Prvotina mladého britského autora byla uvedena v červnu 2005 jako součást kritikou oceněné sezóny mladých dramatiků v londýnském Finborough Theatre. Příběh je deníkem jednoho roku v životě dospívajícího chlapce, který se s matkou přistěhoval na předměstí Londýna. Musí se tak vyrovnat s první láskou, vztahem k matce, ale zejména s násilím a šikanou. Hra je psaná velmi realistickým slangem, ale vyniká i silnou poetikou, která svět přibližuje z perspektivy dospívajícího muže.

Na opuštěném skotském pobřeží pozorují dva bratři (16 a 18 let) moře, každou jeho nepatrnou proměnu. Nadávají, mlčí a pijí pivo. Jak se v průběhu hry dozvídáme, právě jim zemřela matka a teď jde o to zůstat nebo odejít. Každý z nich se pokouší najít cestu, jak se s tím vyrovnat. Mladší uniká do snového světa svého dětství, kde se lidé po smrti mohou proměnit v tuleně a později se znovu narodit. Starší se snaží pohlédnout do očí realitě. A pak se na pláži objeví sedmnáctiletá dívka... Ačkoli podobné téma zpracovává celá řada současných britských dramatiků, pohled Aliho Taylora je originální zejména v pevném zakotvení příběhu do konkrétního prostředí s typickou kulturou, jazykem a psychologií postav.

Ali Taylor se narodil v roce 1977, vystudoval anglickou a americkou literaturu na univerzitě ve Warwicku. Působil jako reportér londýnských novin, což ho inspirovalo, aby začal psát pro divadlo. Účastnil se autorské dílny v Royal Court Theatre pod vedením Simona Stephense, pracoval i v dalších workshopech např. pod vedením Marka Ravenhilla. Jeho prvotinu Porcelán uvedl v roce 2001 Royal Court, další hru napsal pro známou skupinu Paines Plough. Jeho hra Cotton Wool vznikla ve Studiu National Theatre v Londýně, světová premiéra bude uvedena na jaře 2008 v Staatsschauspiel v Drážďanech

Hra amerického dramatika měla světovou premiéru v Chicagu, později vyprodala off-broadwayské divadlo a do Evropy ji letos na jaře uvedlo slavné londýnské Royal Court Theatre, v režii svého nového uměleckého šéfa Dominica Cooka. Břitká sociální satira popisuje oslavu dne díkůvzdání v jedné velmi dobře situované středostavovské rodině („Co to znamená být bohatý? My například rozhodně nejsme bohatí.“). V centru stojí poněkud netypický pár, který tvoří velmi úspěšná, ale nervózní žena („Něco nám zase okousalo avokádo.“) a její muž v domácnosti, který se stará o jejich dvě děti („Víš, kolik týdně vydáme za pleny?“). Na oslavu je také pozvána jeho poněkud dementní matka („Nemůžu si vzpomenout, kdo hrál Gándího.“) a bratr - lékař, který volil Bushe („On volil Bushe! Já to věděl! Já to věděl! Jak jsi mohl?“) a chodí s romskou imigrantkou, která si zuřivě, ale poněkud nevhodně hraje s dětmi („Víš, my nepoužíváme žádné násilné hry ani zbraně. Ne – ani repliky zbraní...“). Hra naprosto neodolatelně vtipnými dialogy odkrývá jedno klišé za druhým, ať už jde o současnou politickou situaci, výchovu dětí, partnerských vztahů nebo třeba postoji k menšinám a imigrantům. O to víc pak zamrazí poněkud drsný konec...

Dva mladí úspěšní muži, dva bratři, zubař a programátor. Oba se snaží prosadit, být úspěšní a pochopitelně – vydělat peníze. Takže se Ned marně pohoršuje, že bratr v zájmu svého budoucího bazénu provádí na svých nicnetušících pacientech nevinné pokusy s botulotoxinem. Jeho pohoršování je o to směšnější, že sám právě vyvíjí „neškodný počítačový program“ pro Ministerstvo obrany. Problém je, že ten jeho prográmek se dá využít různě... a tak se ukáže – ke zděšení celé rodiny – že Ned je hlavním mozkem, který stojí za převratným vynálezem, jenž promění způsob války asi jako svého času atomová bomba. A když ministerstvo obrany žádá kontrolní nadpoloviční podíl v právech na patent, Ned se musí rozhodnout... Provokativní, břitká a přes závažné téma i velice vtipná hra o morální zodpovědnosti vědců (a nejen jich) byla v březnu 2007 uvedena ve světové premiéře v National Theatre v Londýně.

Claire Dowie, britská dramatička, herečka a performerka se v osmdesátých letech mihla jako začínající autorka v londýnském Gay Sweatshopu a od té doby se věnuje především tzv. stand-up divadlu, žánru, za jehož autorstvím si plně stojí. Je to znát i na jejích divadelních textech, které jsou plné komediálních monologů, dávajících velký prostor pro improvizaci. Ve své práci se neustále vrací k genderové problematice, zkoumá postavení člověka ve světě, hraje si se sexualitou, zabývá se rovnoprávností, poukazuje na politickou korektnost a konvenčnost tzv. otevřené, a přesto leckomu uzavřené společnosti Její poslední prací určenou pro divadlo je monolog Měním se v chlapa (2004), v němž se hlavní hrdinka Helena, žena krátce po třicítce, musí vyrovnat se skutečností, že se její ženské tělo začalo náhle a bez jakékoliv snahy měnit v mužské. Její proměna je pozoruhodná už proto, že Helena je (resp. byla) jakýmsi tradičním modelem přitažlivé ženy, modrooké blondýny, která se nikdy netoužila mužem stát.

Martin Sherman (nar. 1939) je dramatik a filmový scénárista, původem Američan žijící v Londýně. Za svou hru Bent získal v roce 1980 cenu Tony (Tony Award). Jedna z jeho posledních her Rose, rovněž s homosexuální tématikou, byla nominována na cenu Laurence Olivier Theatre Award za nejlepší novou hru v roce 2000. Shermanův Teplouš otevřel na jevišti zřejmě poprvé otázku homosexuální subkultury v prvních let Hitlerovy vlády.

Max a jeho přítel Rudy se jednoho rána stanou nechtěnými svědky zatýkání člověka spřízněného s okruhem Röhma, jenž byl téže noci popraven. Ještě téhož dne musejí utéct z Berlína, aby se během dvou dalších let pokoušeli několikrát získat falešné dokumenty a možnost odjet ze země. Po svém zatčení v Kolíně jsou přiřazeni do vlaku plného vězňů, jenž směřuje do Dachau. Tady nachází smrt Rudy. Max se setkává s již poučeným vězněm Horstem, který má na své vězeňské blůze našitý růžový trojúhelník. Maxovi se podaří pro sebe získat židovskou hvězdu a posléze se s Horstem v táboře znovu zkontaktovat. Shermanova hra je manifestací svobody a práva na odlišnou sexuální orientaci tváří tvář utlačování a ponížení. Snad nejslavnější scénou se stala scéna verbálního sexu – silně erotickým podtextem nabitého dialogu v tísnivých podmínkách koncentračního tábora.

Hra Bent vznikla v roce 1978. Prvního uvedení se dočkala v podobě scénického čtení v O´Neillově divadelním centru ve Waterfordu. Oficiální premiéra proběhla v roce 1979 na scéně londýnského Royal Court Theatre s Ianem McKellenem v titulní roli. Ještě v tomtéž roce se dočkala svého amerického uvedení v broadwayském New Appolo Theatre, kde v režii Roberta A. Ackermanna exceloval v titulní roli Richard Gere, o rok později pak přijal tuto roli Michael York. V roce 1996 připravil Sherman podle své hry i filmový scénář, zfilmovaný námět získal na festivalu v Cannes (1997) ocenění Prix De La Jeunesse.

Jedni slaví narozeniny a druzí se cpou kynutými knedlíky na čas. Všem je trochu sladko a trochu na zvracení, vítězům spíš než poraženým. Radoslav býval starostou, už jím není. V nedělní čas polední mluvíval do obecního rozhlasu, už do něj nemluví. V žertovném obleku slovem provázel klání jedlíků, už je neprovází. Doba zdá se doznala změn. Jen Václav i nadále chodí na houby, Věra provozuje pojízdnou prodejnu a o sobotách roznáší pivo dobrovolným hasičům, nimrodům a jejich ženám. Robert se vyšvihl, odrbal bahno z bot a ušpinil si ruce. Chrást se rozhodl ukout sousedskou pospolitost, i tluče proto do sousedů hlava nehlava. Co se stane, když stojaté vody rozřízne rybička? Kopal hrob, objevil studnu, poznání bylo sotva na dně. Není krátkých cest aneb když nejde zajít příliš daleko. Jarní tání bloudí strání.

Finálový text Ceny Evalda Schorma za rok 2006, kterou každoročně udílí agentura DILIA talentovaným autorům z řad studentů divadelních škol.

…Stačilo by jen políbit prstík její nožky. Třeba té levé. Ale On na ni taky čeká. Sbíhají se mu sliny, jak se na ni podívá. Těma svýma drzýma a posměšnýma očima. Pod nimiž jsou nateklé rudé váčky. Hnus! Hnus! Možná bylo dnes moc vodky. Jenom popadnout železné těžítko, co má na stole, a udeřit. A pak už jen milovat. Když milovat, tak milovat! Ale svatý páchne. Strašně páchne! Víc než všechny mrtvoly dohromady! Je těžké potom věřit. Rozum říká: snaž se věřit! Jenomže když se člověk řídí rozumem, začne ho bolet hlava. A v bolavé hlavě je pro něj místa dost. Pro toho s červenýma rohama. Člověk už nemá chu? na nic! Snad jedině na ananas…

Dramatizace z pera mladého autora Daniela Špinara je důmyslným a divadelně lákavým textem, který by také mohl nést podtitul "hra o současných mladých lidech podle Dostojevského". Tematika, která vychází z nelehkých otázek souvisejících s hledáním nějakého pevnějšího základu vztahů současného mladého člověka k druhým lidem a ke světu, dostává v tomto textu díky scénicko-dramatickému potenciálu předlohy nejenom dějovou poutavost, ale i vynalézavý divadelní tvar.
Prof. Jaroslav Vostrý

Finálový text Ceny Evalda Schorma za rok 2006, kterou každoročně udílí agentura DILIA talentovaným autorům z řad studentů divadelních škol.

Otec Gabriel je katolický kněz, má rád makové koláčky a své ovečky- některé méně, jiné více… Berta je bigotní katolička, peče božské koláčky a miluje otce Gabriela. Marta je dcera Berty, je chromá a němá, má dceru Marii a nemá ji ráda. Berta nemá ráda Martu ani Marii. Marii je 14 nebo 15 let, nezná svého otce, vyzná se ve starých herbářích, nemá ráda makové koláčky a svíčkové báby. Svíčkové báby jsou tři, dohromady jim je asi tak 200 let, rády řežou lilie na oltář a umí mlčet, když je to v zájmu farnosti a otce Gabriela.

Makové koláčky jsou hra, ve které se skáče a padá z kůru, kde se hodně peče, modlí a trochu vraždí, sebevraždí, mstí, osahává a przní. Hra, ve které se podřezávají makovice jako ruce a ruce jako makovice; ve které mrtví a němí mluví, a to dokonce latinsky. Provokativní drsný příběh plný černého humoru, v němž vedle neš?astných nehod a náhod sehraje rozhodující roli projímadlo. Drama pro uši, ve kterém ztracená dcera najde ztraceného otce a vzápětí ho opět navždy ztratí. Hra, ve které fanatismus a pokrytectví chrastí jako zrnka v makovici…

„Přišlo mi to neuvěřitelný…nedokázal jsem si to představit…že to jde…Vůbec to nebolelo!“

Otevřená a drsná zpověď mladého homosexuála, mapující jeho život od narození k dospělosti. Mozaikovitý text sestavený z autentických materiálů a konkrétních životních situací. Dětství, lodičky, hra s panenkami, Foglar, skautský tábor, chat, první sex, láska, deziluze, realita, náraz...Hra o toleranci, porozumění a touze být sám sebou!...LIFE IS A CABARET!