Hra se odehrává v zapadlém koutu letiště Heathrow a je koncipována jako triptych, v němž Simon Stephens sleduje osudové monety třech různých párů.

Harry navždy opouští Anglii, Frieda ví, že už jej nikdy neuvidí. Lisa s Markem řeší zdánlivě banální nevěru. Postupně v sobě i ve svém partnerovi okrývají daleko temnější stránky, než si oba dokázali představit. Sian staví Jonathana před radikální řešení jejich vztahu a vůbec ji nezajímá názor jejího partnera… 

Hra měla premiéru v březnu 2011 na scéně Royal Court Theatre a vznikla v koprodukci s Weiner Festwochen.

Text je v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

V luxusním penziónu pro důchodce se setkají vysloužilá herečka – stárnoucí diblík Agnes, vysloužilá advokátka – stárnoucí pesimistka Zita, přepečlivá zaměstnankyně Kamila a mladičký rocker Robert, který si sem přišel odkroutit trest veřejně prospěšných prací. Hra má detektivní zápletku, která přichází ke slovu spíše až v druhé polovině; základním tématem je však porozumění „ob generaci“, nalézání společné řeči (někdy doslova) a myšlenka, že stáří ani nemoc nejsou na překážku tomu, aby člověka bavil život.

Konverzační komedie je postavena na verbálním humoru ve stylu inteligentního sitcomu.

Známý příběh Hectora Saviniena Cyrana z Bergeraku, který si odnesl po zákeřném zranění polenem (ne kordem) na měsíc svůj čistý štít, napsal Edmond Rostand a je znám v jedinečném překladu Jaroslava Vrchlického, méně v jiných. Autor nového textu se přidržel toho podstatného, upustil od vedlejších situací pro potřebnou délku představení amatérských souborů. Hra má dobré dialogy, je srozumitelná, má jednoduchou jevištní úpravu i po stránce scénické. Divák není o nic ochuzený. Cyrano zůstává dál nosatým vtipným hrdinou, fantastou i šermířem mistrně ovládaného kordu. Je i citlivým člověkem ušlechtilého ducha. Autor jej trochu odromantizoval, zbavil idealizující stylizace a dal mu větší lehkost i komiku. Závěr ponechává tak, jak musí vždycky vyznít: Plný citu, lítosti i bolesti nad ztrátou nejbližšího. To všechno umožňuje amatérským souborům uvést tuto heroickou komedii, pokud mají ve svém středu dobrého režiséra a herce pro tuto nejslavnější roli.

Dramatizace stejnojmenného románu S. Faulkse (1993, česky 2008).

Děj začíná roku 1910 v jihofrancouzském městečku, kam přijíždí mladý Angličan Stephen, který se zamiluje do Isabelle, mladé ženy továrníka, u něhož se Stephen ubytuje. Oba mladí milenci v romantickém prostředí francouzského venkova spolu prožijí několikaměsíční románek, když Isabelle bez udání důvodu svého milence opouští.

V druhém dějství zastihujeme Stephena jako vojáka I. světové války. Stephenovým úkolem je podkopávat se pod německé zákopy a vyhazovat je do povětří. Stephen vykonává svou práci bezmyšlenkovitě, jediná věc, která jej v této apokalyptické válce zaměstnává, jsou vzpomínky na jeho lásku Isabelle. Při jedné z válečných akcí je Stephen vážně zraněn, zachrání jej jeho přítel.

Poslední dějství se odehrává během posledního roku války, v němž se Stephen setkává s Jeanne, Isabellinou sestrou, která mu prozrazuje, že Isabelle jej opustila proto, že byla těhotná. Stephenovi se podaří Isabelle navštívit. Žije s jejich dcerou s německým vojákem, který ji kdysi zachránil život. Rezignovaná a válkou poznamenaná Isabelle s tímto vojákem nakonec odjíždí navždy do Berlína. Stephen se vrací frontu, bojuje s nepřítelem i vlastními myšlenkami o svém životě a osudu soudobé Evropy.

Birdsong je silným a dramatickým příběhem, který plasticky ukazuje, jak válečná vřava I. světové války silně poznamenala osudy řady lidí.

Hra měla premiéru v roce 2010 v Londýně.  

Text je v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

Madam se nehodlá vrátit k učení ve škole, kdepak! Dokonce se klidně vsadím, že vůbec neplánovala někdy se do Kautelu vrátit. Taky nedala ve škole dočasnou výpověď, než si zklidní nervy! Kecy prdy! Ani náhodou. Vykopli ji votamtaď už na jaře, eště před koncem školního roku – a mrzí mě, že ti musím sdělit příčinu tohoto vyhazovu: drž se – sedmnáctiletém kluk…se kterým se madam Blance zapletla.

            Nejznámější hra amerického klasika, za níž Williams dostal v roce 1949 Pulitzerovu cenu, v nejnovějším překladu Ester Žantovské.

Text je v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

      Dva manželské páry si užívají dovolenou na jachtě plující kolem Řecka. Viktor je divadelní herec, který se shlédl v Aleně - mladé absolventce estetiky, jež se „dočasně“ živí venčením psů. Eva, žena v nejlepších letech, je psycholožka a odbornice na partnerské vztahy, která spojila svůj život s Janem, majitelem trochu netradičního internetového obchodu.
      Právě se chystá oběd a atmosféra na lodi je prosycena sluncem a pohodou. Tu naruší jeden nedbale vyhozený, pozitivní těhotenský test. Jeho objevitelem je Viktor, který okamžitě pochopí, odkud vítr fouká a neváhá gratulovat Evě k radostné události. Protože Eva děti mít nemůže, vykládá si celou situaci jako poněkud nechutný žert, jenže onen test opravdu existuje a vzhledem k tomu, že na lodi jsou pouze dvě ženy, přičemž jedna z nich je neplodná, není těžké dopátrat se, komu asi patří. Viktora to ani trochu nepotěší, naopak začne propadat v zoufalství – jeho Alenka je v očekávání a to i přesto, že spolu již půl roku nespí…
      Komické dialogy, neočekávané zvraty a překvapivé rozuzlení, to vše v sobě skrývá původní česká hra Dovolená po česku. Na paškál se tu dostanou nejen vztahy mezi ženami a muži, ale také milostný život nebo typicky české vnímání světa. Atraktivní prostředí paluby lodi slouží zároveň i jako motiv jakéhosi „boxerského ringu“, ze kterého není úniku. Postavy jsou uvězněny na malém prostoru uprostřed moře, a tak pro ně neexistuje jiné východisko, než pustit se po hlavě do řešení nastalých situací. A věřte tomu, že jsou to situace, které diváky zvednou ze sedadel…  

„Ach Bože…Jak my jsme se s mým snoubencem milovali, s Christianem Mohrerem!
Každý ráno na mě čekával dole před domem.
Scházívala jsem dolů a převazovala mu tkaničky. On to moc neuměl. Pak jsme se objali, vzali za ruce a šli do školy. Ve škole jsme seděli vedle sebe.
Vyprávěli jsme si tolik věcí a smáli jsme se a smáli!
A dělali jsme blbosti. Co jsme třeba zbožňovali bylo, že jsme předstírali, že v lavici spíme. Připadali jsme si zajímaví. Pak jsme dělali jako, že jsme se probudili a vyprávěli jsme si co se nám zdálo. A zase jsme se smáli a objímali se a vyprávěli si a vyprávěli. To muselo pani Pfiesterovou jednou naštvat, to bylo jasný a tak, aby nás rozdělila, posadila mezi nás tlustou Elisabethu.
A to od ní nebylo vůbec hezký, udělat z tlustý Elisabethy berlínskou zeď.“

„Budeme si povídat o životě, o smrti, o stáří, o nemoci, zkrátka budeme se dobře bavit.“ Říká autorka ve svém monodramatu, ve kterém si za tónů harmoniky klade otázky o smyslu lidské existence. Zdánlivé drobnosti, barvy času, který plyne, křehkost bytí, něha i úžas při pohledu na svět kolem nás. Zpověď plná vážných témat i osobitého humoru.

          Hra jedné z nejslavnějších současných rakouských spisovatelek měla premiéru v divadle Schauspiel Bonn 12.února 1987. Jelinek je radikální ve svém pojetí divadla a dramatu. Nechce vytvářet realistické postavy, psychologicky motivovat jejich jednání, nechce budovat ani reálnou dramatickou situaci. Těžiště jejích dramat je v jazyce, který je vyšinutý z běžných gramatických a významových vazeb. Zvláštní dramatická řeč autorky pak přesouvá každodenní i brutální fyzické motivy, které jsou rozehrávány v předmětné realitě her, směrem k výrazné nadsázce a hyperbole. E.Jelinek pracuje i s různými jazykovými klišé, s celými slovními bloky, které využívá v groteskním kontextu.
Hra Nemoc aneb moderní ženy "zpracovává" tradiční téma střetu mužského a ženského principu. Činí tak vypjatě drastickým, černě groteskním, a přitom navýsost komickým způsobem. V jejím krutém černém humoru ovšem zní tragický tón.

          Hlavní hrdinkou je básnířka Emily (hra je v jednotlivých motivech inspirována osobností a dílem Emily Bronteové), která pracuje jako zdravotní sestra u gynekologa a zubaře Dr. Heidkliffa. Nedosti na tom, že je Emily zároveň básnířkou i zdravotní sestrou, ač sama lesbické orientace, je zasnoubena s Dr. Heidkliffem, Emily je ke všemu také upírka. V upírku přemění také Carmillu, ženu, která v ordinaci jejího šéfa zemře při porodu šestého dítěte. Dále sdílejí společný osud, mimo jiné usmrtí Carmiliny děti, aby se z nich v poslední scéně stalo monstrum: tvor, připomínající srostlá siamská dvojčata. Autorka paroduje muže, jejich myšlenková klišé, jejich vidění sebe sama i tzv. tradiční (mužské) představy o ženské a mužské roli. Její obraz žen je ale hlubší a krutější sondou. U mužů jako by předváděla v nadsázce a karikatuře jen jejich povrch - nic jiného než povrch jim ale také nepřiznává. Zatímco všechno, co je spjaté se ženami a jejich snahou po osamostatnění, s jejich touhou určovat svobodně svůj život, je pro ni zároveň jaksi prokleté, od základu nemocné a zatížené už a´priori vnitřní vinou a současně vrozenou ženskou amorálností. Uniknout ženskému údělu lze jen za cenu tragického vybočení z hlubšího řádu života. Muži a jejich směšnost jako by v tom hráli pramalou roli.

          Sportštyk rakouské dramatičky Elfriede Jelinekové má v kontextu současného evropského dramatu zvláštní postavení - a to jak svým tématem, tak i formou a v neposlední řadě šíří záběru, ve kterém autorka své téma pojednává. Toto drama je vystavěné na půdorysu antického mýtu o Elektře, přesněji na půdorysech antických dramatických zpracování Elektry. Jelineková starý mýtus analyzuje a transponuje do současnosti. Téma války vedené muži a jejích přímých společenských následků - osamělosti žen a jejich bezmocnosti vzepřít se válečnému běsnění silnějšího rodu - rozvíjí autorka na pozadí nejpopulárnějšího sportu současnosti: fotbalu. V tomto rámci dokáže na několika fragmentárních příbězích propojit osudovost a archetypální situace antických hrdinů s existenciálními pocity falešných hrdinů dneška.

          Jelinekové hra se neomezuje na zobrazení skutečnosti. Je důslednou analýzou všech jevů spojených s násilím - od antické osudové kletby a msty až po dnešní fenomény nacionalismů, rasismů, společensky tolerované agrese či agrese podmíněné davovou psychózou. Neméně důsledně jako svět mužského násilí analyzuje Jelineková i svět žen - svět pasivního utrpení, podřízení se diktátu krásy a módě plastických operací, svět mediální manipulace či boje o společenské postavení.

          Jelinekové Sportštyk je hyperbolickým obrazem vyšinuté společnosti, ve které každý jedinec potenciálně vede válku proti všem ostatním, kteří nejsou zrovna členy jeho gangu nebo kroužku nebo zájmové skupiny.

Hru v české premiéře uvedlo v květnu 2006 Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie.

          Monologický text, reflektující proces umělecké tvorby, vážně, s ironií i sebeironií, navíc plný intertextuálních vztahů, odkazující záměrně a v některých motivech i přímo na Bernhardův román Beton a na jeho protagonistu, který se po mnoho let marně pokouší napsat první větu spisu o světoznámém skladateli.

          V dramoletu Mlčení se protagonistovi monologického partu jedná o vytvoření studie o R. Schumannovi, přičemž protagonista si je vědom toho, že už skladatelovo jméno je doslova napěchováno významotvornými konotacemi, týkajícími se šílenství, duševní nemoci a s ní související nemožnosti vyjádřit se, atd. A že tedy v podstatě ani není nutné, aby studii skutečně napsal. V této textové vrstvě se jedná o jemné filozofické předivo, upomínající na inspiraci slavným dílem Tractatus logico-philosophicus neméně slavného rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, jenž inspiroval Bernharda k vytvoření několika prozaických i dramatických děl a postav, aby se zde tato inspirace přenesla i na dílo a do díla Elfriede Jelinek.

         S ironickou nadsázkou zde autorka pojednává problematiku možnosti, potřebnosti a nutnosti, či naopak nemožnosti něco vyslovit, napsat a vytvořit. Pojem „mlčení" je nejslavnějším pojmem Wittgensteinova Traktátu, jenž dávno vešel do dějin filozofie i literatury, aniž by třeba mnozí, kdo se jím inspirovali vůbec ještě znali původní dílo. Autorka i její protagonista jsou si ale vědomi toho, že se tento pojem, stejně jako právě např. jméno a život Roberta Schumanna, stal dávno jakousi svébytnou entitou, vážící na sebe jisté významové pole, naplněné převážně  neurčitými, avšak smysluplnými asociacemi.