Don Pedro María Gonzales je kreol. I když se narodil na území Spojených států, cítí se Mexičanem, odkud jeho rodiče kdysi ilegálně přibyli na území U.S.A. Don Pedro María Gonzales je vrah. I když se za vraha nepovažuje. Pomstil násilnou smrt své ženy a cítí se být v právu. Americká justice se ovšem na problém dívá z jiného hlediska, než je hlas krve a ono primitivní „oko za oko, zub za zub“. I když se neubráníme sympatiím k odsouzenému, musíme připustit, že trest je na místě.
Doktor Parks je vězeňským lékařem, přesněji řečeno psychiatrem. Odsouzené již nenavštěvují kněží ale psychiatričtí odborníci, jejichž úkolem je odsouzené připravit na výkon trestu. Doktor Parks pochází ze starého amerického rodu, jehož zakladatelem byli „otcové poutníci“, tedy jakási americká šlechta privilegovaná dodnes. Doktor Parks trpí rakovinou plic.
Abraham Lincoln je vězeňský dozorce. Otec mu ze škodolibosti k příjmení Lincoln vybral jméno Abraham, a tím svého syna frustroval na celý život. Abraham si vybral místo dozorce na koridoru cel smrti, kde není mnoho těch, kteří by se mu kvůli jménu posmívali. Je však laskavý a velice lidský. K projevům odsouzených už je imunní. Rozdělil si je do tří kategorií, bílým říká „Jacku“, černým „Bobe“, kreolům „Pancho“. Indiána tam ještě neměl, a tak se domnívá, že už vymřeli.
Dozorce Pete Barnet je veterán vietnamské války. Také on je dozorcem státní věznice a je pravým opakem dozorce Abrahama. Díky zkušenostem z vietnamské války nevěří v lidské dobro, nevěří lidem, o kterých se na rozdíl od Abrahama domnívá, že jsou v podstatě zlí. Neštítí se vězně týrat, ale také s ním se během hry cosi děje i on dochází k některým poznáním, ostatně jako všichni zainteresovaní.
Mezi těmito čtyřmi muži probíhá složitý dialog o podstatě života, užitečnosti, či škodlivosti všech náboženství, o lidské dobrotě i nenávisti. Celá hra je v podstatě ale dialogem mezi odsouzeným a doktorem. Odsouzení jsou v podstatě oba. Co provedl doktor a za co je také odsouzen k smrti? Také doktor postižený rakovinou čeká na smrt, „na výkon trestu“. Který z nich je na tom lépe a který zemře dřív? Na to si divák bude muset odpovědět sám.

Spisovatel, dramatik, herec a režisér Jevgenij Griškovec se narodil v roce 1967 v Kemerově, kde později vystudoval filozofickou fakultu. Již při studiu se Griškovec angažoval v univerzitním divadle pantomimy a v roce 1990 založil nezávislé divadlo Lóže. O osm let později vstoupil na Moskevskou scénu s inscenací Jak jsem snědl psa, pod kterou je podepsaný jako autor, herec i režisér. Za inscenaci získal národní divadelní cenu Zlatá maska v kategoriích Inovace a Cena kritiků. Je autorem her Současně, Zápisky ruského cestovatele, Planeta a Zima, které již byly přeloženy do češtiny, dále her Gorod a Drednauty. Za hry Zima a Zápisky ruského cestovatele získal cenu ruských Nezávislých novin Antobooker. Kromě her píše Griškovec povídky, romány a novely. Povídky z alba Sejčas (povídky se staly předlohou desky Sejčas, kterou Griškovec nahrál společně s kapelou Bigudi), nejnovější kniha povídek Planka, novela Reki a román Rubaška u nás zatím nebyly publikovány. Se svými inscenacemi hostuje v celé Evropě, s monodramatem Jak jsem snědl psa navštívil dvakrát Českou republiku.

Hra Zima představuje jeden z vrcholů autorovy dosavadní tvorby. Příběh dvou vojáků, kteří jsou vysláni na jakýsi tajný úkol do temného lesa za třeskuté zimy, tvoří pouze rámec pro poetický příběh o vzpomínkách na mládí a hledání vlastní identity. V lese se vojáci setkávají se Sněhurkou, která se proměňuje v různé ženské postavy z období jejich dospívání. Dramatická situace je budována na napětí mezi fikcí a realitou. Oba vojáci postupně umrzají, ale právě ve chvílích největšího vypětí duševních i fyzických sil k nim přichází milosrdná Sněhurka, aby je ještě jednou provedla některými okamžiky jejich života. Ač se jedná o příběh v podstatě tragický, jeho svérázná poetika a téměř pohádková atmosféra působí, jako ve všech Griškovcových hrách, nesmírně pozitivně, ale zároveň nostalgicky až sentimentálně v dobrém slova smyslu.

Jazyk dramatu je bohatý a rozvláčný. Griškovcovy texty (nejvíce Planeta, Současně, Jak jsem snědl psa a právě Zima) působí přesně opačným dojmem než současná „drsná“ dramatika. Postavy nikam nespěchají, tempo je volné a děj je často přerušován odbočkami. Drama Zima nabízí nejen místo pro dramaturgickou a režijní invenci, ale také nevšední divácký zážitek. Překlad získal v roce 2007 2. místo v překladatelské soutěži J. Levého (1. místo nebylo uděleno).

Lanford Wilson (nar. 1937) je americký dramatik, který svou kariéru odstartoval na počátku šedesátých let minulého století v legendárních alternativních divadlech - v Caffe Cino a v La Mama. Brzy se začal uplatňovat v divadlech na off-Broadwayi. V roce 1969 zakládá Circle Repertory Company, kde jsou postupně uváděny prakticky všechny jeho hry. V roce 1979 získal Pullitzerovu cenu za svou hru Talley´s Folly, je držitelem ceny Obie Award aj. Už ve svých prvních hrách otevřeně zobrazoval postavy homosexuálů či transvestitů, jako je tomu například ve hře "The Madness of Lady Bright" (Šílenství Lady Bright, 1964).   V jeho jednoaktové hře - lépe řečeno monologu, nazvaném Plakát Kosmiků (1987), se představuje atypický hrdina v atypické situaci. Tom, obyčejný, nevýrazný šestatřicetiletý pekař je odveden na policejní stanici za výtržnost, kterou způsobil v nemocnici ve chvíli, kdy jeho partner zemřel na AIDS. Jeho nesentimentální, někdy až cynická a surová výpověď i jeho prostota dávají monologů působivý rozměr.

Nathalie a Jean-Luc, kteří mají krátce před svatbou, pozvou na večeři Christopha s jeho přítelkyní Patricií. Christophe je Jean-Lucův kolega ze studií a deset let se neviděli. Zatímco hostitelé překypují vzájemnou láskou, hosté se krátce před tím pohádali a Patricie uraženě mlčí. Jean-Luc a Nathalie z toho usoudí, že jim nerozumí, protože není Francouzka. Patricie se nejprve o to víc naštve, pak se ale rozhodne přijmout roli chudé dívky z neexistující země bývalé Jugoslávie a přes Christophovy protesty (vždy ve chvíli, kdy spolu osamějí) přijímá charitativní dary pro „svou zem“. Dochází k mnoha bizarním situacím, během kterých Patricie téměř vyprázdní byt snoubenců, učí je svůj vymyšlený jazyk a tančí s nimi maďarský čardáš. Jejich zaslepenost jde dokonce tak daleko, že ve chvíli, kdy se Patrice podřekne a promluví plynně francouzsky, domnívají se, že se to během večera naučila…
    Skvělá konverzační komedie, která se stále hraje s úspěchem v Paříži.

Toronto je exkurzem do dob mezi školou a dospíváním, příběhem první lásky. Tom miluje Katju, ale ta má v hlavě jen dobrodružnou cestu do Toronta, která ji čeká o prázdninách. Tomův otec miloval Tomovu matku, jenže ta již před lety umřela. Tom si myslí, že má vše dokonale pod kontrolou: jak svého deprimovaného osamělého otce, tak Katju. Za cestu s ní do Toronta je ochoten udělat cokoli. Přijde však to, co musí přijít: otec se znovu zamiluje a Katja odlétá do ciziny sama…
    Prvotina mladého německého autora Toronto byla v roce 2004 oceněna bádensko-würtemberskou cenou pro mladé divadelníky. Jeho hra vyniká jazykovou vycizelovaností a obratně žongluje s tématy odcházení, touhy a jinakosti.

Klasická „thomasovská“ detektivní komedie odehrávající se v luxusním obývacím pokoji ve vile na předměstí Paříže a s překvapivými obraty, kde divák až do konce s napětím očekává, jak se vše vyvine, a dočká se překvapujícího rozuzlení. Hra měla premiéru v roce 1970 v Paříži, v divadle Eduarda VII. s Jeanem Desaillym a Simone Valerovou.

Margot, mladá hezká žena, nemá příliš dobré zkušenosti se svými bývalými vztahy, a tak dostane zvláštní nápad: pozve si na chalupu na grilování své tří "ex" partnery, kteří o sobě navzájem nevěděli a neznají se. Každý je zcela jiný, jeden dokonce časem změnil sexuální orientaci. Margot, která je znovu zamilovaná a kterou její nový exotický partner právě požádal o ruku, si od tohoto riskantního večírku, kde se nakonec objeví i její současná láska, slibuje, že jí vrátí důvěru v mužské pokolení a dodá odvahu k závažnému životnímu kroku. Samozřejmě, že pohyb po podobném "minovém poli" není bez rizik, což se bohatou měrou potvrdí.
    Mnohdy hořká komedie vycházející z reálných situací byla v minulých sezonách s úspěchem hrána v Paříži.

Ať žije královna je vedle Člověka pro každé počasí nejúspěšnější hrou britského dramatika Roberta Bolta – byla nominována na cenu Tony a velké úspěchy slavila nejen v Británii, ale i na Broadwayi. Stejně jako v případě hry Člověk pro každé počasí, jež pojednává o životě a smrti Sira Thomase Mora, se v této hře autor vrací do historie, i tentokrát do tudorovské Anglie, období vlády královny Alžběty I. Hlavními postavami jsou dvě královny, blízké příbuzné a velké rivalky – Alžběta a Marie Stuartovna – tyto dvě ženy jsou osudem postaveny proti sobě a nuceny bojovat o moc, o lásku a nakonec i o život. Alžběta a Marie se nikdy osobně nesetkaly, autor se v tomto ohledu věrně drží historie a ukazuje nám jejich osudy v zajímavé paralele. Hra je postavena na střetu obou žen – Alžběta je zobrazena jako vladařka, jež se vzdala lásky a naděje na rodinné štěstí a prahne pouze po moci, naopak Marii vidí Bolt coby impulzivní, vášnivou ženu, která je pro lásku ochotna riskovat vše.

Muzikál Hradby vychází z historické události obléhání Brna Švédy roku 1645, kdy se město statečně ubránilo. Inspiroval se brněnskými pověstmi, například o tom, proč se na Petrově zvoní poledne o hodinu dříve. Postavy, které v muzikálu vystupují, jsou jak historicky doložené, tak fiktivní. Osobní dějovou linkou příběhu je drama vášnivé nenaplněné lásky. Svou formou je muzikál koncipován jako hra se zpěvy. Dialogy jsou prokládány písněmi. V mluveném projevu je také částečně uplatněna brněnská hantýrka (hantec).
Muzikál Hradby měl světovou premiéru 11. 1. 2007. Realizační tým byl složen především ze studentů brněnské konzervatoře a JAMU. V režii Kristiany Belcredi hrál orchestr Konzervatoře Brno, sbor tvořili členové Vox Iuvenalis při VUT Brno.

Obsah děje:
1. dějství: Město Brno už několik měsíců obléhá švédská armáda pod vedením generála Torstensona. Na Špilberku probíhá vášnivá porada obou hlavních velitelů obrany, pánů Ogilvyho a de Souchese. Náhle je přerušena davem lidí z města, kteří nabízejí svou pomoc. Vůdce lidu Benedikt rovněž přináší informaci o objevu tajné chodby do švédského ležení. Velitelé nabídku přijímají a rozhodnou se využít tajné chodby pro vyzvědění nadcházejících švédských plánů. Vybrat vhodného špeha dostává na starost velitel hradu Ogilvy. Ten je sužován nejen starostmi o obranu, ale i vědomím, že ho jeho manželka Isabela podvádí s vlastním důstojníkem Fredrikem, jeho zvědem u Švédů. Proto se rozhodne vedle Fredrika vyslat tajně ke Švédům i Isabelu. Aby uchránila svého milence před riskantním posláním, souhlasí.
2. dějství: Do krčmy ve švédském táboře přichází převlečená Isabela. V zápětí se přivalí horda švédských vojáků s markytánkami. Přichází i Fredrik a shání se po Torstensonovi. Postaršího generála zdlouhavé obléhání již unavuje a rozhodne se, že pokud město nedobudou do zítřejšího poledne, odtáhnou. Isabela plán z úkrytu vyslechne a v domnění, že Fredrik město i jí zradil, spěchá zpět na brněnský hrad.
3. dějství: Na Špilberku se před svítáním opět schází Ogilvy, de Souches a Benedikt s druhy. Ogilvy lstivě oznámí, že se mezi posádkou vyskytl švédský donašeč. Přichází Isabela, sdělí Torstensonův plán a na otázku označí domnělého špeha Fredrika. Později přichází i Fredrik. Poté, co Isabela přímo před ním zopakuje své nařčení ze zrady, je Benediktem odvlečen, aby byl v poledne oběšen ve zvonici na Petrově a tak sám odzvonil pro Švédy osudné poledne. Všichni odcházejí bránit hradby. Isabela se loučí se svým manželem, ale ten ji do tváře vmete její nevěru a prozradí jí svůj plán, jak se zbavit Fredrika pomocí jejího udání. Isabela zhrozena svým činem pospíchá zachránit Fredrika ze spárů rozlíceného davu. Snaží se přesvědčit i pana de Souches o Fredrikově nevinně, je však příliš pozdě. Zatímco Brňané oslavují své vítězství nad obléhateli, Isabela oplakává mrtvé tělo svého milence.

Slavný text Heinera Müllera sestávající z jedné jediné, nekonečné věty, se řadí po bok jeho experimentálním dílům, jako je Hamlet-stroj, Pověření nebo Kvartet. Müllerova hra rezignuje na veškeré tradiční atributy dramatických textů; je to spíše prozaicko-lyrický sled asociací, které při vzpomínce na jistý obraz lavinovitě produkuje vnímající subjekt. Ten popisuje krajinu, své vjemy zpřesňuje, oddává se fantazii, jež jej přenáší k dalším detailům obrazu. Jednotlivé části obrazu se v jeho mysli prolínají a obohacují o další volně přidružené asociace. V závěru je naznačena možnost, že se vnímající subjekt stává součástí obrazu.
    Dialog postav je zde nahrazen fantazijními obrazy, lineární vývoj děje ustupuje vjemům, které se vymykají přirozeným zákonitostem prostoru a času, ale i syntaxe: mizí hranice mezi příčinou a důsledkem, počátkem a koncem, životem a smrtí, realitou a snem, skutečností a zdáním, mužem a ženou, láskou a násilím, mýtem a faktem, vnímajícím a vnímaným. Text je syntakticky nepřerušovaným tokem, takže poskytuje toliko rámcové dějové i formální vodítko, charakterizované jakožto popis krajiny, která se nachází na odvrácené straně smrti. Hra je spoutána pouze vyprázdněnou, odumřelou dramatickou strukturou, v níž dochází k explozi vzpomínky, a nabízí proto značnou inscenační volnost.    
    Autor nabízí interpretaci, že text lze „číst jako přemalovanou Alkestis, která cituje hru Nó Kumasaka, 11. zpěv Odyssey a Hitchcockovy Ptáky.