Biblickou hru o Mojžíšovi, jeden z nejkrásnějších textů českého lidového - tzv. sousedského- divadla z Podkrkonoší, napsal v roce 1811 František Vodseďálek, švec ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou. Hru podle přepisu Josefa Poloprutského z roku 1866 zrekonstruoval v roce 1989 znalec lidového divadla Vojtěch Ron a pro jeviště ji adaptovala režisérka Hana Burešová, která ji rovněž poprvé v roce 1990 uvedla na profesionálním jevišti (ve Středočeském divadle Kladno-Mladá Boleslav).

   Epicky stavěná veršovaná hra sleduje víceméně věrně osnovu biblického vyprávění o životě starozákonního proroka Mojžíše: od jeho narození a zachránění egyptskou princeznou, nucený útěk z Egypta do země madiánské, přes jeho svatbu, setkání s Bohem v podobě hořícího keře, Mojžíšův návrat do Egypta a vyjednávání s neústupným Faraónem o propuštění porobeného lidu, deset ran egyptských a následné vyvedení Izraelců z Egypta a jejich čtyřicetileté strastiplné putování pouští, až do Mojžíšovy smrti. Nezastupitelné místo ve hře mají v souladu s konvencemi lidového divadla sólové i sborové písně, stejně jako postavy Opovědníka a Blázna, které průběžně oslovují diváka a komentují děj.

   Hra dodnes strhuje svou jímavou prostotou a přímočarostí, za níž cítíme sílu neochvějné víry a pokory vůči všemu, co nás přesahuje. Jednoduchými prostředky, rozvíjejícími fantazii, hravou, antiiluzivní formou před nás klade veliké drama společenské (cesta národa za svobodou a vlastní identitou) i drama jedince (téma člověka, který si svůj úděl nevybral, ale byl k němu povolán). A co je zvlášť cenné, nadčasové morální poselství se tu nezjevuje jen ve formě přímých apelů (jako je třeba Desatero či Mojžíšova závěrečná řeč), ale především skrze samotný příběh. 

   Archetyp lháře, vyskytující se v dramatické literatuře už od antiky, našel jednu ze svých nejvtipnějších podob v Goldoniho lháři Léliovi, který lže nejen, aby něco získal či aby se zachránil, ale také z povahy snílka a skoro básníka. V úvodu hry přijíždí „věčný mladík“ a sukničkář Lélio se svým sluhou či spíš kumpánem Arlecchinem za otcem do Benátek, kde svou „nespoutanou obrazností“ roztočí kolotoč zábavných i ožehavých situací, které v závěru zastaví až příjezd jeho opuštěné snoubenky. Karneval končí vesele i melancholicky několika svatbami; Lélio je donucen oženit se, přestat lhát a konečně dospět…

   Nová úprava jedné z nejvděčnějších Goldoniho komedií vedle jazykových úprav, značného zkrácení a přidání několika písní, přenáší hru do období benátského karnevalu (přičemž umožňuje jak současné, tak dobové kostýmní řešení). Nadčasové charaktery postav, tvořící výrazné herecké příležitosti nejen pro představitele titulní role, ostrý spád dialogů sršících bystrým vtipem a vděčné komediální situace mohou pobavit široké divácké spektrum. 

   Úprava Hana Otčenášková-Burešová a Jan Otčenášek s použitím překladu Rudolfa Součka a adaptace Miloše Hlávky.

            Dramatizace známé české pohádky Jana Wericha vznikla pro Divadlo Šumperk. Příběh otevírá Tonda, nejmladší syn učitelových, který před oponou poučuje děti o tom, jak se cestuje vlakem. Jeden rychlík právě vyjíždí ze Šumperka (lze upravit podle toho, kde se hraje) směr Praha Dejvice a do něho Tonda taky nastoupí. Spolucestující jsou jednotlivé postavy pohádky, co si cestou vykládají, jak se to s vesnicí Dejvice má. Když jim Tonda nabídne kousnout ze své svačiny, celou mu ji snědí, aby hned potom vystoupili v cílové stanici, kde představují Barku, farářovu kuchařku, nejlakomější držgrešli ze všech.

            Farář navrhuje, aby jedno z farních prasátek bylo darováno učitelovým – lidem, kteří třou bídu s nouzí a mají spoustu dětí, o tom ale Barka nechce slyšet. Ve stejný moment napadne ta samá myšlenka i učitele, který se rozhodne jednat a uprostřed noci jedno z prasátek zabije. Barka na to ráno přijde, vyděsí se, že pošlo, a chce se ho co nejrychleji zbavit, ochotně si prasátko odveze učitel s tím, že už ho někam zakope, namísto toho ale strčí vepřové do trouby a upeče. Večer jde Barka kolem učitelovy chalupy, všechno se jí zdá podezřelé, rozhodne se proto situaci prověřit okýnkem nad dveřmi. Tak se stane svědkem pravidelné večerní modlitby, v jejímž závěru Tonda tvrdí, že Barka žere žížaly. To Barku tak rozčílí, že spadne a v následku bouchnutí o zem se dostane do bezvědomí. A tak začíná známé putování bezvládné Barky v pytli do Kubátovy stodoly a pak hned ke starostovi domů. Ze svých nočních toulek se probouzí hned se dvěma boulemi. Ráno dělají všichni občané, jakože nic. Co byste také chtěli, vždyť jsme v Dejvicích.

A tak raději rychle pryč, nasednout na vlak zpět do Šumperku (lze opět upravit podle toho, kde se hraje), zazvoní zvonec a ...  

Morčata Radek a Borková jsou kamarádi, jak se patří! Bydlí uprostřed lesa, kde mají své domečky, a v nich si hospodaří pěkně po svém. Borková je trochu lenoch, ráda jí a spí, nesnáší uklízení. Naopak Radek je organizátor, hýří nápady a miluje vaření – ovšem pouze podle receptů. Jen žádnou improvizaci, prosím! Nejlepší kamarád morčáků je mopsák Igor, obtloustlý pes se sklony k fňukání a sebelítosti. Se svoji paničkou bydlí na kraji města v jednom z panelových domů a vždycky, když stará paní usne, utíká tajně za svými kamarády do lesa.

            Ten den, kdy se pohádka odehrává, je 1. října – svátek všech Igorů. A právě na něj morčáci zapomněli! Mají tedy nejvyšší čas, aby pro mopsáka upekli bábovku. To by nebylo zase tak těžké, kdyby se jim do toho ale neustále nemotala kuna Pepina. Závistivá, sobecká a vlezlá mrška, která ukradne nejen čokoládu, ale nakonec i právě pracně dopečenou buchtu. Kdyby nebylo všudypřítomného kosa Kamila, těžko říct, jestli by se v lese nakonec slavilo...   

„Dámy a pánové, dobrý večer!“ uvítá diváky v sále konferenciér – a slavnostně jim oznámí, že na závěr večera zemře. Začíná zvláštně děsivý, černohumorný kabaret mezi životem a smrtí, v němž onen konferenciér a postavy z jeho života formou jakési „stand-up tragedy“ divákům sdělují své osudy a pocity, v dialozích se scházejí a střetávají – a nad nímž nepřestává viset stín smrti.
    Je tremble (1) a Je tremble (2) je diptych her, které napsal a v letech 2007 a 2008 v Bouffes du Nord inscenoval Joël Pommerat (1963) – jeden z nejoceňovanějších francouzských dramatiků střední generace, který za svou hru Ma chambre froide v letošním roce získal cenu Moliere pro nejlepšího současného francouzsky píšícího dramatika.

IT Honza se snaží už pět let bezúspěšně naprogramovat program na programování a změnit tak celý svět techniky. Místo celosvětové slávy a milionů na kontě za obrazovkou svého milovaného počítače ale jen pustne a tloustne, zatímco celou domácnost drží nad vodou jeho žena Alena. Alena s děsem sleduje, jak se jí Honza začíná odcizovat, dokonce už nereaguje ani na její milostné návrhy. Jednou v noci dospěje Honzovo počítačové šílenství až k bizarnímu pokusu, při němž se mu omylem podaří „oživit“ porno herečku Dravou Blážu. Honza s Blážou prožije divokou elektromagnetickou romanci a zamiluje se do ní. Bláža slibuje, že se vzdá své porno kariéry, sní o romantické svatbě v Toskánsku a plánuje společný život s Honzou. Až se jednoho rána dozví, že IT Honza už jednu ženu má…A ta žena musí nadobro zmizet ze světa…

 

„Komický, lehce absurdní, ale v jádru děsivý výhled budoucí možné lidské existence.“ Divadelní noviny, Marcela Magdová, 7.12.2010

        Jednoaktovka Vulkán je sledem třinácti krátkých obrazů, v nichž je novým způsobem zachycen problém známý již z antické mytologie – mezi Faidrou milující Hippolyta a králem Théseem. Vulkán je hra pro pět postav, z čehož tři jsou ženské a dvě mužské. Faidra, Král Théseus, Nona (jedna z bohyň osudu) a Rar (Hippolytův učitel). Samotná postava Hippolyta však ve hře nevystupuje a nedochází tak k tradičnímu konfliktu milostného trojúhelníku. Zato je osobní problém a Faidřina těžká situace jakoby upozaděna přítomností postavy Vulkán. (Přestože je předepsána s mužským rodem, běžně se k ní v textu vztahují ženská zájmena.) Tato personifikovaná přírodní síla se probouzí k větší a větší aktivitě a hrozí zničit veškeré lidstvo. Až nakonec…

Ve sklepě se nachází místnost bez oken. V ní sedí muž, který o sobě říká, že nic nemá a nic není. Nahoře v domě se nachází zrcadlo, skrz které člověk může vidět dolů, ale nahoru ne… V místnosti bez oken drží Majitel v zajetí několik lidí. Jsou to ztroskotanci, beznadějné existence, které odebral ze světa a zavřel tam dole. Svou činnost nazývá – pomocí. Majitel chce vymazat jejich osobnosti, jako data na disku, aby tak byli připravení pro nový život. Uvězněné osoby jsou pro něj pouze dílky pro jeho vlastní naprogramovaný příběh, v němž budou vězni existovat jen a jen pro něj, ne pro sebe sama.
      Uvězněná žena přechází do požadovaného stadia. Je tedy propuštěna na svobodu a nemusí se vracet hned, je jí darován určitý čas. A tak se z jejího věznitele stává její pán, její střed světa. Mladá dívka ale ještě není ve vývoji tak daleko. Po měsíci ve sklepě, smí nahoru za ostatními. Ona chce ale nadobro pryč, vší silou se brání dalšímu věznění. Petr je nový přírůstek. Je jiný než ostatní, on je ten, co má jméno, ten, co má svůj příběh. Okolní svět ho hledá a možná ho čeká i pravá – nenaprogramovaná – budoucnost. Stává se tak chybou v systému sklepu…

      Autorovi se ve hře Dager under podařilo vytvořit temné podobenství o společenských předpokladech lidí. V precizních dialozích ponurého laboratoria se rozvíjí hra, hra o vládnutí a ovládání a o rozkladu jednotlivce způsobeného krutým mučením. Hra odkazuje na mučírny a tábory smrti a jejich nelidské praktiky.

Medea je vášnivá a impulzivní žena, jejíž pád je nevyhnutelný. U Stridsbergové stojí Medea mezi všemi póly lásky: mezi matkou, která svou pyšnou dceru od začátku rozmazlovala přílišnou láskou, mezi mužem Jásonem a jejich syny, kteří vzešli z jejich spojení. Autorka do hry přivádí postavu bohyně, je psychiatrička a současně Medein vnitřní hlas. Medein hořečnatý patologický stav je zde zaznamenán z lékařského střízlivého odstupu. Uražení z opuštění milovaným mužem rozerve Medeinu duši a vede ji do propasti. Jason je čerstvě zamilovaný, vyměnil divokou barbarku za mírnou ženu z dobré rodiny a chce se zbavit starých jedovatých závazků. Když to bude nutné, udělá to s pomocí policie a svírací kazajky. Medea nemůže očekávat pomoc ani od bohyně ani od Kreonta, který sice po krásce touží, ale jeho strach z ní je silnější. Medea je sama se svou ránou na srdci, která není ani považována za skutečnou nemoc. Ekonomicky zůstává stále závislá na Jasonovi, protože násilně zpřetrhala všechny vazby se svým domovem. Jediné, co jí zůstalo, jsou její děti. A to je také to jediné, co ji ještě spojuje s Jasonem. Medea cítí svou touhu po pomstě a děsí se svým činů. Její ponížení a zloba je však silnější, a tak se v její hlavě zrodí plán. Medea chce zabít Jasonovu novou ženu a poté vykonat hrůzné, ale poslední osvobození své rozervané duše.

      Dramatička se opírá o Euripidovu Medeu, ukazuje nám ale tragickou postavu v jiném světle – koncentruje se na její psychický stav ve výjimečně stresující situaci. Stridsbergová nalézá v antické látce až zarážející aktuálnost. Z barbarské kouzelnice se v 21. století stává narušená azylantka bez práv. Dramatička nenechává Medein čin samostatně trčet, ale zařazuje ho mezi činy ze zoufalství, které učinily jiné matky…

Začátek léta na idylickém venkově v Holandsku. Čtyři ženy. Tři sestry Kitty, Francien, Aggie a její dcera Sophie. Malebné prostředí, ale o to složitější vztahy... Ať už se jedná o vztah mezi matkou Aggie a její dcerou Sophií, který je založen na vzájemné závislosti, nebo rozporuplné pocity závisti, odcizení a téměř nedobrovolné vazby mezi třemi sestrami. Aggie chce ze své dcery vytvořit kopii sebe sama – ale bez chyb, které sama ve svém životě udělala. Sophie chce všechno, touží po svém vlastním kadeřnictví – jenom jednoho se děsí – nechce se za nic na světě podobat svojí matce. Kitty  chce hlavně přijít na jiné myšlenky, a tak se společně se svým homosexuálním mužem aktivně angažuje na výchově afrického kmotřence. Francien si nechce přiznat, že její kariéra je v troskách.
Zdánlivě klidné venkovské prostředí znenadání rozčeří nečekaná návštěva zkrachovalé herečky Francien. A tak si jednoho večera, kdy teče alkohol proudem a v místnosti panuje nucené veselí, sestry odkryjí dlouho potlačované bolestné pravdy a tajemství…

 Houtappels nelítostně odkrývá intriky a lži svých postav – přesto s postavami divák soucítí, protože tak pravdivě vystihují rodinný život ve všech jeho podobách.