Alex ztratil Toutou!
Stalo se to, protože si dlouze povídal se sousedkou? Stalo se to, protože Toutou chtěl už dlouho utéct? Stalo se to, protože Alex nemá rád svého pejska? Nebo protože je sousedka Alexova milenka? Zoe, jeho žena, chce znát jasnou odpověď. Zmizení psa otevírá Pandořinu skříňku manželských problémů a nešvarů. Situace vyvrcholí příchodem dlouholetého přítele Pavla, který ztratil klíče od svého bytu a musí u nich přespat. V jedné noci, kdy se ztratil jeden pes, se otevře jejich minulost, současnost, pravda o jejich manželství a o přátelství s Pavlem…Ale co Toutou?

"Dnešním dnem vstupuje v platnost zákon o zrušení rodiny, který vláda schválila většinovým počtem hlasů. Několik posledních úplných rodin, které v Barceloně ještě bydlí, bude odsunuto do speciálně upravených podzemních garáží. Vládní mluvčí také potvrdil, že pokud se tito rebelové přestěhují dobrovolně, nebudou za udržení rodiny pronásledováni. V opačném případě, tedy pokud nevyklidí bytový prostor, který dosud užívali, jim hrozí násilné vystěhování a pokuta mezi 10 až 30 tisíci euro. Prezident schválení zákona považuje za velmi pozitivní krok, vzhledem k tomu, že v současné době je zánik rodiny stejně nevyhnutelný a konečný"

Láska je postavena mimo zákon. Tradiční rodiny jsou odsunuty do garáží. Mladí lidé se snaží nepodlehnout lásce, aby neskončili jako jejich rodiče.

Do nepohodlných garáží se museli přestěhovat i manželé Jauma a Majka a jejich děti, syn Sergi a dcera Laia. Rodiče se přes všechny problémy stále milují a jsou spolu šťastní. Jejich děti ale ne, touží po tom, aby se jejich rodiče rozvedli a oni mohli žít zase normálně. Sami se lásce ze všech sil brání - Laia si chce jenom nezávazně užívat a Sergi se chce oddávat poze platonickým citům. Pod tlakem dětí a dědy nakonec Jauma svou ženu opustí. Ale ani "injekce proti lásce", které mají za úkol řešit nepříjemné stavy spojené se zamilovaností, nepomohou. Jaume je bez Majky nešťastný, nechce se mu bez ní žít. Celý svůj život věřil na nesmrtelnou lásku, kterou viděl u svých rodičů, a teď ji zradil. Ale vztah jeho rodičů nebyl vůbec takový, jak ho ukazovali svému synovi.
Rozhodne se Jaume pro své štěstí nebo pro normální život svých dětí? A ubrání se jeho děti lásce, kterou tolik proklínají?

Daleko od Nuuku je portrér rodiny žijící ve zdánlivé harmonii až do jedné osudové chvíle...
V domě se shromáždí celá Viktorova rodina, aby oslovila svatbu jeho jediné dcery, „tatínkovy holčičky“ Elzy. Do domu přijdou Viktorovi synové, kteří společně vedou jeho úspěšnou firmu na výrobu bonbonů, David, Alex a Max, Alexova nová přítelkyně Silvie, Maxova bývalá žena Ingrid a teta Angela. Setkání probíhá bujaře, až do chvíle, kdy se ve dveřích objeví nezvaný host, Viktorův bývalý zaměstnanec, Toni. Toni přinese do víru svatebního veselí informaci, která spustí sérii dramatických situací. Na povrch začnou vyplouvat rodinná tajemství a lži, ve kterých rodina žila celá desetiletí, se odkryjí. Postavy si uvědomí, že lidé, kteří jim byli nejbližší, jsou ve skutečnosti naprosto cizí lidé…

Ocitáme se v Itálii roku 2161, tedy 300 let po jejím sjednocení. Mnoho se toho však od té doby nezměnilo. Itálie jakoby zamrzla, utonula v iluzi a naordinované tuposti. Studentka současné historie – historie jako taková je zakázaná – je přesvědčená o tom, že v minulosti proběhla v zemi Silvia Berlusconiho dokonce i revoluce. Bezpečnostní složky, politici a všichni, kdo rádi manipulují s občany, se však rychle postarali o to, aby tato revoluce byla honem rychle zapomenuta. A zejména mechanismy, které ji vyvolaly.

Děj hry se odehrává v divadle, kam si studentka pozvala pět hostů, přímých potomků tehdejších revolucionářů, aby se společně dobrali pravdy. Žádný z nich si však z vyprávění svých předků nic nepamatuje a snaha zrekonstruovat zásadní události v dějinách Itálie končí rozpačitým ukončením společenského večera.

Hra je založena na mnohovrstevnatém textu, v němž se mísí politicko-společenské události současnosti a minulosti, styly vyprávění s převažujícím uplatněním monologu. Carnevali nechává též postavy vystoupit z kostýmu do „rolí“ herců, kteří společně stráví přestávku. Hra na sebe bere podobu odborné přednášky proložené citacemi z Waltera Benjamina. Postavy v roli odborných komentátorů se vyjadřují odborným jazykem.

Davide Carnevali získal za tuto nejnovější hru cenu Scintille 2010, udělenou Festivalem Asti Teatro 33.

Manželé středního věku, Josef a Dita, pakují zavazadla na dovolenou. Od svatební cesty je to poprvé, co spolu jedou někam do zahraničí. Do Sorenta. K moři. Slunit se. Koupat se ve vlnách. Dosud veškerý čas a síly obětovali na výchovu dětí, teď už ale děti odrostly a osamostatnily se; až na Františka. Jeho fenomenální paměť je po prodělané encefalitidě jednostranně zaměřená pouze na výsledky fotbalových utkání, sestavy mužstev a střelce gólů. Místo radosti z nadcházející dovolené dojde při pakování k ostré hádce. Navíc se překvapivě ukáže, že už v Sorentu ve skutečnosti jsou. Josef přivleče do hotelového apartmánu pytel s pískem. Kromě pláže se z něj vysypou i paklíky bankovek a revolver. Zazní výstřel. Skrz scénu profrčí cyklista. Vzápětí se ozve spláchnutí WC a z něj vyjde trenér se stopkami v ruce. Do vítězství v Giro d´Italia zbývá pět minut, třicet vteřin. Sotva se Dita uvelebí na vysněné pláži, přijde dívka, mladá koketní blondýna a cyklistův triumfální výkřik v cíli splyne s Josefovým orgasmem. Tato zdánlivě nesourodá melanž postav a situací má však svůj pevný svorník, jak se na samém konci hry ukáže. Možná pevný až přespříliš.

Fraška proslulého francouzského dramatika 19.století Eugena Labiche, Slaměný klobouk, získala na českých jevištích velkou popularitu především známou transkripcí Jiřího Voskovce a Jana Wericha pod názvem Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk. Často se hraje i verze „Slamáku“, kterou napsal Miroslav Horníček. Film Oldřicha Lipského z roku 1971 pak patří do zlaté pokladnice české kinematografie.

Vlastimil Peška přistoupil k tomuto tématu svérázně a děj komedie přenesl z francouzské provincie na Moravu. Lépe řečeno do Brna a nedaleké Lojzovy Lhoty. Fabule příběhu, zběsilý hon za slaměným kloboukem, který pozřel kůň pana Fadinarda, v Peškově verzi pana Fouska, zůstává zachovaný. Jednající postavy jsou však svérázně vykreslené lidové postavy mluvící v nářečí, které je do dnešních dnů živé v okolí Brna. V tomto nářečí hovoří především rozvětvená rodina zelinářky Krákorové, která vdává Helenku za brněnského bonvivána Fouska. Autor zachovává v zásadě všechny postavy známé frašky, mezi které patří např. téměř hluchý strýc Vezinet (v Peškově verzi Vendelín), který se ke konci hry ze své hluchoty zázračně uzdraví díky pozření mastičky na kuří oka. Objevují se však i postavy, které u Labiche nenajdeme. Například tetka Božena, manželka již zmíněného strýce Vendelína, či ruský věřitel Máslěnko a další. Peškův Slaměný klobouk má i podtitul „Helenka měla vždycky jedničky“. Postava Helenky tento podtitul v průběhu děje několikrát potvrdí svojí nebývalou sečtělostí i výřečností, za kterou byla údajně za školní docházky hodnocena jedničkami.

Slaměný klobouk je označen jako rozverná fraška s libými zpěvy. To napovídá, že Vlastimil Peška opět dostál své pověsti skladatele melodicky nosných písní, které nechybí ani v tomto opusu. Hudební party od autora může DILIA zprostředkovat.

Pozn. – nářečí z Brněnska mohou inscenátoři přepsat do libovolné jazykové mutace. Tedy je možné použít např. hanácké nářečí, ostravský dialekt, jihočeské nářečí apod. Lze použít i hovorovou češtinu.

Kdo by neznal siláka Pepka námořníka, který se proslavil svalnatými pažemi, dýmkou a láskou ke špenátu a své vyvolené Olivii. Pepek se poprvé objevil v roce 1929 jako jedna z postav populárních komiksů v newyorském listě Evening Journal. Hrdina, jehož „energetickou bombou“ se stal pověstný špenát se postupně začal objevovat i v kreslených filmech, kde sváděl nelítostné boje, nejen o přízeň své milované Olivie. Největší podíl na Pepkově „věčné slávě“ mělo studio Maxe Fleischera, které začalo ve třicátých letech dvacátého století točit kreslené grotesky s Pepkem v hlavní roli.

Scénář Vlastimila Pešky je zároveň jakýmsi „encyklopedickým heslem začátku 30.let  minulého století“ – prezentuje v dobových souvislostech „jak to všechno začalo, kdo je kdo, co se stalo a jak to bylo dál“ a používá k tomu nejrozmanitější výrazové prostředky, včetně prvků filmové grotesky, hudby a písní. Jde o scénář, který dokáže zaujmout nejširší okruh publika. Tedy jak dětského tak i dospělého diváka. Nezanedbatelným prvkem grotesky o proslulém silákovi Pepkovi je i hudební stránka, která výstižně dokresluje již zmíněná 30.léta dvacátého století. Autor scénáře je zároveň i autorem písní, ke kterým napsal texty Jaroslav Wykrent.

Hudební party od autora hudby může DILIA zprostředkovat. Od autora lze zajistit i střižený DVD záznam první filmové grotesky s názvem „Pepek námořník hvězda biografu“, která je použita ve scénáři.

Být v pětapadesáti nazvána mladou kolegyní, tlačící se na vaše místo, starou rašplí je nesnesitelné... Přijít domů a dozvědět se, že vaše žena čeká nečekané - poněkud pozdní dítě, je příliš...

Úspěšná francouzská komedie čerstvě v nabídce DILIA!

        Dva bratři jsou zcela rozdílných povah i vzhledu. Na pohřbu jejich slavné a úspěšné matky je mladá novinářka požádá o rozhovor o jejich matce. Její otázky odkryjí složitost jejich sourozeneckých vztahů, o kterých by bez třetí osoby a jejích otázek neměli bratři nikdy odvahu promluvit. Novinářka pátrala v archivech a sdělí bratrům šokující novinu. Mají společného pouze otce a ani to nemusí být jisté. Vyrovnat se s nečekanou realitou není pro oba bratry lehké a to ke všemu netuší, že má pro ně mladá žurnalistka ještě další jen těžko uvěřitelnou zprávu…Kolik se v rodinách skrývá netušených tajemství a složitých vztahů? Zajímavé téma. Hra nepostrádá humor ani napětí kriminálních příběhů.

Ústředními inspiračními prameny hry jsou Šandova mystifikační encyklopedie Blues 1890 – 1940 a životní osudy mississippského bluesmana Roberta Johnsona, respektive mýtus, který se kolem jeho osoby postupem času vytvořil. Děj se odehrává na jihu USA v době, kdy se formovala moderní podoba blues. Pro charakteristiku ústředního hrdiny vystačí jediné slovo: hráč. Se stejnou vášní hraje muziku i hazardní hry. Sběrač bavlny Smith neunese prohru v kostkách a při rvačce vyrazí Boyerovi lahví ginu přední zuby. Bez nich je s kariérou kornetisty amen. Boyer v návalu zoufalství do Smithe bodne nůž. V noci při cestě domů na křižovatce mezi nedohlednými bavlníkovými plantážemi ozářenými měsícem, potká zabitého Smithe. Ten mu beze slova podá kytaru. Byl to skutečně Smith? Mezi zaříkávačkami voodoo se šušká, že to byl ďábel. Objektivně doložitelným faktem je, že se Boyer naučil na kytaru ze dne na den. Široko daleko není bluesmana nad něj. Hraje na tancovačkách, na svatbách a funusech a jeho sláva stoupá. A potom se v Boyerově rodném Cuthbertu objeví dva agenti. Co jsou zač, nikdo neví. Boyer pro sichr práskne do bot. Stopne si prostitutku Doreen. Dojde jim benzín. U benzínky je pumpařem – Smith. Vycházeje z předpokladu, že vražda mrtvého se jaksi nepočítá, rozstřílí ho Boyer jeho vlastním revolverem na cucky. V horkém jižanském povětří se agenti se svými kufříky v rukou plouží co noha nohu mine, přesto jsou Boyerovi stále na stopě...

Ve hře zazní jedenáct blues, od Johnsonova Crossroad, přes Grinnin´ in Your Face, Tupelo, Me and the Devil Blues, až po pracovní písně sběračů bavlny a vězňů na trestanecké farmě.