Dramatická báseň o česko-litevském přátelství (na věčné časy) je mírně ironickou (osobní) zpovědí pojednávající o milostné romanci mladé české spisovatelky Agnes a jejího staršího litevského kolegy Kornelija v průběhu jejich společného studijního pobytu v Německu. Autorka se snaží od přímo „bergmanovsky“ sebeanalytické zpovědi udržet odstup a píše ji ve třetí osobě. Přímo v textu se odkazuje k inspiraci hrou Ernsta Jandla Z cizoty a se sebeironií ve třetí osobě píše: „Ona si vážně myslí, že když hru napíše ve třetí osobě, že nikdo neprokoukne, že v první osobě by byla banální?“ Hra svou autentičností a leckdy drsnou otevřeností má však k banalitě daleko. Příběh obou milenců je přerušován úryvky nové hry, kterou Agnes píše a jejímiž ústředními hrdinkami jsou siamské sestry srostlé hlavami (hrají je stejní herci jako Agnes a Kornelija). Jejich absurdní a až brutálně groteskní dialogy vytvářejí protipól intelektuálně erotickému vztahu obou spisovatelů. Tato inteligentní, upřímná a trpce vtipná hra pro dva inteligentní herce získala 2.cenu v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za rok 2006, přičemž první cena nebyla udělena.

Scházejí se jednou za rok. Otto Němec, učitel na harfu, jediný ve střední Evropě, a Ladislav Kára, bývalý náčelník hasičů. Oběma už bylo sedmdesát, ale účty mezi sebou, sami se sebou a s touhle zemí mají ještě stále otevřené. Rány z minulosti se hojí pomalu. Jednou do roka navštíví Laďa Ottu, aby se spolu vydali na sraz spolužáků z obecné školy a před tím si k obědu uvařili salcburský guláš, v němž se setkávají kulinářské přísady celé střední Evropy. Otto je estét, člověk žijící vysokou kulturou. Laďa zdánlivě přízemní člověk, který dokáže být nesnesitelný svým nekonečným pábitelským historkařením. Scházejí se rok co rok. Guláš za gulášem. Otto spolupracuje s kulturní rozhlasovou stanicí a čeká, až bude moci v přímém vstupu vystoupit se svou recenzí. Z rozhlasu ale stále nevolají, guláš vře a jejich jen zdánlivě idylická minulost se začne nebezpečně rozkrývat. V ten okamžik do bytu vstoupí jako každý den mladá ošetřovatelka Lucie, aby Ottův byt a životy stárnoucích mužů trochu provětrala. Autorská dvojice Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš získali v roce 2006 za hru Léto v Laponsku 2. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

  Moderní verze Molierovy hry, děj se odehrává v současném Londýně, hra byla letos nominována na Laurence Olivier Award za rok 2006.     Zámožný cynik DJ žije ve čtvrti Soho. Právě po líbánkách opustil ušlechtilou humanitární pracovnici Elviru. Její bratři Colm a Aloysius přísahají pomstu. Při pokuse získat další krásku způsobí DJ nehodu na Temži a smrt dívčina snoubence. V nemocničním čekárně před touto otřesenou ženou provozuje orální sex s primitivní dívkou muže, který ho vytáhl z řeky. Svým trvale bezskrupulózním chováním zneklidňuje i svého kumpána Stana. Na ulici nutí DJ marně muslimského bezdomovce, aby za darované hodinky urazil Allaha. Vrchol je, když DJ osloví sochu krále Karla II. – ta mu však oznámí, že pro něj přijde. Po konfrontaci s otcem, znechuceným synovým zhýralstvím - navštíví jej doma, kam si DJ pozval dvě prostitutky – ve finále Socha odveze DJ na místo, kde jej Elviřini bratři zabijí. DJ se ze svých činů odmítne kát, neboť hlásá absolutní svobodu a život je pro něj lov.(Symboliku lovu vyjadřuje i slovo Soho, které kdysi znamenalo lovecký pokřik.). V závěrečném monologu kupodivu DJ kritizuje společnost a její pokrytectví, přestože právě on je ve svém zvrhlém volnomyšlenkářství ztělesněním nejhorších nešvarů .“Na světě je bez něj líp“, komentuje jeho konec Stan. Povaze hrdiny odpovídá i jazyk textu.

Kayser a Žena se milují. Již dlouho a do úplného zpitomění. Neméně drsnými výrazy se ve svých dialozích také častují. Proto není nijak překvapivé, že refrén jejich slovních duelů zní: „Víš, co ti patří? Tumáš. Jsi K.O.?“ Jejich vztah se zamotal v labyrintu času a stereotypu, a proto jeho protagonisté alespoň v monolozích hledají cestu zpět k jeho počátkům, když už k sobě v přítomnosti cítí spíše agresivní averzi. Paměť ovšem bývá nespolehlivou rádkyní, takže jim při hledání ztracených nitek, které by vedly ven ze stávající situace, pomáhá (genderově neurčená) Nápověda, která do jejich promluv vstupuje tu komickým, tu vážnějším způsobem.
    Rekonstrukce historie tohoto vztahu – nebo spíše fáze averze, v níž se momentálně nachází – začíná u nápadu pořídit si domů psa. Chtěla ho ona a pes se stal jejím miláčkem. Pro ni je nejlepším přítelem člověka, on uznává jen psy teplé neboli „hot dogy“ a živý tvor mu nezměrně otravuje život, dokonce na něj žárlí. Aby ne, když mu ona dala dokonce stejné jméno, jako má on. Proto volí obrannou strategii. Z jeho promluv je těžké odhadnout, komu patří povel: „Sit!“, nebo se uchyluje ke své harmonice, která je naopak vášní jeho, přičemž jí při jeho neumělých pokusech stoupá v žilách adrenalin. Neshodnou se ani v dalších detailech každodenního života: on je pragmatický masožrout, který rád vaří pikantní jídla, jenže ona je idealistická vegetariánka, která s oblibou vede výchovné řeči o hladu a dalších problémech Třetího světa. Aby těch škodolibostí nebylo málo, připojí se k jejich dohadům i bláznivý telefon, který drnčí v nejnesmyslnější denní i noční dobu, jen aby se na druhém konci ozvalo hlášení o přesném čase. Pod tímto povrchem a zdánlivým škádlením se ovšem ukrývají mnohem závažnější problémy tohoto páru: nemají děti, nemají jasné role, nemají zodpovědnost k sobě samým ani jeden k druhému. Žena to dokonce přiznává: „Nikdy jsem nedokázala nikoho milovat víc než sebe…“ Oba dva jsou jenom takoví dva sobečtí psi, kteří spolu žijí v náhodně utvořené smečce. Není divu, že hra končí rozchodem: ona psa prodává, on skončí sám s dalším čtyřnohým přítelem. Hru uzavírá dialog tvořený jejich vzájemným nevraživým vrčením a štěkáním.   

Kdo je Lulu? Ani ona sama to neví. Bláznivá dívka, která vede svůj nekonečný monolog nebo duše zraněná soudobým konzumním a požitkářským životním stylem? Bez nároku na odpověď na tuto otázku ji v přívalu slov sledujeme v situaci, kdy připravuje pohoštění pro svých 87 bývalých milenců, aby jim u čaje a sušenek hromadně oznámila, že je HIV pozitivní. Sadistická, provokativní a šokující hra Lulu je voláním o pomoc ženy v nebezpečí, která hledá ztracený ráj... Lulu vypráví, její vyprávění nebere konce, je chycena v pasti svého vlastního jazyka bez logiky.
    Lulu může být v určitém smyslu falešná svatá ze severu soudobého Chile, která si bez přestání vede svůj zpřeházený monolog, v němž dospívá k poznání sama sebe. Lulu je divadelní hra, jejíž struktura připomíná záznam na kompaktním disku – je členěna po tracích.

Komedie o dobrých duších a špatných strašidlech, které svedl dohromady jeden inzerát.

Další úspěšná komedie letošní sezóny, horká novinka přímo z Broadwaye! Paul Rudnick je známý americký dramatik, píše komedie jak pro divadlo, tak i pro televizi. Poslední hra z jeho dílny měla nebývalý úspěch v Manhattan Theatre Club, kde musela být o několik týdnů prodloužena. V inscenaci vystoupily i hvězdy Christine Baranski a George Grizzard. Co by se stalo, kdyby si všichni homosexuálové a lesbičky v New Yorku vzali den volno? Přestanou fungovat módní salóny, květinářství i restaurace, na Broadwayi poběží jen jedna (velmi nudná) šou. To by se všechno dalo přežít, ale co když se má zrovna ten den vdát dcera bohatého právníka, jejíž matka si ze všeho nejvíc zakládá na eleganci a stylu? A co když ten právník právě pracuje na dodatku k ústavě, který má zabránit svatbám homosexuálních párů? Nemá to všechno něco společného? Bláznivá konverzační komedie o tom, jak se urazil jeden starý rodinný přítel a zavolal několika kamarádům, aby si vzali den volno…

Hra vznikla na námět páté povídky Boccacciova Dekameronu. V kvetoucí Neapoli 13. století (zatímco jinde v zemi řádí morová epidemie) nezkušené mládí poznává lstivost, prohnanost světa, nástrahy osudu i potíže s vlastní poctivostí. Smířlivě laděná hra o lidských slabostech, tužbách, nešvarech a přátelství.     Skupina tří přátel, koňských handlířů, přichází za obchodem do Neapole. Andreuccio se těší, že dobře nakoupí i že pozná krásou proslavené město. Ve své nezkušenosti vystavuje na odiv svůj váček plný dukátů a stává se obětí lsti vypočítavé dívky lehkých mravů - přichází o své peníze a při vší smůle má štěstí, že nepřijde o život. Po dalších strastiplných dobrodružstvích, s pochybně nabytým rubínovým prstenem snad coby odškodněním osudu, urychleně opouští Neapol š?astný, že vyvázl zdráv a unikne trestu za své zakolísání.     Helena Izbická popisuje příběh střetu mladistvé naivity prostého venkovana s úklady městského života, který se odehrává během čtyřiadvaceti hodin. Dobrosrdečný nadhled a pochopení pro lidské pochybení vytváří malebný až breughelovsky prokreslený obraz osudů zpola tragických zpola komických. 

Drama o šesti obrazech na motivy románu Liona Feuchtwangera Žid Süss. Feuchtwangerův román ve své bohaté panoramatičnosti a mozaikovitosti profiluje řadu motivů v charakteristických dějových zlomech a v různorodých hodnotících úhlech. Volná dramatizace začíná až scénou znásilnění ctnostné Magdalény Sibyly vévodou Karlem Alexandrem (tj. zhruba v polovině románu), při které asistuje jako kumpán jeho finanční ředitel Josef Süss. Otec Magdalény Sibyly, vzdělaný a obratný prelát Weissensee se Süssovi chce pomstít – znásilnění je tak prologem k řetězci zla a pomsty, který nemůže ukončit ani určitý druh revoluční sociální změny, kterou představuje úspěšný státní převrat, v němž protestanti opět získávají vládu nad Virtemberskem. Pomsta jako výraz opojení a podlehnutí zkratkovitým principům moci nikam nevede, jejímu volání lze ovšem čelit jen tragickým postojem, pokorou, která překračuje hranice smrti. Kdysi pružný, uhlazený, bezohledný elegán Josef Süss přijímá svůj úděl, odmítá nabídku katolických knížat k útěku z vězení a jako zarostlý, starý žid umírá na šibenici. Umírá jako symbol pokatoličtění Virtemberska a ironií osudu - jako mstitel své dcery Naemi, též znásilněné vévodou Karlem Alexandrem - i jako skrytý strůjce úspěchu protestantů. Jeho hlavní protihráč prelát Weissensee sice žije dál, ale s rozpadlou identitou svého vlastního života. Karel Alexander končí jako mnozí další „plnokrevní“ hráči s osudy jiných; raní ho mrtvice.

Nacházíme se na klinice, ale jak postupem času zjišťujeme, mohl by to být i blázinec nebo dokonce policejní vyšetřovna. Jsme svědky 4 víceméně monologických pasáží příbuzných, kteří přišli na návštěvu za Ženou X, pacientkou s těžkou ztrátou paměti. Selma hovoří k sestře Mayře, která chtěla studovat antropologii a cestovala po Africe. Efrén mluví ke kadeřnici Veronice z chudé čtvrti jako její bývalý milenec a vzpomíná na jejich toulky po Latinské Americe. Mladík Erasmus naopak přináší dívce Markétě vzkaz od babičky z rodné vsi. A nakonec Dora připomíná Cecílii jejich lesbický vztah a v narážkách se odvolává na jakousi sektářskou náboženskou komunitu, v níž v minulosti obě žily. Když Sestra ukončí návštěvní hodiny, sejdou se všichni v čekárně. Jsou zmatení. Kdo je pacientka? Čtyři ženy nebo jedna? Jde tu o soutěž nebo obchod? Nikdo přeci nemůže žít čtyři životy…     Náhle přichází Sestra, která jim sdělí, že 3 z nich mohou odejít, protože se Ženě X vrátila paměť. Vyvoleným je Erasmus. Žena X s ním chce odjet do rodné vesnice. Pomalu se jí vynořují další a další vzpomínky a dokonce i znalosti (silný je zejména motiv Erasma Rotterdamského a jeho Chvály bláznovství) či vzpomínka na výslech, když ji polomrtvou našli. Erasmus začíná pochybovat, že je to skutečně Markéta a děsí se jizev po bodných ranách, které má žena po celém těle od šípu, jenž v agónii svírala a na němž byla její vlastní krev. X se cítí jako novorozeně, touží po novém začátku a začíná si podmaňovat Erasma. Nakonec vezmou šíp a společně utíkají do neznáma.     Hru uzavírá zdánlivě věcná zpráva Sestry. Popisuje nejen stav kliniky, ale i města: zvláštní režim, sekty, sebevražedné skupiny, institut na „Osvobození od přílivu Lidského Odpadu“, zkorumpované úředníky, násilí, hru s identitou. Sinisterrova záhadná hra je labyrintem temnoty, otázek po vlastní identitě a nebezpečí manipulace. Nabízí mnoho výkladů a jediný obraz světa stiženého přemnožením lidského druhu, byrokracií, bídou a totalitními pořádky. Autor kritizuje současnou generaci bez paměti, lehce manipulovatelnou, mající sklon žít jen okamžikem, ale také schopnou dožadovat se svobody, která je živena ideály.    José Sanchís Sinietsrra (1940) je „klasik“ španělského divadla 2. poloviny 20. století, dramatik původem ze španělské Valencie, zakladatel experimentálního divadla El Teatro Fronterizo. Proslavil se hrou ze španělských dějin Ay Carmela (1986) i dalšími hrami na klasické či historické náměty. Za hru Šípy anděla zapomnění získal španělskou Národní cenu za dramatickou literaturu. Jeho záměrem je zařadit ji do plánované trilogie o lidské mysli, jejímž druhým dílem by měla být hra o autismu.