V domě vládne lakotný a despotický vinař Blanchet a všichni kolem něho – jeho žena, dcera Sylvie a služka Marša trpně snáší jeho nálady. Do domu přichází synovec Marcel, kterého sem poslal jeho zbankrotovaný otec. Marcel se od strýce dozvídá, že jeho zbankrotovaný otec spáchal sebevraždu, a rozhodne se odjet do ciziny. Nemá ovšem peníze na cestu, ani na zaplacení pařížských dluhů. Sylvie, která se do něj zamilovala, mu dává všechny své úspory a on jí za to slibuje společný život, jen co se vrátí. O tomto milodaru se dozvídá vinař Blanchet a vyvolá velikou hádku, při které umírá jeho žena. On sám je za dva roky raněn mrtvicí a zcela ochrnutý.
            Posunem v čase se dostáváme o sedm let později, kdy se vrací Marcel. Nikoli však k Sylvii, ale do Paříže, kde se uchází o přízeň dcery velmi bohatého podnikatele. Dluhy jeho otce ale stále nejsou zaplaceny a boháč odmítá dát svou dceru  synu bankrotáře. Sylvie pod tíhou nekonečné lásky zaplatí všechny jeho dluhy, jen aby on byl šťastný, zatímco je sama nucena žít v domě na vinici s věrnou služkou Maršou, nemocným otcem a starostmi o majetek a rozsáhlé vinice.
            Hra má překvapivý závěr, dobrou dramatickou stavbu, živé dialogy a je herecky velmi vděčná. Je určena nejen pro amatérské soubory. Volně zpracováno na motivy románu Honoré de Balzaca Evženie Grandetová v roce 2008.

            Rozhlasové hry nevyvolávají skandály. Drábkova Koule však vzbudila pozornost už před svým uvedením (na ČRo 3 - Vltava měla v režii Aleše Vrzáka premiéru 25. 1. 2011) a po něm rozpoutala doslova mediální při. Dotýká se totiž nedávné minulosti, k níž stále ještě nejsme schopni postavit se čelem.

            Legenda československé atletiky, koulařka paní Milena přichází do rozhlasového studia, aby posluchačům, „všem těm skvělým lidičkám“ popřála „pěkné odpolko“ a povyprávěla o svém životě. Drama je fiktivním portrétem zestárlé československé atletky Mileny, která lásce ke sportu obětovala všechno: stát jí vnutil doping, zbavil ji soukromí, vybíral jí přátele, rozhodoval o její účasti na závodech v zahraničí i o možnostech založit rodinu. Není až tak důležité, koho nebo co které faktografické okolnosti mohou připomínat. Jednak Drábkova hra není doslovná, jednak je pro její pochopení nutné vnímat ji jako celek. Milenina zpověď je totiž formulována jako rozhlasový rozhovor s ukázkami a zasazena na pozadí běžného vysílání. Kus se tak vysmívá rozhlasové maše, kýčovitosti některých pořadů, mindrákům jejich tvůrců, úrovni volajících, nostalgii po socialismu i rozpatlanému vyjadřování. A takový obraz společnosti je skutečně nelichotivý. Sama Milena je pak postavou spíše tragikomickou. Autor ji ukazuje jako oběť, která si neuvědomuje svůj díl viny, i jako člověka, který má potřebu pomáhat druhým.           

Starou nefunkční elektrárnu obsadí skupina herců, kteří chtějí divadlo nové, s novými tématy a s energickým nábojem. Divadlo nemusí být jen mramorový sarkofág, dnešek potřebuje nový pohled na proměnlivou skutečnost, kterou je čím dál tím těžší pojmenovat. Podaří se herecké skupině v prostředí mediálních i politických tlaků naplnit svůj sen? Dostojí všichni svým ideálům a vizím? Jaké má být divadlo současnosti? Jaké hodnoty je třeba v tomto světě bránit a obhajovat? Na pozadí příběhu jednoho divadla, na pozadí hořkosměšných osudů jednotlivých postav rozplétáme síť pochybností a obav z toho, co je dnes vlastně opravdu důležité: touha po smysluplném naplnění života nebo jeho zbanalizované vyplnění? Jsem racek. Jsem Kraftwerk!

Jsem Kraftwerk! je parafrází Čechovova Racka. A to jak tematicky (divadlo na divadle, věčně nenaplněná láska), tak samotnou výstavbou textu. Podobnost se objevuje mezi postavami, situacemi, někdy i dílčími promluvami. Všechno se děje ale mnohem intenzivněji. Miluje se s větší vášní, stejně jako se s větším odporem bojuje proti tradičním divadelním hodnotám. Jak by ne, vždyť se nacházíme na prahu jedenadvacátého století. Jsme svědky demonstrativního protestu mladých absolventů herecké školy, kteří živelně obsazují budovu bývalé elektrárny, aby z ní následně vybudovali divadlo nových forem. Ano, jsou to ty nové formy, po kterých zoufale volal Treplev coby mladý nepochopený autor a které nyní prosazuje energicky odhodlaný režisér elektrárenské skupiny Viktor Anděl. U jeho přítelkyně, přední herečky souboru Nely Lenské, zůstala jen nekonečná touha hrát, není v ní nic z jemnosti a nezkušenosti Niny Zarečné. Nela je příliš ambiciózní a dravá, než aby nepodlehla slavnému dramatikovi Petru Hakrovi alias novému Trigorinovi, který jí prostřednictvím svého jména otevírá svět showbusinessu. V novém čechovovském milostném mnohoúhelníku neschází ani zhrzená Máša, zde produkční Marie Králová, a vysloužilá herecká hvězda Arkadinová, zde populární celebrita Hana Mayerová. Tím, že se původní téma Čechovova Racka posunulo do současnosti, posunuly se oproti předloze i charaktery postav – směrem k větší pokřivenosti až zvrácenosti. Hra však přináší i témata ryze aktuální – fenomén bulváru, komerce a politického lobbingu.

Marcela Magdová

Hra vznikla na tělo souboru brněnského HaDivadla, kde měla premiéru v říjnu 2010.

        Víceméně ráj. Máme tu borovice, říční hráz, říční pláž, balkónky, verandy, kůlny, dílny pro kutily, kadibudky, zahradní nábytek plastový bílý, zahradní skalky, okrasné japonské kapry, pingpongové stoly Artis, pergoly, grily, lávové kameny, houpací sítě, vosí bzučení Bzz, psí víno, psí štěkot, řev cirkulárky...v neděli...někdy.
            Obrázky z chatařské kolonie. Léto, léto a pak zas léto. Vladimír griluje na dřevěném uhlí a má rád strouhanku na každý způsob. Irenka se schovává za skříň a rozbíjí žárovky násadou od koštěte. Trouchnivou chatou cosi prorůstá, ale o tom se u jídla mlčí. Jana přijíždí na neděli, pospíchá pomalu, vábí ji odpadní jáma, ve které se to jen hemží. Nevěsta sbírá balený cukr a těší se na vdavky. Prokůpek rozšiřuje verandu. Jedni obličejové roušky nosí, druzí ne – jedni i druzí pociťují lehkou tíseň. Chatařskou kolonií bloudí Minotaurus.
            Hra se umístila ve finále literární soutěže Divadla Husa na provázku o Cenu Konstantina Trepleva. 

Spirituálně-groteskní drama Ryba horí je intimním vhledem do fanatické rodiny, která svou vnitřní prázdnotu zvelebuje oparem mystiky a patosu. Odehrává se ve vesnici, kde čas smrti převzal svou vládu a kde její poslové předávají vlastní spravedlnost. Deštěm zmáčený prostor budoucnosti, kde tradice přesahují smyslovou skutečnost a kde je akt vendety intimním projevem ctnosti.
            Pro Rudova otce je jeho rodina nejvyšším božím darem. Ctí odhodlání a z jeho smyslu pro právo prosakuje krev. Jeho ženu pohlcuje esoterika, jejíž síla čpí ortodoxním fanatismem. A jejich syn Rudko je indigové dítě? Nebo retardovaný kluk...
            Svaté dítě je dar. Udělali jste někdy něco zlého? Svaté dítě je tu pro vás! Svaté dítě smývá vaše hříchy a vinu, nese váš kříž. Doba se mění, lidé zůstávají stejní. Ale lidi nejsou ryby... Sakrálně emocionální zážitky deštěm zmáčené, krví prosáklé a ohněm provoněné. „Matka ho bodne, otec zapálí ubrus, matka se několikrát sklátí, stůl hoří“. Jazyk jako prudká a tetelivá horská bystřina.
            Autor nerozehrává jen drama o posedlosti a víře ve výlučnost autistických dětí, ale za oponou tajemství ukrývá příběh vygradovaný v úzkostné podobenství o světě bez pochybností. Poselství skrze sakrálně emocionální příběh dvou nožů, jedné oběti a božího odpuštění.
            Hra získala 2. místo v literární soutěži Divadla Husa na provázku o Cenu Konstantina Trepleva.

Mnohovrstevný epický příběh líčí Čingischánův život jako proces zmaru v sevření osudu, který se vychýlil z jednoho dávného proroctví. Autor čerpal jak z dochovaných historických pramenů, tak z mongolských pověstí a písní. Sledem krátkých poetických výstupů je utvořen svět legendárního vojevůdce, který se snažil dospět až k Poslednímu moři a ovládnout svět, což vysvětluje snahou nastolit věčný mír. Jeho záměr zmaří nejen nepříznivé okolnosti, ale i zásahy mnohých postav – šaman uplacený čínským císařem, přítel Džamuchan s jedem v srdci, čínský mudrc Liu Čchu-cchaj, Démoni se zelenou tváří či tři Čingischánovy manželky Börte, Chulan a Cheng-pi.

Střet kultur, boj i kořistnictví se ukazují jako součást lidského pudu, který s pevným přesvědčením v platnost prorocké věštby může přinést vítězství. Může, ale nemusí.

Závěr Čingischánova života je plný zoufalství a pocitů zmaru. Ač se stal nejmocnějším člověkem na zemi a neutrpěl výraznější porážku, nedokázal naplnit své odhodlání nastolit na světě věčný mír, jak kdysi prorokovalo Vysoké Nebe. Tímto vším nás provádí a svým komentářem mnohé osvětluje postava Dobuna, mytického předka všech Mongolů. 

Satira na současný svět umělců i plytkost naší žité reality. Kdesi na předměstí se nastěhovali do nového domu Monika a Radek. Na kolaudaci pozvali své přátele z poněkud pofiderního „uměleckého okruhu“, aby před nimi odkryli svůj bizarní svět plný přetvářek. Pozvání se dostalo dramaturgyni televizního počasí, amatérskému fotografovi, začínajícímu spisovateli a filmovému režiséru. Za umělce se považuje i Monika coby tisková mluvčí baletního souboru a její muž Radek, neúspěšný herec. Ježindečku! Prudká sněhová vánice způsobí, že se hosté zdrží, což naruší průběh kolaudace. Ježindečku! Realita kolaudace se prolíná se sny, ve kterých se z postav stávají poněkud jiní lidé. Ježindečku! Úzkost, kremrole, trapno, pražené mandle, nákupy, stesk, víno, verše, žal, fotoalba, touha po Saabu i po objevení cesty k vlastní duši, po spáse, po konci, po novém začátku, a vlastně po všem… „Ježindečku, co tomu řeknou hosté!“
            Hra získala 3. místo v literární soutěži Divadla Husa na provázku o Cenu Konstantina Trepleva. 

Jaký by byl osud postav z Višňového sadu dnes? Grotesknější, cyničtější a bezvýchodnější, plný zoufalství a strachu. Strachu ze sebe? Snad…
            Jepichodov si namlouvá Duňašu. Varja si svůj vztek zatrpkle vylévá na Duňaši. Věčně opilý Piščik se snaží uspíšit množstvím požívaného alkoholu svůj odchod ze světa. Z Ameriky se vrací Raněvská s mladým „ruským Američanem" Jašou, který si namluví Duňašu i Varju, ač s žádnou z nich nemá vážné úmysly.
            Spadaných višní je plný sad, nikdo o ně nemá zájem. Naplňují vzduch hnilobných puchem linoucím se celými pozemky statku, dům je plný starých višňových zavařenin – višně jsou metaforickým dědictvím minulosti. Dědictvím nechtěným a obtížným. Je lepší ho nevidět, necítit…
            Pozemky v okolí statku skupuje Děriganov pro jakousi nadnárodní společnost. Raněvská přijela prodat sad a získat tak peníze na dalších pět let bezstarostného života v Americe. Co bude potom? O to přece nejde. Ještě dalších pět let šťastného života! Do děje vstupuje Jaroslavská babička, tvrdící o sobě, že je poslední žijící ze Tří sester, a odhaluje, že to všechno je vlastně jen pietní hra na Čechova, byť důmyslně zorganizovaná. Hra vrcholí všeobecnou destrukcí – postavy společně sledují v přímém přenosu velkolepý úspěch ruské vojenské vědy: výbuch nejsilnější bomby všech dob. Její výbuch smete z povrchu zemského vše živé i neživé, takže Lopachin už ani nestihne otevřít šampaňské… 

V horkých dnech, kdy do Mnichova nevane z hor pouze teplý vzduch, ale zanáší sem i poltergeisty a mrtvé duše, se dějí záhadné věci. Starý otec od rodiny tajně pozoruje bizarní rejdění hostinské, která provádí podivné nadpřirozené rituály. Otec ji pozoruje oknem jako šmírák a nakonec je vyhnán. Běží se rychle schovat do anonymity hotelové pokoje. Tam je ale spolu s jedním homosexuálním Italem upálen zaživa. Mezitím se ho vydá hledat jeho syn Max, který ale zváben svody velkoměsta, od pátrání po otci nakonec ustoupí…  

Feridun Zaimoglu a Günter Senkel kvůli své nové hře podnikali dlouhé toulky Mnichovem a jeho blízkým okolím a sestavili tak pestrou mozaiku plnou protikladů: městský život versus venkovský život, exotické vyprávění versus věcný průzkum reality.

Mladý neduživý překladatel Alexander Ganseborn je ženatý s Marií, miluje ale svou spolužačku Dunju, která je, jak říká „bohyně jeho srdce“. Jejich techtle mechtle se jim ale nepodaří dlouho tajit. A když se zase jednou Alexander vrací domů za svítání, vrhne se jeho žena v záchvatu zoufalství a hněvu i s dětmi z okna. Od té doby o něm nechce slyšet ani Dunja. Osamělý Alexander se tedy vydává na groteskní „Tour de force“ přes Vídeň až do Jerusalema, aby se tam stal teroristou. Tam ho ale nedostihne nenávist, ale láska…
Režisér Sarantos Zervoulakos bravurně zdramatizoval Franzobelův román a vytvořil tak hru, která je pestrobarevným a divokým komediálním ohňostrojem pro tři více než zajímavé postavy.