Hořká komedie současného amerického autora bez příkras zobrazuje zákulisí filmového a divadelního průmyslu. Filmová hvězda Mitchell úspěšně tají svou homosexualitu - dokud nepotká mladého gigola Alexa a nezamiluje se do něj. Rozhodne se svou orientaci, jež je navzdory filmovým hitům jako je Brokeback Mountain, v Hollywoodu stále tabu, přiznat navzdory své zahořklé agentce Dianě, jež dobře ví, že si tak Mitchell pod sebou podřezává větev. Sarkastická, hořká komedie se dotýká touhy po slávě, stárnutí, posedlostí celebritami i jejich pomíjivostí.

Dvanáct porotců má jednomyslně rozhodnout o vině či nevině mladého muže, který je obviněn z vraždy svého otce. Jedenáct z nich jej shledává vinným, jenom porotce číslo osm, architekt je proti. Hra neklade důraz na to, zda se obžalovaný provinil či ne, je to spíše hluboká úvaha o zodpovědnosti za vlastní výroky. Pozoruhodné soudní drama pečlivě buduje dusnou atmosféru horkého letního dne a mistrovsky odhaluje duševní pochody jednotlivých aktérů rokování poroty, kde sebemenší detail nabývá hodnoty symbolu.  

Ruský dramatik Vjačeslav Durněnkov, žijící dnes mezi Moskvou a Toljatty, je autorem několika úspěšných her, mezi něž patří i hra Chrostík z roku 2004. Autor a jeho dílo jsou řazeni k současnému divadelnímu hnutí nového dramatu, které se snaží reagovat na aktuální otázky a problémy dnešního člověka. Hra Chrostík byla poprvé uvedena na Festivalu mladé dramaturgie v červenci 2004, v září téhož roku byla představena na každoročním festivalu současného divadla „Nové drama“.

Chrostík, larva motýla, na kterou se výborně chytají ryby a která dala jméno této Durněkovově hře, je dnes již velmi vzácný – žije pouze v čisté vodě. Ale kde dnes najdeme čistou vodu? Člověk zase potřebuje k životu nějaký duchovní řád, smysl, něco, co mu bude ukazovat na cestě životem směr, kterým se má ubírat. Kdo nebo co nám v dnešním světě, kde víra v křes?anského Boha je již minulostí, dá smysl života, v co máme věřit? Neodbytná, avšak marná touha v životě nějaký smysl najít postrkuje mladého žurnalistu Nikolaje na cestu do zapadlého Agafonova, aby se tu dověděl něco více o jakémsi Iljovi Sergejeviči, za jehož kanonizaci se přijely do redakce časopisu „Euroasijské revue“ přimluvit dvě prosté vesničanky. Nikolajův šéf je již podobnými „zázraky“ unaven a nechápe Nikolajovu touhu vidět a slyšet víc. Mladého novináře však čeká překvapení v osobě bývalého rudoarmejského letce, který byl za druhé světové války sestřelen a obyvatelé vesničky Agafonovo ho několik let schovávali v lázni. Dnes již snad osmdesátiletý stařec vládne vesnici pevnou rukou – dal místním lidem řád, podle kterého mohou žít, a oni v něm vidí svého svatého otce, který se o ně postará nejen zde na Zemi, ale přimluví se za ně i u Boha. Sám Ilja Sergejevič, jak se v závěru hry svěří Nikolajovi, je ateista – uvědomuje si však potřebu člověka mít někoho, v koho může věřit, někoho, kdo mu napoví, co je v životě tím nejdůležitějším…

Jeroným je přiměřeně zdevastovaný čtyřicátník. Kvůli tomu, jak je člověk při sešněrovávání rolek opatlaný hořčicí, vaří Jeroným španělské ptáčky sporadicky. Na druhou stranu je tohle jídlo sympatické svým rytmem. Beefsteak to je báseň, několik veršů, víc či míň, podle toho jak ho kdo rád propečený a konec. Zato u ptáčků lze výběrem komponentů do rolek a omáčkou sklenout příběh. Příběh s nepříliš komplikovanou zápletkou, přiměřeně dlouhý a se svižnou pointou. Jeroným píše po větách. Veškeré jeho knihy vznikly poslepováním vět načmáraných do notesu při vaření. Do toho notesu, který momentálně leží na kuchyňské lince u sklenice sterilovaných okurek. Mezi třetím a šestým lahvovým pivem se Jeronýmovi píše i vaří nejlépe. Dosud to jsou jenom nahrubo pokrájené věty vhozené na pánev. S třetím pivem se ale uděje cosi těžko postižitelného a Jeroným tiše sleduje a nechá to probíhat a nechá věty na pánvičce přismahnout. Jeronýmův otec je naprostý virtuóz v užívání ovladače na televizi. Co se podle učebnic psychologie o nonverbální komunikaci sděluje postavením těla, to jeho otec v neměnné pozici v polosedu na kanapi, opřen o levý loket, řekne ovladačem. Hra má název Španělské ptáčky z dobře promyšleného důvodu. Od samého počátku je v ní pod slovy banálních dialogů přítomna nevyřčená otázka, zda se soustem odervaným ve vzteku i s kusem niti otec zadusí nebo ne.   Svěží a vtipná tragigroteskní humoreska, operující všehovšudy s trojicí postav (otce, syna a tety) a rozehrávající v kontextu této trojice celou sérii monologů, dialogů i trialogů. Šanda, využívající bravurní situační i jazykové komiky, je postmoderní tvůrce, a proto dovede nápaditě využívat celé řady osvědčených dramatických postupů (včetně dávné inspirace divadlem absurdním), a to jak v rovině subtilní parodie, tak i v poloze neméně subtilní persifláže.

Na osamělé farmě mají strávit společný víkend tři páry: excentrický vynálezce Andrew Hobbs s manželkou Adrian, jeho přítel doktor Maxwell Jordan s milenkou a ošetřovatelkou Dulcy a renomovaný stárnoucí filozof Dr. Leopold Sturgis se snoubenkou Ariel. Každý z nich má o odpočinku v následujícíh hodinách odlišné představy. Po prvním společném setkání se jejich plány pozvolna mění. Najednou začíná hra, která vypráví o nejistých partnerských vztazích, o lásce, sexu, vášni a nevěře... Přepis Allenova proslulého filmu, v němž - ostatně jako ve všech ostatních jeho filmech - mají všichni potíže se svými milostnými či manželskými vztahy, citlivě následuje Allenovu ojedinělost, spočívající v tom, že svou výpověď neomezuje na reflexi světa, nýbrž svět současně transformuje. V jeho dílech se reálné pojí s magickým. Imaginární svět v jeho vidění tvoří přirozenou a rovnocennou protiváhu slzavého údolí. Režisér oproti secesnímu retrostylu filmu posunuje děj do současnosti a v duchu důvtipné shakespearovské parafráze nás nechává dokonale vykoupat v naší citové nestálosti a směšnosti…

 

Divadelní hra Roberta Thomase, rozehrává situaci jak vystřiženou z detektivek Agathy Christie: zasněžená venkovská usedlost, dočasně odříznutá od vnějšího světa. Pán domu je po ránu nalezen v ložnici s dýkou v zádech. V domě zůstalo osm žen, z nichž každá k němu má jiný vztah: manželka, dvě dcery, tchýně, švagrová, hospodyně, komorná a sestra. Všechny měly (samozřejmě) motiv, všechny měly příležitost, všechny jsou podezřelé z vraždy.
    Amatérské vyšetřování, které následuje, pochopitelně rozpoutá mohutné provětrávání rodinného špinavého prádla. Vycházejí najevo šokující tajemství: odhalení, že léta ochrnutá babička může chodit, se záhy začne jevit jako nepodstatná drobnost. Charaktery se tříbí a převracejí naruby. Ale to všechno nelze brát příliš vážně.

 

Podle tohoto divadelního scénáře byl v roce 2002 natočen francouzský film s Catherine Deneuveovou v titulní roli. Režisér François Ozon vytvořil přitom zcela originální film - detektivku s písněmi aneb komediální muzikál, jehož ústředním tématem je vražda. Všech osm hereček bylo odměněno Stříbrným medvědem.

Tato bláznivá komedie se odehrává v londýnské nemocnici svatého Ondřeje pár dnů před Štědrým dnem. Přináší nepřeberné množství komických situací a gejzír humoru, jak jsme si již zvykli u Cooneyho z jeho předešlých komedií.

Těsně před důležitou přednáškou oznámí doktoru Davidu Mortimorovi jeho bývalá milenka Jane, že s ním má (nyní již dospělého) syna Leslieho. Davidova snaha vyhnout se přiznání k otcovství vede k improvizovaným výmluvám a výmyslům vytvářející stále nové a komplikovanější zápletky. Zoufalý lékař nakonec přiměje svého přítele Huberta, aby se alespoň do skončení přednášky vydával ze Leslieho otce. Výsledkem toho jsou neuvěřitelní, typicky cooneyovské zmatky. Když pravda konečně vyjde najevo, Leslie Davida jako otce příkře odmítne. Následuje naprosto nečekaný happyend: Hubert se rozhodne žít s Lesliem i s Jane.

Základní osou příběhu je manželská nevěra, která se všelijak krkolomně vzpírá svému prozrazení, aby na konci, když je konečně přiznána, stejně už bylo pozdě. Samozřejmě, že se na ni nabaluje i téma transvestie, homosexuality, bisexuality a kdovíjaké další sexuality. Prostě Cooney v nejlepší formě. Nešťastný taxikář John, kterého dobrá vůle pomoci a nešťastná nehoda vykolejí z křehce udržované rovnováhy skrývaného dvojženství. Prvek nejrůznějších zmatků a nepochopení pak v této hře zajišťuje postava souseda Stanleyho a obou policistů. Samozřejmě tím nejdůležitějším katalyzátorem trablů jsou tu postavy obou Johnových žen. A nesmíme ani zapomenout na postavu teplého souseda seshora -Bobbyho.

Burton Lane (2.2.1912 – 5.1.1997) – hudbou se zabýval již od dětství, spolupracoval na mnoha hudebních komediích, ale popularitu získal teprve v roce 1947 jako autor hudby dnes již klasického muzikálu Finian‘s Rainbow. S nápadem na tento muzikál však prišli autoři libreta E. Y. Harburg a F. Saidy. Ve světě je tento muzikál inscenován již zřídka. U nás se toto dílo stalo populární díky přepracování Wericha a Voskovce.     Úspěšný jevištní křest muzikálu Finian´s Rainbow (Finianova duha) libretistů E. Harburga a F. Saidy a autora hudby Burtona Lanea se odehrál na Brodwayi v lednu 1947. Československá premiéra, která se uskutečnila 6. března 1948 v pražském Divadle V + W, se nesmazatelně zapsala do divadelní historie. Divotvorný hrnec byl totiž prvním opravdovým americkým muzikálem v Evropě i u nás.
     Již zmiňovaní libretisté E. Harburg a F. Saidy byli blízkými přáteli J. Voskovce a J. Wericha, a proto jim s důvěrou dali své požehnání a právo nejen na překlad, ale i na autorskou úpravu. A tak se původní Finianova duha (Finian´s Rainbow) změnila v Divotvorný hrnec, z irských emigrantů se stali čeští přistěhovalci a pohádkový skřítek Og se přerodil v jihočeského vodníka Čochtana, v němž herecky exceloval Jan Werich. Velkou zásluhu na tom, že toto dílo zapustilo trvalé kořeny na české půdě, má nepochybně i melodická hudba Burtona Lanea.     Tento nestárnoucí muzikál se dočkal i filmového zpracování. Na stříbrné plátno jej přenesl v roce 1968 režisér Francis Ford Coppola v hlavní roli s Fredem Astairem v roli zbohatnutí chtivého Ira.      V komediálním příběhu, zasazeném do pomyslného jihoamerického státu Missitucky, hraje hlavní roli hrnec plný zlata. Jihočech Josef Maršálek jej před odchodem z domova ukradne třeboňskému vodníkovi Čochtanovi v naivní víře, že díky němu v Americe snadno zbohatne a své jediné dceři Káče zajistí tak bezstarostný život. A protože zmíněný hrnec má navíc kouzelnou moc splnit tři přání, není tu nouze o překvapivé dramatické zápletky. Divotvorný hrnec není ovšem “pohádkou” v tradičním slova smyslu, protože v něm převládají ryze lidské problémy…

Dürrenmatt napsal, že ve dvacátém století působí každá tragédie tak trochu groteskně. Tento prožitek světa se logicky promítl i v jeho hrách. Nejslavnější švýcarský dramatik dobyl svět svou okouzlující groteskní nadsázkou a neuvěřitelně bystrým intelektem, s nímž mistrně zaplétá své postavy do tak trochu neuvěřitelných a přece zcela logických příběhů. Návštěva staré dámy je příběhem chudého městečka Güllen, do něhož se po letech strávených v cizině vrací místní rodačka, nyní multimilionářka Klára Zachanasjanová. Zdánlivé nadějné vyhlídky na jasnou budoucnost však brzy zastíní křivda z dávné minulosti, kterou bohatá dáma přijela pomstít.
    Dürrenmattova grotesknost umožňuje prožívat tragiku i uprostřed absurdně relativizovaného světa. Otázka viny se tím však nijak nerelativizuje. Vymění občané güllenští blahobyt za život jednoho svého občana?