Drama o šesti obrazech na motivy románu Liona Feuchtwangera Žid Süss. Feuchtwangerův román ve své bohaté panoramatičnosti a mozaikovitosti profiluje řadu motivů v charakteristických dějových zlomech a v různorodých hodnotících úhlech. Volná dramatizace začíná až scénou znásilnění ctnostné Magdalény Sibyly vévodou Karlem Alexandrem (tj. zhruba v polovině románu), při které asistuje jako kumpán jeho finanční ředitel Josef Süss. Otec Magdalény Sibyly, vzdělaný a obratný prelát Weissensee se Süssovi chce pomstít – znásilnění je tak prologem k řetězci zla a pomsty, který nemůže ukončit ani určitý druh revoluční sociální změny, kterou představuje úspěšný státní převrat, v němž protestanti opět získávají vládu nad Virtemberskem. Pomsta jako výraz opojení a podlehnutí zkratkovitým principům moci nikam nevede, jejímu volání lze ovšem čelit jen tragickým postojem, pokorou, která překračuje hranice smrti. Kdysi pružný, uhlazený, bezohledný elegán Josef Süss přijímá svůj úděl, odmítá nabídku katolických knížat k útěku z vězení a jako zarostlý, starý žid umírá na šibenici. Umírá jako symbol pokatoličtění Virtemberska a ironií osudu - jako mstitel své dcery Naemi, též znásilněné vévodou Karlem Alexandrem - i jako skrytý strůjce úspěchu protestantů. Jeho hlavní protihráč prelát Weissensee sice žije dál, ale s rozpadlou identitou svého vlastního života. Karel Alexander končí jako mnozí další „plnokrevní“ hráči s osudy jiných; raní ho mrtvice.

Nacházíme se na klinice, ale jak postupem času zjišťujeme, mohl by to být i blázinec nebo dokonce policejní vyšetřovna. Jsme svědky 4 víceméně monologických pasáží příbuzných, kteří přišli na návštěvu za Ženou X, pacientkou s těžkou ztrátou paměti. Selma hovoří k sestře Mayře, která chtěla studovat antropologii a cestovala po Africe. Efrén mluví ke kadeřnici Veronice z chudé čtvrti jako její bývalý milenec a vzpomíná na jejich toulky po Latinské Americe. Mladík Erasmus naopak přináší dívce Markétě vzkaz od babičky z rodné vsi. A nakonec Dora připomíná Cecílii jejich lesbický vztah a v narážkách se odvolává na jakousi sektářskou náboženskou komunitu, v níž v minulosti obě žily. Když Sestra ukončí návštěvní hodiny, sejdou se všichni v čekárně. Jsou zmatení. Kdo je pacientka? Čtyři ženy nebo jedna? Jde tu o soutěž nebo obchod? Nikdo přeci nemůže žít čtyři životy…     Náhle přichází Sestra, která jim sdělí, že 3 z nich mohou odejít, protože se Ženě X vrátila paměť. Vyvoleným je Erasmus. Žena X s ním chce odjet do rodné vesnice. Pomalu se jí vynořují další a další vzpomínky a dokonce i znalosti (silný je zejména motiv Erasma Rotterdamského a jeho Chvály bláznovství) či vzpomínka na výslech, když ji polomrtvou našli. Erasmus začíná pochybovat, že je to skutečně Markéta a děsí se jizev po bodných ranách, které má žena po celém těle od šípu, jenž v agónii svírala a na němž byla její vlastní krev. X se cítí jako novorozeně, touží po novém začátku a začíná si podmaňovat Erasma. Nakonec vezmou šíp a společně utíkají do neznáma.     Hru uzavírá zdánlivě věcná zpráva Sestry. Popisuje nejen stav kliniky, ale i města: zvláštní režim, sekty, sebevražedné skupiny, institut na „Osvobození od přílivu Lidského Odpadu“, zkorumpované úředníky, násilí, hru s identitou. Sinisterrova záhadná hra je labyrintem temnoty, otázek po vlastní identitě a nebezpečí manipulace. Nabízí mnoho výkladů a jediný obraz světa stiženého přemnožením lidského druhu, byrokracií, bídou a totalitními pořádky. Autor kritizuje současnou generaci bez paměti, lehce manipulovatelnou, mající sklon žít jen okamžikem, ale také schopnou dožadovat se svobody, která je živena ideály.    José Sanchís Sinietsrra (1940) je „klasik“ španělského divadla 2. poloviny 20. století, dramatik původem ze španělské Valencie, zakladatel experimentálního divadla El Teatro Fronterizo. Proslavil se hrou ze španělských dějin Ay Carmela (1986) i dalšími hrami na klasické či historické náměty. Za hru Šípy anděla zapomnění získal španělskou Národní cenu za dramatickou literaturu. Jeho záměrem je zařadit ji do plánované trilogie o lidské mysli, jejímž druhým dílem by měla být hra o autismu.

Titul této hry je identický s názvem jednoho z prvních Picassových leptů, který vznikl v roce 1903 a veřejnosti byl prvně představen v roce 1913. To je i rok, kdy se odehrává tento příběh. Dvojice provazolezců spatří za výkladní skříní galerie Ambroise Vollarda (známý Picassův galerista a obchodník s jeho obrazy) lept se svými podobiznami. Vzhledem ke své chudobě a zdravotnímu stavu malého synka se rozhodnou lept ukrást, neboť – jak si svůj čin ospravedlňují – Picasso si zase bez jejich vědomí přisvojil jejich obličeje. Využijí své dovednosti a po drátech, vedoucích do světlíku galerie, vniknou dovnitř a lept seberou s tím, že ho vrátí za výkupné tisíc franků. Jaké je však jejich překvapení, když druhý den spatří na stejném místě tentýž obrázek znovu. Ukradnou ho stejným způsobem znovu a pak ještě jednou. Mezitím se u Vollarda pravidelně schází umělecká společnost – Getruda Steinová, Alice B. Toklasová a sám Picasso (pokaždé s jinou slečnou /všechny hraje jedna herečka/). Všichni diskutují o tom, co se stalo, a Vollard se rozhodne onu podivnou dvojici pozvat na večeři a lepty odkoupit….

Johann cvičí doma na violoncello a čeká na své kolegy ze smyčcového kvarteta. Mají před sebou velký úkol: jejich koncert k výročí úmrtí hudebního génia Ludwiga van Beethovena má přenášet televize. Své poslání všichni čtyři virtuozové, kteří si dokonce na počest skladatele dali německá jména, chápou jako „oběť, jíž zprostředkují lidstvu Beethovenovo poselství míru, lásky a harmonie“. A jsou schopni skutečně obětovat leccos. Ve vedlejším pokoji leží smrtelně nemocná Johannova žena Zulema. Její sténání, zvonící telefon z lékařské asistence a Johannův syn, který se vrací z lékárny s tišícím prostředkem, hudebníky neustále vyrušuje, a proto je jejich chování vůči bezbranné pacientce čím dál krutější a drastičtější. Syna nepustí do bytu, přestřihnou telefonní kabel, Zulemu nakonec jeden z nich zbije a umlčí. Během toho se konečně dostanou k samotné zkoušce: po několika rituálech koncentrace pustí z desky nahrávku Beethovenova „kvartetu“ a simulují hru na neviditelné nástroje. Syn, který se proti zacházení s matkou ohradí, musí být nakonec ve jménu umění obětován také…     Kvartet významného argentinského dramatika Eduarda Rovnera byl uveden na mnoha světových scénách taktéž v rozšířené verzi pod titulem Koncert k narozeninám a v roce 1991 za něj autor obdržel prestižní cenu argentinské divadelní agentury ARGENTORES. Rovner se podle vlastní výpovědi pokusil vytvořit „metaforu o necitelnosti a netoleranci skupin, které se pokoušejí vnutit okolí ´svou´ pravdu, a zároveň o ´dvojím metru´, kterým mají ve zvyku měřit nejrůznější mocenské skupiny. Díky takovým praktikám slova jako svoboda, spravedlnost, demokracie či mír, reprezentující neoddiskutovatelné hodnoty, ztrácejí jakýkoli obsah.“     Kromě těchto hodnot nabízí Rovnerova hra také nepopiratelné kvality divadelní a dramatické: černý humor, groteskní obrazy a rituály fanatických starců v obstarožních fracích hrajících na neviditelné nástroje, břitkost dialogů a drastičnost celé výchozí situace. Jedná se o komorní hru nejen s politickým přesahem, ale aktuální zejména v době workoholismu a kariérismu.   Eduardo Rovner je nejen významný argentinský dramatik, ale jeho aktivity zasahují i do praktického divadelnictví, akademické a vědecké činnosti a kulturního života Buenos Aires. Jeho dramatika se hraje po celém světě a získal za ni řadu cen jak v Argentině, tak v dalších latinskoamerických zemích. Českou republiku navštívil již několikrát, mj. u příležitosti uvedení svých her Bílá vrána a Vrátila se jednou v noci, s nimiž zaznamenal úspěch i u našeho publika. DILIA dále nabízí český překlad jeho loutkové hry Teodor a Luna.

Irská komedie o lidech z divokého západního pobřeží Maya.

Hrdinu Západu, Syngeovu nejlepší hru, charakterizují kontrasty, extrémy a zvraty. Ústředním konfliktem celé hry je rozpor mezi iluzí a realitou. Hlavní hrdina hry, Christy Mahon, je playboyem nanejvýš ve svých představách. Ve skutečnosti je to zakřiknutý a nezkušený mladík, jehož se despotický otec snaží oženit proti jeho vůli. Po hádce, která vypukne mezi ním a otcem, Christy v domění, že otce zabil, prchá. Ke svému překvapení se náhle stává hrdinou, zejména v očích místních dívek a žen, které v něm vidí "skutečného muže", který se dokázal vzepřít otcově tyranii. Po nečekaném příchodu raněného otce se však věci vracejí do starých kolejí.
    Cit pro absurditu situací a skvěle odposlouchaná plebejská mluva jsou, kromě zajímavě vykreslených charakterů, hlavní devizou této klasické irské hry, která díky nepříliš uctivému pojednání svérázných venkovanů vyvolala u vlastenecky naladěného publika vlnu odporu a na své premiéře v dublinském Abbey Theatre způsobila největší skandál v dějinách irského divadla. Autor hry John Millington Synge se řadí mezi velké irské autory XX. století, a ač ne tolik znám jako James Joyce či Samuel Beckett, je téhož rodu. Sarkastický humor a záliba v extrémních situacích zároveň poukazují na spřízněnost se současnou hvězdou irské a světové dramatiky Martinem McDonaghem.

Ironická, groteskně obludná hříčka francouzského autora si v rafinovaném podobenství pohrává s tématy, jako je globalizace, přistěhovalectví, nacionalismus a kulturní tradice.     Fritz a Gréta jsou tyrolští manželé, milující svou vlast. Zatímco Fritz pracuje v kanceláři, kde vyplňuje formuláře, Gréta tráví dny v domácnosti úklidem, aby do jejich domova neproniklo ani smítko špíny. Do jejich harmonického vztahu ale vstoupí čisticí prostředek, který Gréta zakoupila v nedalekém nadnárodním velkoobchodě. Následky na sebe nedají dlouho čekat. Když Fritz odejde tančit lidové tance na folklorní přehlídku, vnikne do domu balkano-karpato-transsylvánec Josip Karadžordževič Asanaši, který Grétu zahlédl v nadnárodním velkoobchodě a zahořel k ní prudkou, typicky balkánskou vášní. Nepřipravená Gréta, uvyklá pouze rozumářským vývodům svého manžela, jeho touze podlehne. Zákonitosti tragédie nedají jinak, než aby se právě v tu chvíli Fritz vrátil domů. A jelikož nezbytnou součástí jeho folklorního úboru je i cepín, bude to trvat ještě dlouho, než bude dům Fritze a Gréty zase tak čistý jako dřív. Rémi de Vos se narodil v roce 1963 v Dunkerque. Po nedokončených studiích hodně cestoval a vystřídal řadu zaměstnání. Píše od roku 1994. Jeho hra André le Magnifique (1996) byla oceněna Molièrem za nejlepší hru, nejlepší inscenaci a nejlepší mužský i ženský herecký výkon. Alpenstock napsal v roce 2001; uveden byl v roce 2005.

Mladý úspěšný obchodník Domenico cílevědomě pracuje na své kariéře, a tak mu na vážnou známost nezbývá příliš času. To však neznamená, že by se krásným ženám vyhýbal - právě naopak. Je stálým a velmi oblíbeným hostem místního veřejného domu, kde zálibně zkouší každou novou dívku. Jednoho dne mu padne do oka teprve sedmnáctiletá Filumena s obrovskýma hlubokýma očima, se kterou si navíc může popovídat jako s rovnocenným partnerem. Po několika týdnech Domenico poprosí matku, aby Filumenu přijala do domu jako služebnou. Ta si mladou dívku zanedlouho velmi oblíbí, a proto přivírá oči nad jejím vztahem s Domenikem. Jak léta jdou, Filumena tajně porodí tři děti, o které se jí stará chůva, a tajně doufá, že si ji Domenico jednou vezme. Tomu se ale do sňatku se služebnou ani trochu nechce. Raději by se oženil s mladou pokladní ze své firmy, která má podle něj všechny předpoklady k tomu, aby se stala vzornou a reprezentativní manželkou. To se ale ani trochu nezamlouvá horkokrevné Filumeně...
    Podle této tragikomedie vznikl v roce 1964 úspěšný film, v jehož hlavních rolích excelují Sophia Loren a Marcello Mastroianni.

Říká se, že šaty dělají člověka. V naší pohádce na to stačí klobouk. Samozřejmě že ne obyčejný, ale klobouk od samotného Krakonoše. Kdo si ho nasadí na hlavu, změní se rázem v někoho docela jiného. A toho – na Krakonošovu radu a také s jeho pomocí – využijí Marjánka a Matěj,aby penězchtivou Marjánčinu tetičku vyléčili z chamtivosti a touhy po vznešeném postavení. Pomáhá jim také služebná Lojzka, kterou právě vyhodila její paní, protože pro ni nebyla dost noblesní. Podle toho, má-li či nemá kouzelný klobouk na hlavě, je buď rázná ženská od rány Lojzka nebo nafoukaná Luisa de Bonton, která drezíruje Marjánčinu tetičku tak, že jí znechutí všechno vznešené včetně dvou nápadníků, kteří se ucházejí o Marjánku i tetu, ale hlavně chtějí peníze. A když Marjánka od svého Matěje neustoupí a Matěj se přestane tetičky bát, ta nakonec povolí a mladí lidé se mohou vzít.     Pohádka přináší výborné herecké příležitosti, protože se jedná o komedii převleků. Zvláště Lojzka-Luisa si svou roli může vychutnat, stejně jako Matěj-rytíř von Mathes. Součástí pohádkové hry jsou jednoduché vtipné písňové texty, které mohou být jednotlivými soubory zhudebněny.

Jedno z nejlepších děl anglické dramatiky, konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa, je zároveň Wildovou nejúspěšnější a nejvtipnější hrou vůbec. Již při své premiéře v roce 1895 byla nadšeně přijata a dodnes se neustále vrací na světová jeviště. V zábavném gejzíru chytrého vtipu, kterým srší všechny postavy, ať jde o sluhu nebo gentlemana, je slyšet vlastní hlas dramatika, londýnského dandyho, mistra sarkasmu, jazykového šermu a lehkovážného espritu. Tato konverzační komedie – jedna z nejlepších ve svém žánru – převráceně traktuje dobové mravy, mínění a názory, jež panovaly v lepších vrstvách viktoriánské Anglie na sklonku století.

Jak si žijí cílové skupiny? Na psychoterapeutickém sezení se potkává týnejdžerka závislá na nakupování plyšových zvířátek a manažer, závislý na mobilního telefonu. Spolu s terapeutem roztáčí sérii situací a každý zahraje několik dalších postav: ocitneme se v džungli, kde thajská dívka šije plyšáky na export, diváci se vzápětí změní na školní třídu a během hodiny slovenštiny si vyslechnou rap Hviezdoslavovy básně, představí se nám „cool hunter“ – lovec trendů, který chodí do klubů na diskotéky a kopíruje od mladých imidž, aby ho následně dobře prodal módním firmám, produkujícím obuv, trička a hudbu a nakonec nám anarchista z Fronty za osvobození billboardů (Billboard Liberation Front – skutečná organizace) poví, jak on bojuje s reklamou, která nás stále víc připravuje o naše soukromí...
    Tato hra je černou komedií ve formě dynamických klipů, psychologizující herectví je vystřídané písní, vážné výpovědi se střídají s improvizacemi s publikem a své místo tu najde i zrapovaný Hviezdoslav. Text je inspirován brilantní antiglobalistickou studií Naomi Klein NO LOGO (Bez loga).