařilo se mu napsat hru o extrémní lidské nepřívětivosti plnou ironie, naturalismu a brilantní rétoriky.