Sportštyk rakouské dramatičky Elfriede Jelinekové má v kontextu současného evropského dramatu zvláštní postavení - a to jak svým tématem, tak i formou a v neposlední řadě šíří záběru, ve kterém autorka své téma pojednává. Toto drama je vystavěné na půdorysu antického mýtu o Elektře, přesněji na půdorysech antických dramatických zpracování Elektry. Jelineková starý mýtus analyzuje a transponuje do současnosti. Téma války vedené muži a jejích přímých společenských následků - osamělosti žen a jejich bezmocnosti vzepřít se válečnému běsnění silnějšího rodu - rozvíjí autorka na pozadí nejpopulárnějšího sportu současnosti: fotbalu. V tomto rámci dokáže na několika fragmentárních příbězích propojit osudovost a archetypální situace antických hrdinů s existenciálními pocity falešných hrdinů dneška.

          Jelinekové hra se neomezuje na zobrazení skutečnosti. Je důslednou analýzou všech jevů spojených s násilím - od antické osudové kletby a msty až po dnešní fenomény nacionalismů, rasismů, společensky tolerované agrese či agrese podmíněné davovou psychózou. Neméně důsledně jako svět mužského násilí analyzuje Jelineková i svět žen - svět pasivního utrpení, podřízení se diktátu krásy a módě plastických operací, svět mediální manipulace či boje o společenské postavení.

          Jelinekové Sportštyk je hyperbolickým obrazem vyšinuté společnosti, ve které každý jedinec potenciálně vede válku proti všem ostatním, kteří nejsou zrovna členy jeho gangu nebo kroužku nebo zájmové skupiny.

Hru v české premiéře uvedlo v květnu 2006 Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie.

          Monologický text, reflektující proces umělecké tvorby, vážně, s ironií i sebeironií, navíc plný intertextuálních vztahů, odkazující záměrně a v některých motivech i přímo na Bernhardův román Beton a na jeho protagonistu, který se po mnoho let marně pokouší napsat první větu spisu o světoznámém skladateli.

          V dramoletu Mlčení se protagonistovi monologického partu jedná o vytvoření studie o R. Schumannovi, přičemž protagonista si je vědom toho, že už skladatelovo jméno je doslova napěchováno významotvornými konotacemi, týkajícími se šílenství, duševní nemoci a s ní související nemožnosti vyjádřit se, atd. A že tedy v podstatě ani není nutné, aby studii skutečně napsal. V této textové vrstvě se jedná o jemné filozofické předivo, upomínající na inspiraci slavným dílem Tractatus logico-philosophicus neméně slavného rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, jenž inspiroval Bernharda k vytvoření několika prozaických i dramatických děl a postav, aby se zde tato inspirace přenesla i na dílo a do díla Elfriede Jelinek.

         S ironickou nadsázkou zde autorka pojednává problematiku možnosti, potřebnosti a nutnosti, či naopak nemožnosti něco vyslovit, napsat a vytvořit. Pojem „mlčení" je nejslavnějším pojmem Wittgensteinova Traktátu, jenž dávno vešel do dějin filozofie i literatury, aniž by třeba mnozí, kdo se jím inspirovali vůbec ještě znali původní dílo. Autorka i její protagonista jsou si ale vědomi toho, že se tento pojem, stejně jako právě např. jméno a život Roberta Schumanna, stal dávno jakousi svébytnou entitou, vážící na sebe jisté významové pole, naplněné převážně  neurčitými, avšak smysluplnými asociacemi.

Dekorace:  pokojík v penziónu,  poslední 2 obrazy  jen černé pozadí.
Doba: asi kolem roku 1870  

          Slavného francouzského akrobata Blondina navštíví v penzionu osmnáctiletý, romantický mladík Carlo a vyčte mu, že při posledním, už čtrnáctém,  přechodu nad Niagarou švindloval a na pánvi na provaze usmažil jen 8 vajec a 4 upustil do řeky. On, Carlo,  má metodu jak chodit vzduchem a opravdový sukces by byl,  kdyby přešli oba jako jedna bytost- Ikaron, Carlo na ramenou Blondina ve výšce 58 metrů nad vodopády z USA na kanadský břeh. Blondin ho napřed odmítne, ale pak začnou trénovat. Během nácviku si navzájem vypoví své curriculum vitae a Blondin nakonec souhlasí s Carlem, že akrobacie není jen úspěch pro kšeft, ale projev  odvahy  a poctivosti  vůči divákům. Carlo  byl také při posledním přechodu Blondina svědkem, jak kvůli sázce jakýsi darebák akrobatovi nařízl  napínací lanko a Blondin sklouzl s prověšeého  lana a musel z posledních sil přeručkovat do cíle cesty jak ubohá opice.
           Blondin s Carlem na ramenou, jako jedno tělo,  chodí po pokoji a rozvěšují  fotografie a články o Blondinových úspěších. Meditují o tom, co udělají, když náhodou spadnou. Blondin společnou cestu Carlovi rozmlouvá, nechce si  ho vzít na svědomí. Když sklouzne sám, může vyčítat sám sobě, ale nezahubí Carla. Podobně Carlo nechce při svém zakolísání mít na svědomí smrt Blondina. V zápalu vážné debaty zprvu neslyší, že pekař Willis pod nimi volá, že jeho dílna hoří, aby dům opustili. Oba cítí hořící chléb, ale myslí, že je to běžné pečení. Teprve když uslyší hasičskou sirénu, rychle sbírají výstřižky, Carlo stále  na ramenou akrobata. Už se dokonale sžili a pohybují se jako jeden muž. Hlas hasiče je vyzývá, aby vyskočili oknem, protože kvůli ohni už po schodech nemohou. Vyskočí.
          V posledním obraze už jdou po laně zdraveni diváky. Těsně před modrou značkou v polovině cesty se však Blondin náhle „zasekne“ a není  vlivem strachu schopen pokračovat dál. Strach se přenese i na Carla. Ten prosí, pak vyhrožuje, laje  i chválí Blondina , žádá ho, aby se uklidnil, překonal úzkost a vykročil.    
Po mučivých minutách se Blondin konečně překoná a pomalu vykročí. Nakonec povzbuzováni  tisíci diváků, za řízné dechovky a vřelého vítání dorazí do cíle.

          Hra měla premiéru v divadle Na zábradlí v roce 1975.  Dosud se hrála ve více než 50 zemích. V roce 1969 získala první cenu v literární soutěži Casa de las Américas (Dům Amerik), vydávající díla latinskoamerických, karibských a španělských autorů.

Hans je vůdce party. A rád si to dokazuje. Pavel šikanovaný synáček z bohaté rodiny. Tereza třídní zrůdička. Bez Hanse by byly nuly. To stojí za trochu ponížení. Schází se ve sklepní kóji otlučeného činžáku, kde Hans a Tereza bydlí. Nebo chodí k Pavlovi na playstation. Je jim třináct, čtrnáct let. A v létě je ve městě nuda. Co takhle zahrát si nějakou hru? Ale fakt reál! Třeba na toho Ondru z Klokánka. Ponižovačka začíná. Hans hodlá zinscenovat celou kuřimskou kauzu. Takový kurz sebeobrany, říká. Trénink s živou návnadou. Naučte se být drsný, jinak vás tenhle svět semele do karbanátku. Tak jo. Tereza topí Pavla v lavoru. Amatérsky! Jenže pak se do toho připlete Petra. Blonďatá kráska, u babičky na prázdninách. Dokonalá manipulátorka, jako Hans. Zapadá do hry. To všechno předtím byl jen čajíček. Teď se hraje o moc. A o lásku, samozřejmě. Jak z Bravíčka. A o pozici v partě. Pak už jen o důstojnost, nebo co z ní zbylo. Všechny mindráky, všechna nenávist a strach vyvřou na povrch. Hra nebo skutečnost? Nevinnost je luxus.

Předloha: Karel Jaromír Erben
Dramatizace: Vendula Borůvková

Poklad, Vodník, Polednice, Svatební košile, Štědrý den, Dceřina kletba… Všechno to začíná na Velký pátek. Mrtvé děti hřadují na svých hrobech a pozorují. Vesničany jdoucí na mši i ženu s dítětem v náručí, jež právě objevila vchod do jeskyně s poklady. Její příběh se proplétá celým představením. Matka pološílená tíhou viny, že opustila své dítě pro náruč zlata, po celý rok bloudí krajem. Jen ona vidí mrtvé děti – sama na hranici mezi životem a smrtí. A neúnavně se jich znovu a znovu ptá, zda snad už do jejich řad nepřibyl i její syn. Ještě ne, odpovídají jí. Mezitím se ve vesnici odehrávají další a další tragédie. Vodník se pomstí své krásné ženě. Netrpělivá matka umačká svého malého křiklouna. Šestinedělka hodí své novorozené dítě pod led. Maruška na Štědrý den z vodní hladiny uvidí svůj osud. A zástup mrtvých dětí roste… Stejně jako šílená matka i mrtvé děti cítí smrt na dálku a nevynechají příležitost, aby své nové bratříčky a sestřičky vyprovodili na druhý břeh. Jejich tanec smrti je naivní, vzpurný, drzý, potměšilý i bezvýhradně soucitný. Uběhl rok a Velký pátek je tu zas. A s ním se jedno uzavře a jiné začíná zas nanovo…

K prvnímu uvedení v Divadle Šumperk složil scénickou hudbu Petr Hromádka.

Podle novely Vladimíra Körnera 

Dramatizace: Vendula Borůvková

Trochu balada, trochu thriller. Začíná a končí ve věznici Mírov, kde na začátku padesátých let vyslýchají a soudí Důstojníka. Za zradu československého socialistického státu, samozřejmě. A někde v tom labyrintu cel sedí i nový vězeň. Jeptiška ze Zlatých hor. Sestra Ulrika. Ulrika Habigerová. Důstojníkův anděl smrti.

Celý příběh znovu ožívá v Důstojníkových horečnatých snech. Znovu přijíždí do neklidného pohraničí těsně po skončení 2. světové války. Nezná tyhle zrádné lesy a vlastně ani celou zemi. Než ho sestřelili, bojoval jako letec v Anglii. Poslední měsíce strávil v nacistickém vězení. V Kolštejně dostal za úkol zlikvidovat zabijácké werwolfy, ale co v té mlze zmůže? Skupinka vedená fanatickou jeptiškou Salome mezitím zabere chalupu vysoko v kopcích patřící opilci a čerstvému vdovci Habigerovi. Potřebují přežít zimu. Habigerova mladinká dcera Ulrika svého otce a jeho novou milenku nenávidí, o to víc se upne k autoritativní Salome. Doufá, že ji jeptiška vezme s sebou do kláštera. Zatímco Důstojník po werwolfech neúspěšně pátrá, vězni a věznitelé spolu žijí v symbióze. Když však Ulrika odjíždí do Kolštejna pro léky pro zraněného werwolfa Ericha, dostane Důstojník svou stopu. Dívka jej zpola nedobrovolně, zpola záměrně přivede ke Kolštejnu. Při zátahu werwolfové zahynou. Jen umírajícího Ericha odváží Ulrika pryč. Ve své naivitě míří za Důstojníkem. Určitě jim pomůže. A tady je možná klíč k druhé časové lince hry.

Pro některé lidi není nic nemožné. Jejich nezlomná vůle a podnikavý duch je vede ke stále větším cílům a především ziskům. Když se Země v důsledku globálních klimatických změn otepluje, je možné se i na tom obohatit. Ale co když se v dražbě koupí jižní pól a on taje pomaleji, než se předpokládalo? Pak je třeba postoupit o krok dál. Chce to prostě jenom dobrý nápad.

Značně volná adaptace stejnojmenného románu Julese Vernea o dalších slavných počinech věhlasného dělostřeleckého Gun Clubu. Jen z dělostřelců se v této černé grotesce stává smečka  vrcholových manažerů, která se opravdu nezastaví před ničím, natož před apokalypsou. Protože vždy je zde ještě možnost, že se za zisky z obřích transakcí hladce koupí zeměkoule nová. Vše naštěstí pro lidstvo ale nedopadne tak, jak by si věhlasní investoři přáli.

Černá groteska vznikla v rámci mezinárodního projektu Dramatická klimatická změna a Afrika zaštítěného Evropskou unií a Ministerstvem zahraničí ČR.

Černá groteska o ošidných návratech domů, při kterých by tuhla krev v žilách, kdyby nešlo o grotesku.

Naďa vyrostla v dětském domově, a když se osamostatnila, rozhodla se poznat rodiče. Koupila bonboniéru, vzala partnera Luboše a vyrazila. Jenže – jak se pozná domov? Že je sekera zaražená pevně ve špalku a otec Skřivan ji občas vezme a zahrozí jí nad hlavou nebo ji po někom rovnou hodí? Že matka Buchara vzpomíná, jak pracovala v lomu, kde dva vozejky šutráků vytlačila do kopce, a pak voněla syrově žensky? Že otec Skřivan pije lák od okurek a co chvíli odbíhá na záchod, což v matce Buchaře vyvolává nekontrolovatelné salvy smíchu? Že otec Skřivan bejval švihák a každá se za ním otočila a matka Buchara bejvala štramanda, štíhlá jako proutek? Že otec Skřivan seděl v Plzni na Borech a teď sedí tady a matka Buchara tady sedí s ním a máchá v lavoru jeho spodní prádlo, které vymáchat už nejde? Že otec Skřivan nutí Luboše vyrobit rakev a matka Buchara dá samou něhou znovunalezené dceři Nadi hromadu svých starých bot do výbavy?

Kde vlastně začíná hranice domácího násilí? Kolik krve musí protéct, kolik lidí musí být zabito sekerou nebo aspoň nožem? Jak vysoko na kříži je pozdvižen pan Ježíš Kristus? A kdy přijde Šedivec, kterej za pět flašek voddělá dospělýho? Za úsvitu?
„Ale jestli cekneš… Jestli jenom cekneš…“

Příběh o starém křesadlu a ještě starší čarodějnici, o statečném vojákovi a kouzelných psech, o půvabné princezně a nepřejícím panu králi byl a je oblíbeným příběhem malých i velkých Andersenových čtenářů po celém světě. Křesadlo je obecně srozumitelnou a přijímanou pohádkou (což nelze říci o všech Andersenových pohádkách a povídkách). V jasné dějové lince se prostě a přehledně odvíjí příběh o cestě za bohatstvím, za štěstím a hlavně za láskou, která je nade všechny poklady.