K napsání hry Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla se Iva Peřinová inspirovala skutečnými událostmi. Popisuje v ní třináct let trvající výstavbu divadelní budovy, avšak rozhodně nejde o suchopárnou rekonstrukci, ani o uslzenou tragédii. Výsledkem je skvělá komedii s vtipnými dialogy. Historické dění se tady pojednává se štiplavě ironickým nadhledem nad politickými půtkami staročechů a mladočechů a na loutkové scéně působí obzvláště půvabně mnohé historické postavy, včetně architekta Zítka či malíře Hynaise. A kupříkladu takové setkání hluchého skladatele Smetany s arcivévodou Rudolfem si zaslouží rovnou místo ve zlatém fondu české komedie. Celé tohle politicko-divadelní zápolení pak tvoří rámec pro ústřední milostný příběh Marjánky a hasiče Čeňka, který skončí jednoho dne roku 1881, kdy lehla zlatá kaplička popelem...
    Krásným nadhasičem Iva Peřinová navazuje na úspěchy svých divadelních hitů, jako byly hry Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Zvířecí divadlo nebo Jeminkote, Psohlavci.

V detektivní komedii francouzského autora je ve hře veliké dědictví. Otec je odkázal před léty svému jedinému legitimnímu synovi Jacquesovi, ale pod podmínkou, že bude mít potomka. Jinak se má jmění rozdělit mezi nemanželské děti hraběte. Jelikož nyní hrozí, že by se podmínka legitimního potomka mohla naplnit, přicházejí ke slovu levobočkové. Po výhrůžných dopisech a telefonátech požádá Jacques svého přítele z kriminálky o pomoc...

Hra Rozvrácený krucifix vznikla v roce 1996 a byla mj. inspirována autorovou návštěvou Prahy. Do hlavního města protektorátu Böhmen und Mähren v předvečer nacistické invaze do Polska zasadil argentinský dramatik příběh tajného hnutí českého odporu proti německým okupantům. Ovšem namísto aby vytvořil historickou hru, reaguje na aktuální filozofické trendy vyznačující se relativizací a postmoderní „mnohostí interpretací“ reality, která nás obklopuje. I proto Weck jako vůdčí postava českého odbojové buňky dělá v první polovině hry přesně to, co bychom od něj nečekali – zdá se, že zrazuje a obětuje své spojence, přátele a blízké. Po bodu časového obratu v XIII. scéně vidíme všechny dosavadní události v pozměněné podobě a z pozměněného úhlu znovu a i Weck se nám před očima postupně mění z manipulátora v manipulovanou oběť. Čas ve hře doslova začne couvat, ale nikoli jako automatické opakování, nýbrž jako další vrstva rekonstrukce historických událostí a osobních pohnutek a příběhů, z nichž je poskládána.     Hra byla uvedena nejen v domovské Spregelburdově Argentině, ale také v dalších latinskoamerických i evropských zemích a v každém historicko-geografickém kontextu se dočkala nové interpretace.  

Hra začíná tím, že Osvald vypráví své manželce Anně o tom, jak se setkal s jinou ženou. Od tohoto okamžiku roste jeho touha sdílet s ní důležitý pocit, který v něm toto setkání vyvolalo. Reakce Anny je však odmítavá: žádá po něm, aby si uvědomil, že není jeho přítel, ale manželka. Osvald přesto pokračuje ve vyprávění a dokonce navrhne, aby žili všichni tři společně – po tolika letech manželství a s odrostlými dětmi by podle něj totiž takto mohli vyřešit dva problémy najednou: odcizení, které mezi nimi nastalo, a zároveň osamělost oné ženy, která nemá rodinu. A ona náhle skutečně stojí za dveřmi. Magda přichází na pozvání Osvalda, aby s nimi oslavila své narozeniny, protože jinou společnost nemá. Anna se nově nastalé situaci brání, a tak ji Osvald s Magdou přivážou k židli, ucpou jí ústa a s pomocí jehlice na pletení se ji snaží přesvědčit o potřebnosti lidské společnosti, solidarity a o výhodách, které by i pro ni plynuly ze soužití ve třech. Anna se však dokáže osvobodit a začne Osvalda a Magdu jehlicí ohrožovat sama. Honička se promění v nekonečně proměnlivou hru na toho, kdo útočí a kdo prchá, a vyvrcholí do finále, kdy se všichni otevřou, zjeví své obavy a přání a společně oslaví Magdiny narozeniny.
    Hra je vystavěna na konfliktu mezi lidskými tužbami a vášněmi a kulturními strukturami, které nám je nedovolují vyjádřit a prožít a které nás naopak nutí je skrývat. Také se v ní hovoří o strachu ze samoty a ztráty lásky milované osoby i o zoufalé potřebě lidské společnosti a velkorysosti.
    Hra Společnost byla vyznamenána několika cenami za dramatiku a uvedena v Argentině, USA, Španělsku a dalších zemích.

Drama Nálezová zpráva je hrou jednoho herce odehrávající se v současnosti, v jednom bytě panelového domu, v blíže neurčeném městě. Jedinou postavou hry je archeolog, který využívá situace, kdy manželka s malou dcerou odjely na víkend na chalupu, a on má tak doma dostatek prostoru, času a klidu k napsání závěrečné nálezové zprávy o svém výzkumu. Z práce je však průběžně vyrušován telefonáty. Mobilním telefonem a pevnou linkou komunikuje s manželkou, přítelem lékařem a především se svojí matkou hospitalizovanou v léčebně dlouhodobě nemocných. Osou hry jsou hovory s matkou, které postupně odkrývají dávný, tragický konflikt mezi hrdinovými rodiči. V závěru hry matka umírá a hrdina hry se od přítele lékaře dozvídá, že má rakovinu. Tragické vyvrcholení však ve finále odlehčuje poznání, že celé drama bylo jen zlým snem, který se hrdinovi po smrti jeho matky delší čas stále vrací. Zvukovou kulisu dramatu tvoří úryvky televizního a rozhlasového vysílání, především úryvky klasické hudby. Hra byla vybrána do finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka pro rok 2006.

Fantastická feérie Neznámá– třetí z Blokovy tzv. lyrické trilogie (Bufonáda, Král na náměstí, Neznámá) – se z cenzurních důvodů na ruskou scénu dlouho nemohla dostat. Nakonec se jí ujal v experimentálním provedení na své vlastní petrohradské scéně V.E.Mejerchold (1914). Postavou tajemné krásky – hvězdy obdivované Hvězdářem –, jež vyhoví touze Básníka a sestoupí na Zemi, Blok rozvíjí vizi své slavné sbírky Verše o Krásné Dámě a řady dalších veršů včetně stejnojmenné lyrické básně. Dějištěm hry je stejně jako v Bufonádě zimní Petrohrad, navozující svou poezií kanálů, přepažovaných oblouky mostů a můstků, i kontrastem lidových lokálů a vznešených salonů tu pravou snovou atmosféru nezbytnou k realizaci tří vidin. První scéna nás uvádí do předměstské hospody s koloritem veselých kumpánů, kde bývá častým hostem i Básník, hledající inspiraci ve víně. Dva z hostí jsou ostatně nositeli proslulých jmen Verlaine a Hauptmann. I jejich chování ostře kontrastuje s básnickým mýtem spjatým s příjmeními, jejichž jsou nositeli. Na principu kontrastu je budována i druhá vidina, uvozená lyrickým monologem Hvězdáře, přerušeného hulákáním domovníků táhnoucích opilého Básníka. Na nočním přízračném mostě se v padajícím sněhu setkává Neznámá s mýtickou postavou Blankytného, jenž však nerozumí její čím dál tím reálnější touze po lásce. Hvězda, která sestoupila na Zemi, však nezná její zákonitosti a odchází s prvním, kdo o ni projeví zájem. Všichni protagonisté se nakonec setkávají ve světském salonu, kde překvapená paní domu změní biblické jméno Neznámé na módní Mari. Zatímco Hvězdář vypráví o pádu jím objevené nové hvězdy Marie, mladík je šokovaný, že jeho náhodná milá se objevila ve společnosti a básník si nemůže vzpomenout, odkud ji zná. Neznámá využije chvíle osamění a vrátí se zpět na oblohu. Wolkrův sen zabitý svým uskutečněním platí jen v sociální, nikoli ve spirituální rovině.

VERŠE SPJATÉ S NEZNÁMOU

Fantastická hra Neznámá měla předehru v Blokově lyrice. Krásná neznámá se v ní zjevuje ve třech ročních obdobích. V básni počínající verši Tam v nočním pronikavém mrazu (Tam v nočnoj zavivajuščej stuže, srpen 1905) je dominantou krasavice v krajkoví a s prasklým vějířem, plující za cinkání rolniček nad temným polem mrazivou sněžnou vánicí, jež přináší vášnivé poselství. Jádrem další básně Tvá tvář je bledší než byla (Tvoje lico blednej čem bylo, březen 1906) je milostný příběh, začínající v zešeřelých vratech domu. Jeho hrdinka má podobu komety padající z nebe a zametající vlečkou Zemi. Její partner, jenž ji provází na jejím putování kosmem, je obdařen mocí mága. Stěžejní místo v minicyklu zaujímá proslulá báseň Neznámá (Neznakomka, 24. 4. 1906) s atmosférou letních večerů v letoviscích, s projížďkami po setmělém jezeře a korzem dam a pánů v buřinkách. Krasavice skrytá za závojem a pštrosími pery přichází sama do restaurace a snu básníka, hledajícího pravdu ve víně. Tajemstvím je obestřena i báseň Vlečka s hvězdným prachem (Šlejf, zabryzgannyj zvezdami, září 1906) a báseň začínající veršem Počkej! Sejmi masku! (Maska! Otkrojsja!) s obrazem maškarního plesu a dívkou mizící v hvězdné dálce. Verše lze použít jako prolog, epilog či výjev na proscéniu.

(Knižní vydání: Dramatika ruského symbolismu, 3. Malé hry o lásce. A. Blok: Bufonáda – Neznámá; V. Brjusov: Tajemný host, FF MU, Brno 2004. Smílková, fakultní prodejna FFMU, 602 00 Brno-2, A. Nováka l.)

Čtyři vyhazovači, na první pohled tvrdí a ostřílení chlapíci, denně se potýkající s neurvalým a sobeckým chovám návštěvníků discobaru, nelítostní soudci, kteří musí pohotově rozhodnout - nejen svým sarkastickým humorem obžalovávají a soudí. Pod ledovou vrstvou se však vnoříme do hlubiny duše mužů žijících vlastní životy, potýkajících se se svými problémy, které tají... Energií sršící komedie, v níž herci ztvárňují mnohočetné mužské i ženské postavy.

Slavná francouzská konverzační komedie, která měla premiéru přesně před devadesáti lety a od té doby se s velkým ohlasem hraje bez nadsázky po celém světě. O tom, že její téma i svěží humor nestárnou, svědčí i současná, úspěšná inscenace v kolébce jejího zrodu Paříži. Profesionální záletník (v této roli exceloval mnohokrát sám autor) připraví vše tak, aby se mohl seznámit s novým objektem svého zájmu. Vyhlédnutou ženu pozve naléhavě – i s jejím manželem – k sobě domů, protože ví, že manžel má ten večer důležité jednání a nebude se moci zdržet. V době schůzky se schová v koupelně a předstírá, že se opozdil. Sluha uvede manželský pár dál, omluví pána a požádá návštěvu o chvilku strpení. Hostitel se však stále neobjevuje, manžel musí odejít a manželka se nabídne, že ještě chvíli počká a omluví ho. Když manžel odejde, ctitel opustí koupelnu a posléze dosáhne svého. Po bouřlivé noci oba zaspí a ráno řeší prekérní situaci. V tom se objeví manžel (tentokrát musí do koupelny manželka) a žádá ctitele své ženy o pomoc. Jeho schůzka byla fiktivní. I on strávil noc s jinou ženou a i oni zaspali. Lepší půdorys pro oblíbené téma manželského trojúhelníku lze jen těžko vymyslet. A tento pochází z pera dnes již legendy tohoto divadelního žánru.