Na Mezinárodní soutěžní přehlídce rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio získali autoři zastupovaní DILIA prestižní ceny. Vítězem kategorie Rozhlasová inscenace pro dospělé posluchače, se stal seriál "Jméno růže" v režii Ivana Chrze. Tento seriál Českého rozhlasu 3 - Vltava pro rozhlas dramatizoval Michal Lázňovský, dramaturgem byl Hynek Pekárek.     Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2006 za původní český dramatický rozhlasový text získal autor hry "Jackson" Jan Vedral. Autorů blahopřejeme!

Přehlídka současného severoirského divadla v Divadle DISK:

1. 11. středa

15.00 Owen McCafferty: Scény z velkoměsta
         (Překlad: Ester Žantovská, tutor: Jan Hančil)
17.30 Gary Mitchell: Síla zvyku
         (Překlad: Silvie Šustrová, tutor: Zdeňka Brandejská)
20.00 Gary Mitchell: Náš malý svět
         (Překlad: Lucie Kolouchová, tutor: Dana Hábová)

2. 11. čtvrtek

16.00 Daragh Carville: Slovní ruleta
         (Překlad Michaela Konárková, tutor: Zdeňka Brandejská)
18.00 Christina Reid: Čaj v porcelánovém šálku
         (Překlad: Hana Pavelková, tutor: Dana Hábová)
20.00 Setkání s autory a překladateli
         (Owen McCafferty, Daragh Carville, Christina Reid...)
22.00 koncert kapely Flying Druids Orchestra, raut

    Spolupodílel se na filmových scénářích Kuře melancholik, Stín kapradiny či Zánik samoty Berhof; především jej však proslavily prózy Adelheid a Údolí včel (původně psaná jako scénář), které zfilmoval František Vláčil.
    Je autorem scénářů i k filmům Kukačka v temném lese a Pramen života. Loni měl premiéru snímek Milana Cieslara Krev zmizelého natočený také podle Körnerova scénáře. Podle jeho textu vznikly i televizní seriály, například Lékař umírajícího času.
    Körner je držitelem několika cen a vyznamenání na filmových a televizních festivalech: mimo jiné Velké ceny na MF televizních filmů v Sapporu (Kukačka v temném lese, 1986), Prix Europa Berlín (Anděl milosrdenství, 1994) či Ceny Vladislava Vančury (2002).

Ladislav Smoček (* 24.8. 1932 v Praze.)



Režisér a dramatik, jedna z nejoriginálnějších osobností současného českého divadla. Dětství prožil v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (1951). V letech 1952-1956 studoval režii na pražské Divadelní fakultě AMU. Koncem studia ho silně ovlivnila osobnost režiséra Alfréda Radoka, jemuž asistoval při inscenaci Ďábelského kruhu Hedy Zinnerové v ND. Po absolutoriu pracoval krátce v Městském oblastním divadle v Benešově a poté v letech 1957-1960 v brněnském Divadle Julia Fučíka. V tomto divadle pro děti a mládež na sebe upozornil především inscenacemi Deníku Anny Frankové a Goldoniho Poprasku na laguně. Zkoumání situace člověka v uzavřeném prostoru, ohrožovaného vnějším i vnitřním tlakem, a záliba v komedii charakterů, hravosti a nadhledu zůstaly charakteristické i pro jeho další práci.
    Počátkem 60. let ho Radok přizval k práci v Laterně magice, s níž přešel v roce 1963 do Státního divadelního studia. V roce 1965 zde s Jaroslavem Vostrým založil Činoherní klub, jehož zahajovacím představením byla Smočkova hra Piknik. S touto scénou, kde Smoček působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třebaže častěji hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (především ve Švýcarsku, ale i ve Finsku a Itálii; od počátku 90. let působí také v činohře Divadla J.K.Tyla v Plzni).
    Až do konce 60. let byl hlavním domácím autorem Činoherního klubu, kde tehdy inscenoval téměř výhradně vlastní dramatické texty. Témata, situace a role, které divadlu nabídl, byla do velké míry určující pro utváření stylu souboru. Smočka vždy zajímal zdánlivě běžný, „malý“ člověk v konfrontaci s přírodou, jejíž je nepatrnou součástí a kterou si nese v sobě. Pod tlakem situace bezprostředního ohrožení projevuje tento nenápadný, neškodný člověk svou biologickou podstatu a reaguje s nečekanou, dravou agresivitou, vyvolanou strachem, ať už je jeho důvod reálný nebo fiktivní, ať se odehrává v rovině dramaticky „vážné“, jako v Pikniku, nebo drasticky komické, jako v Bludišti a především v Podivném odpoledni Dra Zvonka Burkeho (1966), nebo v Bitvě na kopci (1967). Burke byl jednou z nejúspěšnějších původních komedií nejen v 60. letech, ale v celé naší poválečné dramatice až po naše dny. Je také jednou z nejpřekládanějších českých her vůbec. V předvedení člověka jako živlu, nevědomě destruujícího svět kolem sebe, došel Smoček nejdále v Kosmickém jaru (1968), jež zůstalo nadlouho jeho poslední původní premiérou (novou verzi uvedl na téže scéně 1995).
    Dosud poslední Smočkova hra Jednou k ránu, jejíž uvedení bylo v roce 1972 spolu s jeho staršími kusy zakázáno, byla poprvé uvedena až v r. 2000. Za svou literární, především dramatickou tvorbu (souborné vydání Činohry a záznamy, 2002) obdržel Smoček Cenu Karla Čapka (2004).
    V 70. a 80. letech patřily jeho inscenace, které uchovaly herecký potenciál a tvořivost Činoherního klubu, k ojedinělým tvůrčím činům českého divadla: autorská adaptace Dostojevského Strýčkova snu (1977), O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci (1978), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Horváthovy Povídky z vídeňského lesa (1981), Gogolovi Hráči (1982). Pro Smočkovy režie je příznačné detailní rozehrávání situací i důraz na svobodnou a zároveň ukázněnou hereckou tvorbu i souhru. Především však rezonují s publikem tím, jak oživují originálním, často drastickým, groteskním humorem texty, jež nabývají nečekané aktuality: Birinského Mumraj (1991), Pirandellova hra Nahé odívati (1993), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004), i stařičké maloměstské komedie, Štolbovo Vodní družstvo (1994) a Štechův Deskový statek (2001).

Svatopluk Havelka (*2. 5. 1925)



Hudební skladatel Svatopluk Havelka se řadí k největším tvůrcům české hudby 2. poloviny 20. století. Skladbu studoval soukromě u K.B.Jiráka (1945-7) a svoje hudební vzdělání si prohloubil na katedře muzikologie FF UK, kde byli mj. jeho učiteli Josef Hutter a Antonín Sychra (1946-49). Po krátkém působení v ostravském rozhlase a u Armádního uměleckého souboru (1951-54) se od roku 1954 věnoval výhradně hudební kompozici. Již uvedením své 1. symfonie (1955) na sebe upozornil jako výrazný symfonický talent, který se v příštích dvaceti letech prosadil závažnými symfonickými a symfonicko-vokálními díly.
    V roce 1961 obdržel Státní cenu za kantátu na slova S.K.Neumanna Chvála světla, následují Heptameron (1964) pro zpěvní hlasy, recitátora a orchestr, symfonická báseň Pěna (1965), symfonie-balet Pyrrhos (1970), symfonická fantazie Hommage ? Hieronymus Bosch (1974). Skladatel ve všech těchto skladbách pojal do svého stylu i podněty tzv. Nové hudby (aleatorika, témbrové plochy, moderní harmonie).
    Po řadě velkých, programních děl se Havelka ve druhé polovině 70. let zaměřil na oblast komorní tvorby. Zde rovněž obohatil českou hudbu vysoce individualizovanými a myšlenkově i interpretačně náročnými díly jako je Nonet (1976) a Percussionata pro bicí nástroje (1978). Od 80. let pak následují skladby s duchovním zaměřením, kde je patrný Havelkův příklon k základním křes?anským hodnotám – Tichá radost (1985) pro violu, Disegno(1986) pro flétnu, Pocta Fra Angelicovi (1987) pro kytaru, Profeteia (1988) pro dětský sbor, orchestr a varhany na biblické texty, „Rozhovory duše s Bohem“ (1991) pro klarinet a klavír, rozměrné oratorium Jeroným Pražský (Epistola de Magistri Hieronymi de Praga, 1989), za které obdržel Státní cenu, Parenéze pro soprán, klavír a bicí (1993), Skrytá mana a bílý kamének pro dva hráče na bicí nástroje (1992) ad. Jedním z vrcholů jeho tvorby 90. let je velké symfonické dílo Znamení časů (1997) premiérované orchestrem ČF.
    Výraznou kapitolou v Havelkově tvorbě je filmová a scénická hudba. Jedná se celkem o asi 70 celovečerních a 150 krátkých filmů, z nichž nejvýznamnější jsou Honzíkova cesta (1956), Až přijde kocour (1963), Kdo chce zabít Jessii (1966), Všichni dobří rodáci (1968) či Božská Ema (1979). Psal i hudbu k divadelním inscenacím – Vivisekce (Laterna magika) nebo Trvdohlavá žena (Divadlo na Vinohradech).
    Významná je i Havelkova pedagogická činnost. V období tzv. normalizace, kdy neměl možnost vyučovat na veřejných školách, patřil k nejvyhledávanějším soukromým učitelům kompozice, a jako takový přispěl k vzdělávání mnoha představitelů dnešní střední skladatelské generace. V roce 1990 byl jmenován řádným profesorem skladby na pražské AMU.

Odbor umění a knihoven Ministerstva kultury vyhlásil výběrové dotační řízení ve čtyřech samostatných oblastech profesionálního umění, kterými jsou hudba, divadlo, tanec, výtvarné umění. Cílem je podpora subjektů - fyzických a právnických osob, které poskytnou veřejnou kulturní službu a to v průběhu roku 2007. Termín odevzdání žádostí je 30. listopadu 2007.  Podrobné informace o výběrovém dotačním řízení najdete na www.mkcr.cz.

Narodil se 25. března 1929 ve Vídni, studoval kompozici na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Viléma Petrželky. V letech 1968-1971 působil jako ředitel nakladatelství Panton, 1970-1979 byl šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize. V této době bylo natočeno vícero nových televizních inscenací hudebnědramatických děl. Od roku 1984 do roku 1990 byl ředitelem Komorní opery Praha. Jeho tvorba spadá do oblasti děl komorních, orchestrálních, koncertantních, vokálních a hudebně-dramatických, ke kterým často psal i libreta.
    Ze scénických děl vydaných DILIA jmenujme: „Námluvy“ - komická jednoaktová opera podle A. P. Čechova, „Goya“ - celovečerní opera na námět L. Feuchtwangera, „Oči“ - televizní opera podle povídky M. Lanea, „Zlatá svatba“ - komická opera o 2 dějstvích dle literární předlohy J. Macha (komponována na objednávku Českého hudebního fondu k vytvoření opery ke 100. výročí otevření Národního divadla).

Adéla a Dorotka jsou siroty. Adéle je třicet a pravidelně chodí ke zpovědi. Kryštof zpívá na mši v kostele. Adéla nemá muže. Farář chodí do hospody, protože lidi nechodí do kostela. Kryštof by chtěl zpívat pro někoho. Adéla našla pod postelí Panenku Marii. A Marek by chtěl být astronomem. Každý by chtěl být pro někoho. Každý občas kouká na nebe. Jenže je tak těžké něčemu uvěřit… Dorotka jednoho dne spatří zázrak. Něco se konečně musí změnit.
Hra ze zapadákova na cestě mezi kostelem a hospodou.

„Říkala jsem, že jsme zůstaly samy v hospodě. Že se k nám chodí opíjet jen farář, protože nevěří v Boha. Že je to tady pěkná díra! To jsem taky říkala. Že nebudu jíst dort, který nesnáším, protože ho jíme vždycky, když nám někdo umře. Já nesnáším dort, rozumíš? Já nesnáším tuhle hospodu. A nesnáším Boha, protože si k sobě vzal tátu.“.

Magdalena Frydrychová se narodila se v roce 1982 v Třinci. Po studiu na polském gymnáziu v Českém Těšíně odešla studovat do Prahy na DAMU činoherní dramaturgii. V průběhu studia napsala a časopisecky publikovala svou první rozsáhlejší dramatickou práci, hru Panenka z porcelánu (2004), jejíž rozhlasovou verzi uvedl Český rozhlas. V sezóně 2005/06 působila jako rezidentní autorka Divadla LETÍ, pro které napsala hru Na věky (2005). V roce 2006 vytvořila zatím svou nejnovější hru Dorotka. V současné době působí Frydrychová jako dramaturgyně Středočeského divadla Kladno.

"Lidi nevěří hlavně v lásku. Ve zrození. Všude samá smrt. Samá deprese. Vy jste mladé, hezké.Musíte věřit na lásku. O čem má pak člověk zpívat. Na zdraví. Na lásku. Upřímnou soustrast."

Dorotku v režii absolventa DAMU Štěpána Pácla můžete vidět ve Studiu Švandova divadla.

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.

Kompletní překlad her Williama Shakespeara už brzy k dispozici
Profesor Martin Hilský v současnosti dokončuje světově ojedinělý projekt – překlad kompletního Shakespearova (nejen) dramatického díla, tedy celkem 38 her. DILIA tedy bude mít k dispozici kompletní dílo avonského barda v elektronické podobě. V současnosti je k dispozici kompletní překlad Shakespearových tragédií spolu s předmluvou Martina Hilského a chronologickým soupisem českých inscenací těchto překladů, komedie, romance  a historie budou v neméně reprezentativní podobě následovat. Hry si samozřejmě můžete objednávat i jednotlivě. Které hry tedy najdete v souboru tragédií?

Jde o následující tituly: Antonius a Kleopatra, Coriolanus, Hamlet, Julius Caesar, Král Lear, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, Timon athénský, Titus Andronicus.

2. prosince před 120. lety se narodil Jaroslav Durych, český prozaik, básník, dramatik, publicista a teolog. Jaroslav Durych - spolu s J. Demlem a J. Zahradníčkem byl nejvýznamnějším českým autorem katolické orientace. DILIA zastupuje veškerá díla tohoto významného autora.

Odbor umění a knihoven Ministerstva kultury z důvodu technických problémů na internetových stránkách posunuje uzávěrku pro podání přihlášek do výběrového dotačního řízení pro rok 2007 na 15. prosinec 2006. Více informací na www.mkcr.cz.