Jak si spolu hrají děti rozdílného pohlaví od dvou do sta let? Hra Pískoviště je metaforickou odpovědí právě na tuto zásadní otázku. Společné hřiště, na němž bok po boku tráví čas On a Ona, je zabydleno prapodivnými postavičkami – nechybí na něm Batman, autíčka a vojáčci. On se snaží vystupovat jako typ přitažlivého „macha“ a pevně věří, že Jí může takové sebevědomé vystupování imponovat. Ona se tváří naoko poddajně, ale svým typickým způsobem si pro sebe pozvolna získává nejen Jeho, ale celé pískoviště i se všemi Jeho hračkami. Celý příběh je vlastně popisem Jejího velkého vzestupu a neodvratného vítězství v závěru hry, kdy se teď již milenecká dvojice musí rozdělit. Hrdinové tak naplňují jednu z prastarých zákonitostí našeho světa: že totiž muži vládnou světu, ale ženy vládnou mužům.   M. Walczak (1979) patří k nejmladší generaci polských dramatiků, jeho debut Pískoviště se v Polsku dočkal značného ohlasu a několika inscenací. Autor byl označen za "vycházející hvězdu polské dramatiky". Podrobná synopse:    1. obraz Uprostřed pískoviště sedí On. Hraje si s autíčkem, s vojáčky a s figurkou Batmana. Během hry, připomínající po všech stránkách scény z laciného akční film, zaslechneme každou chvíli výstřel ze supermoderní zbraně, chlapec kolem sebe kope, propadá se do zákopů. Batman zákeřně napadá vojáčka, ten se svíjí bolestí a křičí „Help!“. Chlapec zcela absurdním způsobem umocňuje spirálu násilí a vyostřuje jednotlivé situace. Nezapomíná přitom na charakteristickou zvukovou kulisu krvavých, idiotských přestřelek. Slyšíme různé ruchy jako „ffíííí“, „ššššš“, „dždž-ččč“. Najednou se v protilehlém rohu pískoviště objeví Ona. Hraje si s panenkou. On, aniž by přitom přerušil inscenované přestřelky mezi figurkami, se jí ptá, jak se jmenuje a zároveň jí vyčiní, že mu zkazila celou hru právě v klíčovém momentě bitvy. Začínají se dětským způsobem popichovat. On má navrch – tvrdí, že je to jeho pískoviště. Chce, aby se mu děvčátko omluvilo, ale ona si „postaví hlavu“. On jí za to zkroutí ruku za záda. Nakonec se ale nějak dohodnou. Na přání chlapce děvčátko řekne: „promiň“. Zůstane na pískovišti, jelikož mezi sebou uzavřeli dohodu. V žádném případě si ale nehodlají hrát spolu. Chlapec již děvčátko znal podle jména z dřívějška, ale až teď mu začíná docházet, o koho vlastně jde. Jmenuje se Miluška. On se také představí – „Protazy“. Naši hrdinové skotačí na pískovišti jako malé děti, máme nicméně pocit, že jejich osobnosti jsou rozdvojené, jakoby dospěle dětské.   2. obraz Nazítří chlapec opět vyráží hrát si na pískoviště. Tentokrát však Batman přemýšlí o tom, jestli by nebylo lepší užít si se svým protivníkem pro změnu trochu zábavy. Ozvěny reálné situace na pískovišti se odehrávají formou inscenovaného „divadla“. Znovu se objeví Ona, v ruce drží panenku. Děvčátko si pobrukuje, osloví chlapečka. Začíná se mu malinko svěřovat. Sděluje mu, že včera dostala vynadáno, protože se vrátila celá zasviněná od písku. Chlapeček se uzavře do sebe. Brání se slovy, která jsme již zaslechli v 1. obraze: „A co je mi do toho?“ Tato otázka se začne opakovat jako bolestný leitmotiv. Hlasitý komentář chlapečkova „divadélka“ na pískovišti se tak zničehonic mění. Začíná citovat béčkový akční film, mluví jazykem pokleslých žánrů a reklam: „...a na to mu Batman úlisně povídá: ještě tě nechám chvilku vysmažit, co, šmejde? Abys pocítil, co je to bolest umírání...“ On je čím dál vytočenější, protože Ona mu přišla kazit jeho hru. Přikazuje jí, aby se přesunula na vlastní polovinu pískoviště a přitom nohou v písku naznačuje čáru oddělující jejich soukromá území. Ona se urazí a odchází, jak sama říká, „na jiné pískoviště“, v němž už se usadil jiný chlapec jménem Karel. Nato On „vyměkne“. Zdá se, jako by na chvíli ukázal svou slabost – žárlivost a chu? ke společné hře. Prosí ji, aby zůstala. Děvčátko se tedy vrací. Opět se však dostávají do konfliktu – ona mu poroučí, aby byl víc zticha. Jeho hra však pokračuje stejně násilně jako předtím. Chlapec začíná mluvit o nábojích, které oběti působí bolestnou a dlouhou smrt, napadají prý celý organismus. Děvčátko mu zlostně rozšlape jednoho vojáčka, přičemž si poraní nohu. Dá se do breku. V chlapečkovi se začínají mísit pocity hněvu a soucitu. Chce po ní, aby mu vojáčka zaplatila nebo koupila nového, ale zároveň jí ošetřuje zranění na noze. Během ošetřování si povšimne, že děvčátko pod sukýnkou nic nemá a radí jí, aby s tím raději zašla k doktorovi.   3. obraz
Tentokrát se role obracejí. Zatímco doposud to byla Ona, kdo se ucházel o chlapcův zájem, teď je to pro změnu On, kdo ji začíná dobývat. Klepe na dveře jejího bytu. Ona mu otevírá, povídají si na chodbě. On se jí ptá, jak se cítí. Dívka mu podává nového vojáčka, kterého mu koupila. Teď připomínají nesmělou, zamilovanou teenagerskou dvojici. Vyrážejí spolu na pískoviště. Ale na dvorku je všechno zase při starém. On jí upozorňuje, aby se držela na vlastní polovině a nepřekračovala čáru. V jejich vzájemném vztahu tak postrádáme jakýkoli náznak partnerství nebo alespoň rozhovor, který by byl delší než výměna několika málo vět. Tato dvojice si buduje vzájemnou hierarchii. Nedosáhnou vzájemného pochopení, i když občas v jejich dialozích probleskne snaha o otevření se druhému a jakási prazákladní vnímavost. Na pískovišti se On a Ona hádají, co je lepší – jestli si hrát s panenkou nebo s autíčky a na vojáčky. Potom najdou brouka. Chlapec se začne předvádět, zhltne žížalu, ale hned se zase naštve, protože dívka jej neobdivuje tak, jak by si nejspíš přál. Začínají si povídat. On se přesune na její polovinu, oba si zapálí.   4. obraz
On a Ona si hrají na pískovišti. Chlapec žárlí, protože ví, že si dívka kromě něj hraje i s Karlem. Hádají se. Ona mu říká, že Karel si dokáže vymýšlet společné hry. On jí nato vytrhne z ruky panenku na důkaz toho, že je také schopen hrát si společně s ní. Panenka se stává postavou v inscenované „hře“. Zachrání v ní Batmana, který jí předtím sám zachránil život. A i když Batman tvrdí, že všechno zvládá sám, musí připustit, že se do dívky zamiloval. Políbí ji. Ona mu chce panenku vzít, on se jí však křečovitě drží a upozorňuje ji, že to ještě není konec. Inscenované divadlo končí rozpáráním a rozkucháním útrob panenky. Ona s pláčem odchází. On za ní křičí, ať neblbne, že jí koupí novou panenku.   5. obraz
On stojí před jejími dveřmi. V ruce má pugét. Zvoní. Ona mu otevírá. Snaží se jí předat kytici a novou panenku. Navrhuje, aby si šli spolu hrát. Říká: „...neboj, teď to bude i tvoje pískoviště“. Dívka však dárky odmítá a sděluje mu, že se stěhuje a že si s ním už nikdy nebude hrát. Chlapec chce v rozhovoru pokračovat, ale neví, co by měl říct. Jejich rozmluva již poněkolikáté končí chlapcovou otřepanou frází: „Já... ne, vlastně nic. Tak ahoj.“ Bezvýchodný dialog se opět rozpadá, jako již mnohokrát, následkem nedostatku základní schopnosti navázat kontakt.
 
6. obraz
On si hraje na pískovišti. Je sám. Hraje si s panenkou, po jejímž rozčtvrceném těle právě pátrá Batman. Když hrdina konečně najde části těla panenky, vydává se hledat mocného superčaroděje, o němž je známo, že dokáže křísit mrtvé. Dosud On vždy vystupoval ve jménu Batmana. Teď ale poslední slova odříkává v první osobě: „Musím toho čaroděje najít.“