Strhující příběh rozporuplné, často šokující malířky podle španělské autorky Glorie Montero. Ta napsala monodrama FRIDA K. původně pro Fringe Festival v Torontu a od té doby je s úspěchem uváděno v Kanadě, Mexiku i New Yorku, vyhrálo Mezinárodní divadelní festival v Havaně a získalo několik dalších ocenění včetně cen kritiků. Drama složitého života, poznamenaného od mládí těžkým úrazem, uměleckým úspěchem a bouřlivým vztahem k manželovi Diegu Riverovi.

Vjačeslav Durněnkov je nejen známým ale také úspěšným představitelem divadelního hnutí nového dramatu, který trvá na tom, že v divadle má být slyšet hluk ulic. Jazyk jeho her je vybraný, dokonce uhlazený, jeho humor vždy založen na nečekaném spojení různých řečových vrstev a žánrů. Hra Vjačeslava Durněnkova, který se náhle stal idolem značné části nové divadelní generace, byla napsána v roce 2002 a inscenována v divadle “Praktika” dramaturgem a režisérem Michailem Ugarovem, jedním ze zakladatelů divadla “Teatr.doc“, jehož hry „Ohromená Tatjana” a “Oblom off“ v mnoha směrech určily tvář nového dramatu.

Hra Tři dějství o čtyřech obrazech je exkursí do minulosti Ruska, ve které se známé události ukazují ve světle neuvěřitelné, ale přitom důvtipné absurdity. Je to svérázná „poema o ruské duši“, která zahrnuje ironické rozjímání o současném umění, fantazie autora na téma XIX. Století nebo postmoderní hrátky s ruskou historií a literaturou. Vjačeslav Durněnkov si vymyslel neznámého, „peredvižnikům“ blízkého, provinciálního umělce Brašinského, jehož obrazy byly nalezeny v samarském muzeu. Náměty čtyř obrazů ožijí a přemění se v příběh mladého spisovatele Nikolaje obklopeného absurdní skupinou revolucionářů - homosexuálů, inteligentů se složitými sexuálními deviacemi a drsných nihilistek. Minulost a přítomnost se tu prolínají tím nejtěsnějším způsobem. Ve „Třech dějstvích o čtyřech obrazech“se různá období na sebe vrší, tak, že někdy si nejsme jisti,zda máme před sebou suterénní komůrku literáta-začátečníka na konci XIX století , nebo to je pitěrský “squat”(nelegální obsazení domu), kde se scházejí neformálové XX. století. Dle názoru V.Durněnkova je historie cyklická a opakuje se znovu a znovu.

Sergej Kalužanov (*1979), absolvent Literárního institutu Maxima Gorkého, je ruským dramatikem a scénáristou. Za své drama "Dříve nebo později" získal literární cenu "Debut-2002". Dále je autorem her "Den ve měste", "Hodiny s kukačkou", "Trhovci", "Gay" a také několika scénářů k televizním seriálům. Žije v Moskvě.

Masakr je hrou o kuřácích marihuany, sepsanou za pomoci techniky "Verbatim". Sonda do obyčejného dne bývalých narkomanů, alkoholiků, někdejších vězňů a provokatérů policie ukazuje ztroskotance, kteří zapomínají nejen na to, co udělali včera večer, ale i na to, co řekli před pěti vteřinami. V práci, pokud se vůbec něčím takovým zabývají, nevydrží ani den a jediná skutečná aktivita, které jsou schopni, je (vedle vršení spros?áren) shánění, požívání, obhajování a velebení jejich oblíbené drogy. Kdo by se však domníval, že jde o další typ "zbytečných lidí", je možná na omylu. Ale možná taky ne. Hra byla představena v roce 2003 během festivalu Molodoj dramaturgii.

Nikolaj Koljada publikuje od roku 1982 a dnes je již žijící legenda současného ruského dramatu. Tento dramatik je dodnes autorem více než sedmdesáti her a zároveň je jedním z nejuváděnějších současných ruských autorů nejen ve své rodné zemi, ale i na evropských a světových scénách. V divadle se Koljada uplatňuje nejen jako autor, ale i jako herec a režisér, v Jekatěrinburgu založil svoje vlastní divadlo.

Hra Tutanchamon vznikla v roce 2000. Konverzační sentimentálně – groteskní tragikomedie o vztazích stárnoucích žen a mužů se odehrává na zapadlém ruském předměstí - poloostrově „Kuba“. Čtyřicetiletá Asja se má druhý den ráno vdávat, společně se svou nejlepší stejně starou přítelkyní Tamarou čeká na svého nastávajícího, který se ráno vypravil do města koupit snubní prstýnky a stále se nevrací. Čekání se převrací ve zběsilý mejdan, při kterém Tamara rozbije zasklený obraz Tutanchámona, kterého Asja dostala od svého v okultismus věřícího Tigrana – nebo Vadika? V tu chvíli děj nabírá rychlý spád – Tigran se vrátí, ale není sám. Do bytu vtrhne Asjina astroložka Olga a všem oznámí, že žádná svatba nebude… Smutná komedie řeší bravurním způsobem a vytříbeným jazykem téma stárnutí, lidské samoty, strachu ze smrti, víry a hledání smyslu života se čtvrtým křížkem na krku.

Zločiny vášně jsou divadelní hrou typu „Verbatim“ o dvou dějstvích, napsanou v Moskvě roku 2002, která měla premiéru v divadle TEATP.DOC v říjnu 2002 v režii samotné autorky Galiny Siňkiny. Úspěšná inscenace této hry se v roce 2002 zúčastnila festivalu nezávislých divadel Sibiře „Sib-Altera“ (Novosibirsk), v roce 2003 festivalu současného divadla „Novaja drama“ (Moskva), přehlídky „Ruská sezona“ (Gdaňsk, Polsko) a dalších. Autorka je režisérka, dramatička a herečka, vystudovala mezinárodní žurnalistiku, poté vystudovala film (VGIK).

Hra, jejíž děj se odehrává v roce 2002 v ženské nápravné věznici s ostrahou, je založena na dokumentárním materiálu, který autorka posbírala z rozhovorů odsouzených žen v ženské věznici v Orlovské oblasti. Tématem rozhovorů s vězeňkyněmi byla otázka „Koho do vězení dostane osudová láska?“. Hlavní hrdinkou je moskevská režisérka, která se sama chystá spáchat zločin, protože nevidí jiné východisko z vlastního dramatu lásky. Rady dostává od vražedkyně mužů, recidivistky Olgy Bagautdinovové a bývalé milenky člena silné bandy Bibinur Kuchalejšivilové. Jaká budoucnost čeká hlavní hrdinku a její osudovou lásku, to je otázka, která zůstává otevřená…

Hra o dvou párech ve středním věku se odehrává v průběhu jednoho roku – od ledna 2006 do ledna 2007, pro jeden z párů - Neila a Cleu – běží čas normálně, pro Michelle a Scotta pozpátku, tj od ledna 2007 se vracíme do ledna 2006. Scény obou páru se střídají, v podstatě u obou jde o totéž – o rozpad vztahu, zapříčiněný krom jiného zvláštním chováním partnerů v reakci na krizovou situaci, která se odehrála v lednu 2006. Clea a Neil se v první scéně (leden 2006) velmi rozrušení setkávají u sebe v bytě, hovoří v náznacích o nějaké katastrofě, o zhroucené dopravě ve městě, o oblacích kouře, o mrtvých lidech. Oba mají pocit ohrožení, není ale specifikováno, co konkrétně se stalo. Jejich vztah se v dalších scénách mění – od počáteční důvěru přes vzájemné odcizování se a vyhýbání se jeden druhému až po fyzické napadnutí Cley a její odchod. Clea se s prožitým traumatem vyrovnává lépe, je komunikativnější, sdílnější. Neil se naopak uzavírá do sebe, na konci (leden 2007) vyjde najevo, že už několik měsíců pouze předstírá, že chodí do práce, vymyslel si i práci v humanitní organizaci. Chodí po ulicích a hledá lidi, postižené onou katastrofou, snaží se ulehčit jim, ale s Cleou o tom, jak se cítí ona, mluvit nechce. Michelle a Scotta zastihujeme poprvé v lednu 2007, na konci jejich vztahu, Michelle má na tváři ránu, způsobenou patrně Scottem, v místnosti je i prázdná, králičí klec – zabila králíka Michelle či Scott? Postupně se dozvídáme, že už v předešlých měsícíh vztah nefungoval, hlavně vinou Scotta, který se místy projevuje až psychopaticky – v noci bloudí po městě, ohrožuje M fyzicky, psychicky ji deptá atd. Králíka koupil jako dárek pro M, která mu kdysi řekla, že jako dítě si ho moc přála, ale nyní není dárkem dvakrát nadšená, králík v ní vzbuzuje spíš odpor. Jelikož jde jejich příběh vlastně pozpátku, postupně poznáváme Scotta a Michelle šťastné, čerstvě zamilované, stíny Scottova „divného“, paranoidního chování se vytrácí. Na konci – začátku jejich vztahu (leden 2006) sledujeme jejich seznámení v baru, kde Scott Michelle v podstatě sbalil, jeví se tu jako milý kluk se smyslem pro humor. V barové televizi běží sportovní utkání, které je ale přerušeno mimořádným živým zpravodajstvím, kvůli špatnému signálu se ale nedozvíme, co se vlastně stalo... Hra mladé autorky Jane Bodie měla premiéru v květnu 2005 v Hampstead Theatre v Londýně.

Arthur Putnam je spisovatel psychologicko-kriminálních románů, který začíná poci?ovat únavu a vysychající literární inspiraci. Jeho poslední román má být jeho labutí písní. Ovšem jak už to u lidí, jimž je zjitřená fantazie takřka denním chlebem, bývá, často je těžké oddělit fikci od reality. To se stane i v naší hře. Arthurovy světy se propojí a už nejdou odpárat. Arthurova manželka Julie Arthura podvede s Simonem, který je Arthurovým synem z prvního manželství. A jako by toho nebylo dost, když hrozí, že budou odhaleni (naprosto nečekaně do děje zasahují netušené svědkyně), Julie se Simonem se rozhodnou Arthura dostat do vězení pro fingovanu vraždu.

Je velké potěšení sledovat, jak Slade vrší zápletky, jak si pohrává se svými figurami a ještě se zjevným potěšením žongluje s chytrými a vtipnými dialogy. Hru uvedla Česká televize v režii J. Herze, na svou divadelní premiéru u nás teprve čeká.

Společně s řadou protagonistů představovaných pěticí herců podnikáme bláznivou jízdu po kluzké hranici mezi realitou a fikcí. Autor nás nechává sledovat několik příběhů, které se v uzlových momentech divadelního tady a teď náhle protnou a znejistí postavy i diváka přímo existenciální otázkou: Kdo koho vlastně fabuluje?
    Hlavní osu Spregelburdovy Paranoie tvoří příběh z budoucnosti. V něm jsou na utajené setkání do uruguayské Piriápolis pozváni slavná spisovatelka Julie, která se z důvodu hojnosti vlastních plagiátorů sama imituje, až není jasné, která díla jsou vlastně její, bývalý astronaut a toho času zdeprimovaná troska na práškách Claus a spekulativní matematik Hagen, který sice nedokáže bez kalkulačky ani do pěti napočítat, zato bravurně zvládá operace s neověřitelnými vztahy a poměry. V dekadentním hotelu je očekává Plukovník Brindisi, který jim sdělí překvapivou zprávu: vyspělé vesmírné inteligence se rozhodly zničit pozemskou civilizaci. Ovšem zdá se, že ačkoli nás považují pouze za nevyspělé primitivy, přesto jsme vytvořili něco, co se jiným inteligencím nepodařilo. To něco se nazývá fikce neboli schopnost představit si to, co ve skutečnosti neexistuje. Tento fakt doprovází další překvapivá okolnost: vymýšlení fikcí, které je pro nás pozemšťany spíše kratochvilnou zábavou ducha, je pro vesmírné inteligence životodárným proteinem nutným k jejich přežití. Proto si v budoucnosti, v níž se pozemský čas měří na letopočet Před Prvním Kontaktem a Po Prvním Kontaku (rozuměj s vesmírnými inteligencemi) odnesly nejprve všechny knihy, posléze DVD a pak hudbu, tanec, scénáristy, počítačové hry i reality show či záznamy bezpečnostních kamer. Nyní, když to vše spotřebovaly, nastala krize. Proto se trojice našich hrdinů ihned pouští do splnění tajného úkolu, pro který je povolal oddíl „Speciální Operace“: začnou vymýšlet novou fikci, která má pozemšťany spasit.
    Spregelburd ve své hře ironizuje a paroduje naši vyspělou civilizaci stiženou hltavou touhou po virtuální realitě, která mnohdy produkuje paranoidní stavy, a při četbě jeho hry si nelze nevzpomenout například na Spielbergovu Umělou inteligenci, hollywoodský Den nezávislosti či seriály jako Červený trpaslík nebo Akta X. Že se jedná o hru z latinskoamerického prostředí dokládá smyšlený příběh, který Julie, Claus a Hagen postupně fabulují. Jejím dějištěm je Venezuela a do hry vstupují s venezuelskými reáliemi z oblasti politiky a produkce dokonalých krásek, které tak často vítězí v soutěžích Miss World, i rysy politické frašky. Autor umně graduje vzájemné křížení postav a příběhů, až nastane závěrečné „Delirium událostí“, v němž se realita pirandellovsky rozsype a nastane čas Gama – čas nové logiky a časoprostorových vztahů.
    Paranoia tvoří 6. část Spregelburdovy Heptalogie Hieronyma Bosche a byla ve světové premiéře uvedena v roce 2006 v autorově domovském souboru v divadle Teatro Nacional Cervantes v Buenos Aires.

Jak šli zajíci do Betléma je půvabnou komediální hříčkou, kterou autor určil především pro nejmenšího diváka. Ten je nenásilnou, leč hravou formou doslova vtažen do příběhu o narození Ježíška. Jak napovídá již název této malé pohádkové komedie, protagonisty jsou dva zajíci, Ušák a Lojza, které do Betléma vede hvězda Kometa. Cestou potkají Tři krále, ale také zlého vlka Herodese, který jim chce cestu za novým králem Spasitelem překazit. Vše samozřejmě dobře dopadne a zajíci i Tři králové šťastně dorazí až do cíle svého putování.